Lukáši, ty pocházíš z Valašska, jak se vlastně stalo, že jsi se ocitl tady u Chrudimi?

Lukáš: Jsem v Chrudimi u výsadkářů jako aktivní záložák.

Jsi u aktivních záloh, takže nejsi profesí voják?

Lukáš: Ne, původně jsem vystudoval obor Uměleckořemeslné zpracování dřeva, který mě přivedl
k jakémusi kulturnímu a estetickému vnímání okolí. Je to maturitní obor, kde si osaháte práci truhláře, zaměřený na umělecké techniky tohoto řemesla jako řezbu, intarzii nebo inkrustaci a úplné základy restaurování.

A povedlo se ti pak získat práci v oboru?

Lukáš: Po škole jsem se nějaký čas protloukal po truhlárnách, to byl rok 2010 a probíhající finanční krize. V té době bylo málo práce a navíc se všude dělalo z lamina. Po čtyřech letech, kdy jsem měl možnost si přičichnout ke krásnému a voňavému řemeslu, jsem tohle opravdu nechtěl dělat a na truhlařinu jsem tak na nějaký čas zanevřel. V roce 2015 jsem dostal nabídku dělat místostarostu v jedné obci na Vsetínsku, na což jsem ve své nezkušenosti kývl. Tehdy mi bylo dvacet dva let. 

Takže jsi vstoupil do lokální politiky?

Lukáš: Ano, vstoupil jsem do ní s patřičnou naivitou a entuziasmem, který mě pak postupně opouštěl. Docela mě to ale ze začátku bavilo, hodně jsem se naučil a myslím, že jsem toho i dost zvládl udělat. Souběžně s tím jsem ale byl ve zmiňovaných zálohách, a když se moje politická „kariéra“ chýlila ke konci a já už věděl, že nechci pokračovat, napadlo mě, že bych mohl jít do armády k profíkům a začal se dívat, spíš ze zvědavosti, kolem Chrudimi po realitách.

Tehdy jsem našel inzerát na prodej domu, ve kterém teď sedíme. 

Líbil se ti na první pohled?

Lukáš: Už z inzerátu bylo jasné, že je dům ve špatné stavu, ale mezi fotografiemi bylo pár pohledů, které mě zaujaly. Potom jsem si na streetview projel celou vesnici a s údivem jsem zjistil, že je tu hrad, kostel a na české poměry zachovalá tradiční zástavba, to mě chytlo. Na prohlídku jsme tehdy šli s mojí bývalou přítelkyní. Byl prosinec, pršelo, bylo fakt hnusně. Když jsme viděli dům zvenku, říkal jsem si, že si to prohlédneme jen ze slušnosti, že to byl asi celé omyl. Dům měl meruňkovou fasádu, střecha byla děravá a vlastně se dům jevil dost nezajímavě a obyčejně. Když jsme ale vešli dovnitř, všiml jsem si, že místy, mezi později přistavenými příčkami, vykukují původní klenby, a že dům je nejspíš mnohem zajímavější, než se na první pohled zdálo. Pak jsme se ještě procházeli vesnicí, ležící na skalnatém ostrohu protkanou cestičkami, které lemují kamenné zídky, vysvitlo sluníčko, a to byla chvíle, kdy mě opustil i zbytek rozumu, a já rychle volal realiťákovi, že dům kupuji. Trvalo asi půl roku, než jsme dostali klíče od domu. Na dvoře už v tu dobu byly třímetrové kopřivy a náletové stromy, hromady odpadků, v bývalém sále zhroucený strop. Když jsme podepisovali předávací protokol, kapalo nám při tom na hlavu dírou ve střeše. Když odešel realiťák, tak jsem si sedl na schody do dvora, rozhlédl se kolem sebe a teprve tehdy si uvědomil, co jsem udělal.

Nelitoval jsi toho?

Lukáš: Ani jednou jsem nezalitoval, spíš jsem si plnou silou uvědomil, kolik to bude práce, a že o tom, jak rekonstruovat dům, vlastně nic nevím. Sice jsem uměl pracovat se dřevem, ale cihlu jsem do té doby skoro nedržel v ruce. Celkem rychle jsem se ale oklepal a nastoupilo nadšení z budování a naivní představy o tom, kdy bude hotovo. Naivita, nadšení a úvěr bylo to, s čím jsem začínal. Trávil jsem tu veškerý volný čas, dovolené, víkendy, a i tak se po téměř třech letech nezdálo, že bychom výrazněji pokročili. A to i přes to, že se nám rodina snažila v rámci svých možností pomoci. To mělo za následek, že jsme se s přítelkyní, která moje nadšení úplně nesdílela, rozešli. Pár měsíců jsem sem potom jezdil sám a pak jsem na půlnoční mši o Vánocích potkal Irmu.

Irma: Hned na začátku mi ale řekl, že to mezi námi bude fungovat jen za podmínky, že to tady budu mít ráda (smích).

Lukáš: Trochu jsem už Irmu znal, takže jsem odpověď předvídal. Ale i tak, děsila mě představa, že po tom všem, co jsem do domu vložil, bych jednou musel volit mezi jím a Irmou. Pro mě to místo, ač polorozbořené a zatím neobyvatelné, bylo úplně zásadní. Nikde jsem se do té doby necítil tak příjemně a tak doma jako tady. A nemyslím tím jen dům samotný, ale celou vesnici a lidi v ní. Měl jsem a mám pocit, že jsme tady správně.  

Jak se ti tu napoprvé líbilo, splnila jsi Lukášovu podmínku?

Irma: Já jsem sem poprvé přijela, když už byl Lukáš s prací tak nějak v bodě nula. To znamená, že už byl veškerý odpad odvezený, příčky v průchodu vybourané a byla zrovna čerstvě sundaná střecha. Lukáš mě tehdy v noci vyzvedl u vlaku a druhý den ráno už jsme spolu byli na střeše a pokládali latě. Možná by to někoho mohlo odradit, ale mě se to tady od začátku moc líbilo i s vidinou toho velkého množství práce před námi. Dodnes si pamatuju, jak jsme tady pod ořechem po práci jedli borovské rohlíky s máslem a sýrem, to byla taková specifická chuť a vůně, která se mi ještě dnes občas vrátí, i když jen zřídka. A to jíme pořád ty stejné rohlíky. 

Lukáš: Ale vzal jsem tě i na procházku.

Irma: Jo, na dvacet minut.

V té době jste ještě bydleli na Moravě…

Lukáš: Ano, to byl rok 2019. Po čase jsem se přestěhoval k Irmě do novostavby, kterou jí postavil její tatínek. Zedník, který celý život dřel, aby zajistil své tři dcery, a každé z nich postavil dům. Pasivní novostavbu s elektrickým kotlem, podlahovým topením a všemi dalšími vymoženostmi. Člověk by si tedy mohl v klidu sednout a dívat se kolem, protože na domě samotném a kolem něj nebylo na čem pracovat. Já jsem si ale svoje místo chtěl vybrat a vybudovat sám, nechtěl jsem přijít k hotovému, a i když si moc vážím a úplně rozumím jeho přístupu, tak moje představa o životě byla jiná.

Irma: Tatínkovi jsme se to tedy pokusili nějak vysvětlit, ale samozřejmě se to ze začátku s pochopením moc nesetkávalo. Těžko se někomu vysvětluje, že chceš raději žít v domě, který nikdy nebude, co do pohodlnosti a nákladů, dosahovat parametrů pasivní novostavby, ale který má atmosféru a kouzlo. Tím se těžko argumentuje. Po čase jsme se ale i tak rozhodli novostavbu prodat a peníze investovat do rekonstrukce.

Jak na to tatínek reagoval?

Irma: Nakonec to vzal úplně výborně. Prostě to přijal a teď sem z našich rodičů jezdí nejčastěji. Tráví tu čas s holkami a taky pomáhá Lukášovi při samotné rekonstrukci. Myslím, že si to tu nakonec opravdu oblíbil a zapadl i mezi lidi z vesnice. On je klasický Valach, vždycky přiveze slivovicu a nalévá všem příchozím kamarádům. Mám pocit, že už tu zná víc lidí než my, a to jsme tu dost aktivní. Kvůli tomu domu by na nás mohl být po právu naštvaný, ale není. Paradoxně mám pocit, že jsme si teď za celých třicet let nejblíž.

Říkala jsi, že jste tady v Předhradí aktivní. Jak konkrétně? Je podle vás důležité, zapojit se do dění v obci a proč?

Irma: To je další důvod, proč se nám tady tak moc líbí. Měli jsme velké štěstí, že jsme si tu našli plno kamarádů se stejnými zájmy jako máme my, tedy láskou ke starým věcem, tradicím, přírodě a taky s rozestavěnými starými domy. A ti byli a stále jsou v obci aktivní. A tak se stalo, že jsme se díky nim začali účastnit akcí jako masopust, tradiční zabíjačka, kárkiáda nebo bramboriáda. Navíc už třetím rokem pomáháme chystat vánoční výstavu a program na bývalé faře tady v obci. Jsme taky členy dvou spolků. Snad si moc nefandíme, ale máme pocit, že nás místní přijali mezi sebe a necítíme se tu jako nevítaná náplava. A možná je to právě i proto, že se aktivně zapojujeme a není nám dění v obci lhostejné. Ale ono to šlo tady nějak samo, přirozeně. Nám je tady prostě opravdu dobře. 

Jak dlouho celkem jste tedy dům rekonstruovali?

Lukáš: Šest let jsme sem jezdili skoro každý víkend. V pátek co nejdříve po práci 180 kilometrů sem, v neděli večer nebo v pondělí brzo ráno jsme holky hodili do sedaček a jeli jsme 180 kilometrů zase zpátky na Moravu. Nastěhovali jsme se až v říjnu 2022 a konec rekonstrukce je stále v nedohlednu.

Irma: Ale s oblibou říkáme, že na to máme celý život. Obyvatelná už je docela velká část našeho domu, tak nás vlastně nic až tak nehoní. 

Jak to máte s prací teď?

Lukáš: Vrátil jsem se k truhlařině a tesařině. Díky práci na našem domě jsem se toho naučil hodně ze zedničiny, a začal se tak věnovat celkové obnově lidových a drobných sakrálních staveb, kde se tato řemesla v tradiční formě vyžadují. Dalo by se tak říct, že se mi plní vše, po čem jsem podvědomě toužil, co mi dává smysl. Zároveň dodělávám spoustu věcí na našem domě, byť už mi na něj nezbývá tolik času a síly. Nechci ale ve prospěch domu zanedbávat rodinu, a tak jsem se vnitřně smířil s tím, že obnova domu je vlastně nikdy nekončící proces a „hotovo“ nebude nikdy.
A asi je to tak i správně.

A ty, Irmo?

Irma: Já jsem učitelka, učím ve Vysokém Mýtě matematiku a dějepis na druhém stupni. Je to sice trochu dojíždění, ale dá se to zvládnout. Já jsem ráda, že mám práci v oboru, který jsem vystudovala a který mě baví. Státnice jsem si ale dodělávala až nedávno, na poslední chvíli, protože jsem v páťáku otěhotněla a byla jsem na rizikovém těhotenství.

Víte něco o historii vašeho domu?

Lukáš: V matrikách jsme se nejdál dostali do roku 1802. Byl tam zápis kurentem, že v domě žil nějaký Jakub Benoni, kominík. Takové příjmení mi připadalo dost divné a z legrace jsem ho zkusil napsat do Googlu. Vyšlo mi, že se jedná o slavný kominický rod ze severní Itálie. Na Chrudimsko je zřejmě pozval Filip Kinský v době, kdy zásadně modernizoval zdejší hrad Rychmburk a potřeboval odborníky na tahové komíny. Tady jich moc nebylo, a tak bylo třeba pozvat někoho ze zahraničí. Typicky to byli Italové, kteří k nám přicházeli nebo byli zváni od středověku a intenzivněji od
16. století a kteří nás defacto učili zednickému řemeslu. Dům byl do poloviny 19. století vedený jako panský hostinec a pronajímal se tedy postupně mnoha dalším lidem a rodinám. Po roce 1948 se rozhodlo, že ze sálu, kde se do té doby hrálo divadlo a kulečník, bude prodejna potravin. Na pohlednicích byl sál krásně secesně zdobený, ale to vše vzalo postupně za své. 

Je dům památkově chráněný?

Lukáš: Je v památkové zóně, ale chráněný není. I tak ale v podstatě postupujeme způsobem, jako kdyby památkou byl. Při obnově domu se snažíme uplatňovat tradiční technologii, materiály a ctíme jeho charakter. Je asi třeba říct, že jsme si vybrali cestu, která je časově a finančně velmi náročná i přes to, že ji realizujeme svépomocí a pomáhají nám i kamarádi. Má to ale i svá pozitiva. Díky postupné práci máme čas se učit a mnohokrát si rozmyslet, jak co udělat. Dost často máte impulsivní nápad, který kvůli nedostatku prostředků nezrealizujete, a po čase jste za to nesmírně vděční, protože se ukáže, jaká to byla hloupost.

Je vidět, že rekonstrukci domu berete hodně zodpovědně. Čím to je?

Lukáš: Asi se snažíme prostředí, ve kterém žijeme, vnímat v širším kontextu a pokorně přistupovat k dříve vytvořeným kvalitám. U nás převládá názor, že když si stavím nebo opravuji dům, je čistě moje věc, jak to celé uchopím. To ale vůbec není pravda. Dům je totiž věc veřejná. Je součástí širšího kontextu vesnice, města nebo krajiny, je to malý kousek obrovské mozaiky, které se říká životní prostředí. A je to právě naše okolí, které na nás působí, vyvolává pocity a taky dost vypovídá o nás samotných. Myslím si, že stejně jako vidíme v dnešní společnosti disharmonii v mezilidských vztazích, ničení a zpochybňování tradičních principů a řádu, tak se to propisuje do staveb a prostředí, které dnešní člověk tvoří. 

Irma: Musím říct, že třeba Valašsko, odkud oba pocházíme, je na tom ještě o dost hůř než východní Čechy. Tady je spousta krásných vesnic s mnoha zachovanými domy. Asi je to dané i tím, že je zdejší kraj chudší a lidé nemají na zásadní přestavby peníze. Lukáš k tomu říká, že chudoba konzervuje. 

U nás to „původní Valašsko“ najdete už skoro jen někde na kotárech nebo ve skanzenu.
V posledních asi 150 letech se spolu s rozvojem průmyslu způsob života na Valašsku dost dramaticky změnil. To znamenalo i určitý příliv peněz, takže z chudého kraje se stal kraj bohatší a přijde mi, že lidé svými domy chtěli demonstrovat, že na to mají. A tak své skromné příbytky začali vyhánět do výšky, zateplovat, opravovat v duchu různých módních vln a výsledkem je mišmaš všeho možného.

Lukáši, co všechno jsi na domě dělal ty sám?

Lukáš: Kromě elektřiny skoro všechno. Kdysi jsem asi dva měsíce uháněl instalatéra kvůli rozvodům vody. Když konečně přijel, měl práci hotovou za hodinu. Já jsem ho při tom pozoroval a došel jsem k závěru, že to opravdu není žádná raketová věda. Tehdy jsem si koupil svářečku na plasty a rozhodl jsem se, že si tu vodu a spoustu dalších věcí udělám sám. Je to jednodušší než na někoho neustále čekat, doprošovat se a uhánět. Můžu s klidným svědomím říct, že mi tu rukama od podlah po střechu prošlo opravdu všechno.

Ty kachle v kuchyni jsou původní?

Lukáš: Ne, ty jsem stavěl já podle návodu jednoho kamnáře, který vám poskytne hrubé plány a supervizi v rámci stavby.

Dá se nahoře spát?

Lukáš: Jednou jsme se na nich dívali na film, ale po chvíli se už Irma začala vrtět, jak to hřálo. A to i přesto, že jsem se ležení snažil dobře odizolovat.

Irma: Ano, lepší je to v létě, když se netopí.

Používáte je i na vaření?

Irma: Dokud nebyla hotová linka, tak jsem na nich párkrát vařila. Mám dobrý pocit z toho, že kdyby se třeba v budoucnu něco stalo, tak v nich upeču i uvařím a ještě nám bude hezky teplo. Je fajn být v tomto soběstačný.

Lukáš: Hlavně události z posledních let nám neustále dokazují, že věci, které bereme jako naprosto samozřejmé, v budoucnu tak samozřejmé být nemusí. Myslím si, že je jednoduše obezřetné na to myslet a rozhodně je plus nebýt úplně závislý na zdrojích zvenčí. 

Dům má dost velké podkroví. Máte ho v plánu taky zrekonstruovat a upravit na bydlení?

Lukáš: Teď je tam akorát jeden letní pokoj. Rádi bychom časem zrcadlově přidali ještě jeden, plus malou koupelnu nebo jenom záchod. Patro by mělo sloužit hlavně pro návštěvy a pro rodiče, když přijedou. Nemáme v plánu holkám dělat nějaké velké samostatné pokojíčky, i když to asi v určitém věku budou vyžadovat. Jeden můj kamarád architekt mi vyprávěl, že klienti mu skoro vždycky říkají, že od nového domu očekávají především to, že v něm s rodinou budou trávit společný čas. Když jim pak dá úkol, aby mu svůj dům nakreslili, vždycky přijdou s obrázkem, kde je spousta oddělených místností jako pokojíčky pro každé dítě, pracovny pro rodiče a pak někde stranou malá kuchyně. On jim vždycky vysvětluje, že pokud se opravdu chtějí navzájem potkávat a být spolu, musí tyhle autonomní prostory eliminovat právě ve prospěch kuchyně. Pokud je v domě spousta samostatných místností, všichni se rozprchnou a každý si zaleze do té své. Pak sice máte veliký dům, iluzi prostoru, ale nikdo se v něm s nikým nepotká. To je přesně to, co nechceme. Opačný scénář sebou sice nese riziko, že si občas polezete na nervy, ale i to je součást života. I to dělá rodinu rodinou.

Věděli jste od začátku, že chcete žít zrovna v jurtě?

Ľubo: Variant jsme měli v začátcích několik, malou dřevostavbu, maringotku případně dvě propojené maringotky a jurtu. Když jsme si všechno propočítali, prostorově i finančně, vyšla z toho vítězně právě ta jurta. Důležitým kritériem pro nás byla taky rychlost stavby, i tam jurta vyhrála na celé čáře. Líbila se nám na ní především ta celková jednoduchost. 

Postupně, když jsme jí začali budovat, jsme ale zjišťovali, že všechny ty příběhy o tom jak si někdo skoro zadarmo postavil jurtu k trvalému bydlení jsou báje a pověsti. Je to pochopitelně řádově levnější než stavět dům, ale pokud chcete jurtu ve které budete žít trvale s větší rodinou, levné to rozhodně nebude. Naše jurta má v průměru osm metrů a tam už se pohybujete v částkách kolem milionu. Jurty se dělají ale i větší a tam už jste opravdu v cenách srovnatelných s menší dřevostavbou. Jurty se liší i vnitřním zázemím od jednoduchých až po ty luxusní, to nám ale nikdy nedávalo smysl.

Byla pro vás kritériem výběru jurty i ekologičnost stavby?

Ľubo: Jestli je jurta ekologická stavba už dneska asi nedokážu říct. Ty použité materiály určitě nejsou úplně čisté, nicméně tu stavbu můžete kdykoli beze zbytku složit a odvézt. A to je proti běžnému domu a jeho svázanosti s pozemkem na kterém stojí určitě výrazný rozdíl. Kdyby se celá jurta rozebrala, tři čtvrtiny materiálu tvoří dřevo, které se postupně rozloží. Zbytek je plachta a ta dokud funguje a není děravá se dá alespoň využít pro spoustu jiných účelů. Taky tu kompletně odpadá celá ta škála dnes běžně používané stavební chemie.

Martina: Ekologická stopa toho jak žijeme je pro nás určitě důležitá. Nechtěli jsme zabírat a znehodnocovat další kus země, tím, že bychom na něm stavěli novostavbu. Zároveň je třeba říct, že pro nás to byla volba hlavně ekonomická. Nechtěli jsme se uvazovat k velkým hypotékám, chceme žít pokud možno jednoduše. Míň konzumovat, vytvářet míň odpadu. Ta témata jsou vlastně dost propojená a ovlivňují se navzájem.

Jaká je vaše představa budoucnosti? Máte čtyři děti, vaší nejstarší je jedenáct let. Myslíte, že je reálné vydržet v jurtě i s dětmi v pubertě?

Martina: Na mě to občas dolehne a přemýšlím jak to asi jednou bude. Děti opravdu rostou hrozně rychle, čas běží a je jasné, že budou mít potřeby svého vlastního prostoru a nároky na soukromí. Vždycky ale dojdu k tomu, že žijeme v přírodě. Ten klid je přece především tam venku. Tam je nejlepší trávit čas o samotě a být v klidu sám se sebou. Ráda bych je k tomu vedla, protože se jim to v životě bude určitě hodit. Pokud by ale opravdu potřebovali, přemýšleli jsme i o tom, že by se případně dala k jurtě přistavit nějaká malá dřevostavba nebo maringotka. 

Ľubo: Možná to bude mít jednou v budoucnu i ten efekt, že pro ně bude jednodušší vyletět z hnízda a hledat si svoje místo, které jim bude vyhovovat víc. Každopádně je dobré, že je ten relativně malý prostor učí respektovat se navzájem a nerušit ostatní víc než je nutné. Ale ponorky tu občas jsou, to je jasný. Nedávno jsem holkám musel koupit sluchátka, protože už se ve svém věku občas potřebují na něco dívat nebo se věnovat školním věcem na počítači a to pak samozřejmě ruší menší děti. 

Martina: Podobné je to s tím, že tu zatím nemáme zavedenou elektřinu a vodu. Je to určité omezení komfortu, ale pro nás a tím spíš pro děti to není takové drama. Myslíme si, že jednou v budoucnu to na ně bude mít pozitivní vliv. Budou vědět, že se dá žít jednoduše a přitom příjemně a že ten komfort není nutností za kterou je třeba se hnát. Snad si budou pamatovat, že spokojenost tkví v něčem jiném.

Jak se vám žije v kruhu? Nemá i v něm člověk tendenci vytvářet rohy a zákoutí?

Martina: Bez rohů by to šlo, kdyby nás tu nebylo tolik, kdybysme tu byli jen jako pár nebo s jedním dítětem. Ale právě proto, že je nás tu šest a sem tam už někdo potřebuje soukromí, ty rohy začnou vznikat i tady. Každopádně se tu ale žije pořád příjemně. Já mám ráda jednoduchost a ta je s kruhem jednoznačně spojená.

Ľubo: Kromě tvaru tady jako zásadní prvek vnímám i samotnou konstrukci jurty a materiál. Není to pevná stavba a tak tu mnohem víc vnímáte různé zvuky. Opravdu to prohlubuje smysly, protože mnohem víc než v klasickém domě slyšíte co se děje všude kolem, déšť, vítr, zvířata. Slyšíte když nad jurtou letí husy nebo když pták přistává na rybník. Horním oknem brzo ráno svítí slunce a nutí vás vstávat dřív než by se vám chtělo. Za úplňku jak měsíc putuje, jeho záře postupně osvěcuje celou jurtu, to je taky zážitek, který v domě nezažijete.

Jak je to s teplem, je možné i během zimy mít uvnitř nějaký základní tepelný komfort?

Ľubo: Je samozřejmě třeba brzy ráno zatopit a pokračovat celý den. Když to uděláte, dá se tu krásně fungovat i v minus dvacetistupňovém mrazu. Dnes ráno, když jsem se vzbudil bylo vevnitř patnáct stupňů a to je venku kolem nuly. Taky hodně pomohlo, že jsme udělali patro na spaní, tam je občas až horko, proto v noci netopíme. Naposled přikládám kolem jedenácté a zatápím kolem šesté ráno. Kdyby se netopilo delší dobu tak jde samozřejmě teplota postupně dolů. Jurta je sice zateplená ovčí vlnou, ale nemá základy jako klasický dům, takže při těch hodně studených dnech je tu pak chladno od podlahy. 

Když jedeme na pár dní pryč, poprosíme vždycky naše sousedy, jestli by nám chvíli před tím něž se vrátíme nezatopili v kamnech protože bez topení jurta rychle vychladne na obdobnou teplotu jako je venku. To je pak návrat domů docela brutální. Výhodou ale je, že na jaře přestáváme topit jako první. Když dovnitř zasvítí jarní slunce, je tu hned krásně teplo, ale u všech sousedů ve zděných domech se ještě pár týdnů kouří z komína.

A v létě je v ní horko nebo ne?

Ľubo: Všude na internetu se dočtete, že když má jurta vlněnou izolaci tak v ní horko není, ale to tak úplně není pravda. Když je horko venku, je horko i uvnitř. To stropní okno funguje jako velká lupa a aby se horko dalo alespoň trochu regulovat, je třeba mít vyřešené zatemnění, což my zatím nemáme.

Venku jsme viděli, že máte připravené solární panely, máte v plánu se připojit k elektřině i klasickou cestou?

Ľubo: Ne, pojedeme jen přes panely a když elektřina nebude tak nebude, na to jsme zvyklí a nijak nás to neděsí. Už dnes máme vyzkoušenou záložní dobíjecí elektrárnu, která na čtyři až pět dní pokryje veškerou naší spotřebu a dá se doplnit kdekoli ze zásuvky. Světlo, notebooky, šicí stroj i mixér a dobíjení mobilů ta baterka uživí. O moc víc nepotřebujeme.

A co třeba lednici a pračku?

Ľubo: Lednici ani pračku zatím nemáme, ale počítáme s nimi. Loni jsme vykopali jámu a dali jsme do ní vanu, ta nám potom část roku sloužila jako lednice. Problém je ale ten, že jsme blízko mokřadu a ještě pod kopcem, tak je tady všude poměrně dost vlhko. Kamkoli kopnete, okamžitě se objeví voda, což podobným experimentům úplně nepřeje. I z toho důvodu je vlastně dobře, že jurta stojí na zemních vrutech a celá konstrukce tak provětrává odspodu. 

Martina: Mě pračka chybí a těším se na ni. Obzvlášť zablácené prádlo a malinkaté oblečky peru v potoce jen vodou. A že jich není málo. Vzhledem k tomu, že je nás ale už šest, je to pomalu nad moje síly. Naštěstí kolem sebe máme skvělé lidi, kamarády sousedy, u kterých je možné si prádlo vyprat. Každopádně už se těšíme až budeme mít elektřinu vyřešenou a tahle práce a občasná závislost na okolí téměř odpadne.

Jdou podobná omezení vnímat dlouhodobě pozitivně nebo je to něco co se postupně střádá a může člověka dohnat?

Ľubo: Život v jurtě nás udržuje v nějaké základní připravenosti, nemáme tu ten bezbřehý komfort jako v nějaké novostavbě, který člověka ukolébá pocitem, že se vlastně nemůže nic stát. Tady s tou možností počítáte od první bouřky nebo vichřice, kterou v jurtě přečkáte. Kdyby se něco semlelo, tak asi budeme o trochu méně zaskočení a trochu víc připravení. Člověka to udržuje v pohybu, jak fyzickém tak mentálním. To je ostatně moje téma, jako fyzioterapeut to vidím v práci každý den. Jak se přestanete hýbat, jak přestanete aktivně myslet, protože vás okolnosti nenutí tak postupně umíráte.

Děti máte v domácím vzdělávání. Pro spoustu lidí by to asi byla velká výzva a vy ještě k tomu bydlíte všichni společně v jedné místnosti v jurtě. Není to občas na hlavu?

Ľubo: Já to mám lehčí, já alespoň občas vypadnu pryč, když jedu do práce. Ale ani to není odpočinek. Osmnáct let pracuju jako dětský fyzioterapeut, takže když odjedu od našich dětí, jdu pracovat s jinými dětmi, navíc mnohdy s vážnými hendikepy nebo postižením. To se vás pak dotýká i psychicky. Takže co se týká domácího vzdělávání, já funguju spíš jako technická podpora. Když je třeba, vezmu děti na výlet nebo do muzea, na hudebku, odvezu, zařídím. Každodenní program je ale spíš na Martině, ta nemá kam utéct. Do budoucna bych ale chtěl být víc doma, protože si začínám být jistý tím, že tahle práce se nedá dělat celý život, aniž by si na vás nevybrala svojí daň.

Martina: Máme štěstí, že škola, kde jsou holky zapsané je opravdu vstřícná a v mnoha ohledech nechává to každodenní vzdělávání na nás. Naopak trvá na tom, aby se holky v rámci pololetí věnovaly více do hloubky jednomu, maximálně dvěma projektům, v nichž by měly nacházet své osobní zaujetí a chuť se dál rozvíjet. To jestli a jak se naučí počítat, číst a psát už je náš úkol. Věříme, že tenhle přístup jednou bude mít za následek to, že pro ně bude mnohem jednodušší najít si svoje osobní zaměření. Nebudou dělat nebo studovat nějaký obor jenom proto, že to od nich očekává jejich okolí. Na tom ostatně stojí asi celá myšlenka domácího vzdělávání. Na svobodě vybrat co je důležité pro dítě jako individualitu. Holkám jsme nakoupili různé knížky a učebnice, ale mají svobodu v tom, že je do nich nelijeme od začátku do konce. Když je nějaké téma zaujme, ráda ho s nimi proberu víc do hloubky, ale nebudu je mořit věcmi, které nemají žádné reálné využití. Chci, aby si uměly v životě poradit a aby se orientovaly v souvislostech, to je podle mě mnohem důležitější než se učit nazpaměť věci, které nikdy nepoužijí.

Je způsob jakým žijete vyjádřením nějakého zásadního nesouhlasu s většinovou společností?

Ľubo: Samozřejmě se nám na dnešním způsobu života nelíbí spousta věcí, v mnoha ohledech nám přijde hodně nezdravý jak ve fyzické, tak i psychické a duchovní rovině. V tom se ale naše vidění asi nijak moc neliší od vidění mnoha dalších lidí, kteří žijí úplně standardním způsobem života. Rozhodně nejsme žádní fanatici, jen si chceme žít po svém. Máme na věci kolem nás svůj názor, to je jasné, zároveň tady ale nechodím s brokovnicí jako domobrana, abych nás chránil před světem tam venku. Naše děti mají počítač, učí se z internetu, máme auto, protože potřebujeme být mobilní, já chodím do práce, protože splácíme půjčku. Žít v jurtě pro nás není vyjádřením nějakého křečovitého vzdoru, je to o jednoduchosti a  nechuti žít tak komplikovaně jak se dnes žije.

Je něco na co by si případní zájemci o život v jurtě měli dát pozor?

Ľubo: Hlavně asi nevěřit všemu co se píše na internetu, tam je opravdu spousta polopravd a mýtů. Taky z vlastní zkušenosti víme, že není úplně dobré nechat si stavět jurtu jakoby na klíč. To znamená zaplatit firmě paušální částku na celou stavbu dopředu. Firmy, které vyrábí jurty jsou dnes extrémně vytížené a když se napoprvé neudělá něco přesně nebo se něco nedokončí, je hodně těžké je přimět k tomu, aby se vrátili a věc opravili. Prostě vás někdo v pořadníku přeskočí a máte smůlu. A pak jsou to takové ty otřepané historky o řemeslnících, které se asi vůbec neliší od toho, když stavíte klasický dům. Přijede řemeslník a na místě zjistí, že mu chybí polovina nářadí a podobné příběhy.

Martina: Je taky dobré zvážit, jestli je to vlastně vhodné bydlení právě pro vás. Slyšíte tu hodně zvuků z venku a i vás je slyšet ven. Ten otvor ve stropě funguje jako reproduktor. A když je vichr nebo bouřka, je to poměrně silný zážitek, který může někomu snadno nahnat strach, i my jsme si museli zvykat.

Ve slově domov je obsažené slovo dům. Je možné vnímat jurtu, tedy stavbu ze své podstaty mobilní, jako domov v tom opravdovém, fyzickém smyslu slova?

Martina: Myslím si, že vnímání domova je individuální záležitost. Pro mě je domovem místo, kde mohu žít a tvořit tak jak to cítím. Můžu dělat chyby aniž by mě někdo hodnotil. Vždy se sem můžu vrátit a najít klid. Domovem je totiž pro mě nejen samotný prostor stavby, ale i příroda, která mě obklopuje. Pokud je toto přítomno cítím jurtu jako domov.

Ľubo: Souhlasím s Martinou. Pokud jsem obklopený tím co je pro mě fyzicky a duchovně blízké jsem asi schopen jako domov vnímat třeba i karavan. Samozřejmě, že pevná stavba vrostlá do terénu má taky svoje kouzlo, ale pro nás je momentálně z mnoha důvodů tou správnou cestou jurta. Je ale možné, že čas nám ještě do života přinese něco jiného.

Jak jste se vy dva, bývalí majitelé kavárny Datel v Českých Budějovicích ocitli natrvalo zabydlení na Šumavě?

Zuzka: Dlouhou dobu jsme měli takový abstraktní, ale stále přítomný sen, že bychom jednou chtěli mít na Šumavě alespoň chalupu. Oba dva jsme sem jezdili už od dětství s rodiči a pak nás to sem přirozeně táhlo i v dospělosti. Pro lidi z Budějovic stejně jako třeba z Plzně je to asi nejběžnější víkendová a výletní destinace. 

Byli jste tedy od začátku rozhodnutí bydlet tu natrvalo?

Zuzka: V tom jsme neměli dlouhou dobu úplně jasno. Tenhle náš sen, zmizet jednou někde na Šumavě, nebyl hlavně moc kompatibilní s tím, co jsme v té době žili. Měli jsme dost velké závazky v Českých Budějovicích – dobře zaběhlou kavárnu se třiceti zaměstnanci, pražírnu kávy, Honzovu full time práci UX designera a k tomu půlroční dítě.

Bylo nám ale jasný, že takhle to nejde dál, že musíme náš životní styl změnit a množství aktivit zredukovat. Chtěli jsme být na jednom místě a hlavně se věnovat Anežce, být u ní nejenom fyzicky, ale i mentálně. Když přišlo rozhodnutí usadit se tu trvale, přišlo ruku v ruce s rozhodnutím prodat kavárnu a zbavit se tak závazků, které nás vázaly k městu.

Jak probíhalo hledání vašeho místa?

Honza: Šest let jsme hledali po celé Šumavě, od Svaté Kateřiny po Vyšší Brod. Měli jsme excelovou tabulku plnou požadavků, které by měla daná nemovitost splňovat. Nechtěli jsme dům v zástavbě, což jak jsme později zjistili, je požadavek, který eliminuje asi 90 procent veškeré nabídky. Chtěli jsme místo, kde je v zimě sníh, které má vlastní vodu a bude tam jezdit vlak. Chtěli jsme starý dům, protože nám nedává smysl stavět a zabírat další půdu a důležitý byl pro nás i velkej pozemek, aby se na něm v případě nějakýho průseru v budoucnu dalo něco vypěstovat. Domů jsme prolezli desítky, ale všude něco chybělo, nikde to nebylo úplně ono.

Pak jsme našli inzerát na dům s vtipným titulkem Trvalé romantické bydlení a taky s dost šílenou cenou. Zajeli jsme se sem podívat v podstatě z legrace, když jsme byli poblíž. Byli jsme tu bez realiťáka, jen jsme obešli dům a pozemek. Říkali jsme si, že se asi úplně zbláznili – totální ruina, pod loukou silnice, kolem domu džungle, prostě dům ležící léta ladem. Nechali jsme to tedy plavat a hledali jsme dál. Po čase jsme se jeli podívat na jeden dům do Žlebů, což je nedaleko odsud. Čistě ze zvědavosti, abysme přišli na to, proč za tu ruinu chtějí tolik peněz, jsme si domluvili prohlídku s makléřem i tady. Byl takovej studenej, deštivej květen, první vlna covidu, celkově dost pochmurný a depresivní období. Vkročili jsme do chalupy, zmáčený deštěm a loukou a tady uprostřed kuchyně byla roztopená pec. Sálalo z ní teplo, oheň praskal a za oknem byla vidět ta syrová Šumava s deštěm a mlhou. V ten moment nás to dostalo. Viděli jsme ty možnosti, všechno, co by se tady dalo dělat, co by se tu dalo vybudovat. A tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme.

To jsou ty okamžiky, kdy se ti sepne ještěrčí mozek. Víš, že to chceš, ale vůbec neuvažuješ racionálně. A ono na tom taky nic racionálního není, to si přiznejme. Rekonstrukce takhle starých a velkých domů je vždycky v podstatě ekonomická sebevražda, to ani nejde jinak. Pokud chceš poctivě rekonstruovat historický objekt, tak na tom prostě budeš krvácet, tak to je. I my jsme si na všechno museli půjčit. V tom nám hodně pomohl právě prodej kavárny, jinak bychom ty peníze nikdy nedali dohromady.

Dokážete pojmenovat důvod, proč má smysl do rekonstrukce a záchrany starého objektu jít i přes tu zmíněnou iracionalitu? Co je tím hnacím motorem?

Honza: Má to smysl, prostě proto, že takový místa už nebudou. I kdybys byl sebevíc bohatej developer, tak už to prostě nepostavíš znova. Nepostavíš znova hrad, protože genius loci je daný právě tím, že je to hrad, kterej na svým místě stojí stovky let. Tu atmosféru prostě nemůžeš vybudovat znova, ta buď je anebo není. Je to takovej druh sebepoškozování s pozitivním výsledkem. Zachraňuješ něco, co je hrozně jednoduchý zlikvidovat a těžký zachránit, když to ale nezachráníš, tak to prostě nenávratně zmizí. Nám to dává smysl.

Na rekonstrukci vašeho domu spolupracujete s Kurz architekti a je vidět, že je to rekonstrukce opravdu promyšlená do posledního detailu. Myslíte si, že je spolupráce s architektem při rekonstrukci starého domu nutná? Spousta lidí ji v kontextu rekonstrukce může vnímat jako další zbytečnou položku v rozpočtu. Jak to vidíte vy?

Honza: Přiblížil bych to na příkladu té naší kavárny v Budějovicích. Když jsme začínali, měli jsme nějaké zkušenosti. Zuzka pracovala léta v podnicích v Brně a i já jsem měl nějaké povědomí jak by to asi bylo dobré dělat. Naše první prostory jsme tedy dali dohromady celkem levně ze všeho, co nám přišlo pod ruku, a kavárna se pěkně rozběhla. Po třech letech jsme ale zjistili, že kavárna postavená z dřevotřísky, vyřazených desek z OBI a šedesát let starého kávovaru po dvaceti repasích prostě nefunguje úplně efektivně. Má to jasný funkční limity. Zjistil jsem, že už mě nebaví trávit každej večer se silikonovací pistolí a čtvrtek co čtvrtek rozebírat kávovar, protože zase prasklo těsnění. Tehdy jsme si řekli, že to buď uděláme pořádně nebo to nebudeme dělat vůbec. Skrze kamarády jsme oslovili architektku Zuzku Kurz a ta se chopila rekonstrukce v mnohem větším měřítku, než jsme v počátku plánovali. Díky tomu se ale vyřešila spousta problémů, o kterých jsme buď nevěděli, nebo je nedokázali pojmenovat. Odstranilo se tím množství funkčních překážek a kavárna po rekonstrukci začala mnohem víc vydělávat. To nás přesvědčilo o tom, že ač budou architekti i v rámci rekonstrukce domu řešit spoustu pro nás zdánlivě zbytečných věcí, je to ve výsledku ku prospěchu věci. Dobrý architekt vidí to, co ty nevidíš, a je schopen uvažovat v širším kontextu a dlouhodobějším horizontu. Neznamená to sice, že z architekta vždycky vypadne čistý zlato, leccos jsme rozporovali a někdy i zamítli, ale základní hodnoty máme postavený stejně. 

Máš nějaký konkrétní příklad z rekonstrukce vašeho domu?

Honza: Hliněné omítky. Když jsme se dostali do fáze, že už bylo třeba nahodit zdi, volal jsem Honzovi Kurzovi a ten mi rovnou řekl: “Chcete hliněný omítky. Tady je číslo na Josefa, tomu zavolej a on ti vysvětlí, proč chcete hliněný omítky.” Tak jsem zavolal Josefovi, který dělá hliněné omítky. No, a Josef mi řekl: “Počkej, já ale dělám omítky pro lidi, kteří vědí, proč je chtějí…” Trochu mi to připomnělo Hlavu 22. Nicméně mi pak trpělivě vysvětlil celý kontext a nezapomněl férově zmínit ani fakt, že hliněné omítky jsou podstatně dražší než ty klasické. I tak jsme se ale rozhodli, že do toho půjdeme a dnes si říkám, že to byla ta nejlepší volba. Dřív tady byly všude klasické omítky, mnohdy sanační, tvrdé jako beton a všude byla plíseň. Teď tady není plíseň vůbec žádná, je tu krásný vzduch a skvěle se v tom žije. Kdybych se tehdy rozhodoval jen podle sebe, nejspíš bych se na to po telefonátu s Josefem vykašlal a šel tou klasickou nejjednodušší cestou.

Proč jste se rozhodli obnovit i původní šindelovou střechu? Její cena je mnohonásobně vyšší a asi by se dala celkem úspěšně nahradit třeba bobrovkou.

Zuzka: Prostě proto, že tady původně byla šindelová střecha. Pro nás je zásadní téma udělat rekonstrukci nejlíp jak jsme schopni. Nějak to obejít pro nás vůbec není varianta. To v jakém stavu jsme dům koupili, byl právě výsledek mnoha kompromisů a levných řešení. My jsme se vědomě rozhodli zvolit opačný přístup i s rizikem, že se jedná o mnohem nákladnější a náročnější cestu.

Honza: Šindelová střecha byla jednou z hlavních součástí genia loci nebo spíš genia stavby – dostane v podstatě každého, kdo sem přijede. I my jsme z ní byli naměkko, protože vypadá prostě krásně. Jenže právě proto, že jsme zase přemýšleli emocionálně, jsme se nechali uchlácholit básněma o tom, jak je střecha prakticky nová, že stačí dokončit vikýře a je hotovo. Nakonec je z tý krásný dřevěný střechy největší průser celého domu. Střecha musí přijít celá dolů, musíme ji oholit až na krov, odvézt tuny zvířatama a UV zářením zničených izolací, krov opravit a všechno udělat úplně celý znovu. Účet, za kterej by sis koupil krásnej byt na menším městě. A to jsou ty chvíle, kdy si přijdeš strašně zrazenej a říkáš si, jestli to celý má smysl. 

Dřív bývalo zvykem, že chalupu po rodičích převzal někdo z dětí a kontinuita rodu a místa byla zachována. Myslíte si, že je něco podobného možné i dnes? Nebudujeme všechny ty domy jen pro nás, pro tu jednu generaci?

Honza: To riziko tu samozřejmě je a my jsme si ho vědomi od začátku. Ještě než jsme se definitivně rozhodli, jestli tu budeme žít trvale, bavili jsme se s několika lidmi, kteří tu vyrostli, mnohdy mladšími než jsme my sami. Všichni nám potvrdili, že touží po tom se sem vrátit. Uvědomují si, že třeba kvůli práci to rozhodně není ideální, ale kořeny a volání rodné hroudy je, jak se zdá, silnější. Doufáme, že to tak bude mít i Anežka. Je ale samozřejmě možný, že to tak nedopadne. A až jednou umřeme, bude mít alepoň nějaký kus země a dům, který nejspíš na ceně neztratí. Akorát bude muset jako první krok vyměnit právě tu zmíněnou šindelovou střechu, kterou se letos chystáme položit. Má životnost 30-50 let, snad nám tedy nebude kapat na hlavu až tu budeme ležet v posledním tažení.

Jak je to tu s pověstnou “občanskou vybaveností”? Jsou tu třeba v blízkosti nějaké školy, školky?

Zuzka: I díky tomu, kde se chalupa nachází, to naštěstí vůbec není tak špatný, jak by člověk v turisticky atraktivní oblasti s relativně malým trvalým osídlením čekal. Anežka je ještě malá, takže školu zatím moc neřešíme. Můžeme si ale vybrat ze dvou možností, obě jsou asi deset minut autem, záleží jen na jakou stranu kopce člověk pojede. Nejsou tu vymoženosti jako montessori lesní školky a podobně, což by byla naše volba, kdybychom ještě bydleli ve městě. Ale na co lesní školku, když máš les všude kolem. Další věcí je doprava. Autobus tudy sice projíždí asi čtyřikrát denně, ale bez auta se neobejdeš. Nebo jo, ale stálo by to hodně plánování, času navíc a fyzické námahy, a na to všechno jsme dneska už moc líní. Je to trochu paradox – ve městě se dá skoro kamkoli dojít pěšky, autem jezdíš minimálně, ale máš pocit, že žiješ nějak neudržitelně, neekologicky, odtrženě od přírody. Pryč z města se stěhuješ mimo jiné proto, že chceš žít v kontaktu s krajinou, střídáním počasí, chceš žít víc ekologicky a vědomě, ale mnohem víc tu k životu potřebuješ právě to auto.

Je tu něco jako místní komunita? Váš dům je přece jen na polosamotě. Funguje tady nějaké společenství?

Honza: Funguje a my jsme se do něj zapsali hned na začátku. Klíče od domu jsme tehdy dostali na přelomu září, října a jak jsme brzy zjistili, v domě nebyl ani jeden kousek dřeva na zatopení, nebylo tu vůbec nic. Začal jsem tedy obvolávat místní pily a prodejce dřeva. Už to mě myslím jasně zaškatulkovalo jako “toho blba, který kupuje dřevo na zimu, když už pomalu sněží”. Nikde na venkově a tuplem na Šumavě se tohle prostě nedělá.

Když nám to drahé, vlhké dřevo nakonec v listopadu dovezli, zjistili, že k nám nahoru kvůli sněhu nevyjedou a všechno shodili pod kopcem, sousedům před vrata. My, jelikož jsme neměli vozík, a ani kouli za autem, jsme pak těch deset kubíků museli vozit v kufru osobního auta k nám na kopec. To byl totální bizár a myslím, že tahle historka ještě dnes koluje po okolních kopcích. Naštěstí se nás sousedům zželelo a pomohli nám svým lesáckým autem s vlekem. Pokud by to neudělali, vozili bychom to dřevo dodnes.

Zuzka: Kromě situace se dřevem nás myslím obecně proslavilo i to, že jsme vůbec koupili tu předraženou, zablešenou barabiznu, kterou tady v okolí každý zná. Jinak nás mile překvapilo jak nás místní komunita přijala. Vedle ve vesnici je starosta, který má evidentně zájem o to, aby tam bydlelo víc lidí trvale a ten nás přijal opravdu hezky. Naši přímí sousedi jsou taky fajn, a pár kilometrů přes les máme i pár kamarádů s dětmi. To je další paradox, tady sice musíte za kamarády tři kilometry přes les, ale jste jim tu vlastně blíž než ve městě. V domě, ve kterém jsme bydleli v Budějovicích, bylo sedm bytů a my jsme tam půlku lidí neznali, nevěděli jsme ani jak se ty rodiny jmenují. Město vám dá iluzi toho, že jste obklopeni lidmi, ale žijete tam vlastně mnohem víc anonymně a izolovaně než tady. I my, totální náplavy, tady za tu krátkou dobu známe už poměrně dost lidí.

Zní to jako idylka. Má žití na Šumavě i nějaké stinné stránky?

Honza: Doslova – stinné stránky. Část zimy je tu málo slunce. Od půlky prosince do půlky ledna sem ani minutu denně nezasvítí, připadáte si tu jako někde za polárním kruhem. Může to být dost depresivní a člověka můžou i docela nahlodat pochybnosti jestli se rozhodl správně. Nechci to dramatizovat, ale kdo to zažil tak ví o čem mluvím. Jak jsme to pochopili, vesnice na Šumavě se historicky až na pár výjimek stavěly spíš ve vztahu k větru než ke slunci, aby byly v závětří. I u nás je tomu stejně, jsme sice v závětří, ale světlo tu v zimě chybí. Když jsme tu byli loni první zimu a po měsíci se do oken poprvé opřelo slunce, měli jsme chuť jít ven a vítat jeho příchod tancem a zpěvem jako pohani při slunovratu. Zase ale na jaře a v létě jsme na jednom z nejpříjemnějších míst v celý republice, kde jde vůbec být. Louka, les, potok… V červenci je tu kolem dvaceti stupňů, při horku dvacet pět. To městský, úmorný vedro tady vůbec neznáme. 

Zuzka: Je to tak, přes zimu se můžeme pouze kochat pohledem na sousedy dole v údolí, kteří se koupou v paprscích slunečního světla, a tiše jim závidět. My ale zase máme několik měsíců v roce sníh, což je jedním z hlavních důvodů, proč jsme tady. Chtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly v prostředí, kde ještě budou existovat roční období. 

Honzo, ty jseš dost aktivní na Instagramu. Na svém účtu popisuješ všechny peripetie s budováním domu a s životem na Šumavě. Je pro tebe tahle forma psaní, která musí být i poměrně časově náročná, nějakou formou deníku nebo terapie? Pomáhá ti to v něčem?

Honza: Jo, dost. Někdy mám fakt splín, protože jsem třeba zrovna v situaci, kdy mi dojde, jak některý naše motivace a očekávání od domu/místa/přestěhování/čehokoliv nenasedly na skutečnost. Což není permanentní stav, to vůbec, ale čas od času se to prostě stane. Nosím to v sobě a dokud se z toho nevypíšu, hnije to ve mně. Když něco někoho trápí, většinou se z toho vypovídá kamarádům v hospodě nebo v práci – jenže tohle funguje jen do doby, dokud řešíte podobný problémy a ostatní tě tak dokážou pochopit. Naše situace je jiná v tom, že žijeme velmi neobvyklej život na neobvyklým místě, takže těch souputníků, kterým by ses mohl vypovídat a oni ti přesně rozuměli, moc není. A v tom mi právě pomáhá psaní. Mám to svým způsobem jako terapii a to, že to někdo čte, je jen hezkej bonus navíc. Anebo pak píšu naopak v situacích, kdy prožijeme něco fakt silnýho nebo skvělýho a chceme se o ty pocity podělit. Hodně lidí nám do komentářů píše, že to naše čtení maj jako chvíli uklidnění a jestli nechceme napsat knihu. Z toho mám pak velkou radost, protože mám pocit, že to nedělám jenom pro sebe. 

Taky si myslím, že tím, že píšeme jak o hezkých, tak o špatných chvílích spojených s naším životem tady, můžeme možná dalším lidem pomoct v rozhodování, jestli tohle je pro ně osobně cesta. Ale to je vlastně podobnej cíl, jakej asi sledujete vy s vaším projektem. Znám lidi, který si přečetli všechny vaše rozhovory, prodali firmu, byt a zmizeli na venkově. A myslím si, že to je strašně dobře, protože když by všichni žili ve městech, nezbyde nikdo, kdo se bude starat o krajinu. Krajinu, která nás živí, dává nám vodu, čistej vzduch, hezký místa pro volnej čas. Když nikdo neopraví starej dům na vsi, tak zpustne, spadne a místo něj se zastaví další kus pole na periferii města. Taková ves pak kousek po kousku atrofuje a s ní i veškerej život, společenství, zájem o daný místo. My si svým přístupem možná tak trochu natloukáme hubu, děláme zdánlivě nesmyslnou věc, ale snažíme se tak (možná nejvíc sami sobě) ukázat, že mladá rodina může mít i jiný cíle než koupit si 3+1 na metru a upíchnout děti do atraktivní školy. A tím psaním se snažíme zprostředkovat, jaký to je. Někdy těžký, někdy krásný, většinou ale naplňující. A rozhodně jiný, než jaký jsme si to představovali.  

Nestává se dnes z bydlení na vesnici (jehož nedílnou součástí je nákladné rekonstruování a následné obývání starých, energeticky nehospodárných obydlí) záležitost pro bohatší část společnosti? Tedy pravý opak toho, jak to bylo dřív?

Zuzka: V našem případě to tak asi bude, i když bohatí díky rekonstrukci už moc nejsme. To je vtip a nechci to zlehčovat. Levicovou terminologií jsme privilegovaný, máme možnost volby díky tomu, že jsme se dostali někam, kde jsme chtěli být: pokud jsme v některých aspektech života skromný, je to dobrovolný rozhodnutí. Tahle dobrovolná skromnost se podle mě líp praktikuje na venkově. Když se zasním o budoucnosti, tak pokud máš nějak vyřešené bydlení, můžeš vydělávat míň, máš víc času přemýšlet o sobě a o prostředí ve kterým žiješ, můžeš něco pěstovat, chovat zvířata, péct si chleba, dělat jogurt, ve sklepě provádět fermentační pokusy. To je určitě snazší než ve městě, který mi fakt připadá čím dál víc jako „krám na rychlý ukojení“, jak zpívají Priessnitz. Ale asi to bude i tím, že když se nevystavuješ pokušení, tak ho asi i míň potřebuješ. Kolikrát si říkám, že si ve městě dělám radost pomocí peněz a konzumu (kafe a dortík v kavárně, něco na sebe a tak) a venku stačí se vědomě projít v lese, dýchat jarní vzduch. Uvědomovat si, že jsem někde, kde jsem chtěla bejt.

Honza: Přijde mi, že je to takový, jaký si to uděláš. Nám nikdo neříkal, že musíme dům opravovat způsobem, jakým to děláme – možná hezkým, ale supertěžkým po všech stránkách. Máme vícero kamarádů, který taky rekonstruujou starej dům na venkově a zvládnou to za zlomek toho, co my. Budou bydlet rychleji, nebudou nic splácet. Takže si samozřejmě často pokládám otázku, jestli jsme se vydali správnou cestou v podobě velkýho, nezateplitelnýho domu a náročnýho přístupu – a ty pochybnosti v tobě hlodaj tím silněji, čím víc si uvědomuješ, že to, k čemu ses upíchnul, ti docela jasně nalinkuje podstatný věci v životě na dlouho dopředu. Jenže pak zas jednou vysvitne sluníčko, zazpívaj ptáci a nadechneš se toho neuvěřitelnýho vzduchu a opět zaúřadujou emoce, který všechny pochyby pohřbí hluboko do podvědomí. Vládu zase převezme ta část mozku, co jsme zdědili po ještěrech, a ty jsi ten nejšťastnější člověk na světě. A pro tyhle chvíle asi žijem. 

Jak se dá prakticky skloubit pozice architekta se studiem v Praze, s rolí farmáře se statkem v Novohradských horách?

Jan: Město a hory jsou jako dvě zrcadla, která se navzájem vyvažují. Obě dvě roviny fungování nám dávají impulsy a podněty, které jsou důležité pro tvůrčí činnost. Architektura se dá sice dělat všude, ale jen někde se s ní uživíte a město prostě bude vždycky významnějším generátorem příležitostí a projektů. Pro nás je ale zásadní, že v Praze máme skvělý tým, který z velké části pracuje autonomně. To nám dává možnost věnovat se farmě i menším projektům v našem bezprostředním okolí.

Zuzana: Poslední dobou máme oba pocit, že žijeme příliš rychle a že potřebujeme zpomalit, abychom zase cítili a viděli běžné hodnoty života, ke kterým patří především obyčejný klid. Ten se objevuje, když zpomalíte a jste na jednom místě. Bez něj se vytrácí možnost vidět věci novým pohledem, a ten základní klid nám v poslední době trochu chybí. Vše má ale svůj čas. Energie mezi farmou, dětmi a architekturou je teď v neustálém pohybu, neustále se přelévá, jen to tempo je občas příliš rychlé.

Jak velkou farmu máte a jak moc je náročná péče o ni?

Jan: Máme dohromady padesát hektarů, dvacet pět kusů skotu, padesát ovcí a dva koně.

Farmu kdysi založil můj táta a dnes ve farmaření pokračujeme my. V minulosti nám zhruba deset let s provozem farmy pomáhal kamarád, ale poslední tři roky jsme na to v podstatě sami. Ta náročnost práce je do značné míry daná sezónně. Na jaře a v létě zvířata kromě vody a minerálů v podstatě nic nepotřebují a jsou spokojená na pastvě. To nám dává možnost přesouvat se za prací do Prahy a Budějovic. Když v létě přijdou sena, máte tady v Novohradských horách na sečení luk maximálně třídenní okénko než se změní počasí. Je tedy třeba být pořád neustále dost flexibilní a využívat čas efektivně.

V zimě u zvířat samozřejmě musíte být každý den, postarat se o krmení a další věci, dny jsou kratší, je to tedy celkově o něco komplikovanější. 

Obecně vzato, skloubit architekturu, farmu, rodinu a jiné aktivity je možné do té doby, dokud vše funguje, tak jak má. Samozřejmě v okamžiku, kdy utečou krávy, nedorazí truhlář na stavbu nebo onemocní dítě se pečlivě vyvážený harmonogram bortí jako domeček z karet a vy musíte začít improvizovat.

Zuzana: Nebo když přijde vlk.

Vlk?

Jan: Minulý rok, když jsme byli na dovolené a místo nás tu byli Zuzky rodiče, nám vlk zabil nejdřív deset a o pár dní později dvanáct ovcí. Dlouho nikdo nevěděl jak se to přesně stalo, ale nakonec se díky fotopastím zjistilo, že to byla pravděpodobně samice, která zaučovala mládě. K pastvě přicházela úplně vyzáblá a když jí to vyfotilo na zpáteční cestě, byla jako koule. Byl to docela bizarní obrázek.

Mluvili jste o atelieru v Praze, věnujete se ale architektonické práci i přímo tady doma na statku?

Zuzana: Když ještě kluci nebyli na světě, tak jsem tady na stole v kuchyni kreslila v ruce všechny výkresy. Šlo to i později s malým Olbramem v šátku. Teď už mi ale nestačí ruce a nohy ani na ně samotné, natož pak na tužku v ruce. Pokud mám klid, zavřu se tedy raději v ateliéru, jde mi to tam líp. Statek už vnímám jako domov, kde by spíš měl být klid než práce.

Nakolik je současná podoba statku vaší prací?

Jan: Rekonstrukci domu započali už kdysi moji rodiče a my v ní pozvolna pokračujeme. Nechvátáme, všechno děláme krok po kroku. Udělali jsme novou elektřinu, tepelné čerpadlo, koupelnu. Postupně obměňujeme povrchy a jednotlivé technické prvky. V maštali bychom rádi do budoucna vytvořili větší obytnou část pro nás samotné. Ve stávající části domu jsou jen dvě malé ložničky a kuchyň. Když k nám pak přijedou kamarádi s dětmi, bývá tu už trochu těsno. Původní část domu by pak tedy zůstala pro návštěvy a prarodiče a my bychom se mohli přesunout do maštale. Ta je situovaná na jih, díky čemuž se nám do domu podaří dostat maximum světla a slunce, kterého je tady v kopcích poskrovnu.

Jak velkou část vašeho portfolia tvoří rekonstrukce? Působí to, že se profilujete právě tímto směrem, je to tak?

Jan: Momentálně jsou to zhruba dvě třetiny portfolia, ale jedná se spíš o přirozený proces nově vzniklého studia než náš záměr. Nejdřív začínáte spíše s dílčími interiéry, posléze přijdou rekonstrukce a nakonec novostavby. Ty většinou trvají nejdéle kvůli procesu schvalování. Teď jsme ve fázi kdy dokončujeme první novostavby, ale je za námi vidět poměrně hodně již hotových rekonstrukcí.

Zuzana: Já se při té otázce usmívám, protože, upřímně, rekonstrukce je to nejhorší co vás může potkat. Má to ale i zajímavá místa, která nás nesmírně baví. Ať už to souvisí s použitím materiálů nebo s technickým řešením někdejších detailů. Staré domy a jejich řešení je něco co nás nutí přemýšlet a zkoumat. Vždycky nás vrátí na zem a inspiruje, když vidíme jak jsou vyřešené různé detaily a že přežily do dnešní doby. Je to velmi obohacující při přemýšlení o novém zásahu do domu. Snažíme se použít metodu nebo materiál, který jsme v daném objektu objevili a posunout ho za hranici toho, co dokázal dříve. Je to velmi náročná, ale rozmanitá práce. V procesu neustále narážíte na něco co výrazně mění a ovlivňuje původní záměr, proto je skoro nemožné dopředu vše nakreslit, navrhnout a držet se toho až do úplného konce.

Do jaké míry je podle vás potřeba zachovávat ducha stavby, aby výsledkem nebyla nezdařilá rekonstrukce popírající původní stavbu nebo naopak historický skanzen?

Jan: V maximální možné míře. Znát svůj původ nebo historii místa a domu člověku pomáhá identifikovat sebe sama v kontextu svého prostředí. Právě identita místa a člověka je něco, co se dnes vytrácí, ale je velmi potřebné proto, abychom místo mohli nazývat domovem.

Zuzana: Co zachovat a co zbourat? Domy mají svou typologii a ta dává jasně najevo co v sobě daná stavba ukrývá. Jejich účel se ale v průběhu času přirozeně mění. Tam kde byl dřív chlívek, je dnes pokoj pro hosty. Vždy, když začínáme s rekonstrukcí starého domu, očistíme všechny nánosy dob minulých. Snažíme se ale rozlišovat a vnímat že i zásahy vzniklé mezi 70.- 90. lety nemusí být vždy negativní. Pokud mají logiku a jsou kvalitně provedené, má smysl je zachovat. Nakonec přichází na řadu ten poslední, aktuální zásah do stavby a díky němu dům roste v čase. Zachovává podstatu původního, starého, ale nebojí se říct, že bude žít dále. Třeba s velkým oknem do zahrady.

Je možné vůbec stavět a rekonstruovat v celém procesu ekologicky? Pro vás to představuje určitou etickou otázku spolupráce s klientem, je to tak?

Jan:  Ano, máme to dokonce ve smlouvě. Sepsali jsme takový testament, jehož podpisem klient souhlasí s tím, že v rámci stavby budeme používat obnovitelné zdroje a vše bude mít nějaký etický rozměr. Je to samozřejmě do jisté míry gesto, nicméně pro nás zásadní. Snažíme se tyto principy formulovat už na začátku spolupráce, aby se předešlo pozdějším nedorozuměním.

Zuzana: Pro mě nebylo nikdy téma etického stavění v kontextu zdraví zásadnější než právě teď. Kéž bychom mohli stavět s pocitem úplné zdravotní a ekologické nezávadnosti. Doufám, že se pochopení všech zúčastněných bude prohlubovat a zodpovědnost za vyprodukované materiály na tomto světě bude stoupat. Pro mě jako architektku je ideálem a snem dům, který po zbourání nezanechá žádný toxický odpad. Zbouráte ho a vše se bezpečně rozloží. Zatím je to utopie, ale snažíme se jí maximálně přiblížit.

Pro nás jako architekty je důležité učit se o materiálových stopách, o jejich původu, o toxicitě výroby a poločasu rozpadu jednotlivých materiálů. Tyto informace by měly být známé u všech materiálů a to nejen na stavbě. Z každého domu totiž jednou bude hromada suti. 

Jan: Platí to, co v běžném životě – dělat věci jinak a (snad) lépe je vždy násobně až řádově náročnější. To platí i u ekologie staveb. Zvykli jsme si na životní standard, který se ale ukazuje jako po všech stránkách neudržitelný. Doufejme, že dnešní turbulentní doba nám naopak napomůže si uvědomit, že  zmenšovat měřítko je v čase vždy stabilnější. Pokud dokážete vyrábět jak produkty tak třeba energii v místě spotřeby, nejste už zdaleka tolik závislí na nepříznivé situaci na druhém konci světa. Tím pádem jsou veškeré výkyvy menší a méně stresující.

Je v dnešní době ekonomičtější cesta rekonstruovat staré nemovitosti na venkově nebo začínat na zelené louce novostavbou?

Ekonomičtější je vždy stavět na zelené louce, ale rozhodně to není ekologičtější ani etičtější. A má to i celou řadu dalších rizik a bubáků. Nicméně s rekonstrukcí již stojícího domu navazujete na nějakou linii, píšete další epizodu místa. Má to obohacující vliv jak na vás tak na místo samotné.

Největším problémem stavění na zelené louce ale vidím hlavně v dalším znehodnocování půdy. Domy a nově postavené obytné zóny, satelity donekonečna zabírají další a další půdu. Přitom jsou to stavby a celky ve kterých pravděpodobně za třicet, čtyřicet let žádná příští generace nebude chtít žít. Jednou z nich zbude jen hromada toxické suti, kde neporoste ani kukuřice. Já těmto místům říkám moderní pohřebiště.

Jan: Architekt by měl vždycky přemýšlet nad tím, co danému místu konkrétní stavbou dá a co mu vezme. My jako lidé, jako celek, máme bohužel tendenci si často jen brát a téměř nic nevracíme. Nejtrvanlivější a nejhodnotnější v čase je pestrá krajina, pestrá společnost, pestrá vesnice nebo jákýkoliv jiný ekosystém. Proto bychom se neměli bát kontrastů – hranice, ať už politická, nebo mezi loukou a lesem nebo v našem smýšlení, je tím největším zdrojem podnětů a inspirací. A proto funkční krajina s absolutním respektem k přírodě je to nejhodnotnější, co máme.

Můžeme začít tím jak jste se dostali právě k tomuto domu?

Andrea: Dům jsme hledali zhruba půl roku. To bylo na podzim roku 2019. Já jsem v té době čekala Jáchyma. V noci, když jsem nemohla spát jsem projela všechny realitky a když se objevilo něco zajímavého, dala jsem to druhý den Mikymu k posouzení. Objeli jsme takhle několik nemovitostí, ale když jsme přijeli sem a prošli bránou, bylo hned jasno.

Taky jsme v té době měli jasno v tom, že v Praze už prostě být nemůžeme. Ne že by nám nestačil náš byt, pomalu ale začínal covid a atmosféra ve městě výrazně zhoustla. Instinktivně jsem cítila, že je nejvyšší čas zmizet. Bylo nám jasné, že ve městě bude jen hůř a čekali jsme taky, že o nemovitosti na venkově vzroste zájem. Dneska jsem za to ráda, vypadá to, že jsme tehdy měli dobrý odhad.

Měli jste nějaké specifická kritéria výběru?

Andrea: Ani ne. Chtěli jsme starý dům, který má ducha a historii, to máme rádi oba. Chtěli jsme být kvůli práci v dosažitelné vzdálenosti od Prahy a ač jsme měli vyhlídnuté nemovitosti třeba i u Jablonce, zdálo se nám nejvíc smysluplné hledat od Prahy na jih, protože Miky má rodiče v Bechyni.

Mikoláši, podílel ses i ty sám na rekonstrukci vašeho domu? 

Mikoláš: Já jsem kdysi studoval keramickou školu v Bechyni, díky čemuž mám poměrně pozitivní vztah k manuálním činnostem obecně a zároveň jsem si už tehdy vyzkoušel práci s mnoha různými materiály. V dětství jsme taky s rodinou trávili hodně času na chalupě, kde jsme s bratry často pomáhali zedníkům, míchali maltu, zkoušeli nahazovat a podobně. Určitě se nepovažuju za mistra, ale nějaký základ mám a hlavně mě baví, když je za mnou práce vidět. Když jsem si pak v rámci rekonstrukce spočítal náklady na práci někoho jiného, rozhodl jsem se udělat řadu věcí sám.

Co konkrétně?

Mikoláš: Na ty první hrubé práce, kdy se kopaly podlahy a podobně jsme měli lidi, ale v těch dalších fázích už jsem tady flikoval co se dalo sám. Jako finální povrch na mnoha místech v interiéru například používáme betonovou stěrku která vypadá skvěle v kontrastu s původnímu materiály jako je dřevo a kámen. Díky keramice je mi tenhle materiál docela blízký, takže jsem s ním udělal obě koupelny i kuchyňskou linku. Podkroví jsem kromě sádrokartonů dělal za pomoci táty taky z velké části sám. Schody, zábradlí a samozřejmě všechny práce kolem domu. Od terasy, plotů až po neustálé nakládání a odklízení suti a stavebního nepořádku.

Docela mi tehdy hrálo do karet, že zrovna začal covid a AVU, kde jsem v té době učil, byla jako všechny školy, zavřená. Mohl jsem být tady a něco dělat. I díky tomu jsme tu naší rekonstrukci zvládli v celkem rekordním čase. Zhruba za půl roku byly ty nejnutnější práce hotové a bylo možné tady začít trávit čas. Spousta věcí samozřejmě není hotová dodnes, ale tak už to u těch rekonstrukcí bývá. 

Nějaká třešnička na dortu?

Mikoláš: Rozhodně schody ze světnice do podkroví! Původní dřevěné schody byly na špatném místě – blokovaly vstup do domu. Rozhodli jsme udělat nové betonové a povrch vyřešit už zmíněnou stěrkou. Když jsem měl vše hotové bylo je třeba natřít epoxidem což pro mě byla novinka. S ním jsem nikdy nedělal, ale řekl jsem si ok, rozmíchal dva pytlíky epoxidu, natřel schody a odjel s pocitem, že za dva dny bude vše suché. Po pár dnech jsme přijeli natěšení i s malým Tobiáškem, že strávíme první noc v podkroví. Schody vypadaly krásně.

Andrea: Jdeme nahoru, první, druhý, třetí, čtvrtý schod a na pátém jsem se zasekla. Šestý byl vlhký ještě víc a sedmý úplně mokrý. Na těch bílých lesklých schodech najednou byly vyšláplé stopy a černé chlupy z ponožek, hrůza. Nahoru jsme tedy nemohli, dole byla jen betonová zaprášená podlaha, která teprve vysychala. Úplně otrávení jsme se otočili na patě a jeli zpátky do Prahy.

Mikoláš: Prostě jsem špatně rozmíchal epoxid. Dneska už vím, že se má míchat přesně tři a půl minuty, důkladně, ideálně metlou na vrtačce. Když se tato technologie nedodrží, epoxid nevytvrdne. Druhý den jsem tedy jel zpátky a snažil jsem se epoxid odstranit. Zkoušel jsem nitro, ředidlo, nic nefungovalo. Schody nevysychaly ani za další dva, tři dny a epoxid stále nešel dolů. S maskou na obličeji a po čtyřech jako opičák jsem tu lezl po systému rozložených prkýnek, protože každý dotek ruky, prstu byl na schodech vidět. Představte si, že máte téměř celý zrekonstruovaný interiér a uprostřed něj je schodiště, dominanta místnosti, které úplně popírá tu celkovou snahu a investici, to byla fakt hrůza. Po několika dnech jsem tedy vrchní vrstvu přetřel ještě jednou už správně rozmíchaným epoxidem, který skutečně uschnul. Dneska se schody trochu loupou a je evidentní, že je za nějaký čas budu muset celé předělat, ale to už nás dnes tolik netrápí. Tehdy mě to ale vyloženě vytrestalo.

Bez toho se rekonstruování starých domů asi neobejde. V jakém stavu byl dům, když jste ho koupili?

Mikoláš: Střecha byla relativně nová, dělala se prý v roce 2008. Stejně tak krovy a zateplení. V domě nebylo topení, jen nevyhovující krb, který jsme museli předělat. Byla tu provizorní nezkolaudovaná čistička odpadních vod a celkem špatná voda z kopané studny. V přízemí byla na pohled pěkná podlaha z fošen, které byly ale zespodu shnilé a vedle ní betonová podlaha překrytá kobercem. Všechno se tedy muselo vybourat, zůstaly jen zdi, stropy, krov a střecha. V přízemí jsme dělali podlahové vytápění, v celém domě novou elektřinu, vodu, odpady. V podkroví byl jen jeden velký prostor, který jsme sádrokartonem rozdělili na tři pokojíky a malou koupelnu.

V celém domě, který je kamenný topíme dřevem v krbu a přitápíme elektřinou, protože jiné zdroje energie ve vesnici nejsou. Během první zimy se ale ukázalo, že střecha není dobře zateplená. Dům měl obrovské tepelné ztráty a místy bylo úplně cítit jak domem prochází studený vzduch. Když nám tedy na jaře přišlo vyúčtování za elektřinu, podlomily se nám kolena. Postupně tedy vyplňuji každou díru pod střechou a dodatečně zatepluji co se dá, abychom udrželi teplo v domě. Na letošní zimu jsme ale připravení, máme dostatek dřeva a jsme rozhodnutí mnohem víc topit v krbu,abychom ušetřili. Máme výhodu, že díky otevřenému schodišti jde teplo z přízemí snadno do podkroví a tam už pak prakticky nemusíme topit.

Nepřemýšleli jste o tepelném čerpadlu jako možném zdroji tepla?

Andrea: Přemýšleli, ale zatím jsme se pro něj nerozhodli.. Máme trochu dojem, že celá ta současná situace, kdy všichni ve velkém skupují tepelná čerpadla a na jejich instalaci standardně čekají rok a déle je uměle vytvořená. Osobně nemám moc důvěru k tomu, když se najednou ve společnosti začne šířit nějaká kolektivní tendence a její řešení je vykládáno jako jediné možné. Chceme počkat, celou věc v klidu promyslet. Kdo ví, třeba to za rok praskne a ceny půjdou zase dolů. Současné nastavení společnosti mi v tomto ohledu přijde úplně postavené na hlavu a v zásadě neudržitelné.

Mikoláš: Druhá věc je ta vstupní finanční investice, která je u tepelného čerpadla opravdu hrozně velká. V tomhle okamžiku mi přijde jednodušší trochu víc šetřit, topit převážně dřevem a třeba si i zvyknout na nižší teplotu. Taky se trochu bojím toho, že tepelné čerpadlo by nám tu trochu dělalo hluk. Z několika zdrojů jsem slyšel, že si lidi, kteří ho mají stěžují na v podstatě konstantní hukot a to by mi dost vadilo.

Jak se díváte v kontextu vašeho bydlení na solární energii, ta by vám přece mohla dost snížit náklady?

Andrea: Mít na starém, historickém kamenném domě, který je zarostlý břečtanem, solární panely by se nám nelíbilo, Máme pocit, že to se nějak nepatří..

Jak to máte s vodou? Je ve vesnici řad nebo máte vlastní studnu?

Andrea: Voda, to je naše never ending story. Ve vesnici řad není, takže jsme odkázaní na vlastní, původní, kopanou studnu. Ta je ale hluboká jen čtyři metry, takže je třeba s vodou dost šetřit. Když jsme se ptali na možnost vrtu, bylo nám řečeno, že v téhle lokalitě je kromě radonu taky vysoká hladina arzenu, který se z vody těžko odstraňuje. Když jsme nechali udělat testy, výsledky byly dost šílené.

Ptali jsme se sousedů jak situaci řeší, řekli nám shodně, že si prostě zvykli kupovat balenou vodu. To je pro mě úplně nepřijatelné. Nechci žít na vesnici, uprostřed krajiny a kupovat si balenou vodu. Začali jsme tedy hledat nějaké řešení a dnes máme gravitační filtraci a celé to nějak funguje. Dlouho jsme taky řešili, že ač byla voda pitná a v podstatě v pohodě, měla pořád trochu nažloutlou barvu. Po delší době jsme zjistili, že je to tím velkým ořechem na dvoře, který je v blízkosti studny. Za léta, kdy se o dvůr nikdo nestaral se do půdy dostalo z rozkládajícího se listí ořešáku množství huminových látek, které takhle specificky obarvují vodu. Ty látky by měly být v podstatě zdraví prospěšné, takže alespoň nějakou výhodu to má.

Mikoláš: Proto jsme vám, pánové, nalili vodu do těchto krásných barevných skleniček!

Víte něco o historii domu a je to pro vás důležité?

Mikoláš: Něco málo víme. Když jsme sem totiž poprvé přišli, visela tady taková genealogická nástěnka týkající se právě historie domu. První doložená zmínka o našem domě je prý z roku 1592, byl to dům s číslem tři. O moc víc jich tu v té době asi nebylo, dnes jich je zhruba padesát. Máme zapsaný seznam rodin, které dům v minulosti vlastnily, jedné z nich patřil po dobu skoro dvou set let. Máme i pár dobových fotografií domu z minulého století.

Andrea: Pro mě je tohle docela důležité a mám k tomu poměrně velký respekt. Věřím, že lidi, kteří tu v minulosti žili tu můžou něco zanechat, něco co se nechce domu pustit. Promlouvala jsem k nim, prosila je ať odejdou někam, kde jim bude líp, že teď už tu není čeho se držet. Když probíhaly práce na domě a byli tu řemeslníci, tak pokaždé když odešli jsem otevřela okna a zapálila šalvěj. Jsem křesťanka a tak jsem se tu vždycky modlila. Také jsme sem pozvali kněze, aby celý dům před tím než tu budeme poprvé spát jako rodina vysvětil. U nás na východním Slovensku se to dělá běžně a pro mě osobně je to zásadní.

Je k tomu účelu určený nějaký konkrétní obřad?

Andrea: Je to liturgický proces, kdy se nejdřív modlí celá rodina a pak i kněz. Ten mimo jiné prosí, aby všechno zlé co v tom domě může přebývat odešlo a aby se tu nové rodině žilo dobře a všichni byli zdraví. Pro mě je důležité, že je v tom síla vysloveného slova a společné modlitby. 

Pro nás bylo už od začátku velice důležité jedno kritérium pro výběr domu a to byl pocit. Všechny technické parametry jsou jedna věc, ale ten pocit z domu samotného i z celé lokality byl pro nás oba zásadní. Když jsme sem přišli poprvé, cítili jsme se oba příjemně, bezpečně, jakoby v nějaké bublině. A tyhle věci, jako je vysvěcení domu, podle mě tento pocit ještě zesilují.

Tím samozřejmě nechci říct, že bychom kupovali dům jen na základě pocitů. Racionalita je samozřejmě druhá, stejně potřebná věc. 

Na nějakém realiťáckém webu jsem vyčetla doporučení, jet se podívat na vybranou nemovitost za špatného počasí, když je chladno a mokro, aby měl člověk jasnější představu o domě i lokalitě a neujel si jen na svých pocitech. Jeli jsme sem tedy na prohlídku ještě jednou. Byl podzim, venku opravdu nepříjemné počasí, ale celkový pocit byl stejný jako na poprvé.

V každém náboženství je ceněnou komoditou ticho a možnost soustředění. Byl pro tebe i tenhle prvek pro odchod z města důležitý?

Andrea: Určitě. Já pocházím z vesnice, kde pro mě v dětství bylo přirozené lézt po stromech nebo jen tak sedět, koukat, přemýšlet si a nedělat nic. V tom jsem vyrostla a bylo mi v tom dobře. Když jsem pak byla starší, samozřejmě jsem i já toužila po tom dostat se pryč z vesnice, žít ve velkoměstě. Když jsem přišla do Prahy, viděla jsem ale, že zrovna moje víra budí u okolí nepochopení a posměch. Díky tomu jsem začala popírat sebe sama a celé křesťanství, které bylo součástí mého života od narození, jsem odsunula na nějaký čas stranou.

Když se pak narodil Tobiáš, který je už od malinka hodně citlivý, jsem se začala zabývat hypersenzitivitou. To mě dovedlo ke zjištění, že hypersenzitivní jsme u nás v rodině všichni včetně mě. Najednou mi došlo, že ta moje schopnost vnímat některé věci hlouběji, která ve mě byla už od mala, je mojí přirozenou součástí a že je v podstatě darem a ne něčím za co je třeba se stydět. Začala jsem tuto svojí stránku více zkoumat a došlo mi, že všechny ty roky v Praze jsem většinu času jen hrála roli, která se ode mě očekávala. Neustále jsem něco předstírala, aby mě ostatní brali a přijímali. Tohle zjištění pro mě bylo hrozně osvobozující. S tím jak se člověku narodí děti se tenhle pocit ještě zesílí, protože se vám úplně přeskládají priority. Najednou nepotřebujete být středem pozornosti a víc než přijetí ze strany okolí je pro vás důležité přijetí a pochopení od sebe sama. Díky tomu jsem se vrátila i ke křesťanství a tady na vesnici, kde je ticho a klid se to vše postupně prohlubuje. 

Jak to máš s vírou ty? 

Mikoláš: Mě k tomu v podstatě přivedla Andrejka, díky ní jsem se nechal pokřtít. Pocházím z ateistické rodiny, kde se ale v podstatě všichni nějakým způsobem věnovali a věnují umění a rozvíjí duchovní světy. Mám pocit, že je to víře nebo obecně nějaké spiritualitě dost blízké. Asi jsem to v sobě měl celý život, jen v jiné formě. Když jsem si pak v dospělosti přečetl desatero a přemýšlel o tom, jak žiju a jaký chci být člověk, žačalo mi to všechno do sebe zapadat. Zároveň ani jeden nejsme ve vnímání a praktikování křesťanství nijak ortodoxní a vlastně spoustu věcí vidíme oba dost alternativně. Víra je pro nás spíš cestou seberozvoje.

Z vašich sociálních sítí je patrné, že je pro vás velkým tématem udržitelnost. Celý tenhle blog je o odchodu lidí z měst na venkov a ten odchod je právě mnohdy podmíněn touhou žít nějak víc čistě. Přiznejme si ale, že za každým z nás, kdo rekonstruoval nebo stavěl nějaký dům je několik vagónů stavebního odpadu, který ve městě jen tak nevytvoříte. Necítíte v tom rozpor?

Andrea: Je to bohužel pravda, stejné je to s péčí o děti, sice si můžete vybrat co kupujete, ale stejně produkujete kvanta odpadu. My vidíme východisko i náš osobní postoj v obyčejné skromnosti, v tom co lidi dělali vždycky. Prostě si řekli: opravdu to potřebuju, musím to mít? A pokud musím a potřebuju tak se snažím volit variantu, která je míň zatěžující a míň toxická. V dnešní době je dobré, že si můžete vybrat. Dá se nakupovat v bezobalových obchodech, dá se kupovat maso z lokálních zdrojů a většina odpadu se dá, když chcete, recyklovat. Podobné je to s tou zmíněnou vodou. Mohli bychom jako ostatní kupovat vodu v plastu, ale to nechceme. Radši budeme s vodou šetřit , filtrovat jí, a pořád to pro nás bude po všech stránkách lepší varianta.

Myslím, že problém téhle doby je mimo jiné v tom, že všechno vidíme jen a pouze černobíle. Týká se to i tématu udržitelnosti. Celá ta debata okolo je dost vyhrocená a občas to vypadá, že nejhorší věc jakou na světě můžete udělat je, že si v obchodě vezmete na pečivo plastový pytlík. Zajímavé je, že zrovna igelitová taška byla původně vynalezena jako ekologický obal. Byl trvanlivý, dal se používat opakovaně. Všechno má dvě stránky mince a je třeba vnímat kontext. Celé je to tedy o nalezení nějakého středu v rámci rodiny, nalezení nejlepšího možného řešení a přístupu, který nejméně ubližuje. Nějakou daň si naše fungování ale vybere vždycky, to je bohužel jasné. A jsme zpátky u té skromnosti, důležité je nebýt “pažravý”.

Velké téma pro rodiny – kamarádi, školky, školy, jak to tady máte?

Mikoláš: Tohle mi na vesnici taky přijde mnohem lepší a jednodušší. V Praze, kde o lidi zakopáváš byl tohle pro nás paradoxně větší problém než tady. Když se Tobiáš na pískovišti po dlouhém odhodlávání seznámil s nějakým kamarádem tak logicky čekal, že ho tam potká i příště, ale to se nedělo. Já mu pak musel vysvětlovat, že Praha je velký město a že už ho tady možná nepotkáme. Pro takhle citlivé dítě, které má potřebu navazovat hlubší vztahy je to prostě problém. Tady na vesnici je několik dětí a jsou tady pořád, můžeš se na to spolehnout.

Školku jsme v Praze zkoušeli asi měsíc, ale když jsme viděli jak ho to stresuje, vlastně jak nás všechny to stresuje, tak jsme to nakonec vzdali. Takové ty rady, že se to za pár dní, týdnů zlomí mi přijdou úplně mimo. My ho nechceme nijak lámat! Chceme mu dopřát přesně tolik času kolik potřebuje a až se na to bude cítit tak to zvládne. Máme štěstí, že si můžeme dovolit dopřát mu ten čas. Kousek odsud je moc fajn školka s krásnou zahradou, kam by od září měl začít chodit. Má tam už pár kamarádů, tak by to mohlo být jednodušší. Uvidíme. Pokud to ale nepůjde, tak to není žádné drama. Mě samotnému je čtyřicet čtyři a dodnes mi dělá problém jít mezi větší skupinu lidí, které neznám. Před každým vystoupením mívám trému. Jsme citliví, a naše děti jsou zjevně po nás. Proč bych měl něčemu podobnému vystavovat jeho? Jednou se mě zeptal: “Tati,když mě odvedeš do školky, tak s kým je Jáchym?” Musel jsem mu odpovědět, že je s námi. V ten moment mi došlo, že je to celý nesmysl.

Andrea: Mě se tohle normování hrozně příčí. Odmala se nám říká co máme dělat, co si máme myslet, co se od nás čeká, co je normální. Celý tenhle systém včetně škol nás učí hlavně soutěživosti a tomu neustále se porovnávat. Když pak někdo vyčnívá, není normální. Většina lidí pak ještě v dospělosti tápe v tom kdo jsou a co by měli s životem dělat. Čekají, že by jim to měl říct někdo z venku. Nějaká autorita. Přirozené autority, tady ale chybí.

Pozitivní na celém tomhle podivném období, které odstartoval covid a teď pokračuje válkou a energetickou krizí je fakt, že spousta lidí úplně přehodnocuje svůj pohled na svět a na to jak dosud žili. Dost často pak odchází právě z měst na vesnice a hledají možnosti jak žít jinak. Věřím, že to může být ve výsledku pozitivní impuls i pro vesnice samotné a všichni z toho můžeme nakonec vytěžit něco dobrého. Asi je to tak v životě se vším, žádná transformace a změna k lepšímu nejde úplně bez bolesti, jak se říká: skrze utrpení k osvícení.:)

Na Václava Smolíka jsme dostali tip hned od několika různých lidí, kteří se navzájem neznají. Všichni se ale shodli na stejné věci. Václav je guru! Když ho něco začne zajímat, danou oblast zevrubně nastuduje a stane se v ní mistrem. Nezáleží na tom, jestli se jedná o kování japonských nožů, včelaření nebo výrobu misa a balsamicového octa. Václav je japonec v českém těle, který se dokáže nadchnout pro jakoukoli tvůrčí činnost a zároveň se nebojí natvrdo říct s čím nesouhlasí a co se mu u nás nelíbí.  

Ty jsi Václave známý hlavně díky opylaření a výrobě octů s misem. I k tomu se určitě dostaneme, začít bychom ale chtěli tím, proč jste se s rodinou rozhodli odstěhovat na okraj a jak to celé probíhalo. Byť nejste tak úplně odstřižení, na okraji svým způsobem ano – bydlíte ve slepé uličce. Jak jste se v ní octli? 

Jana: S hledáním domu jsme začali, když se nám narodil Vašík. Ležela jsem v inzerátech, dokud jsem nenašla malý polorozpadlý domek u Klatov, který se nám oběma líbil. Až po tom, co jsme zaplatili zálohu, jsem zjistila, že je tam radonové podloží. Takže jsme to stopli, o zálohu přišli a hledali dál. Po narození Dorky jsem v inzerátech objevila krásný domeček s ateliérem. Ukázala jsem to Vaškovi, on se na to podíval a řekl, že to vypadá, jako když tam bydlíme my. Pak jsme navíc zjistili, že je to chalupa našeho známého. Když jsme přišli do realitky, odmítl Vašek – poučen předchozí zkušeností – zaplatit zálohu…

Václav: Že prý když jim nedáme zálohu, můžou dům prodat kdykoli komukoli jinému. ‚No a proč jste to proboha neudělali už dávno? Jestli ho někdo chce, tak mu ho prodejte,‘ řekl jsem jim. Samozřejmě ho nikdo nechtěl, tak strašně byl ten dům opelichané. 

Jana: Tou dobou jsme ještě bydleli v Praze. Ještě další půlrok jsme pak oba pracovali u stejného zaměstnavatele, starali se o dvě malé děti a spláceli družstevní podíl na byt zároveň s hypotéku na dům. V práci jsme se střídali na směnách, aby byl vždycky jeden z nás s dětmi. Měli jsme vlastně takovou střídavou péči a spolu se doma scházeli až pozdě večer. To byl nakonec taky důvod, proč jsme se rozhodli z bytu odejít a družstevní podíl prodat. I přesto, že nám sousedi říkali, ať neblázníme, že ceny bytů půjdou nahoru. 

Volání divočiny bylo zkrátka silnější než prorocké řeči sousedů.

Jana: Nešlo to jinak. Vašek absolutně není městský člověk. Za celých 8 let, co jsme žili v Praze, se třeba nenaučil chodit po přechodech. I s dítětem v kočárku přechody úplně ignoroval! Jako rodilý Pražák jsem úplně trnula, když jsem to viděla. Ptala jsem se ho ‚Ty tomu nerozumíš?‘ Ale on na mě jen tak koukal… Přitom já sama jsem si už jako dítě přála bydlet v paneláku. Vyrůstala jsem sice v Praze, ale v domě se zahrádkou. Přišlo mi, že jsme v něm strašně sami a takoví izolovaní. Na životě v paneláku se mi zdálo úžasný, jak se lidi vzájemně slyší a tak… 

Václav: Venkov mám rád hlavně proto, že vidím horizont. To je takovej indiánskej syndrom – potřebuješ vybírat cestu tam, kde se nabízí. Kudy se valila voda, tudy šli lidi. Jenže ve městě to takhle nefunguje a můj mozek tomu prostě nerozumí. I proto mi město nevyhovovalo. Vadí mi ta uniformita, která tě limituje dvěma stěnama jako v počítačové hře. Svazuje mě to, zatímco vidět horizontálu v přírodních tvarech mi přináší pocit svobody. Jestli jsem se někdy někde cejtil skutečně svobodnej, tak na Novém Zélandu, kde jsem žil. Dobrej vzduch, dobrá voda, dobrý lidi, dobrej prostor… Když takovou svobodu zažiješ, jsi už pak špatně adaptovatelnej do evropskejch poměrů, kde je hodně lidí, ulice ve městech jsou úzký, baráky vysoký. Ale zjistil jsem, že podobnou svobodu mi u nás poskytuje právě ten venkov.  Ale ne ve smyslu, že bych chtěl být s venkovany. 

Žít na venkově ano, ale být s venkovany ne?

Jana: Vzpomínám si, že když šel Vašek poprvé do místní hospody, která je otevřená jenom jednou za čas v sobotu a řekl, že má včely, divili se, že o něm nevědí, že s nimi není v místním včelařském spolku. Když jednou protestoval proti černé stavbě na obecním pozemku, usadili ho s tím, že tu žijeme hodně krátce, takže do toho nemáme co mluvit. Když jsme se sem nastěhovali, šlo mi hlavně o to, aby si tu naše děti našly kamarády. Jednou si venku střílely z luku a kolem šla starší paní s vnoučaty, odhadem podobně starými, jako byly tehdy Vašík s Dorkou. Hned jsem navrhovala, že by se spolu mohly kamarádit, Vašek byl v tu chvíli uvnitř v kuchyni – slyšel nás otevřeným oknem. Babička odpověděla, že určitě jo, že teď akorát děti vede do mysliveckého kroužku… V tu chvíli se z okna nad námi ozval Vašek ‚Myslivci jsou vrazi!‘ A já si jen říkala ‚To je v pytli…‘

Václav: Mně vlastně přijde i jako výhoda, že jsme tu pěkně v té slepé uličce. Je těžký jako cizí do skupiny vyloženě ortodoxních místňáků zapadnout. Já si dokonce myslím, že začlenit se ani nejde. Mentalitou totiž nejsme tak úplně venkovani, žít nám tu do jisté míry umožňuje práce přes internet, taková je doba. Umožňuje lidem být víc roztroušený. Takže my jsme sice spíš městští lidé na venkově, ale podle mě, do jisté míry je to paradox, přinášíme do venkovského života něco, na co vesničané už dávno zapomněli. 

Jana: Oni se paradoxně snaží dělat věci víc městsky než my. Naopak zas část lidí z měst se snaží žít v porovnání s těmi původními venkovany mnohem víc venkovsky. Odráží se to pak třeba i ve způsobu vzdělání, které svým dětem vybírají.

Václav: V kontaktu jsme tu momentálně snad jen s jednou rodinou, jinak jsme mimo místní vesnické dění. Na jednu stranu chceš někam patřit, ale zas nechceš patřit jen tak kamkoli a ten venkov je kamkoli. Najdeš tu včelaře, kteří používají pesticidy a tvrdí, že tím léčí. Nebo zemědělce, pochvalující si práci s roundupem. Nezlobím se na ně za to, že to dělají, holt je to kdysi někdo takhle naučil, oni jsou v konečným důsledku vlastně oběti. To, co mě rozčiluje, je, že nejsou přístupní žádné diskusi, že to, jak to dělají, je podle nich jediná správná varianta. A když jim do toho začne někdo další kafrat, chce je tím podle nich jen poškodit. V tomhle směru potřebuje venkovský prostředí reformu, vždyť na tom závisíme všichni, vypěstované jídlo je pro nás pro všechny. Intervence lidí, jako jsme my, jsou obtížné, ale je to evoluce. Děje se to pomalu a nenápadně. Jsem si jistý, že každá drobná invence přináší do zajetého systému vždycky aspoň malou změnu, která není na první pohled vidět. V dalším kroku záleží na vývoji společnosti. Jako optimista věřím, že právě v době blahobytu má největší smysl měnit věci k lepšímu a nesetrvávat ve zpátečnickém nastavení typu účel světí prostředky. Díky takovýmu nastavení mi za barákem žijí včely absolutně bez chemie, prostě proto, že je na nich odvedená taková práce, která to umožňuje. 

Včely jsou pro tebe velké téma…

Václav: Ano. My jsme stát včelařů, máme prý nejvíce včelstev na počet lidí. Zároveň ale zatím neexistuje žádná diskuze o tom přistupovat k jejich “chovu” jinak. Jen díky tomu, že nám to zrovna teď svoboda umožňuje, jsme mohli založit obor opylaření – alternativu ke starému známému včelaření.

Jak vás to napadlo?

Nejprve jsme se pokusili reformovat samotné včelaření, ale to nám neumožnili. Dokonce vyhodili šéfredaktora za to, že nám v časopise publikovali článek, vyhrožovali nám trestním oznámením! Jen proto, že jsem ty jejich malé lži pojmenoval. Když totiž dneska nějaký včelař říká, že své včelstvo léčí, znamená to, že dává do úlu pesticidy. Žádný lék pro včely se v Čechách nevyrábí ani nepoužívá. Jen přípravek na potlačení škůdce, čili pesticid. Tak jsem napsal, že včelaři používají pesticidy, což se stalo snad poprvé v historii. Lež o léčení je tu ale už tak dlouho, že je společnost na její straně. Myslí si, že ti staříčci dělají dobrou věc, že přece ty včely léčí. Což nemusí být nutně pravda. Mně ale ani nejde o to je nějak hodnotit, soudit. Chtěl bych, aby se prostě jen řeklo, ano, dáváme do úlů pesticidy. Chtěl bych, aby se to uvádělo i na medu. Nejedná se totiž o žádné stopové množství těch pesticidů. Už dva gramy kyseliny mravenčí je smrtelná dávka pro 100 kg chlapa. A do včelstva se dává třeba dvakrát až třikrát 200 g! S kyselinou mravenčí se tak kšeftuje docela ve velkém a ještě k tomu na černo ve většině případů, protože to jsou samozřejmě všechno látky, se kterými smíš zacházet, jen když na to máš povolení.

Musí to včelaři používat?

Václav: Ano, jako včelař tuhle chemii aplikovat musíš. Protože jako včelař jseš chovatel hospodářského zvířete, a svaz tu chemii proloboval do vyhlášky. Svaz je totiž zároveň i spoluvlastník fabriky, která chemii vyrábí a distribuuje. Navíc je to celé hrazené ze státního rozpočtu, takže jim to platí z daní každý z nás. stovky milionů doputuje do firmy, jejíž majitelé spoluvlastní Český svaz včelařů, což je obyčejný spolek. Jsou v tom prostě ohromný prachy, časopis, který může šířit ideologii a rady, jak to mají dělat. K tomu je aplikovat chemii ve vyhlášce a navíc je to i zadarmo, protože hrazený z peněz nás všech. Navíc většina včelařů je věkově 70+, a tak už prostě nechtěj nic měnit, žádný svoje zajetý nastavení. A teď s tím vším nějak bojuj. To nejde! 

Jak těžký je takový nový obor – opylaření – u nás založit a prosadit?

Václav: To je právě pěkný na týhle době. Díky svobodě v podstatě  neexistuje uznanost a neuznanost, takže si můžeš založit co chceš. Jakmile je člověk svobodný, začne dřív nebo později pátrat po tom, jestli autority, které považuje za autority, skutečně existují. Výsledkem pak může být, že založíš něco, o čem prohlásíš, že to tady je, trváš si na tom a čekáš, jestli se k tobě přidá někdo další. Přijdeš s něčím novým, necháš ty lidi, ať si to najdou, ať si to sami osahají a rozhodnou se. Postupně se k tomu někdo přidává a vlna sílí. Třeba jsme natočili online kurz o opylaření, nazvali ho včelaření bez chemie, ale nikdo o něj zatím příliš nestojí. Protože málokdo vůbec ví, že se při včelaření chemie používá. Špatně zvolený název kurzu nám ale ukázal, jaká je situace a že jsme teprve na samém začátku něčeho nového, kdy je nejprve potřeba poukázat na to, jak se tu teď věci mají a až pak na to, jak by se mít měly. To bohužel nejde přeskočit. Jsem bytostně přesvedčený o tom, že mi tohle umožňuje jen ten život tady, protože ve městě už jsem chtěl ty včely i vzdát. Jezdit za včelama z města někam ven je pro mě hodně nekomfortní. Navíc to už hraničí s chatařením, což nesnáším.

Čím je ti to tak protivné?

Václav: My tu na to chalupaření koukáme pomalu jako na “národní poklad”, ale všude ve světě se na nás za to dívají jako na úplný blázny! Naše města jsou neobyvatelná právě proto, že většinu času lidi přemýšlejí o tom, jak z nich vypadnout. Na chalupy! Mít chatu je přitom velice zákeřná věc – lidi pak sice mají vypiglované chalupy, ale ve městě před panelákem vůbec neřešej rozsypaný kontejnery.

Jana: Není to tak ale vždycky. Jsou i lidi, který se do města přesouvají za prací, protože tam ta práce prostě je. Na vesnicích jí tolik není.

Václav: Protože jí tu nikdo nevytváří. S počítačem můžeš být klidně i na vesnici přece. Teď mi jde ale o něco trochu jinýho. Moje představa ideálního města se podobá novozélandským nebo rakouským městům: lidi v nich jsou tak šťastní, že nemají vůbec zapotřebí uvažovat o koupi chalupy. K čemu by jim byla, když z města nechtějí utíkat. Podle mě je potřeba se prostě rozhodnout. Když už se rozhodnu na ten venkov jít, tak jdu a prožívám tam všechny ty nevýhody, které s sebou vesnický život přináší. Začneš něco dělat v tom místě, kde žiješ. Nejezdíš se do domu jen vyspat.

Zmínili jste, že když jste domek koupili, nebyl úplně ve stavu k nastěhování. Kdy jste se nastěhovali a jak probíhala rekonstrukce?

Jana: Přestěhovali jsme se sem ve chvíli, kdy jsme prodali podíl družstevního bytu. Díky tomu jsme dokázali splatit hypotéku a mohli se přestěhovat. My si vlastně ten dům vybrali hlavně proto, že stál v té době tolik, kolik stál, nechtěla jsem si nikdy brát příliš velkou hypotéku nebo půjčku. Takže to celé mi umožnilo odejít z pražské práce a nastoupit tady jako asistent pedagoga, za 11 000,- měsíčně. Sbalili jsme si všechny věci a přišli natrvalo sem, do toho původního stavu. Až odsud jsme pak postupně rekonstruovali. Žít jsme tu začínali v 1 + 1 s nízkejma stropama. Děti byly mladší a skladnější, takže jsme tu takhle vydrželi rok. Když jsme to tu koupili, mysleli jsme si, že rekonstrukce půjde rychle. Tehdy nastal první střet mezi mojí a Vaškovou představou. Já totiž původně kupovala tu zatracovanou chalupu, kdežto Václav rovnou dům. Já jsem prostě byla duší Pražák. Takže jsme tu takhle seděli u stolu a já povídám ‚Musíme s tím něco udělat.‘ A Vašek na to ‚Udělej, vždyť jsi produkční.‘‚Ale já jsem z Prahy! Já neumim chodit tady po hospodách a shánět lidi.‘ Nakonec se nám podařilo pár řemeslníků sehnat. Po nějaké době jsem se spojila ještě s jednou z maminek, jejíž muž stavěl hliněné domy, tak ti nám pomohli nejvíc.

Václav: Rád bych dodal, že stejný plat měla Jana ještě další 3 roky a to tu školu pomáhala založit. Venkovskej život je holt skromnej.

Jana: Ano, ale tu práci jsem si mohla dovolit právě jen díky té peřince z prodeje bytu. 

A jak jste se tu po životě ve velkoměstě zabydlovali?

Jana: Najednou ti dojde, že hodně věcí, který jsou v Praze v podstatě kdykoli na dosah, nejsou tak snadno dostupné kdekoli. Bydleli jsme vedle Štěpánský a nemocnici měli pár minut pěšky, takže vám položka lékař do času víceméně nijak nezasahuje. Tady je potřeba si návštěvu lékaře ideálně předem naplánovat, je to na dlouho. Takže lidem, kteří se chtějí přestěhovat na venkov doporučuji…

Václav: Bejt zdraví. (smích)

Jana: Když jsme se sem přistěhovali, seděla jsem jednou s Dorkou na nádraží ve Zdicích, tam je takovej podchod a Dorka se mě zeptala, kdy už půjdeme do metra a já jí téměř se slzami v očích odpověděla ‚Tohle není metro, tohle je vlakové nádraží.‘ Nebo jsme tady jednou s Dorkou seděly na lavičce, koukaly do nádherný krajiny a já jí povídám ‚Podívej se Dorko, tohle je tady všechno pro nás…‘ Odpověděla mi  ‚Ano, maminko a támhle za tím lesem je naše milovaná Praha.‘ A tak se to ke mně vracelo. Pro mě byl ten přechod ze začátku dost obtížnej. A i když to tak možná teď nezní, jsem opravdu ráda že tu jsme, že už nebydlíme v bytě, to už si nedovedu snad ani představit. Kdybych se měla rozhodovat o tom, kde budeme bydlet, teď, určitě bych šla znovu z Prahy a dokonce bych byla schopná posunout tu hranici i o dost dál od Prahy. Nelpím tady na tom místě. V Praze jsem byla tak zakořeněná, že jsem si vůbec neuměla představit, že se někdy přesadím. Pak jsem se přesadila a od tý doby bych se nejraději přesazovala pořád. 

Václav: Já to tady mám rád a těžko bych to tu opouštěl, když vím, kolik práce stálo za tím dostat dům do dnešní podoby. Ale je pravda, že nás tady hodně trápí sucho. Z toho jsem teda trochu rozladěný, protože pocházím z úrodné oblasti a chtěl jsem si pěstovat vlastní jídlo. Navíc ve chvíli, kdy se přestěhuješ na venkov, se v tobě přirozeně probudí touha si něco vypěstovat. Tady kromě ořešáků neroste vůbec nic a nemůžeš to nijak zlomit. Tak děláme alespoň ořechový ocet.Jsme tu takoví ti transformátoři, kdy z levné suroviny vyrábíš tu vysoce kvalitní a sofistikovanou potravinu. Protože takový ten luxus venkova, kde ti vyroste všechno, co zasadíš, ten tu prostě není. 

Jana: Pro mě třeba nebyl ten hlavní důvod k přestěhování touha pěstovat si vlastní potraviny. Byl jím Vašek a všechny jeho aktivity, které do té doby v nějaké omezené formě prováděl v bytě – vyráběl ocet, experimentoval už tehdy s výrobou misa a dokonce na dvorku ve vnitrobloku koval!

Dokonce kování! Tomu všemu ses věnoval ve městě, v bytě? 

Václav: Ano, koval jsem v obydleném bloku poblíž Karlova náměstí. Ale to samozřejmě můžeš dělat jen nějakou dobu a určitě ne s nějakou větší frekvencí. Když na takovym místě do něčeho tlučeš, trpí tím přibližně 300 okolních bytů. Ale nějak to šlo, kovadlinu jsem měl z dlažební kostky aby tak nezvonila… 

Jana: Měli jsme tehdy v Praze velký byt, dalo se v něm dělat snad všechno. U zdi v jednom pokoji byla díže s octem a později tam Vašek začal experimentovat i s výrobou misa. Než jsme udělali první skleničku, trvalo to pár let!

Tak dlouho? Jde o hodně složitý proces?

Václav: Z pohledu naší kultury asi složitý, ano. Ale hlavně nepopsaný. Pro Japonce je to něco jako národní poklad a opravdu si ho bedlivě střeží, protože jim to historicky umožnilo přežít. Když máte málo polí a nemáte tak dostatečný zdroj potravin, musíte vymyslet nějaký velice sofistikovaný způsob, jak to vyrovnat. A oni si všimli, že určité plísně produkují enzymy, které přeměňují nestravitelné složky potravin ve stravitelné. Tím se liší nejvíc od té naší kultury. Nám stačilo vykácet kus lesa a rozšířit pole. Oni to takhle udělat nemohli. My jsme díky tomu mohli jít těmi přímočarými cestami, oni museli najít jiné. V tuto chvíli díky tomu vyprodukují neuvěřitelné množství enzymů, ze kterých se mimochodem taky vyrábí jeden známý lék. Celé to ale dotáhli k takové dokonalosti, že jsou schopni vyrobit z jednoho typu rýže třeba 50 typů výrobků. A je úplně jedno, jestli to je ocet, který umožnil stabilizovat rybí bílkovinu, alkohol, čili desinfekce, cukr, takže nepotřebují cukrovary, saké, rybí a sojové omáčky nebo pasty, které jsou úžasně výživné a nekazí se.Pořád přitom vychází z toho jediného zrnka rýže. Kdežto my jsme vymysleli spoustu odvětví, pro každé z nich speciální stroje, hnojiva i vzdělání, cukrovary, lihovary a tak. Žere to strašně energie, nejde to spolu provázat, nenavazuje to na sebe… přitom jejich výroba se pořád točí okolo toho jediného zrnka rýže, v němž jsou uložené enzymy, které dokáže zpracovat jedna konkrétní plíseň a tu mají jako národní poklad. 

Vypadá to, že tě Japonsko a japonský přístup k životu fascinují. Kde se to v tobě vzalo?

Václav: Baví mě, že všechno řeší tak nějak jednodušeji. Schopnost zjednodušovat věci je podle mě v Japonsku nejrozvinutější. Mají neuvěřitelnou schopnost adaptovat věci, který vypadají, že nejsou životaschopný. Troufnu si říct, že všechny věci, kterými se Japonci proslavili, nejsou japonský. Jsou to věci, který si někde nakoukali a pak z nich udělali definici Japonska. Připadá mi, že pro každý výrobek existuje na světě firma, která ho dělá nejlépe, ale pak existuje ještě japonská firma a ta ho dělá ještě o trochu líp, až na to, že o tom nikdo neví. Oni nemají potřebu to nikomu nutit, nechají to jen tak jako prosáknout a počkají si, až si na to zákazníci přijdou sami. To se mi líbí. Zároveň ale nemám rád vlivy globalizace spojené s přesunem zboží, tak jsem začal využívat internetovou informační dálnici a tento aplikovaný japonismus se pro mě ukázal jako nejlepší cesta. Něco řeším a jdu se podívat, jak by to udělal Japonec, i když japonsky neumím. Spoustu věcí jsem takhle jen viděl na fotkách a z toho vycházel. I ocet vznikl hlavně díky té linii Japonska v mém životě. Tam je totiž ocet úplně základní komodita, kterého se vyrábí neskutečné množství a přidává se do všeho, od nápojů až po jogurty. Výroba octů je v Japonsku mnohem víc zakotvená jako třeba v Itálii. Dokonce se říká, že mají v Japonsku víc octobarů než kaváren.

Dokázala by vás vaše produkce octů a misa uživit jako rodinu?

Václav: Kdybych se tomu věnoval víc, s větší intenzitou, tak určitě ano. Ale i tak – na to, jak to tady máme malý, tak to jde… věřím, že by nás to uživilo. Ono má to celý ještě jeden zajímavý vedlejší efekt. Když totiž začneš vyrábět kvašený jídlo, který je svým způsobem u nás dost specifický, začnou za tebou chodit i specifický lidi. Říkám tomu kvalita posluchače – nezáleží podle mě jenom na kvalitě toho, kdo něco říká, ale i na kvalitě toho, kdo naslouchá. Setkávání s těmito specifickými lidmi tě pak formují, někam se díky nim můžeš posunout. Takže i tohle je obrovská přidaná hodnota toho všeho.

Jana: Ale my kromě toho děláme ještě další věci, nevěnujeme se jen tomuhle. V tuhle chvíli to máme nastavené tak, že Vašek se stará o ten náš malý rodinný provoz a učí doma děti, a já jezdím za prací do Prahy. Celý život se takhle s penězi s Vaškem navzájem doplňujeme.

Václav: Diverzifikace příjmů – to je další velké téma dnešní doby. Na vesnicích je navíc jiná než ve městech. Město prostě inklinuje k tomu hledat si takový ten teplý pelech nebo jak to nazvat. Kdežto tady je znát větší nejistota, která tě zároveň nutí myslet o něco víc dopředu. Navíc město tě podle mě vždycky nakonec odvleče někam k počítači, začneš prostě přemýšlet v tom městské režimu. Na venkově je mnohem větší prostor pro nějakou seberealizaci, samozřejmě i to má svoje úskalí. Smyslem života ale určitě není strávit život u počítače, to víme všichni… Počítače nás vězněj, musí se u nich sedět. No a venkov mě před takovým způsobem života ochraňuje. Na vsi mnohem víc cítíš tu haptičnost, což s sebou, zas na druhou stranu, nese jistou ušmudlanost. Ale já si zas myslim, že venkov, který není ušmudlaný, je podvod. 

Během rozhovoru přišla řeč i na to, žes tu, Jano, pomáhala spoluzaložit školu. Přesto máš ale děti v tuhle chvíli na domácím vzdělávání. Jak se to stalo? 

Jana: Školu se tady rozhodla založit komunita rodičů z Berouna. To byl původně i důvod, proč jsem si začala říkat, že všechno hraje pro to, abych na venkov šla. Líbilo se mi, že se tu založí škola blíž dětem, že nebudou muset nikam dojíždět. I proto jsem na to stěhování vlastně kývla. Okolí mi podle mě dávalo najevo, že je to ta správná cesta. Jenže pak nastaly v podstatě ještě před začátkem prvního školního roku docela velké personální změny, škola zahajovala provoz bez jakékoli koncepce nebo struktury, každý vyučující si jel podle své metody, takže nesourodě, nějaké třídy se začaly spojovat zničehonic dohromady, ve chvíli, kdy máš učitele, který neví, jak s tím pracovat. Dodnes si říkám, že jsem měla už tehdy dát na intuici a vzít děti pryč hned ten první den. To se k zahájení provozu školy sázela lípa. Aby to působilo efektně, tak se po vykopání jámy vyzvaly děti, aby na papírky napsaly nějaká svá přání a hodila je do jámy, do které se zasadí strom. To bylo něco pro Vaška…

Václav: Vždyť nedávalo smysl naházet do díry bordel a do toho zasadit strom. Šlo mi o to, že už sázení stromu samotné podle mě byla úplně perfektní edukativní aktivita. Sázíš strom a zároveň se děje škola. S tím jsme do toho šli, že to takhle bude fungovat. Jenže nefungovalo a pořád se to zhoršovalo, nám přišlo. 

Děti jsme ten samý rok vzali ze školy domů a začali je učit doma. Nutno říct, že s domácím vzděláváním se nám otevřelo něco nečekaného a je to fantastický zážitek. Nemáme přitom úplný unschooling. Spíš home schooling. V podstatě schooling, ale doma (smích). Největší schooling je to pro nás v rolích učitelů. To je ten fór – já sám jsem ten další do party. Učím se věci, které mám učit svoje děti. Jenže abych je to mohl naučit, musím se to nejdřív znovu naučit já sám, protože já už si to nepamatuju. A abych se je naučil, musím je pochopit. Děti v mnoha případech dokonce dokážou být v probírané látce přede mnou, přeci jen už tomu mýmu starýmu mozku chvíli trvá, než mu to tam doteče. A to ti je fantastická věc, najednou s těma dětma jsi, máš s nimi v podstatě neustálý kontakt, zcela zásadní věc! Při domácí výuce tak vzniká něco nenahraditelnýho. Najednou s tím dítětem strávíš velkou část roku v neuvěřitelně těsný vazbě, která je férová – když chceš, samozřejmě. Nejsi nadřízený, vychovatel. Jsi parťák a s tím druhým se snažíš vytvořit něco, čemu se říká vzdělání. Není to podle mě ten čistokrevný unschooling, spíš dokonalý kompromis. Spolu procházíme životem, já naprosto přesně vím, jaké mají problémy, co jim nejde, naprosto přesně vím, co jim připadá zbytečný a můžu jim to buďto potvrdit, nebo obhájit opak.

Jana: Blbý na tom je pak akorát ten střet s okolím. Stačí třeba prázdninový výlet k babičcce. Ta tam má kromě našich dětí ještě další vnoučata a jen tak je začne zkoušet z vyjmenovaných slov. Jenže my po svých dětech nechceme, aby je uměly jako básničku. Babička ale dává body právě za tu básničku. Děti se pak vrátí s tím, že babička říkala, že nic neumí. Najednou dostaneš strach z toho, jestli, až děti přijdou na střední školu, budou mít kolem sebe učitele, kteří po nich budou zase chtít jen ty básničky, nebo už se tam s nimi budou bavit tak, jak mají. A pak taky obava z toho, jestli to děti dokážou s tím svým přístupem ke vzdělávání, který jim tu dáváme, ustát. 

Domácí vzdělávání mi z pohledu rodiče přijde dobrý, když jsou děti malý. Ty věci většinou umíš, a tak se dětem i líp předávají, můžeš si k tomu navymýšlet spoustu příběhů a experimentů a je to spíš taková hra. A taky toho není k předání jakoby tolik. To jde dejme tomu do třetí třídy. Na vyšších stupních už to na mě začíná být moc. Ne, že bych ty věci neuměla nebo si je nedokázala zjistit, ale neumím je tak dobře předat. Zvládnu jim obstarat nějakou zábavu kolem oblastí, co mě baví, ale když jde o věci, které se skutečně musí naučit, tak to předávám Vaškovi, toho baví mnohem víc se takhle s dětmi učit. Líp jim to umí předat a líp s nimi umí komunikovat i ve chvílích, kdy se třeba nechtějí učit. 

Co si o domácím vzdělávání myslíš ty, Vašíku? A jak se ti líbí život na venkově?

Vašík: Řekl bych, že je to lepší, než chodit do školy. Líbí se mi tady hlavně ta příroda. Když jsme byli v Praze, byl tam jen malej park. Tady je spousta prostoru. Ještě tu trochu řešíme kamarády. Protože hromada dětí se kamarádí nejvíc právě ve škole, a tam my nechodíme. To bylo asi jediný na tý škole dobrý, ty kamarádi a přestávky. Kvůli nim se asi nejvíc těšíš do školy. Já tam měl kamarády, ale mimo školu se nevídáme. 

Jana: Než ho tu zrušili, chodily naše děti do Skauta, to je docela bavilo. Teď vozíme Vašíka tady přes kopec k jednomu Japonci, co učí karate. Dorka chodí na tanečky, zkrátka se jim snažíme tu socializaci, která by za běžných podmínek nějakým způsobem probíhala ve škole, dodat jinak. Chodí třeba i na angličtinu a tak.

Václav: Nejdůležitější v životě jsou podle mě sociální vazby a prostor, který kolem sebe potřebuje člověk mít. A jedno dokáže do určité míry nahradit to druhé. My tu třeba sociální vazby téměř nemáme, ale prostor je tu tak bezbřehý, že ti tu ty vazby vlastně nechybí. 

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé ocitli v Železném Újezdě?

Lukáš: Kdysi jsem šel s kamarádem na výlet ze Ždírce přes okolní vesnice směrem do Mítova, kde mají moji rodiče chatu. Kolem desáté dopoledne jsme se zastavili v Újezdě a sedli jsme si do místní hospody. Venku byla hrozná zima, uvnitř naopak báječně, tak jsme tam nakonec zůstali až do večera. To bylo moje první, veskrze pozitivní setkání s touto vesnicí. Pak už jen zbývalo najít si tu odpovídající dům za solidní cenu a nastěhovat se. 

Jak dlouho jste hledali?

Lukáš: Hledali jsme asi rok, měli jsme vyhlídnutou moc pěknou nemovitost na Tachovsku. Už to vypadalo, že se dohodneme, ale pak jsem jednou přijel sem do Mítova k rodičům na tu zmiňovanou chatu a tam mě chytlo nějaký ukrutný dojetí z toho, že bych měl tenhle kraj opustit a přeštelovat se někam jinam.

Růženka: Tehdy se jasně ukázalo, že Lukáš prostě nikam jinam nemůže. Začali jsme tedy hledat něco ve vzdálenosti do 10 až 15 kilometrů od Mítova a znovu nám nahrála ta místní hospoda. Jeli jsme se totiž podívat na jednu chatu s pozemkem tady v okolí. Ta nemovitost se nám vůbec nelíbila, byli jsme z toho takoví přešlí, tak jsme si řekli, že zajdeme alespoň do té hospody, když to zase nevyšlo. Cestou jsme jeli kolem domu, který měl na sobě ceduli s nápisem Na prodej. Hned jsme tam volali a domluvili si prohlídku. Byli jsme první, kdo o dům projevil zájem, a když jsme sem vešli, měli jsme hned jasno. Letos jsme tu sedmý rok.

Jak to tady původně vypadalo?

Lukáš: Dům byl v původním stavu bez nějakých dodatečných rekonstrukcí, nebyla tu voda, kadibudka byla na dvoře. V patře bylo takové sedátko s kyblíkem, když se asi večer těm původním majitelům nechtělo z domu. Nahoře byla ložnice a půda, dole kuchyň a dílna. Dědeček toho pána, který dům prodával, byl totiž krejčí. Kdysi nejspíš šil a spravoval oblečení celé vesnici. Myslím, že měl přezdívku Jehlička. 

Růženka: Postupně jsme zjistili, že tím domem prošel skoro každý člověk z vesnice. Když jsme někomu řekli, kde bydlíme, většinou následovala odpověď „jo, tam jsem byl, tam mi šili kahoty“.

Lukáš: Tehdejšímu majiteli jsme asi padli do oka, protože nám dal hned klíče, a my jsme se sem nastěhovali ještě dřív, než jsme za dům zaplatili. Dodnes za námi jezdí, to si pak vždycky uděláme výlet na kole. Je to fajn chlap, hodně cestuje kvůli práci, ale sem se rád vrací, protože tu měl prarodiče. Právě toho pana Jehličku.

Růženka: My jsme se sem nastěhovali hned po šestinedělí, když se narodila malá. Na dvoře jsme se myli u pumpy, jeden pumpoval, druhý se tam ošplouchnul a pak jsme se vystřídali. Měli jsme tam takový malý paravan, aby na nás nebylo vidět z cesty, kdyby šel někdo kolem. Koupelnu jsme dostavěli až o dost později, takže Jůlinka vlastně dlouho dobu neměla tušení, že by taková divná místnost měla v domě být. (smích)

Lukáš: Do rekonstrukce jsme se ale pustili až po roce, ten první rok jsme tady žili v opravdu dost syrových podmínkách. Nechvátali jsme na to, prostě jsme se seznamovali s domem a okolím. Tu zmiňovanou koupelnu jsme dokončili až po třech letech, takže na kadiboudu a k té pumpě jsme se chodili mýt i první dvě zimy. Koupelnu jsme se slávou dokončili těsně před Vánoci třetího roku.

Od podzima do léta jsme taky museli pořád topit, protože dům nebyl nijak izolovaný, byla tu zima. Tehdy jsme od někoho dostali staré Petry, které topily opravdu vydatně. V přízemí jsme běžně měli dvacet stupňů, nahoře třicet a postupně se to nějak srovnalo. Měli jsme tu stará okna, která se občas v noci otevřela, když zafoukal silnější vítr. Bylo to strašidelné, ale užívali jsme si to.

Jak na přesun na vesnici a ještě do takových skromných podmínek reagovaly vaše rodiny?

Lukáš: Mým rodičům se zdálo, že je to holý šílenství. Nechápali, že jsme se rozhodli odejít z normálního bytu, kde všechno fungovalo, do týhle kadiboudový ubikace. Myslím, že měli představu, že by jejich syn měl bydlet v něčem lepším, možná někde na zámku se služebnictvem. (smích)

Já jsem o tom pak napsal text písničky. Právě o těch očekáváních, jak a kde by měl synek žít, aby to bylo v pořádku. Bylo to vlastně o téhle konkrétní situaci.

Růženka: Moji rodiče žijou v domě z roku 1760, takže to vnímali jako v podstatě luxusní dům a ještě „takovej levnej“! My jsme je sem tehdy vzali na prohlídku všechny najednou, takže se tady tloukly tyhle dva pohledy. Po prohlídce jsme šli všichni společně na oběd. Naši byli nadšení, vyptávali se a Lukášovi rodiče tam seděli zamlkle, nic neříkali. Byli z toho, myslím, docela zdrcení. Po čase, když ale viděli, že je tu Lukášovi dobře se z toho prvotního šoku oklepali a myslím, že dneska už jsou v pohodě. Navíc mají pár kilometrů odtud chatu, kde tráví čas celé léto. Za námi a za holkami to tak mají kousek.

Zmínili jste, že jste původně bydleli v Plzni v bytě, kde vám po materiální stránce nic nechybělo. Co tedy bylo tím hlavním důvodem, proč jste chtěli z města pryč i za cenu toho, že budete bydlet pár let v „kadiboudové ubikaci“?

Růženka: Plánovali jsme to už delší dobu. Byli jsme rozhodnutí, že nejpozději až se narodí děti, tak musíme zmizet, že ve městě se s dětmi žít nedá. Já jsem to takhle vnímala vždycky, já bych ve městě být dlouhodobě nemohla, potřebuju čistý vzduch, vyjít ven z domu a moct se nadechnout. Pro mě je tohle úplně zásadní.

Lukáš: Já jsem dlouhou dobu jezdil malovat na Kokšín a s tím kopcem jsem se postupně tak sžil, že jsem měl pocit, že mu potřebuju být blíž. Odsud ho mám na dohled.

Občas se mi ale po městě zastesklo, třeba když byla zima, bylo hnusně, že se nedalo jít ani ven. Pamatuju si, že jsem během té první, druhé zimy měl občas pocit, že mi v tom městě něco utíká, kámoši, kultura a tak. Postupně si to ale sedlo a dneska mě to vůbec netrápí. Zároveň jsme věděli, že pro nás není varianta takové to chalupaření jen na víkend. Tím jsme se později docela dobře bavili. Vždycky v neděli odpoledne jsme si tu sedli s petkou Bráníku a koukali se na odjíždějící auta, jak se inženýři a architekti vrací se do města. (smích). Přiznávám se, že v tom byla určitá škodolibá satisfakce. My jsme už nemuseli nikam.

Můžete říct něco o tom, jak probíhala rekonstrukce domu? Přece jen bydlet s dítětem v podstatě uprostřed stavby, to není úplně pro každého.

Lukáš: Jako první pracanty jsme tu měli takové dva lidové umělce, otce se synem, hrozně chtěli pracovat na hodinovku, ale pak se tady opírali o lopaty. Ten jeden vždycky říkal „dneska to bude den za tisícovku“, to byla taková jeho oblíbená fráze. Měl na mysli, že ten den si opravdu vydělá, protože předvede nějaký velký pracovní výkon, což se ve skutečnosti moc často nestalo. S touhle dvojicí jsme se rozloučili po tom, co nám tady těsně před Vánoci připojovali septik. My jsme už byli natěšení, že konečně řekneme „bye bye kadibudko“, ale ti dva ten den zničili na co sáhli. Pořád něco opravovali, kouřili, radili se a nic se nedělo. Postupně jsem z toho začal být tak na nervy, že když jsem tady na zahradě stál na okraji septiku a ten starší něco kutal v díře přímo pode mnou, nebyl jsem daleko od toho, abych ho vzal lopatou po hlavě. Úplně jsem to měl před očima. Říkal jsem si: „díra je vykopaná, všude samá hlína… „(smích)

Růženka: Ty dva roky jsem jim denně vařila, bylo to jako za komunistů, museli mít teplý oběd a pivo, jinak by nejspíš odešli, což jsme nechtěli riskovat. Jůlinka si na ně ale za ty dva roky tak zvykla, že si nejspíš myslela, že patří do rodiny.

Lukáš: Jednou jsme s tím mladším usazovali do rohu v podezdívce přístavby kámen do betonu a já jsem tu našel láhev 80 procentního rumu. Během toho, jak jsme z obou stran vehementně jistili ten kámen jsme ten rum vypili. Dodneška je samozřejmě nakřivo.

Pak jsem tady ve vesnici sehnal jednoho nadšence, který měl ve stavbě pokračovat, ten začínal vyloženě se zápalem. Nejdřív objednal spoustu stavebního materiálu. Když ten náklad ale ze stavebnin přivezli, tak se z toho množství zděsil, zmizel jak pára nad hrncem a pak měsíc nebral telefon.

Poslední fázi stavby už jsme svěřili stavební firmě. To bylo taky docela dobrodružství, ale naštěstí už to byla jen kratší epizoda.

Lukáši, jak to máš s prací? Dojíždíš kvůli ní do Plzně?

Lukáš: Učím na Zámečku (střední umělecká škola) figurální kresbu, technologii a grafické techniky. Jezdím tam, ale jen dvakrát týdně, což většinou využiju k tomu, že tam přespím a dočerpám město.

Baví tě to?

Lukáš: Jak se to vezme. Člověka může velmi snadno demotivovat, když od studentů delší čas necítí žádnou zpětnou vazbu. To se dělo především v poslední době během všech těch karantén, zavřených škol a online výuky. Zkus si učit figurální kresbu online! Vždycky, když jsem se po hodině online výuky rozloučil se studenty, slyšel jsem, že mi odpověděli jen tři z patnácti. Ty taky hned vypnuli kamery a odpojili se. Ty ostatní to ani nezaznamenali, protože to měli zapnuté naprázdno. (smích) I když se jim nedivím, jako pedagoga mě to opravdu moc nemotivuje. Samozřejmě se najdou i studenti, které to baví, to pak funguje vzájemně a je to skvělé.

V dnešní době hodně lidí cítí jako jednu z velkých životních výzev zpomalení tempa jak v osobní, tak pracovní sféře. Vaší rodinu vnímám jako dokonalý příklad toho hodně užívaného termínu „slow living“, navíc v plně autentické rovině, protože vím, že na podobných trendech si nejdete. Jak to tedy máte? Je to ve vašem případě vědomá volba nebo to tak prostě vyplynulo? A jak se stavíte k tomu, že i tenhle přístup má svá případná negativa jako např. menší přísun peněz?

Lukáš: Anglické výrazy používané v českém jazyce nevidím úplně rád, ale chápu co tím myslíš. Ač se zdá, že žijeme pomalu, je i u nás dost často vše v kalupu. Buď uvnitř mě – takové ty složité myšlenkové procesy, které tam skáčou jeden za druhým. Anebo vně, když se soustředím a kontempluju, pochopitelně vidím, jak strašně to vše kolem spěchá. A podobné je to i s penězi, vnímám, jak rychle můžou přijít a odejít.

Růženka: Pro nás je to přirozená volba s přihlédnutím k tomu, co si reálně můžeme dovolit. Asi ne každého by takový způsob života, jaký my vedeme, uspokojil, mohl by se zdát jaksi ochuzený. A taky že je, od tisíce zbytečností, které člověka odvádějí od nahlížení do svojí podstaty a prožívání radosti z toho, že tu můžeme být, a navíc spolu.

Mám taky tušení, že přísun peněz bude v budoucnu záviset na úplně jiných mechanismech než na tom, jak se dokážeme časově zatížit. Na tohle téma ale na naší straně ještě probíhá cílený průzkum.

Lukáši, cítíš, že se s odchodem z města změnilo i něco ve tvojí tvorbě?

Lukáš: Určitě. Dřív jsem měl pocit, že pro to, abych mohl malovat venku, potřebuju vzít stojan a opravdu někam dojít, tam stojan postavit a zaznamenávat. Dneska mám spíš pocit, že tu okolní krajinu nějakým způsobem neustále absorbuju do sebe. Když si pak doma v aťasu stoupnu ke stojanu, nechám jí ke mně přijít. Tím, že jsem tam venku něco prožil, ze mě nějaké místo a atmosféra sama vystoupí.

Vím, že hodně času trávíš ježděním na kole po okolních lesích a kopcích. Je to součást procesu práce?

Lukáš: Ano, to je takový druh luxusu, který si rád dopřávám, třeba včera jsem najel 60 kilometrů. Občas se stane, že za jednu vyjížďku těch míst a momentů nachytám a nasaju víc a v ateliéru pak z toho zkomponuju jeden celek.

Dřív jsem chodil malovat se vším náčiním jen pěšky a nikdy se mi nestalo, že bych zmoknul. V poslední době už jsem ale trochu zpohodlněl a vyrazil jsem dokonce několikrát autem! Maloval jsem přímo u něj, abych v případě deště všechno stihnul sklidit. Evidentně jsem ale ztratil svou původní bdělost, protože jsem zmoknul úplně na kost i tak. Chtěl jsem za každou cenu domalovat mrak, spadlo pár kapek jako varování a když jsem toho nedbal, spustil se liják.

Která místa v Brdech mají pro tebe nějakou speciální energii, kde rád maluješ a kam tě to táhne se vracet?

Lukáš: Kokšín má privilegium toho prvního, další jsou Padrťské rybníky, Chynínské buky a Getsemanky, celý ten jižní cíp Brdů, kompaktní lesní plocha. Ale i jiná místa mají génius loci ve správném okamžiku, počasí a osobním rozpoložení. Na výše zmíněná místa mě to přitahuje neustále, nejvíc ale maluju doma v ateliéru.

Děláš u vás doma jednou ročně vernisáže, chodí na ně místní?

Lukáš: Několik jich vždycky přijde. Jedna polovina si chce především prohlídnout dům a druhá má chuť na chlebíčky a na pivo. Většinu hostů tak tvoří kamarádi a známí z města a díky tomu je tu docela slušná účast a pestrá směs lidí. Jednou sem přišla taky nějaká starší paní, kterou jsem nikdy neviděl, obcházela obrazy a dost nahlas mi říkala takovým familiérním tónem: „No vidíte, jak jste se zlepšil, to je dobře, že už nemalujete takový temný věci, šikovnej!“  Vůbec nevím, kdo to byl a kde se tu vzala.

A neměla pravdu?

Lukáš: Já si myslím, že tvorba se skutečně proměňuje permanentně. O tom ta paní ale podle mě věděla úplnej prd!

Tady v Jamkách žijete už pěkných pár let. Kromě jiného se vám za tu dobu podařilo vytvořit certifikovanou ukázkovou přírodní zahradu. Co to znamená a jak se dá něčeho takového dosáhnout?

Petr: Celý koncept sestává z asi šesti hlavních zásad a několika doplňkových, jejichž zavedení do praxe ti pomůže se na svém vlastním kousku hlíny přiblížit k přírodě. 

Zuzana: Jde o koncept, který pochází z Dolního Rakouska. Záměrem je, zjednodušeně řečeno, ukázat lidem, že je možné hospodařit šetrnou, přirozenou cestou. Bez používání chemie a s ohledem na přírodní cykly. Výsledkem je, že můžeš mít hezkou, zelenou a hlavně živou zahradu. Něčeho takového ale nedosáhneš ze dne na den. K tomu získat přírodní zahradu – a případně i nějaké potvrzení o tom – musíš splnit určité podmínky: nesmíš například používat rašelinu, protože její těžba je víceméně ekologickou katastrofou, a stopku mají, jak už jsem říkala, i veškerá průmyslová hnojiva. Důležité je naopak mít nějakou vodní plochu. Divil by ses, jak dokáže taková “louže” proměnit okolní mikroklima. A kromě toho navíc slouží jako zdroj vody pro ptáky a hmyz. Nepostradatelnou roli hraje v takové zahradě i kořenová čistička a vůbec celý systém hospodaření s vodou. To je hodně důležitá a zásadní věc. Na pozemku by ti taky neměl chybět nějaký divoký koutek – místo, které nesekáš, kde nehrabeš listí a které v podstatě necháváš žít vlastním životem. Vytváříš tak útočiště třeba pro ježky a pro hmyz.

Jak dlouho trvá přírodní zahradu vybudovat?

Zuzana: To se nedá takhle říct, záleží na mnoha faktorech. Poprvé jsme sem přišli asi před deseti lety. Začali jsme rekonstruovat dům a paralelně s tím se alespoň částečně věnovat i vytváření zahrady. Vysázeli jsme ovocné stromy a keře, vyseli louku, vybudovali jezírko a tak. Nejprve jsme dosáhli přírodní zahrady a až vlastně letos máme prvním rokem certifikát ukázková přírodní zahrada, ze které mohou návštěvníci čerpat inspiraci pro své vlastní kousky a kusy půdy. Když jsme se tímhle způsobem sami přesvědčili o tom, že to jde a že to funguje, tak to chceme předávat a ukazovat i ostatním. 

A chodí se k vám lidé inspirovat?

Petr: Přichází hodně lidí. Zájem byl a je překvapivě velký.

Zuzana: Dokud jsme byli “jen” přírodní zahrada, mívali jsme do zahrady otevřeno vždycky během dnů otevřených zahrad a už tehdy nás lidé navštěvovali dost. Teď, když máme zahradu ukázkovou, bychom měli mít pro návštěvníky otevřeno častěji. Zavítat sem mohou kdykoli po předchozí domluvě, stačí napsat nebo zavolat a domluvit si termín.

Petr: Já bych k tomu jen dodal, že jsme se do tvorby přírodní zahrady pustili tehdy primárně proto, že jsme my sami chtěli mít krásnou, živou zahradu. A to, že se z toho stala zahrada ukázková, přišlo až potom. Nebyl to záměr, se kterým bychom se do toho pouštěli od začátku. Ale je hezký, že pak můžeš svůj počin ukázat dalším lidem, aby viděli, že to takhle jde dělat a že to funguje. Pomáháš tím šířit něco dobrýho, ohleduplnýho a prospěšnýho.

Na jak rozsáhlých pozemcích v tuto chvíli hospodaříte?

Petr: Když jsme to tu kupovali, na dům navazovalo dalších přibližně pět hektarů luk. Chtěli jsme je od majitele koupit dohromady s domem, ale nechtěl je prodat. Až pak šel prý jednoho dne ke kartářce a ta mu hned mezi dveřmi řekla, že má louky někomu dát. A tak nám zavolal, že nám louky dá. Na otázku ‚za kolik‘ odpověděl, že nám je prostě dá. Kartářka mu řekla, ať je dá, tak to tak udělá. K loukám jsme pak ještě něco přikoupili, takže teď máme okolo osmi a půl hektaru vlastních pozemků. V nájmu máme dalších pár hektarů, dohromady teď tedy hospodaříme asi na čtrnácti hektarech. 

Zuzana: Petr se snaží získat co nejvíc půdy, ať už do nájmu nebo odkupem. Obchází i obvolává majitele a snaží se jim vysvětlit, proč je dobré a přínosné hospodařit jinak, než jsou třeba zvyklí vídat. Líčí jim, co to znamená dělat to eticky a ekologicky, proč nechceme používat chemii a jak s půdou plánujeme nakládat. 

Petr: Není to jednoduchý, spousta lidí na tohle vůbec neslyší nebo nechce slyšet, je jim to úplně jedno. O tom, že nějakou půdu vlastní, vědí, většinou jim z toho jdou nějaké peníze za pronájem, ale už se nestarají o to, jak se s jejich půdou nakládá, protože k tomu sami nemají žádný vztah. Takže když se jim pak snažím představit, jak by šlo hospodařit jinak, ohleduplněji a lépe, je to někdy docela oříšek. 

Zuzana: Už ale začínáme vidět první úspěchy… Naši louku spravovali léta jezeďáci. Když se k nám před těmi pěti nebo šesti lety dostala, byla bez trávy, úplně holá. Když Petr sekal, smáli se mu místní, jestli mu někdo náhodou neukradl balíky. Nebylo na ní co sekat. Ale dnes už je z ní po těch pěti letech regenerace nádherná, živá louka. První tři roky ale byly fakt zoufalý, vypadalo to hrozně. Hned jsme stopli veškerou chemii, ale stejně ještě několik dalších let trvá, než se půda zbaví reziduí.

Petr: Návrat života do takhle vyčerpané louky zkrátka nějakou dobu trvá a nejde to nijak urychlit. Chce to jenom čas.  

Zuzana: Asi na třetině hektaru jsme předloni vyseli květnatou louku a za ní má Petr přislíbené další pozemky do pronájmu, na kterých bychom chtěli vytvořit takový biopás, vysázet stromy a keře. Na to se těším. 

Petr: Že se nám postupně daří získávat půdu navazující na naše vlastní pozemky má i sekundární přínos. Oddalujeme si tak hranici konvenčního zemědělství, hranici chemizace. Díky tomu pás kolem nás začíná být čistý, což je úžasný. Primárně se samozřejmě chceš o půdu hlavně dobře starat, ale sekundárně ti to pomůže i tak, že ti na pozemek nelítá třeba chemie z řepky.

Uživí vás jako rodinu to, co si sami vypěstujete?

Zuzana: Snažím se o samozásobitelství, ale zatím to není úplně v mých silách. Petr má pořád spoustu práce se stavbou a já bych s tím potřebovala trochu pomáhat, sama na to nestačím. Nechci být taková ta udřená matka, co sází, sklízí a okopává od rána do večera, sedm dní v týdnu. Ráda se tomu věnuju, ale zároveň v té činnosti potřebuju cítit nějaké flow. Celý život hledám ve všem harmonii, to je moje cesta, která když funguje, jsem spokojená. 

Chováte i nějaká zvířata?

Petr: Máme ovce, v tuhle chvíli asi třicetičlenné stádo. Plánuju ale udělat smíšený chov a pořídit i krávy. To je taková moje letošní první výzva. A druhá, která nás čeká, bude orná půda. Louky se ekologicky dělají o dost snáz než pole. Ta jsou za desítky let hospodaření tímhle konvenčním způsobem úplně vyčerpaná, nemají žádné přirozené živiny, takže proces obnovy pak přirozeně trvá ještě déle. 

Zuzana: Přemýšlíme, co a kde vysít, hlavně proto, aby nás to nesemlelo, protože je nám jasné, že to bude čím dál víc práce. Sama se pěstování třeba zeleniny ve velkém, trochu bráním, protože vím, co mě stojí práce vypěstovat jí dostatek jen pro nás. Aktuálně přemýšlíme o tom, že se zaměříme hlavně na pěstování bylin. Mohli bychom se stát nějakým menším producentem pro různé zpracovatele bylin.

Petr: Ono se zemědělství do padesáti hektarů dělá těžko tak, aby uživilo rodinu. A právě tohle by mohla být cesta, jak z tak malé výměry, kterou máme k dispozici, jako rodina vyžít. 

Zuzana: Ale nechceme být závislí jen na tom. Zrekonstruovali jsme tady i stodolu tak, aby mohla sloužit k pronájmu a ke konání rozmanitých akcí. Takže i z toho bychom měli mít nějaký příjem.

Petr: Ano, to určitě taky. Zemědělství je pro mě v tuhle chvíli především zábava. Kdyby to člověk nedělal proto, že ho to baví, tak z toho vlastně nic navíc nemá. A my bychom chtěli jít tou cestou, kdy nás to alespoň částečně i uživí. 

Zmínili jste sotodlu. Co to konkrétněji má být za prostor, čemu by měl sloužit?

Zuzana: Stodola je pro nás už v tuto chvíli multifunkční prostor, centrum, kam člověk přijede pobýt, spočinout, propojit se skrze přírodu sám se sebou. Ve stodole je možné jak cvičit, tak pořádat semináře nebo dokonce i koncerty… Teď nás třeba čekají úžasné akce s Alenou Gajduškovou, permakulturistkou, která se mimo jiné intenzivně zabývá soběstačností.

Petr: Je to prostor, který rádi pronajmeme v podstatě komukoli, s kým si připadáme v souladu. Zároveň je to prostor i pro nás, kde se my sami můžeme realizovat a věnovat se aktivitám, které nás zajímají a baví. Zvažovali jsme třeba i svatby, ale shodli jsme se na tom, že je to pro nás už v mnoha ohledech na hraně.

Čím jste se živili předtím, než jste přišli sem? A pokračujete ve své původní práci dál? Nebo se s příchodem sem něco změnilo?

Zuzana: Já jsem povoláním právnička a dřív jsem se této profesi i aktivně věnovala. Vlastně i to mi částečně pomohlo v tom odejít sem. Říkala jsem si, že když bude nejhůř, uživím se touhle profesí vždycky a všude, i dojíždět někam do kanceláře bych případně zvládla. Neměla jsem tak z odchodu sem žádné obavy ani nervy z toho, že to třeba finančně nezvládneme. Dělat jsem ale chtěla něco pro mě víc smysluplného.

Petr: Já jsem stavař a pracuju pořád na stejném místě jako tehdy. Taky jsem měl vizi, že skončím, ale to už tvrdím pět let a zatím jsem se k tomu nějak neodhodlal, i když mě dojíždění pomalu začíná otravovat. Potřebuju mít ale pocit nějakých jistot a stálá práce pro mě jednu takovou představuje. Mě navíc ta práce sama o sobě baví. Rád bych si to ale rozdělil tak, že třeba dvakrát v týdnu pojedu na stavbu a zbytek času budu trávit tady prací okolo domu a zemědělstvím. Hlavně co nejmíň odjíždět odsud. 

Zuzana: Dojíždění řešíme teď docela intenzivně i s naším bezobalovým obchodem, který provozujeme v Příbrami. Jak to celé nastavit tak, abychom tam nemuseli jezdit příliš často.  

Byla by pro vás přijatelná i možnost, že se od širšího okolí úplně odstřihnete a žít budete hlavně tady?

Petr: Já bych se tu nejraději úplně zahrabal (smích). Hlavně odsud nikam neodjíždět. Ne, trochu přeháním. Ona je ta naše stodola šikovná mimo jiné i v tom, že přitáhne lidi sem za námi, což mi vyhovuje.

Zuzana: Taky se často vídáme s komunitou lidí kolem místní svobodné školy. Naše děti školu navštěvují dva dny v týdnu i s přespáním a se spolužáky se pak vídají a navštěvují také ve volném čase, díky čemuž se vzájemně přátelí i rodiče. Není to určitě tak, že bychom tu byli odstřižení nebo se odstřihnout chtěli. Nevadí nám ani odsud občas někam odjet, vyrazit si. Spíš jde o ten pocit, že jedeš, protože chceš a ne proto, že musíš nebo bys měl. 

Zuzko, zmínila jsi svobodnou školu. Jak taková škola tady u vás vypadá?

Zuzana: Za Svobodnou školou Jamky tady v tuto chvíli stojí Petr Diamant, bývalý průvodce na montessori škole v pražském Bráníku. Jinak je to ale takový společný projekt lokálních rodičů. Už když jsem čekala syna Jonáše, věděli jsme, že vzdělávat děti chceme nějak alternativněji. S pár lidmi jsme se tu dokonce domluvili, že se budeme stýkat a vzdělávat své děti vzájemně, protože založit vyloženě komunitní školu se nám nepodařilo. Až pak přišel Petr Diamant. Myšlenka založit svobodnou školu ho nadchla tak, že odešel ze své tehdejší práce a svou cestu si jede dál tady. Škola v tuhle chvíli funguje prvním zkušebním rokem. Cílem je sebeřízené vzdělávání dětí, ale nebereme to až tak dogmaticky, je to prostě tak, jak to naše děti zrovna potřebují. Učí se i řízeně, učíme se společně, vytváříme pro ně a nabízíme jim určitý program, v rámci kterého mají svobodnou volbu. Celý ten systém se neustále zdokonaluje, vyvíjí a posouvá. A spolu s ním i my všichni.

A jaké máš z takové začínající, alternativní školy pocity jako rodič?

Zuzana: Děti si tam zatím zažily sice jen pár “pobytů”, ale mně se to už teď zdá skvělé. Mají spoustu fotek ze školy i z výletů, ze kterých sálá báječná atmosféra. Nejvíc se mi líbí, že jsou všechny děti bez rozdílu věku pohromadě. Od šesti do třinácti let. Baví mě, jak spolu vzájemně komunikují, jak se jeden od druhého učí. Říká se, že menší děti líp pochopí, když jim něco vysvětlují starší děti, než když jim tu samou věc vysvětluje dospělák. I proto mi vzájemná kooperace různě starých dětí přijde strašně důležitá. 

Myslíš, že jde taková forma vzdělávání nějak skloubit nebo později navázat na klasický způsob vzdělávání?

Zuzana: Podle mě to možné je, pokud se ani v jednom případě nedostaneš vyloženě do extrému. Musím přiznat, že do určité míry mi systematická výuka dává docela smysl. A i když máme syna na domácím vzdělávání, jsme samozřejmě zapsaní v klasické základní škole, musíme být, a každý půlrok chodíme s Jonášem na přezkoušení. To mě nutí udržovat si přehled o tom, co musí kdy umět. Je pro mě neuvěřitelně seberozvojové vyhledávat způsoby, jakými dítěti potřebné znalosti předat a přitom ho do učení vyloženě nenutit. Škola je to teda i pro mě samotnou, možná větší než pro Jonáše (smích). Nutné přezkoušení neberu jako zlo, spíš jako něco, co mě nutí ve vzdělání Jonáše nic nezanedbat. Takhle to zatím vnímám, ale jak to bude vypadat dál, sama nevím, je to pro nás první rok, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet. 

Petr: Musím říct, že v tomhle Zuzku obdivuju. Sám bych Jonášovi nezvládl ty vědomosti právě takhle předat. O to víc jsem hrozně rád, že Zuzka do toho šla a tu cestu takhle nastavila. Není to o tom, že já bych to tak nechtěl. Jen bych si asi neuměl poradit s tím, jak dítěti, které si doteď hrálo, najednou začít vštěpovat nějaké vědomosti. Baví mě ale pozorovat, jak se to děje. 

Vypadá to, že už jste tu za tu dobu opravdu pevně usazení. Vzpomenete si vůbec ještě, jaké byly začátky tady? 

Zuzana: Ano, určitě! Přišli jsme sem z Prahy, do které jsem se stěhovala v osmnácti kvůli studiu. Pak se za mnou do Prahy nastěhoval i Petr a společně jsme tam žili dalších pár let, než jsme se nakonec odstěhovali do Jamek.

Petr: Různě jsme tou dobou cestovali a právě to nás přimělo k rozhodnutí, že chceme žít jednou v džungli. Někde venku prostě. Nějakou dobu jsme se ale pak ještě vraceli do Prahy a tak nějak vyčkávali, co se ukáže. Nakonec přišlo přes kamaráda tady tohle, a tak jsme tu.

Zuzana: Rozhlíželi jsme se tehdy po celé republice. Měla jsem takovou utkvělou představu, že chci na samotu. Pořád jsem to Petrovi zdůrazňovala. Takže i když měl obavy, jestli se na takové samotě nebudu bát, když tam zůstanu občas sama s dětmi, hledali jsme samotu. Pak nám ale kamarád řekl o tomhle místě. Když jsme sem přijeli poprvé, hned nám spadla brada. Dostavilo se, jak to nazvat, zkrátka takové jako energetické napojení. Samota mi okamžitě vysublimovala z hlavy, i Petr se tu do toho hned zamiloval. A přitom to byla úplná ruina! Mí rodiče byli přesvědčení, že jsme se zbláznili, když to viděli. Viděli totiž hlavně tu práci, co nás čeká. Tu jsem si já sama až zas tolik představit nedokázala. Naštěstí.

Petr: Já jsem si to jako stavař představit dokázal, ale v tu chvíli mi to bylo spíš jedno. Stav byl původní, za což jsem byl upřímně rád. To je totiž podle mě to nejlepší, na co můžeš narazit – původní stav, nezničený žádnými dodatečnými rekonstrukcemi, dostavbami, vestavbami a tak. Bylo to hodně zanedbaný, to jo. Všude třímetrové kopřivy, stojatá voda, prostě děs.

Zuzana: Vypadalo to strašně hnusně na první pohled, ale to místo zkrátka mělo silnou energii. 

Petr: Vlezli jsme sem do té džungle a najednou to tu bylo. Bylo jasno. Bylo dáno. Měli jsme i štěstí na pana majitele. Skvěle jsme si sedli, takže všechno kolem odkupu proběhlo v podstatě hladce. 

Dalo by se říct, že vás z Prahy vyhnala touha po samotě?

Zuzana: Touha být bez lidí a někde v přírodě, ano. Dopředu jsme ale neměli žádné určité plány. Ty ale nemíváme asi nikdy, vesměs jednáme tak nějak intuitivně. Takže jsme tou dobou ještě nevěděli, že bude nějaká stodola pro lidi, nějaká přírodní zahrada… Všechno to přišlo tak nějak postupně, plynule a samo.

Petr: Jediné, co jsme na samém začátku věděli, bylo, že chceme půdu, že se o ní chceme starat a hospodařit.

Zuzana: Petr měl zkraje i dost v zásadě pochopitelných obav. Nejdřív, že nikdy nebudeme mít dost peněz na nějakou nemovitost. Mně to ale nedalo a pořád jsem hledala, přesvědčená o tom, že to půjde, jen se zkrátka musí tím směrem napnout myšlenka. Snažila jsem se o tom přesvědčit i Petra. Když jsme pak nemovitost koupili, měl zas obavy z toho, že neufinancujeme rekonstrukci. Že prý se sem nastěhujeme nejdřív za 15 let, tvrdil mi. Už půl roku poté, co jsem porodila , jsem přišla s tím, že s půlročním miminem odmítám pořád jezdit po jižní spojce a tahat igelitky sem tam, prostě ani náhodou. Takže jsme se stěhovali do rozestavěného domu, vypadalo to tu dost krutopřísně – hrubá stavba, no. Ale dneska jsem ráda, že jsem nás k tomu tou svou odhodlaností a houževnatostí dotlačila. Obzvlášť když pak poslouchám naše vrstevníky, kteří by něco podobného chtěli taky, ale nemají… Dneska už si neumím představit, že bychom hledali něco touhle dobou, navíc se dvěma dětmi…Všechna ta práce a dřina, která by nás teprve čekala. Vůbec!

Petr: Taky jsem rád, hlavně za to, že je moje žena taková, jaká je. Kdyby to tehdy mělo být po mém, vypadalo by to teď nejspíš úplně jinak, dost možná bychom tu ani nebyli. Jak mám totiž rád ty jistoty a tak, tak bych s takovým nastavením do něčeho takového sám od sebe asi nikdy nešel, nebo alespoň ne takovým způsobem. A přitom všechno plynulo a pořád plyne tak hezky.

Zuzana: Dneska už taky vůbec nechápu, jak se mi podařilo to všechno tehdy tak zvládnout. Znova, vnímáno už s určitým odstupem, bych do toho stejným způsobem taky nejspíš nešla.

Čím myslíte, že to bylo? Co se od té doby změnilo?

Zuzana: Tenkrát jsme to vůbec neřešili, ani jsme nepřemýšleli o tom jestli a jak to zvládneme, jak to bude celé fungovat. Nahoře tu byl tenkrát takový malý kamrlík se starými kamny, kde se dalo jakž takž přebývat. Často jsme tam byli i s mými rodiči. Kolem kamen, ve kterých se topilo ve dne v noci jsme měli rozestlané čtyři postele a tak jsme tu žili. Nějaké nepohodlí jsme vůbec neřešili. 

Petr: Myslím, že jsme si to dokonce i užívali. Rekonstrukcí jsme trávili každou volnou chvíli, každý víkend, veškerou dovolenou. Tak rychle jsem k tomu místu přilnul, že vůbec nedokážu pochopit chalupáře, kteří na podzim zamknou chatu na klíč, zabouchnou branku a vrátí se až třeba v březnu. Od samého začátku jsem věděl, že to tu nechci jen navštěvovat, ale že tu chci žít. Ale přiznám se, že znova už bych do toho asi nešel. Když už teď vím, jaká to byla řehole a dřina. S tím vědomím už bych to prostě nejspíš nedal. Takže když se teď setkáme s někým ze známých, kdo se do něčeho takového teprve pouští, mám tendenci být trochu negativista, zmocňuje se mě stísněný pocit, když si představím, co je čeká.

Kolik vám bylo, když jste se pustili do rekonstrukce?

Petr: Je to odhadem tak deset let zpátky, takže kolem třiceti. Byli jsme nakopnutí z toho cestování. Všude jsme chodili jen s batůžkem, žili jsme v džungli. Už ani nevím, co jsme tehdy jedli. Na záchod se chodilo do díry, sprchovali jsme se pod listem! Byli jsme tím takoví ostřílení, nic nás nerozhodilo, nic jsme nepotřebovali… 

Zuzana: Měli jsme pocit, že si poradíme se vším, když na to přijde…

A očividně poradili. I s rozsáhlou rekonstrukcí a tvorbou krajiny.

Petr: To jo. Nejprve jsme se vrhli na kuchyň, protože spát bylo kde. Pak jsme se sem definitivně přestěhovali a postupně dodělávali zbytek. Díky své stavařské profesi se nám podařilo udělat si většinu věcí svépomocí, případně nám pomáhali kamarádi a známí řemeslníci, hodně času tu s námi trávili i Zuzčini rodiče. Od podlahy zrekonstruovat obytné jádro domu nám trvalo zhruba osm let, pak se postupně dodělala chodba, patro a nakonec fasáda. Paralelně s tím jsme ještě vytvářeli zahradu. Stromy nevyrostou za rok, čím dřív je tedy na pozemku vysadíš, tím líp.

A kdy přišla na řadu stodola?

Petr: Zhruba před čtyřmi lety. Každý rok jsem si vzal měsíc neplaceného volna a pustil se do práce na stodole. První rok jsme s kamarády udělali hrubé práce, další rok dřevěnou vestavbu, potom střechu a letos už se tak nějak finalizovalo. Zbývá nám už jen dodělat vršek tak, aby se tam dalo nocovat. Může se to zdát jako dlouhá doba na rekonstrukci, ale zpětně vnímám, jak bylo důležitý to do těch let roztáhnout. Jasně, že je chvílema těžký nevzít si úvěr, kterej by ti pomohl udělat to celý naráz, ale podle mě se nakonec vyplatí pracovat postupně. Během té doby se mi celý projekt dost rozležel, něco dodělat a nebo naopak vypustit mě napadlo až v průběhu samotné práce. Spousta nápadů a podnětů přišla i ve chvílích, kdy se na stodole vůbec nedělalo. Kdybych to býval udělal na jeden zátah, na dost věcí bych vůbec nepřišel. To máš tak se vším – všechno má svůj čas.

Odstěhovali jste se z Prahy, víc na okraj, ale přesto se do hlavního města každý všední den vracíš, za prací. Jak to dojíždění zvládáš?

Pavel: Kdybych nechtěl, asi bych tolik dojíždět nemusel a mohl bych, minimálně částečně, pracovat odsud. K práci ale potřebuju velkoměstské prostředí – kdyby to šlo, měl bych kancl nejradši někde v New Yorku. Máme webové studio a moje práce je hlavně o tom bavit se s programátory – ladit, jak se mají, na čem pracují, jak jim to funguje a jak se posouvají. Řeším taky s klienty jejich projekty. Potkávat se s lidmi a být fyzicky v pracovním prostředí mě baví a svým způsobem nabíjí, zase jinak než tohle místo. Takže mi to zatím za to denní dojíždění stojí.

Tvůj domov a kancelář jsou ale dva úplně rozdílné světy, ne? Neumím si úplně představit, jaké to je přeladit se každý den dvakrát v podstatě z jednoho konce spektra na druhý – z toho klidného domova v krásné přírodě na ruch velkoměsta a neosobní, moderní design pražských kanceláří. Jak s tím pracuješ?

Pavel: Zvládám to výrazně líp, než když jsem do práce jezdil z pražského bytu. 

Aneta: Přitom to měl z Vysočan do práce 15 minut. Jakože ode dveří domu, ke dvěřím kanclu. 

Pavel: Ale musel jsem jet tím nechutným metrem. Já mám jinak Prahu rád, tu starou část hlavně. Ale vůbec nedávám ty okraje.

Aneta: K metru to měl nějakých 150 metrů a i tak se stalo, že cestou domů zabloudil – tak moc se snažil tu cestu nevnímat.

Pavel: Pocitově to bylo o dost horší než strávit každý ráno a odpoledne hodinu v autě. Cestu už mám za tu dobu docela vyladěnou. Ráno vyrážím brzo, když je Praha ještě průjezdná a navíc jezdím Teslou, ve které se nemusím na řízení po dálnici až tak intenzivně soustředit. Takže si cestou odpočívám a přelaďuju se z klidu a přírody na ruch a pracovní režim, odpoledne opačně. Mě ten předěl práce – domov vlastně docela baví. Ale moderní neosobní design u nás v kanclu moc nemáme.

Pavel: Grafici a programátoři tam sedí u stolů z neopracovaných, nevyschlých smrkových prken. Nám nějaká míra nepohodlí v práci vyhovuje, tak si jí tam tak nějak vpašováváme.

Proč?

Pavel: To, že si musíš někam poposednout nebo si občas podložit stůl tě podle mě správně stimuluje, udržuje v pohybu a mírném neklidu. Myslím, že k naší práci nepotřebuješ za každou cenu vymazlené pracovní místo. Spíš potřebuješ neupadnout do stereotypu a ve správné časy dát mozku pár jednodušších úkolů.

 To jdeš vlastně úplně proti tomu kancelářskému trendu a snaze dělat pracovní prostory co nejpohodlnější a designové, takové, aby se v nich zaměstnanci cítili jako v bavlnce a ani se jim z práce nechtělo domů.

Pavel: To je přesně to, co nechci. Nemyslím si, že by lidi měli chtít trávit co nejvíc času v práci. Pro mě je důležitý umožnit jim flexibilní pracovní dobu, dostatek odpočinku, aletaky nepracovního života. Chci, aby věděli, že mají za svou práci zodpovědnost, ale zároveň taky, že je tu nikdo nedrží.

Zajímavej úhel pohledu. Uplatňuješ tuhle “filosofii nepohodlí” i doma?

Aneta: Pavel sem vždycky přinese nějakou novou míru nepohodlí. (smích)

Pavel: Tohle jediný na našem odchodu z Prahy asi naši rodiče špatně snášejí. Logicky. Oni bojovali za to, aby se dostali z nepohodlí do pohodlí a nechápou, proč my teď, když nám vlastně vydřeli tu možnost vyrůstat a žít v pohodlí, jdeme opačným směrem. 

Aneta: Přijde jim divný nastavovat si to nepohodlí jakoby programově. 

Pavel: Ale když se nad tím zamyslíš, tak se každý svým způsobem snaží dostat do určitého nepohodlí. Nejčastěji to lidi dělají cestováním. A když pak najednou dojdou peníze, přijde covid nebo se jim narodí dítě, mají pocit, že přišli o smysl života, že jim ten život končí, protože nemůžou v tu chvíli cestovat. V tom sádrošovým bytě, kanclu a jedný posilce na půl cesty mezi prvním a druhým, smysl života prostě podle mě budeš hledat složitě. Sám znám velký množství lidí, který ho maj právě v tom cestování. A já je chápu, neumím si představit, co bychom teď v tom vysočanském bytě dělali my…

Aneta: Museli bychom z něj odjíždět pryč. 

Pavel: Pro pořádek – nijak takový způsob života neshazuju. Jen mi přijde vlastně trochu smutný, když potkám šedesátiletýho týpka, co to tak má celý život a nemá nic jinýho. Chodí do práce jen proto, aby vydělal na nějakou dlouhou zahraniční dovču. To mi nepřijde jako plnohodnotný, smysluplný žití. 

A čím teda do toho nepohodlí dostáváte sami sebe?

Pavel: Úplně nejvíc tím, že jsme se sem přestěhovali. Vytápíme například dům kamny na dřevo, takže když nenasekáš dříví a pravidelně nepřikládáš, neohřeješ se. Chováme slepice, se kterými je taky spojený nějaký režim a zodpovědnost. Postupně to tu rekonstruujeme podle toho, jak nám síly a finance zrovna dovolí. Nenajdeš tu třeba ani žádný luxusně měkký gauč nebo televizi a deska stolu je jednoduše kus kmene.

Aneta: Ale jsou to takové starosti i radosti zároveň, řekla bych. Peču nám tu třeba chleba, máme nějaké zeleninové záhony, kvasíme zelí a pouštíme se i do dalších, nejen fermentačních pokusů.

S tou vidinou jste se stěhovali z Prahy? Znepohodlnit si život? (smích)

Aneta: Neee. V tom, že se chce z Prahy odstěhovat, měl Pavel jasno ještě předtím, než jsme se poznali. 

Pavel: Sledoval jsem nabídky a občas se jel na nějakou nemovitost podívat…

Aneta: Pak mě na některá ta místa, co se mu líbila, zkusmo vzal. Většinou se ale nic z toho nelíbilo ani trochu mně – staré domky v temných udolích, v lesích nebo bývalé mlýny v neobyvatelném stavu… Nejvíc mě na těch prohlídkách nemovitostí vlastně bavilo to, že se vždycky někam vyrazilo na výlet. Pak mě vzal Pavel sem a tady se nám snad poprvé líbilo oběma. Byli jsme se tu projít i víc kolem a když se mě pak cestou zpátky Pavel zeptal, jestli bych to tu brala, tak jsem řekla, že jo. Ale vůbec jsem si v tu chvíli ještě nepředstavovala, že tu budeme bydlet.

Pavel: To já teda jo.

Aneta: Říkala jsem si, že třeba jednou jo, ale nijak zvlášť jsem si to nemalovala. Obecně dopředu moc neplánuju. 

Pavel: Já jsem si tu stoupnul na zápraží, podíval se do údolí a měl jsem jasno hned! Jediné, co mě v tu chvíli trochu sralo, byla lokalita, no. 

Aneta: Mě zas dost baví. (smích)

Pavel: To už jsme se zase úplně neshodli. Víc se mi totiž líbí na jihu Čech. Staré statky, tlusté, kamenné zdi, placatější kopečky a tak. Musím přiznat, že doteď nejsem s touhle lokalitou úplně srovnanej. Hlavně pro mě bylo ze začátku nepředstavitelný, že budu do práce jezdit přes Černý Most a ty hnusný Vysočany.

Aneta zmínila, žes měl od začátku jasno v tom, že chceš z Prahy pryč. Co tě k tomu vedlo?

Pavel: Už jako dítě jsem chodil do oddílu a jezdil hodně po výpravách a táborech. Později pak i jako vedoucí. Bydlet na takových místech, v různých chalupách, chatách nebo chatkách mi vždycky přišlo tak nějak přirozenější pro život, než ta Praha. Ale proto, že tam mám práci, kterou mám rád, jsem hledal k bydlení místo v dojezdové vzdálenosti. Navíc takové, aby bylo v přírodě a zvládli jsme ho uplatit. Tohle je výsledek.

Takže hledání a koupě proběhly hladce?

Pavel: Hledání tak nějako jo, koupě už tak docela ne (smích). Kupovali jsme to totiž od Holanďanky, která nikomu nevěřila. Nám, realitce, notáři ani nikomu na katastru. Platit se muselo v eurech a celý se to nakonec táhlo přes 4 měsíce. Žila v Holandsku, ale tady trávila letní období. V karavanu, dům ani moc nezabydlovala.

Aneta: Kupovala to prý s představou, že tu vybuduje kemp. Asi si za tím i docela šla. Nechala tu třeba udělat obrovský septik a dovést trubky na vodu až támhle někam na pastvinu. 

Pavel: Na nic dalšího už ale neměla peníze, takže tímhle její vize skončila. Udělala tu pár úkonů, který dávaly smysl, ale pak taky spoustu těch, který ho úplně postrádaly. Třeba zadělala přirozený průchod z domu do sklepa asi metrovou vrstvou betonu, na které vystavěla koupelnu a pak se divila, že se jí to tu všude rosí, potí a tak. Byla trochu šílená.

Aneta: Mě moc neštvala, jenom trochu. Ráda se bavím se starými lidmi, nevadilo mi si s ní jezdit povídat. Pak jsem s ní i vyřizovala veškeré potřebné papíry, chodila s ní po úřadech a tak. Myslím, že nakonec nás měla docela ráda a svým způsobem nám i věřila. Ale taky se stalo, že po nás ještě po podepsání rezervační smlouvy chtěla najednou víc peněz, protože jí chodily nabídky na odkoupení za vyšší částku.

Pavel: Nebo tu taky byla hromádka nasekaného dříví a ona přišla s tím, že to je vlastně bonus k té nemovitosti, na který zapomněla, ale nemůže si ho přece odvézt, tak ať jí za to něco dáme, podle svého uvážení.

Aneta: Dali jsme jí tehdy asi 20 tisíc a ona nám řekla, že si teda představovala víc.

Pavel: V den, kdy se odsud měla odstěhovat, jsme sem za ní jeli ,ale ona nic. (smích) Karavan měla úplně prázdný a po domě plno věcí. Vůbec nic si nesbalila. Takže jsem jí další dva dny stěhoval věci z domu do karavanu. Protože se jí nelíbilo jak jsem věci v karavanu složil, celé jsme to zase vyložili a přeskládali jinak. Když odsud s tím karavanem konečně odjížděla, dřela s ním dům po celé délce, celých těch 22 metrů brousila karavanem tuhle zeď! Pak s ním ale dojela bez problémů až do Švédska. Neuvěřitelná bába!

To je hodně zajímavá zkušenost! O stavbě úplně nového domu jste třeba nepřemýšleli?

Pavel: Já vůbec ne. Nikdy by se nám podle mě nepodařilo postavit nový dům tak, aby nám v něm bylo stejně dobře, jako ve starém.

Aneta: V tom se shodneme. Možná to zní jako klišé, ale líp se cítíme v domech, které mají duši, vlastní historii, něco už mají odžito… a tak.

Pavel: Ono tě pak takové místo víc vtáhne do takového starého, jakoby uzeměného způsobu života, nebo jak to říct. Pro mě jsou třeba skoro nezbytné tlusté zdi a topení dřevem. Myslím si, že žádná novostavba, i kdyby byla kopií starého domu, nedokáže poskytnout takový pocit jako skutečný starý dům. My jsme prostě oba staromilci. Koukáme na dokumenty a čteme si o tom, jak se co dělalo třeba v roce 1730. A pak si o tom tady na zápraží hodiny povídáme.

Aneta: Hledáme inspiraci v tom, jak to dělali lidi dřív. Já se navíc k tomu, narozdíl od Pavla, který je miluje, docela děsím vymožeností budoucnosti, takže se jim snažím co možná nejvíc vyhnout. Pavel se oba zájmy naopak snaží skloubit dohromady. 

Pavel: Měli jsme takový spor o Alexu od Amazonu, to je věc, na kterou se mluví a ona něco dělá. Skvělý je na ní třeba to, že mluvíš tady dole a já to uslyším nahoře z jinýho repráčku tak, jak je zrovna potřeba. Člověk nemusí řvát přes celej barák. To bych třeba hrozně chtěl, ale asi to neprojde. (smích) Naštěstí si takové věci docela vynahrazuju v práci. Tady si udržujeme ten klid a až na moje občasný pokusy o nějaký moderní výstřelek nemáme potřebu to tu nijak zásadně modernizovat a přetechnizovávat.

Do rekonstrukce jste se pustili na vlastní pěst nebo vám s tím někdo pomáhá?

Aneta: Pavel zná z rodiny jednoho takového zázračného pána. Je to vystudovaný zahradník, hobby stavař, který si postavil kromě několika domů i vlastní loď. Je ale víceméně slepý. Jenže má šestý smysl – neuvěřitelný cit pro staré domy.

Pavel: Ví třeba, jak by měl v domě správně cirkulovat vzduch a uzpůsobí tomu průchody. Vnímá světlo, pozná, kde je v domě vlhko a z toho pak při práci vychází. Sáhne na trám a dokáže říct, jestli je dobrej nebo prolezlej červotočem. Umí pracovat se starými postupy, nebojí se třeba nakopat jíl v potoce a použít ho na vymazání krbu. A funguje mu to. Ví, co dělá a já v něj mám v tomhle absolutní důvěru. Měli jsme štěstí, že se nám ho podařilo pro rekonstrukci získat. Vzal si to tu docela za svý. Nebývá tu na to sám, mívá k ruce dva pomocníky, občas i víc.

Aneta: Když tu pracují, tak tu s námi zároveň taky žijí. Už i s dětmi teď. Vaříme jim, když je potřeba, tak pomáháme, jsme tu prostě tak dohromady. Díky tomu, jaký jsou, je to skvělý. 

Pavel: Takhle tu s námi tráví třeba dva měsíce v roce. Když se nám podaří našetřit vždycky nějaké peníze, tak je sem pozveme a něco se tu udělá. Může se to zdát zdlouhavý, ale hodí se to – uděláš nějakou část práce a hned v tom žiješ. Najednou je snáz vidět co je potřeba udělat dál. Samovolně z toho vyplývají ty následující priority. Rychleji začneš vnímat, co je potřeba udělat pro to, abys tady měl při tom žití taky určitěj komfort, aby to fungovalo. A tím jak se dům opravuje po částech, po jednotlivých místnostech, otevírají se postupně taky nové možnosti využití celého domu. A to je vlastně docela zábavný.

Aneta: Pro děti je obrovský vzrůšo to celý pozorovat. Že máme třeba v kuchyni konečně stůl a tak. Nebo když jim Pavel udělá postel, pro ně jsou to změny, ze kterých jsou nadšení. Vidí navíc, co je za tím za práci.

Nevadí ti, Aneto, být tu s dětmi přes týden sama, když je Pavel v práci? 

Aneta: V létě je to tu sice o dost lepší než v zimě, ale i v té se to tu dá s přehledem zvládnout. Člověk se musí umět, sebe i děti, zabavit. V zimě mi dost pomáhá, že tu topíme dřevem. Zajišťuje mI to takový režim a to mi asi dělá dobře. To, že prostě musím ráno vyběhnout a zatopit. Docela dost nám sem taky jezdí návštěvy. V zimě jsme tu sice třeba delší čas sami, ale není to nic hroznýho. Když chceme, vymyslíme si nějaký program, někam si vyrazíme. Už mám ale jasno v tom, že ten klid a domov jsou tady a rozhodně si tu nepřipadám nějak odstřižená nebo tak. 

Co jsi vůbec dělala předtím, než se narodily děti?

Aneta: Studovala jsem teologii. Dodělala jsem ji, když byl Vilíkovi rok. 

Zajímavý obor. Co tě přivedlo k jeho studiu? Máš v plánu se mu věnovat i po mateřské?

Aneta: K oboru mě přivedl Pavel. Když jsme se poznali, vyrazili jsme spolu na pouť do Santiaga, hned po mé maturitě. Nebyla jsem tou dobou věřící, ani nikdo z mé rodiny, ani jsem nikoho takového neznala. Od té pouti mi to ale vrtalo hlavou, až jsem se ve 23 nechala pokřtít. Pořád mi ale připadalo, že bych se o tom ještě potřebovala dozvědět víc, tak jsem se pustila do studia. Což není úplně cesta, kterou by musel každý novokatolík nutně urazit, řekla bych, že jsou i jednodušší způsoby, ale mě to bavilo. Chtěla bych se tomu oboru svým způsobem věnovat i dál. Ne přímo na akademické úrovni, když to půjde, chtěla bych pracovat v nějakém domácím hospicu. Taková práce by mě, dokážu si představit, naplňovala. Teď ale máme na cestě třetího potomka, takže mám ještě na nějakou dobu o zábavu postaráno, si myslím. 

Pavel: Já to mám odmala, jsem z katolické rodiny. Táta je filosof, máma teoložka. Takže my bychom se s Planetou snad ani nemohli vzít, kdyby to nevystudovala, nebo nevím. (smích)

Jak to máte s dětmi, vychováváte dva kluky, na vesnici, v přírodě… to je asi lepší místo pro výchovu než velkoměsto, co?

Aneta: Řekla bych, že je to tu jednodušší. Určitě to ale jde dělat dobře i ve městě. Jen mi přijde, že je tu můžeš tak nějak svobodomyslněji vypustit ven. Částečně je pořád vedeš, ale je tu větší prostor pro to, aby si na spoustu věcí přišli i oni sami. Ve městě bych se o ně třeba víc bála. 

Pavel: Nad námi v tuhle chvíli visí jeden malý vykřičník a tím je škola. Velké téma, které už teď dost řešíme, i když nás to čeká až za dva roky. Kousek odsud máme Turnov, kde jsou všechny potřebné vzdělávací instituce, já ale upřímně trochu bojuju s tím, že to jsou zkrátka maloměstské školy. Takže oscilujeme mezi možnostmi, že se kvůli tomu, abychom dětem zajistili nějaké z mého pohledu kvalitnější vzdělání, odstěhujeme zpátky do Prahy, nebo že tu dají základku a na další školy už pak půjdou někam jinam, nebo že to holt dají celé tady. Vidím to tak, že v tomhle ti velkoměsto vždycky dokáže nabídnout víc možností na výběr. Když se budeš primárně omezovat vzdáleností, je docela dost možný, že budeš muset vzít to jediné, co tu bude k mání. Bez ohledu na to, jestli to bude nebo nebude stát za to. Proto bych podle toho vzdělávání dětem vybírat nechtěl. 

Aneta: Nejsme zároveň moc naklonění nějakým alternativám. My bychom byli pro, aby šli do klasické školy, ale dobré.

Pavel: Myslím si, že by si dítě mělo zažít trochu nějaké nepohodlí a určitý stupeň stresu. Aby se naučilo to ustát a pracovat s tím. V tom mi přijde dobrý i ten život tady. Že není úplně v bavlnce, že občas dítě zakopne o kámen a nabije si hubu, že ho bodne včela a tak. To, že se jim tu pořád dějou nějaký věci, je posouvá nejvíc. Prostě taková venkovská výchova.

Aneta: Pro nás by bylo nejlepší, kdybychom narazili na takovou školu, jako máme tady kousek školku. Je to klasická státní školka, ale v podstatě lesní. Hodně času se tam tráví s dětmi venku, hodně se tam dodržují tradice a rituály. Paní ředitelka vede školku už 40 let a i po takové době je vidět, že svou prací naprosto žije.

Takže kluci tu kamarády mají. A co vy?

Pavel: I my jsme se tu seznámili se super lidmi. Narazili jsme tu třeba na kluka, který kóduje v jednom pražském AI startupu. Vyrůstal tu, tak tu všechny zná a všichni jeho, díky němu tady známe i spoustu dalších lidí. Druhou vlnu seznamování zapříčinil náš pes, který tu utekl a zplodil během pár měsíců 42 štěňat, čímž nás donutil všechny ty nadšené sousedy obejít s omluvou a flaškou vína. (smích) Jedno štěně jsme si vzali a psa jsme pak nechali vykastrovat. Taky mi ještě před covidem všichni radili, ať začnu chodit do místní hospody. Nejdřív se mi do toho vůbec nechtělo, pak jsem to ale zkusil a pochopil jsem, že jsou tu vlastně super týpci, co tu dělaj různý blbosti, takže mě to nakonec docela chytlo. Je to taková fakt dobrá vesnická sociální síť.

Aneta zmínila, že se pouštíte kromě kvašení zelí i do dalších pokusů. Co si pod tím můžeme představit?

Pavel: Zajímáme se víc o jídlo obecně. Začali jsme se tu víc zabývat tou původní surovinou a tím, jak se k ní dostat chytřeji a třeba i udržitelněji nebo jak to nazvat. Pořád chodíme pro nějaký věci do supermarketů, ale už víme, co tam rozhodně nekupovat a co zvládneme získat právě tou lepší cestou.

Aneta: Kvasit zelí na zimu mě dost baví, to je něco, co jíme pak v podstatě asi denně. Ve větším jsme zkoušeli kvasit i nějakou další zeleninu, pustili jsme se do ruského kvasu, ale mě asi pořád nejvíc baví to zelí. Udělám ho pěkně postaru, nic překombinovanýho ani vylepšenýho…

Pavel: No a já to mám zas opačně. Zrovna teď přemýšlím nad tím, kde seženu 40 kaprů na to, abych je dal do zeláku a zadělal na rybí omáčku. 

Aneta: Já se většinou snažím vymyslet co udělat z toho, co máme, kdežto Pavel to má opačně – vymýšlí, co udělat z toho, co nemáme, z toho, co se musí nejvíc složitě shánět. (smích)

Pavel: Třeba jsem se takhle vrhnul na sýraření, propadl jsem dělání parmazánu. Po dvou měsících jsem ale pochopil, že to nezvládnu, že sýrařina je tak komplikovaná, že to prostě v domácích podmínkách nedám. Mezitim mi ale chcíplo 6 lahví mléka, které jsem docela složitě sháněl, protože jsem chtěl nepasterované. Vniveč přišly i mléčné kultury, které jsem koupil někde na e-shopu a ucpal jimi mrazák…prostě jsem to hodně řešil.

Aneta: Ale já jsem pak udělala syrečky, které jsou teď ve sklepě! Našla jsem ten nejjednodušší recept na sýr a ten nakonec fungoval. (smích)

Pavel: Takže asi chápete, jak to u nás chodí.