Sedm rodin a sedm časosběrných rozhovorů o odchodu z města na venkov. Výpravná publikace přináší nahlédnutí do života rodin, které navzdory rozdílným přístupům k životu spojuje jedno téma – rozhodly se opustit rušné městské prostředí a začít nový život na venkově. Rozhovory vznikaly po dobu šesti let a mapují nejen důvody k odchodu z města, počáteční očekávání, první roky v novém prostředí, ale často i pověstný střet s realitou. 

320 stran, formát 164×235 mm, pevná vazba V8, barevný tisk

V případě zájmu knihu objednávejte ideálně přímo u nakladatele:

https://www.labyrint.net/kniha/1524/na-okraji-domov-muj

Lukáši, ty pocházíš z Valašska, jak se vlastně stalo, že jsi se ocitl tady u Chrudimi?

Lukáš: Jsem v Chrudimi u výsadkářů jako aktivní záložák.

Jsi u aktivních záloh, takže nejsi profesí voják?

Lukáš: Ne, původně jsem vystudoval obor Uměleckořemeslné zpracování dřeva, který mě přivedl
k jakémusi kulturnímu a estetickému vnímání okolí. Je to maturitní obor, kde si osaháte práci truhláře, zaměřený na umělecké techniky tohoto řemesla jako řezbu, intarzii nebo inkrustaci a úplné základy restaurování.

A povedlo se ti pak získat práci v oboru?

Lukáš: Po škole jsem se nějaký čas protloukal po truhlárnách, to byl rok 2010 a probíhající finanční krize. V té době bylo málo práce a navíc se všude dělalo z lamina. Po čtyřech letech, kdy jsem měl možnost si přičichnout ke krásnému a voňavému řemeslu, jsem tohle opravdu nechtěl dělat a na truhlařinu jsem tak na nějaký čas zanevřel. V roce 2015 jsem dostal nabídku dělat místostarostu v jedné obci na Vsetínsku, na což jsem ve své nezkušenosti kývl. Tehdy mi bylo dvacet dva let. 

Takže jsi vstoupil do lokální politiky?

Lukáš: Ano, vstoupil jsem do ní s patřičnou naivitou a entuziasmem, který mě pak postupně opouštěl. Docela mě to ale ze začátku bavilo, hodně jsem se naučil a myslím, že jsem toho i dost zvládl udělat. Souběžně s tím jsem ale byl ve zmiňovaných zálohách, a když se moje politická „kariéra“ chýlila ke konci a já už věděl, že nechci pokračovat, napadlo mě, že bych mohl jít do armády k profíkům a začal se dívat, spíš ze zvědavosti, kolem Chrudimi po realitách.

Tehdy jsem našel inzerát na prodej domu, ve kterém teď sedíme. 

Líbil se ti na první pohled?

Lukáš: Už z inzerátu bylo jasné, že je dům ve špatné stavu, ale mezi fotografiemi bylo pár pohledů, které mě zaujaly. Potom jsem si na streetview projel celou vesnici a s údivem jsem zjistil, že je tu hrad, kostel a na české poměry zachovalá tradiční zástavba, to mě chytlo. Na prohlídku jsme tehdy šli s mojí bývalou přítelkyní. Byl prosinec, pršelo, bylo fakt hnusně. Když jsme viděli dům zvenku, říkal jsem si, že si to prohlédneme jen ze slušnosti, že to byl asi celé omyl. Dům měl meruňkovou fasádu, střecha byla děravá a vlastně se dům jevil dost nezajímavě a obyčejně. Když jsme ale vešli dovnitř, všiml jsem si, že místy, mezi později přistavenými příčkami, vykukují původní klenby, a že dům je nejspíš mnohem zajímavější, než se na první pohled zdálo. Pak jsme se ještě procházeli vesnicí, ležící na skalnatém ostrohu protkanou cestičkami, které lemují kamenné zídky, vysvitlo sluníčko, a to byla chvíle, kdy mě opustil i zbytek rozumu, a já rychle volal realiťákovi, že dům kupuji. Trvalo asi půl roku, než jsme dostali klíče od domu. Na dvoře už v tu dobu byly třímetrové kopřivy a náletové stromy, hromady odpadků, v bývalém sále zhroucený strop. Když jsme podepisovali předávací protokol, kapalo nám při tom na hlavu dírou ve střeše. Když odešel realiťák, tak jsem si sedl na schody do dvora, rozhlédl se kolem sebe a teprve tehdy si uvědomil, co jsem udělal.

Nelitoval jsi toho?

Lukáš: Ani jednou jsem nezalitoval, spíš jsem si plnou silou uvědomil, kolik to bude práce, a že o tom, jak rekonstruovat dům, vlastně nic nevím. Sice jsem uměl pracovat se dřevem, ale cihlu jsem do té doby skoro nedržel v ruce. Celkem rychle jsem se ale oklepal a nastoupilo nadšení z budování a naivní představy o tom, kdy bude hotovo. Naivita, nadšení a úvěr bylo to, s čím jsem začínal. Trávil jsem tu veškerý volný čas, dovolené, víkendy, a i tak se po téměř třech letech nezdálo, že bychom výrazněji pokročili. A to i přes to, že se nám rodina snažila v rámci svých možností pomoci. To mělo za následek, že jsme se s přítelkyní, která moje nadšení úplně nesdílela, rozešli. Pár měsíců jsem sem potom jezdil sám a pak jsem na půlnoční mši o Vánocích potkal Irmu.

Irma: Hned na začátku mi ale řekl, že to mezi námi bude fungovat jen za podmínky, že to tady budu mít ráda (smích).

Lukáš: Trochu jsem už Irmu znal, takže jsem odpověď předvídal. Ale i tak, děsila mě představa, že po tom všem, co jsem do domu vložil, bych jednou musel volit mezi jím a Irmou. Pro mě to místo, ač polorozbořené a zatím neobyvatelné, bylo úplně zásadní. Nikde jsem se do té doby necítil tak příjemně a tak doma jako tady. A nemyslím tím jen dům samotný, ale celou vesnici a lidi v ní. Měl jsem a mám pocit, že jsme tady správně.  

Jak se ti tu napoprvé líbilo, splnila jsi Lukášovu podmínku?

Irma: Já jsem sem poprvé přijela, když už byl Lukáš s prací tak nějak v bodě nula. To znamená, že už byl veškerý odpad odvezený, příčky v průchodu vybourané a byla zrovna čerstvě sundaná střecha. Lukáš mě tehdy v noci vyzvedl u vlaku a druhý den ráno už jsme spolu byli na střeše a pokládali latě. Možná by to někoho mohlo odradit, ale mě se to tady od začátku moc líbilo i s vidinou toho velkého množství práce před námi. Dodnes si pamatuju, jak jsme tady pod ořechem po práci jedli borovské rohlíky s máslem a sýrem, to byla taková specifická chuť a vůně, která se mi ještě dnes občas vrátí, i když jen zřídka. A to jíme pořád ty stejné rohlíky. 

Lukáš: Ale vzal jsem tě i na procházku.

Irma: Jo, na dvacet minut.

V té době jste ještě bydleli na Moravě…

Lukáš: Ano, to byl rok 2019. Po čase jsem se přestěhoval k Irmě do novostavby, kterou jí postavil její tatínek. Zedník, který celý život dřel, aby zajistil své tři dcery, a každé z nich postavil dům. Pasivní novostavbu s elektrickým kotlem, podlahovým topením a všemi dalšími vymoženostmi. Člověk by si tedy mohl v klidu sednout a dívat se kolem, protože na domě samotném a kolem něj nebylo na čem pracovat. Já jsem si ale svoje místo chtěl vybrat a vybudovat sám, nechtěl jsem přijít k hotovému, a i když si moc vážím a úplně rozumím jeho přístupu, tak moje představa o životě byla jiná.

Irma: Tatínkovi jsme se to tedy pokusili nějak vysvětlit, ale samozřejmě se to ze začátku s pochopením moc nesetkávalo. Těžko se někomu vysvětluje, že chceš raději žít v domě, který nikdy nebude, co do pohodlnosti a nákladů, dosahovat parametrů pasivní novostavby, ale který má atmosféru a kouzlo. Tím se těžko argumentuje. Po čase jsme se ale i tak rozhodli novostavbu prodat a peníze investovat do rekonstrukce.

Jak na to tatínek reagoval?

Irma: Nakonec to vzal úplně výborně. Prostě to přijal a teď sem z našich rodičů jezdí nejčastěji. Tráví tu čas s holkami a taky pomáhá Lukášovi při samotné rekonstrukci. Myslím, že si to tu nakonec opravdu oblíbil a zapadl i mezi lidi z vesnice. On je klasický Valach, vždycky přiveze slivovicu a nalévá všem příchozím kamarádům. Mám pocit, že už tu zná víc lidí než my, a to jsme tu dost aktivní. Kvůli tomu domu by na nás mohl být po právu naštvaný, ale není. Paradoxně mám pocit, že jsme si teď za celých třicet let nejblíž.

Říkala jsi, že jste tady v Předhradí aktivní. Jak konkrétně? Je podle vás důležité, zapojit se do dění v obci a proč?

Irma: To je další důvod, proč se nám tady tak moc líbí. Měli jsme velké štěstí, že jsme si tu našli plno kamarádů se stejnými zájmy jako máme my, tedy láskou ke starým věcem, tradicím, přírodě a taky s rozestavěnými starými domy. A ti byli a stále jsou v obci aktivní. A tak se stalo, že jsme se díky nim začali účastnit akcí jako masopust, tradiční zabíjačka, kárkiáda nebo bramboriáda. Navíc už třetím rokem pomáháme chystat vánoční výstavu a program na bývalé faře tady v obci. Jsme taky členy dvou spolků. Snad si moc nefandíme, ale máme pocit, že nás místní přijali mezi sebe a necítíme se tu jako nevítaná náplava. A možná je to právě i proto, že se aktivně zapojujeme a není nám dění v obci lhostejné. Ale ono to šlo tady nějak samo, přirozeně. Nám je tady prostě opravdu dobře. 

Jak dlouho celkem jste tedy dům rekonstruovali?

Lukáš: Šest let jsme sem jezdili skoro každý víkend. V pátek co nejdříve po práci 180 kilometrů sem, v neděli večer nebo v pondělí brzo ráno jsme holky hodili do sedaček a jeli jsme 180 kilometrů zase zpátky na Moravu. Nastěhovali jsme se až v říjnu 2022 a konec rekonstrukce je stále v nedohlednu.

Irma: Ale s oblibou říkáme, že na to máme celý život. Obyvatelná už je docela velká část našeho domu, tak nás vlastně nic až tak nehoní. 

Jak to máte s prací teď?

Lukáš: Vrátil jsem se k truhlařině a tesařině. Díky práci na našem domě jsem se toho naučil hodně ze zedničiny, a začal se tak věnovat celkové obnově lidových a drobných sakrálních staveb, kde se tato řemesla v tradiční formě vyžadují. Dalo by se tak říct, že se mi plní vše, po čem jsem podvědomě toužil, co mi dává smysl. Zároveň dodělávám spoustu věcí na našem domě, byť už mi na něj nezbývá tolik času a síly. Nechci ale ve prospěch domu zanedbávat rodinu, a tak jsem se vnitřně smířil s tím, že obnova domu je vlastně nikdy nekončící proces a „hotovo“ nebude nikdy.
A asi je to tak i správně.

A ty, Irmo?

Irma: Já jsem učitelka, učím ve Vysokém Mýtě matematiku a dějepis na druhém stupni. Je to sice trochu dojíždění, ale dá se to zvládnout. Já jsem ráda, že mám práci v oboru, který jsem vystudovala a který mě baví. Státnice jsem si ale dodělávala až nedávno, na poslední chvíli, protože jsem v páťáku otěhotněla a byla jsem na rizikovém těhotenství.

Víte něco o historii vašeho domu?

Lukáš: V matrikách jsme se nejdál dostali do roku 1802. Byl tam zápis kurentem, že v domě žil nějaký Jakub Benoni, kominík. Takové příjmení mi připadalo dost divné a z legrace jsem ho zkusil napsat do Googlu. Vyšlo mi, že se jedná o slavný kominický rod ze severní Itálie. Na Chrudimsko je zřejmě pozval Filip Kinský v době, kdy zásadně modernizoval zdejší hrad Rychmburk a potřeboval odborníky na tahové komíny. Tady jich moc nebylo, a tak bylo třeba pozvat někoho ze zahraničí. Typicky to byli Italové, kteří k nám přicházeli nebo byli zváni od středověku a intenzivněji od
16. století a kteří nás defacto učili zednickému řemeslu. Dům byl do poloviny 19. století vedený jako panský hostinec a pronajímal se tedy postupně mnoha dalším lidem a rodinám. Po roce 1948 se rozhodlo, že ze sálu, kde se do té doby hrálo divadlo a kulečník, bude prodejna potravin. Na pohlednicích byl sál krásně secesně zdobený, ale to vše vzalo postupně za své. 

Je dům památkově chráněný?

Lukáš: Je v památkové zóně, ale chráněný není. I tak ale v podstatě postupujeme způsobem, jako kdyby památkou byl. Při obnově domu se snažíme uplatňovat tradiční technologii, materiály a ctíme jeho charakter. Je asi třeba říct, že jsme si vybrali cestu, která je časově a finančně velmi náročná i přes to, že ji realizujeme svépomocí a pomáhají nám i kamarádi. Má to ale i svá pozitiva. Díky postupné práci máme čas se učit a mnohokrát si rozmyslet, jak co udělat. Dost často máte impulsivní nápad, který kvůli nedostatku prostředků nezrealizujete, a po čase jste za to nesmírně vděční, protože se ukáže, jaká to byla hloupost.

Je vidět, že rekonstrukci domu berete hodně zodpovědně. Čím to je?

Lukáš: Asi se snažíme prostředí, ve kterém žijeme, vnímat v širším kontextu a pokorně přistupovat k dříve vytvořeným kvalitám. U nás převládá názor, že když si stavím nebo opravuji dům, je čistě moje věc, jak to celé uchopím. To ale vůbec není pravda. Dům je totiž věc veřejná. Je součástí širšího kontextu vesnice, města nebo krajiny, je to malý kousek obrovské mozaiky, které se říká životní prostředí. A je to právě naše okolí, které na nás působí, vyvolává pocity a taky dost vypovídá o nás samotných. Myslím si, že stejně jako vidíme v dnešní společnosti disharmonii v mezilidských vztazích, ničení a zpochybňování tradičních principů a řádu, tak se to propisuje do staveb a prostředí, které dnešní člověk tvoří. 

Irma: Musím říct, že třeba Valašsko, odkud oba pocházíme, je na tom ještě o dost hůř než východní Čechy. Tady je spousta krásných vesnic s mnoha zachovanými domy. Asi je to dané i tím, že je zdejší kraj chudší a lidé nemají na zásadní přestavby peníze. Lukáš k tomu říká, že chudoba konzervuje. 

U nás to „původní Valašsko“ najdete už skoro jen někde na kotárech nebo ve skanzenu.
V posledních asi 150 letech se spolu s rozvojem průmyslu způsob života na Valašsku dost dramaticky změnil. To znamenalo i určitý příliv peněz, takže z chudého kraje se stal kraj bohatší a přijde mi, že lidé svými domy chtěli demonstrovat, že na to mají. A tak své skromné příbytky začali vyhánět do výšky, zateplovat, opravovat v duchu různých módních vln a výsledkem je mišmaš všeho možného.

Lukáši, co všechno jsi na domě dělal ty sám?

Lukáš: Kromě elektřiny skoro všechno. Kdysi jsem asi dva měsíce uháněl instalatéra kvůli rozvodům vody. Když konečně přijel, měl práci hotovou za hodinu. Já jsem ho při tom pozoroval a došel jsem k závěru, že to opravdu není žádná raketová věda. Tehdy jsem si koupil svářečku na plasty a rozhodl jsem se, že si tu vodu a spoustu dalších věcí udělám sám. Je to jednodušší než na někoho neustále čekat, doprošovat se a uhánět. Můžu s klidným svědomím říct, že mi tu rukama od podlah po střechu prošlo opravdu všechno.

Ty kachle v kuchyni jsou původní?

Lukáš: Ne, ty jsem stavěl já podle návodu jednoho kamnáře, který vám poskytne hrubé plány a supervizi v rámci stavby.

Dá se nahoře spát?

Lukáš: Jednou jsme se na nich dívali na film, ale po chvíli se už Irma začala vrtět, jak to hřálo. A to i přesto, že jsem se ležení snažil dobře odizolovat.

Irma: Ano, lepší je to v létě, když se netopí.

Používáte je i na vaření?

Irma: Dokud nebyla hotová linka, tak jsem na nich párkrát vařila. Mám dobrý pocit z toho, že kdyby se třeba v budoucnu něco stalo, tak v nich upeču i uvařím a ještě nám bude hezky teplo. Je fajn být v tomto soběstačný.

Lukáš: Hlavně události z posledních let nám neustále dokazují, že věci, které bereme jako naprosto samozřejmé, v budoucnu tak samozřejmé být nemusí. Myslím si, že je jednoduše obezřetné na to myslet a rozhodně je plus nebýt úplně závislý na zdrojích zvenčí. 

Dům má dost velké podkroví. Máte ho v plánu taky zrekonstruovat a upravit na bydlení?

Lukáš: Teď je tam akorát jeden letní pokoj. Rádi bychom časem zrcadlově přidali ještě jeden, plus malou koupelnu nebo jenom záchod. Patro by mělo sloužit hlavně pro návštěvy a pro rodiče, když přijedou. Nemáme v plánu holkám dělat nějaké velké samostatné pokojíčky, i když to asi v určitém věku budou vyžadovat. Jeden můj kamarád architekt mi vyprávěl, že klienti mu skoro vždycky říkají, že od nového domu očekávají především to, že v něm s rodinou budou trávit společný čas. Když jim pak dá úkol, aby mu svůj dům nakreslili, vždycky přijdou s obrázkem, kde je spousta oddělených místností jako pokojíčky pro každé dítě, pracovny pro rodiče a pak někde stranou malá kuchyně. On jim vždycky vysvětluje, že pokud se opravdu chtějí navzájem potkávat a být spolu, musí tyhle autonomní prostory eliminovat právě ve prospěch kuchyně. Pokud je v domě spousta samostatných místností, všichni se rozprchnou a každý si zaleze do té své. Pak sice máte veliký dům, iluzi prostoru, ale nikdo se v něm s nikým nepotká. To je přesně to, co nechceme. Opačný scénář sebou sice nese riziko, že si občas polezete na nervy, ale i to je součást života. I to dělá rodinu rodinou.

Věděli jste od začátku, že chcete žít zrovna v jurtě?

Ľubo: Variant jsme měli v začátcích několik, malou dřevostavbu, maringotku případně dvě propojené maringotky a jurtu. Když jsme si všechno propočítali, prostorově i finančně, vyšla z toho vítězně právě ta jurta. Důležitým kritériem pro nás byla taky rychlost stavby, i tam jurta vyhrála na celé čáře. Líbila se nám na ní především ta celková jednoduchost. 

Postupně, když jsme jí začali budovat, jsme ale zjišťovali, že všechny ty příběhy o tom jak si někdo skoro zadarmo postavil jurtu k trvalému bydlení jsou báje a pověsti. Je to pochopitelně řádově levnější než stavět dům, ale pokud chcete jurtu ve které budete žít trvale s větší rodinou, levné to rozhodně nebude. Naše jurta má v průměru osm metrů a tam už se pohybujete v částkách kolem milionu. Jurty se dělají ale i větší a tam už jste opravdu v cenách srovnatelných s menší dřevostavbou. Jurty se liší i vnitřním zázemím od jednoduchých až po ty luxusní, to nám ale nikdy nedávalo smysl.

Byla pro vás kritériem výběru jurty i ekologičnost stavby?

Ľubo: Jestli je jurta ekologická stavba už dneska asi nedokážu říct. Ty použité materiály určitě nejsou úplně čisté, nicméně tu stavbu můžete kdykoli beze zbytku složit a odvézt. A to je proti běžnému domu a jeho svázanosti s pozemkem na kterém stojí určitě výrazný rozdíl. Kdyby se celá jurta rozebrala, tři čtvrtiny materiálu tvoří dřevo, které se postupně rozloží. Zbytek je plachta a ta dokud funguje a není děravá se dá alespoň využít pro spoustu jiných účelů. Taky tu kompletně odpadá celá ta škála dnes běžně používané stavební chemie.

Martina: Ekologická stopa toho jak žijeme je pro nás určitě důležitá. Nechtěli jsme zabírat a znehodnocovat další kus země, tím, že bychom na něm stavěli novostavbu. Zároveň je třeba říct, že pro nás to byla volba hlavně ekonomická. Nechtěli jsme se uvazovat k velkým hypotékám, chceme žít pokud možno jednoduše. Míň konzumovat, vytvářet míň odpadu. Ta témata jsou vlastně dost propojená a ovlivňují se navzájem.

Jaká je vaše představa budoucnosti? Máte čtyři děti, vaší nejstarší je jedenáct let. Myslíte, že je reálné vydržet v jurtě i s dětmi v pubertě?

Martina: Na mě to občas dolehne a přemýšlím jak to asi jednou bude. Děti opravdu rostou hrozně rychle, čas běží a je jasné, že budou mít potřeby svého vlastního prostoru a nároky na soukromí. Vždycky ale dojdu k tomu, že žijeme v přírodě. Ten klid je přece především tam venku. Tam je nejlepší trávit čas o samotě a být v klidu sám se sebou. Ráda bych je k tomu vedla, protože se jim to v životě bude určitě hodit. Pokud by ale opravdu potřebovali, přemýšleli jsme i o tom, že by se případně dala k jurtě přistavit nějaká malá dřevostavba nebo maringotka. 

Ľubo: Možná to bude mít jednou v budoucnu i ten efekt, že pro ně bude jednodušší vyletět z hnízda a hledat si svoje místo, které jim bude vyhovovat víc. Každopádně je dobré, že je ten relativně malý prostor učí respektovat se navzájem a nerušit ostatní víc než je nutné. Ale ponorky tu občas jsou, to je jasný. Nedávno jsem holkám musel koupit sluchátka, protože už se ve svém věku občas potřebují na něco dívat nebo se věnovat školním věcem na počítači a to pak samozřejmě ruší menší děti. 

Martina: Podobné je to s tím, že tu zatím nemáme zavedenou elektřinu a vodu. Je to určité omezení komfortu, ale pro nás a tím spíš pro děti to není takové drama. Myslíme si, že jednou v budoucnu to na ně bude mít pozitivní vliv. Budou vědět, že se dá žít jednoduše a přitom příjemně a že ten komfort není nutností za kterou je třeba se hnát. Snad si budou pamatovat, že spokojenost tkví v něčem jiném.

Jak se vám žije v kruhu? Nemá i v něm člověk tendenci vytvářet rohy a zákoutí?

Martina: Bez rohů by to šlo, kdyby nás tu nebylo tolik, kdybysme tu byli jen jako pár nebo s jedním dítětem. Ale právě proto, že je nás tu šest a sem tam už někdo potřebuje soukromí, ty rohy začnou vznikat i tady. Každopádně se tu ale žije pořád příjemně. Já mám ráda jednoduchost a ta je s kruhem jednoznačně spojená.

Ľubo: Kromě tvaru tady jako zásadní prvek vnímám i samotnou konstrukci jurty a materiál. Není to pevná stavba a tak tu mnohem víc vnímáte různé zvuky. Opravdu to prohlubuje smysly, protože mnohem víc než v klasickém domě slyšíte co se děje všude kolem, déšť, vítr, zvířata. Slyšíte když nad jurtou letí husy nebo když pták přistává na rybník. Horním oknem brzo ráno svítí slunce a nutí vás vstávat dřív než by se vám chtělo. Za úplňku jak měsíc putuje, jeho záře postupně osvěcuje celou jurtu, to je taky zážitek, který v domě nezažijete.

Jak je to s teplem, je možné i během zimy mít uvnitř nějaký základní tepelný komfort?

Ľubo: Je samozřejmě třeba brzy ráno zatopit a pokračovat celý den. Když to uděláte, dá se tu krásně fungovat i v minus dvacetistupňovém mrazu. Dnes ráno, když jsem se vzbudil bylo vevnitř patnáct stupňů a to je venku kolem nuly. Taky hodně pomohlo, že jsme udělali patro na spaní, tam je občas až horko, proto v noci netopíme. Naposled přikládám kolem jedenácté a zatápím kolem šesté ráno. Kdyby se netopilo delší dobu tak jde samozřejmě teplota postupně dolů. Jurta je sice zateplená ovčí vlnou, ale nemá základy jako klasický dům, takže při těch hodně studených dnech je tu pak chladno od podlahy. 

Když jedeme na pár dní pryč, poprosíme vždycky naše sousedy, jestli by nám chvíli před tím něž se vrátíme nezatopili v kamnech protože bez topení jurta rychle vychladne na obdobnou teplotu jako je venku. To je pak návrat domů docela brutální. Výhodou ale je, že na jaře přestáváme topit jako první. Když dovnitř zasvítí jarní slunce, je tu hned krásně teplo, ale u všech sousedů ve zděných domech se ještě pár týdnů kouří z komína.

A v létě je v ní horko nebo ne?

Ľubo: Všude na internetu se dočtete, že když má jurta vlněnou izolaci tak v ní horko není, ale to tak úplně není pravda. Když je horko venku, je horko i uvnitř. To stropní okno funguje jako velká lupa a aby se horko dalo alespoň trochu regulovat, je třeba mít vyřešené zatemnění, což my zatím nemáme.

Venku jsme viděli, že máte připravené solární panely, máte v plánu se připojit k elektřině i klasickou cestou?

Ľubo: Ne, pojedeme jen přes panely a když elektřina nebude tak nebude, na to jsme zvyklí a nijak nás to neděsí. Už dnes máme vyzkoušenou záložní dobíjecí elektrárnu, která na čtyři až pět dní pokryje veškerou naší spotřebu a dá se doplnit kdekoli ze zásuvky. Světlo, notebooky, šicí stroj i mixér a dobíjení mobilů ta baterka uživí. O moc víc nepotřebujeme.

A co třeba lednici a pračku?

Ľubo: Lednici ani pračku zatím nemáme, ale počítáme s nimi. Loni jsme vykopali jámu a dali jsme do ní vanu, ta nám potom část roku sloužila jako lednice. Problém je ale ten, že jsme blízko mokřadu a ještě pod kopcem, tak je tady všude poměrně dost vlhko. Kamkoli kopnete, okamžitě se objeví voda, což podobným experimentům úplně nepřeje. I z toho důvodu je vlastně dobře, že jurta stojí na zemních vrutech a celá konstrukce tak provětrává odspodu. 

Martina: Mě pračka chybí a těším se na ni. Obzvlášť zablácené prádlo a malinkaté oblečky peru v potoce jen vodou. A že jich není málo. Vzhledem k tomu, že je nás ale už šest, je to pomalu nad moje síly. Naštěstí kolem sebe máme skvělé lidi, kamarády sousedy, u kterých je možné si prádlo vyprat. Každopádně už se těšíme až budeme mít elektřinu vyřešenou a tahle práce a občasná závislost na okolí téměř odpadne.

Jdou podobná omezení vnímat dlouhodobě pozitivně nebo je to něco co se postupně střádá a může člověka dohnat?

Ľubo: Život v jurtě nás udržuje v nějaké základní připravenosti, nemáme tu ten bezbřehý komfort jako v nějaké novostavbě, který člověka ukolébá pocitem, že se vlastně nemůže nic stát. Tady s tou možností počítáte od první bouřky nebo vichřice, kterou v jurtě přečkáte. Kdyby se něco semlelo, tak asi budeme o trochu méně zaskočení a trochu víc připravení. Člověka to udržuje v pohybu, jak fyzickém tak mentálním. To je ostatně moje téma, jako fyzioterapeut to vidím v práci každý den. Jak se přestanete hýbat, jak přestanete aktivně myslet, protože vás okolnosti nenutí tak postupně umíráte.

Děti máte v domácím vzdělávání. Pro spoustu lidí by to asi byla velká výzva a vy ještě k tomu bydlíte všichni společně v jedné místnosti v jurtě. Není to občas na hlavu?

Ľubo: Já to mám lehčí, já alespoň občas vypadnu pryč, když jedu do práce. Ale ani to není odpočinek. Osmnáct let pracuju jako dětský fyzioterapeut, takže když odjedu od našich dětí, jdu pracovat s jinými dětmi, navíc mnohdy s vážnými hendikepy nebo postižením. To se vás pak dotýká i psychicky. Takže co se týká domácího vzdělávání, já funguju spíš jako technická podpora. Když je třeba, vezmu děti na výlet nebo do muzea, na hudebku, odvezu, zařídím. Každodenní program je ale spíš na Martině, ta nemá kam utéct. Do budoucna bych ale chtěl být víc doma, protože si začínám být jistý tím, že tahle práce se nedá dělat celý život, aniž by si na vás nevybrala svojí daň.

Martina: Máme štěstí, že škola, kde jsou holky zapsané je opravdu vstřícná a v mnoha ohledech nechává to každodenní vzdělávání na nás. Naopak trvá na tom, aby se holky v rámci pololetí věnovaly více do hloubky jednomu, maximálně dvěma projektům, v nichž by měly nacházet své osobní zaujetí a chuť se dál rozvíjet. To jestli a jak se naučí počítat, číst a psát už je náš úkol. Věříme, že tenhle přístup jednou bude mít za následek to, že pro ně bude mnohem jednodušší najít si svoje osobní zaměření. Nebudou dělat nebo studovat nějaký obor jenom proto, že to od nich očekává jejich okolí. Na tom ostatně stojí asi celá myšlenka domácího vzdělávání. Na svobodě vybrat co je důležité pro dítě jako individualitu. Holkám jsme nakoupili různé knížky a učebnice, ale mají svobodu v tom, že je do nich nelijeme od začátku do konce. Když je nějaké téma zaujme, ráda ho s nimi proberu víc do hloubky, ale nebudu je mořit věcmi, které nemají žádné reálné využití. Chci, aby si uměly v životě poradit a aby se orientovaly v souvislostech, to je podle mě mnohem důležitější než se učit nazpaměť věci, které nikdy nepoužijí.

Je způsob jakým žijete vyjádřením nějakého zásadního nesouhlasu s většinovou společností?

Ľubo: Samozřejmě se nám na dnešním způsobu života nelíbí spousta věcí, v mnoha ohledech nám přijde hodně nezdravý jak ve fyzické, tak i psychické a duchovní rovině. V tom se ale naše vidění asi nijak moc neliší od vidění mnoha dalších lidí, kteří žijí úplně standardním způsobem života. Rozhodně nejsme žádní fanatici, jen si chceme žít po svém. Máme na věci kolem nás svůj názor, to je jasné, zároveň tady ale nechodím s brokovnicí jako domobrana, abych nás chránil před světem tam venku. Naše děti mají počítač, učí se z internetu, máme auto, protože potřebujeme být mobilní, já chodím do práce, protože splácíme půjčku. Žít v jurtě pro nás není vyjádřením nějakého křečovitého vzdoru, je to o jednoduchosti a  nechuti žít tak komplikovaně jak se dnes žije.

Je něco na co by si případní zájemci o život v jurtě měli dát pozor?

Ľubo: Hlavně asi nevěřit všemu co se píše na internetu, tam je opravdu spousta polopravd a mýtů. Taky z vlastní zkušenosti víme, že není úplně dobré nechat si stavět jurtu jakoby na klíč. To znamená zaplatit firmě paušální částku na celou stavbu dopředu. Firmy, které vyrábí jurty jsou dnes extrémně vytížené a když se napoprvé neudělá něco přesně nebo se něco nedokončí, je hodně těžké je přimět k tomu, aby se vrátili a věc opravili. Prostě vás někdo v pořadníku přeskočí a máte smůlu. A pak jsou to takové ty otřepané historky o řemeslnících, které se asi vůbec neliší od toho, když stavíte klasický dům. Přijede řemeslník a na místě zjistí, že mu chybí polovina nářadí a podobné příběhy.

Martina: Je taky dobré zvážit, jestli je to vlastně vhodné bydlení právě pro vás. Slyšíte tu hodně zvuků z venku a i vás je slyšet ven. Ten otvor ve stropě funguje jako reproduktor. A když je vichr nebo bouřka, je to poměrně silný zážitek, který může někomu snadno nahnat strach, i my jsme si museli zvykat.

Ve slově domov je obsažené slovo dům. Je možné vnímat jurtu, tedy stavbu ze své podstaty mobilní, jako domov v tom opravdovém, fyzickém smyslu slova?

Martina: Myslím si, že vnímání domova je individuální záležitost. Pro mě je domovem místo, kde mohu žít a tvořit tak jak to cítím. Můžu dělat chyby aniž by mě někdo hodnotil. Vždy se sem můžu vrátit a najít klid. Domovem je totiž pro mě nejen samotný prostor stavby, ale i příroda, která mě obklopuje. Pokud je toto přítomno cítím jurtu jako domov.

Ľubo: Souhlasím s Martinou. Pokud jsem obklopený tím co je pro mě fyzicky a duchovně blízké jsem asi schopen jako domov vnímat třeba i karavan. Samozřejmě, že pevná stavba vrostlá do terénu má taky svoje kouzlo, ale pro nás je momentálně z mnoha důvodů tou správnou cestou jurta. Je ale možné, že čas nám ještě do života přinese něco jiného.

Jak jste se vy dva, bývalí majitelé kavárny Datel v Českých Budějovicích ocitli natrvalo zabydlení na Šumavě?

Zuzka: Dlouhou dobu jsme měli takový abstraktní, ale stále přítomný sen, že bychom jednou chtěli mít na Šumavě alespoň chalupu. Oba dva jsme sem jezdili už od dětství s rodiči a pak nás to sem přirozeně táhlo i v dospělosti. Pro lidi z Budějovic stejně jako třeba z Plzně je to asi nejběžnější víkendová a výletní destinace. 

Byli jste tedy od začátku rozhodnutí bydlet tu natrvalo?

Zuzka: V tom jsme neměli dlouhou dobu úplně jasno. Tenhle náš sen, zmizet jednou někde na Šumavě, nebyl hlavně moc kompatibilní s tím, co jsme v té době žili. Měli jsme dost velké závazky v Českých Budějovicích – dobře zaběhlou kavárnu se třiceti zaměstnanci, pražírnu kávy, Honzovu full time práci UX designera a k tomu půlroční dítě.

Bylo nám ale jasný, že takhle to nejde dál, že musíme náš životní styl změnit a množství aktivit zredukovat. Chtěli jsme být na jednom místě a hlavně se věnovat Anežce, být u ní nejenom fyzicky, ale i mentálně. Když přišlo rozhodnutí usadit se tu trvale, přišlo ruku v ruce s rozhodnutím prodat kavárnu a zbavit se tak závazků, které nás vázaly k městu.

Jak probíhalo hledání vašeho místa?

Honza: Šest let jsme hledali po celé Šumavě, od Svaté Kateřiny po Vyšší Brod. Měli jsme excelovou tabulku plnou požadavků, které by měla daná nemovitost splňovat. Nechtěli jsme dům v zástavbě, což jak jsme později zjistili, je požadavek, který eliminuje asi 90 procent veškeré nabídky. Chtěli jsme místo, kde je v zimě sníh, které má vlastní vodu a bude tam jezdit vlak. Chtěli jsme starý dům, protože nám nedává smysl stavět a zabírat další půdu a důležitý byl pro nás i velkej pozemek, aby se na něm v případě nějakýho průseru v budoucnu dalo něco vypěstovat. Domů jsme prolezli desítky, ale všude něco chybělo, nikde to nebylo úplně ono.

Pak jsme našli inzerát na dům s vtipným titulkem Trvalé romantické bydlení a taky s dost šílenou cenou. Zajeli jsme se sem podívat v podstatě z legrace, když jsme byli poblíž. Byli jsme tu bez realiťáka, jen jsme obešli dům a pozemek. Říkali jsme si, že se asi úplně zbláznili – totální ruina, pod loukou silnice, kolem domu džungle, prostě dům ležící léta ladem. Nechali jsme to tedy plavat a hledali jsme dál. Po čase jsme se jeli podívat na jeden dům do Žlebů, což je nedaleko odsud. Čistě ze zvědavosti, abysme přišli na to, proč za tu ruinu chtějí tolik peněz, jsme si domluvili prohlídku s makléřem i tady. Byl takovej studenej, deštivej květen, první vlna covidu, celkově dost pochmurný a depresivní období. Vkročili jsme do chalupy, zmáčený deštěm a loukou a tady uprostřed kuchyně byla roztopená pec. Sálalo z ní teplo, oheň praskal a za oknem byla vidět ta syrová Šumava s deštěm a mlhou. V ten moment nás to dostalo. Viděli jsme ty možnosti, všechno, co by se tady dalo dělat, co by se tu dalo vybudovat. A tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme.

To jsou ty okamžiky, kdy se ti sepne ještěrčí mozek. Víš, že to chceš, ale vůbec neuvažuješ racionálně. A ono na tom taky nic racionálního není, to si přiznejme. Rekonstrukce takhle starých a velkých domů je vždycky v podstatě ekonomická sebevražda, to ani nejde jinak. Pokud chceš poctivě rekonstruovat historický objekt, tak na tom prostě budeš krvácet, tak to je. I my jsme si na všechno museli půjčit. V tom nám hodně pomohl právě prodej kavárny, jinak bychom ty peníze nikdy nedali dohromady.

Dokážete pojmenovat důvod, proč má smysl do rekonstrukce a záchrany starého objektu jít i přes tu zmíněnou iracionalitu? Co je tím hnacím motorem?

Honza: Má to smysl, prostě proto, že takový místa už nebudou. I kdybys byl sebevíc bohatej developer, tak už to prostě nepostavíš znova. Nepostavíš znova hrad, protože genius loci je daný právě tím, že je to hrad, kterej na svým místě stojí stovky let. Tu atmosféru prostě nemůžeš vybudovat znova, ta buď je anebo není. Je to takovej druh sebepoškozování s pozitivním výsledkem. Zachraňuješ něco, co je hrozně jednoduchý zlikvidovat a těžký zachránit, když to ale nezachráníš, tak to prostě nenávratně zmizí. Nám to dává smysl.

Na rekonstrukci vašeho domu spolupracujete s Kurz architekti a je vidět, že je to rekonstrukce opravdu promyšlená do posledního detailu. Myslíte si, že je spolupráce s architektem při rekonstrukci starého domu nutná? Spousta lidí ji v kontextu rekonstrukce může vnímat jako další zbytečnou položku v rozpočtu. Jak to vidíte vy?

Honza: Přiblížil bych to na příkladu té naší kavárny v Budějovicích. Když jsme začínali, měli jsme nějaké zkušenosti. Zuzka pracovala léta v podnicích v Brně a i já jsem měl nějaké povědomí jak by to asi bylo dobré dělat. Naše první prostory jsme tedy dali dohromady celkem levně ze všeho, co nám přišlo pod ruku, a kavárna se pěkně rozběhla. Po třech letech jsme ale zjistili, že kavárna postavená z dřevotřísky, vyřazených desek z OBI a šedesát let starého kávovaru po dvaceti repasích prostě nefunguje úplně efektivně. Má to jasný funkční limity. Zjistil jsem, že už mě nebaví trávit každej večer se silikonovací pistolí a čtvrtek co čtvrtek rozebírat kávovar, protože zase prasklo těsnění. Tehdy jsme si řekli, že to buď uděláme pořádně nebo to nebudeme dělat vůbec. Skrze kamarády jsme oslovili architektku Zuzku Kurz a ta se chopila rekonstrukce v mnohem větším měřítku, než jsme v počátku plánovali. Díky tomu se ale vyřešila spousta problémů, o kterých jsme buď nevěděli, nebo je nedokázali pojmenovat. Odstranilo se tím množství funkčních překážek a kavárna po rekonstrukci začala mnohem víc vydělávat. To nás přesvědčilo o tom, že ač budou architekti i v rámci rekonstrukce domu řešit spoustu pro nás zdánlivě zbytečných věcí, je to ve výsledku ku prospěchu věci. Dobrý architekt vidí to, co ty nevidíš, a je schopen uvažovat v širším kontextu a dlouhodobějším horizontu. Neznamená to sice, že z architekta vždycky vypadne čistý zlato, leccos jsme rozporovali a někdy i zamítli, ale základní hodnoty máme postavený stejně. 

Máš nějaký konkrétní příklad z rekonstrukce vašeho domu?

Honza: Hliněné omítky. Když jsme se dostali do fáze, že už bylo třeba nahodit zdi, volal jsem Honzovi Kurzovi a ten mi rovnou řekl: “Chcete hliněný omítky. Tady je číslo na Josefa, tomu zavolej a on ti vysvětlí, proč chcete hliněný omítky.” Tak jsem zavolal Josefovi, který dělá hliněné omítky. No, a Josef mi řekl: “Počkej, já ale dělám omítky pro lidi, kteří vědí, proč je chtějí…” Trochu mi to připomnělo Hlavu 22. Nicméně mi pak trpělivě vysvětlil celý kontext a nezapomněl férově zmínit ani fakt, že hliněné omítky jsou podstatně dražší než ty klasické. I tak jsme se ale rozhodli, že do toho půjdeme a dnes si říkám, že to byla ta nejlepší volba. Dřív tady byly všude klasické omítky, mnohdy sanační, tvrdé jako beton a všude byla plíseň. Teď tady není plíseň vůbec žádná, je tu krásný vzduch a skvěle se v tom žije. Kdybych se tehdy rozhodoval jen podle sebe, nejspíš bych se na to po telefonátu s Josefem vykašlal a šel tou klasickou nejjednodušší cestou.

Proč jste se rozhodli obnovit i původní šindelovou střechu? Její cena je mnohonásobně vyšší a asi by se dala celkem úspěšně nahradit třeba bobrovkou.

Zuzka: Prostě proto, že tady původně byla šindelová střecha. Pro nás je zásadní téma udělat rekonstrukci nejlíp jak jsme schopni. Nějak to obejít pro nás vůbec není varianta. To v jakém stavu jsme dům koupili, byl právě výsledek mnoha kompromisů a levných řešení. My jsme se vědomě rozhodli zvolit opačný přístup i s rizikem, že se jedná o mnohem nákladnější a náročnější cestu.

Honza: Šindelová střecha byla jednou z hlavních součástí genia loci nebo spíš genia stavby – dostane v podstatě každého, kdo sem přijede. I my jsme z ní byli naměkko, protože vypadá prostě krásně. Jenže právě proto, že jsme zase přemýšleli emocionálně, jsme se nechali uchlácholit básněma o tom, jak je střecha prakticky nová, že stačí dokončit vikýře a je hotovo. Nakonec je z tý krásný dřevěný střechy největší průser celého domu. Střecha musí přijít celá dolů, musíme ji oholit až na krov, odvézt tuny zvířatama a UV zářením zničených izolací, krov opravit a všechno udělat úplně celý znovu. Účet, za kterej by sis koupil krásnej byt na menším městě. A to jsou ty chvíle, kdy si přijdeš strašně zrazenej a říkáš si, jestli to celý má smysl. 

Dřív bývalo zvykem, že chalupu po rodičích převzal někdo z dětí a kontinuita rodu a místa byla zachována. Myslíte si, že je něco podobného možné i dnes? Nebudujeme všechny ty domy jen pro nás, pro tu jednu generaci?

Honza: To riziko tu samozřejmě je a my jsme si ho vědomi od začátku. Ještě než jsme se definitivně rozhodli, jestli tu budeme žít trvale, bavili jsme se s několika lidmi, kteří tu vyrostli, mnohdy mladšími než jsme my sami. Všichni nám potvrdili, že touží po tom se sem vrátit. Uvědomují si, že třeba kvůli práci to rozhodně není ideální, ale kořeny a volání rodné hroudy je, jak se zdá, silnější. Doufáme, že to tak bude mít i Anežka. Je ale samozřejmě možný, že to tak nedopadne. A až jednou umřeme, bude mít alepoň nějaký kus země a dům, který nejspíš na ceně neztratí. Akorát bude muset jako první krok vyměnit právě tu zmíněnou šindelovou střechu, kterou se letos chystáme položit. Má životnost 30-50 let, snad nám tedy nebude kapat na hlavu až tu budeme ležet v posledním tažení.

Jak je to tu s pověstnou “občanskou vybaveností”? Jsou tu třeba v blízkosti nějaké školy, školky?

Zuzka: I díky tomu, kde se chalupa nachází, to naštěstí vůbec není tak špatný, jak by člověk v turisticky atraktivní oblasti s relativně malým trvalým osídlením čekal. Anežka je ještě malá, takže školu zatím moc neřešíme. Můžeme si ale vybrat ze dvou možností, obě jsou asi deset minut autem, záleží jen na jakou stranu kopce člověk pojede. Nejsou tu vymoženosti jako montessori lesní školky a podobně, což by byla naše volba, kdybychom ještě bydleli ve městě. Ale na co lesní školku, když máš les všude kolem. Další věcí je doprava. Autobus tudy sice projíždí asi čtyřikrát denně, ale bez auta se neobejdeš. Nebo jo, ale stálo by to hodně plánování, času navíc a fyzické námahy, a na to všechno jsme dneska už moc líní. Je to trochu paradox – ve městě se dá skoro kamkoli dojít pěšky, autem jezdíš minimálně, ale máš pocit, že žiješ nějak neudržitelně, neekologicky, odtrženě od přírody. Pryč z města se stěhuješ mimo jiné proto, že chceš žít v kontaktu s krajinou, střídáním počasí, chceš žít víc ekologicky a vědomě, ale mnohem víc tu k životu potřebuješ právě to auto.

Je tu něco jako místní komunita? Váš dům je přece jen na polosamotě. Funguje tady nějaké společenství?

Honza: Funguje a my jsme se do něj zapsali hned na začátku. Klíče od domu jsme tehdy dostali na přelomu září, října a jak jsme brzy zjistili, v domě nebyl ani jeden kousek dřeva na zatopení, nebylo tu vůbec nic. Začal jsem tedy obvolávat místní pily a prodejce dřeva. Už to mě myslím jasně zaškatulkovalo jako “toho blba, který kupuje dřevo na zimu, když už pomalu sněží”. Nikde na venkově a tuplem na Šumavě se tohle prostě nedělá.

Když nám to drahé, vlhké dřevo nakonec v listopadu dovezli, zjistili, že k nám nahoru kvůli sněhu nevyjedou a všechno shodili pod kopcem, sousedům před vrata. My, jelikož jsme neměli vozík, a ani kouli za autem, jsme pak těch deset kubíků museli vozit v kufru osobního auta k nám na kopec. To byl totální bizár a myslím, že tahle historka ještě dnes koluje po okolních kopcích. Naštěstí se nás sousedům zželelo a pomohli nám svým lesáckým autem s vlekem. Pokud by to neudělali, vozili bychom to dřevo dodnes.

Zuzka: Kromě situace se dřevem nás myslím obecně proslavilo i to, že jsme vůbec koupili tu předraženou, zablešenou barabiznu, kterou tady v okolí každý zná. Jinak nás mile překvapilo jak nás místní komunita přijala. Vedle ve vesnici je starosta, který má evidentně zájem o to, aby tam bydlelo víc lidí trvale a ten nás přijal opravdu hezky. Naši přímí sousedi jsou taky fajn, a pár kilometrů přes les máme i pár kamarádů s dětmi. To je další paradox, tady sice musíte za kamarády tři kilometry přes les, ale jste jim tu vlastně blíž než ve městě. V domě, ve kterém jsme bydleli v Budějovicích, bylo sedm bytů a my jsme tam půlku lidí neznali, nevěděli jsme ani jak se ty rodiny jmenují. Město vám dá iluzi toho, že jste obklopeni lidmi, ale žijete tam vlastně mnohem víc anonymně a izolovaně než tady. I my, totální náplavy, tady za tu krátkou dobu známe už poměrně dost lidí.

Zní to jako idylka. Má žití na Šumavě i nějaké stinné stránky?

Honza: Doslova – stinné stránky. Část zimy je tu málo slunce. Od půlky prosince do půlky ledna sem ani minutu denně nezasvítí, připadáte si tu jako někde za polárním kruhem. Může to být dost depresivní a člověka můžou i docela nahlodat pochybnosti jestli se rozhodl správně. Nechci to dramatizovat, ale kdo to zažil tak ví o čem mluvím. Jak jsme to pochopili, vesnice na Šumavě se historicky až na pár výjimek stavěly spíš ve vztahu k větru než ke slunci, aby byly v závětří. I u nás je tomu stejně, jsme sice v závětří, ale světlo tu v zimě chybí. Když jsme tu byli loni první zimu a po měsíci se do oken poprvé opřelo slunce, měli jsme chuť jít ven a vítat jeho příchod tancem a zpěvem jako pohani při slunovratu. Zase ale na jaře a v létě jsme na jednom z nejpříjemnějších míst v celý republice, kde jde vůbec být. Louka, les, potok… V červenci je tu kolem dvaceti stupňů, při horku dvacet pět. To městský, úmorný vedro tady vůbec neznáme. 

Zuzka: Je to tak, přes zimu se můžeme pouze kochat pohledem na sousedy dole v údolí, kteří se koupou v paprscích slunečního světla, a tiše jim závidět. My ale zase máme několik měsíců v roce sníh, což je jedním z hlavních důvodů, proč jsme tady. Chtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly v prostředí, kde ještě budou existovat roční období. 

Honzo, ty jseš dost aktivní na Instagramu. Na svém účtu popisuješ všechny peripetie s budováním domu a s životem na Šumavě. Je pro tebe tahle forma psaní, která musí být i poměrně časově náročná, nějakou formou deníku nebo terapie? Pomáhá ti to v něčem?

Honza: Jo, dost. Někdy mám fakt splín, protože jsem třeba zrovna v situaci, kdy mi dojde, jak některý naše motivace a očekávání od domu/místa/přestěhování/čehokoliv nenasedly na skutečnost. Což není permanentní stav, to vůbec, ale čas od času se to prostě stane. Nosím to v sobě a dokud se z toho nevypíšu, hnije to ve mně. Když něco někoho trápí, většinou se z toho vypovídá kamarádům v hospodě nebo v práci – jenže tohle funguje jen do doby, dokud řešíte podobný problémy a ostatní tě tak dokážou pochopit. Naše situace je jiná v tom, že žijeme velmi neobvyklej život na neobvyklým místě, takže těch souputníků, kterým by ses mohl vypovídat a oni ti přesně rozuměli, moc není. A v tom mi právě pomáhá psaní. Mám to svým způsobem jako terapii a to, že to někdo čte, je jen hezkej bonus navíc. Anebo pak píšu naopak v situacích, kdy prožijeme něco fakt silnýho nebo skvělýho a chceme se o ty pocity podělit. Hodně lidí nám do komentářů píše, že to naše čtení maj jako chvíli uklidnění a jestli nechceme napsat knihu. Z toho mám pak velkou radost, protože mám pocit, že to nedělám jenom pro sebe. 

Taky si myslím, že tím, že píšeme jak o hezkých, tak o špatných chvílích spojených s naším životem tady, můžeme možná dalším lidem pomoct v rozhodování, jestli tohle je pro ně osobně cesta. Ale to je vlastně podobnej cíl, jakej asi sledujete vy s vaším projektem. Znám lidi, který si přečetli všechny vaše rozhovory, prodali firmu, byt a zmizeli na venkově. A myslím si, že to je strašně dobře, protože když by všichni žili ve městech, nezbyde nikdo, kdo se bude starat o krajinu. Krajinu, která nás živí, dává nám vodu, čistej vzduch, hezký místa pro volnej čas. Když nikdo neopraví starej dům na vsi, tak zpustne, spadne a místo něj se zastaví další kus pole na periferii města. Taková ves pak kousek po kousku atrofuje a s ní i veškerej život, společenství, zájem o daný místo. My si svým přístupem možná tak trochu natloukáme hubu, děláme zdánlivě nesmyslnou věc, ale snažíme se tak (možná nejvíc sami sobě) ukázat, že mladá rodina může mít i jiný cíle než koupit si 3+1 na metru a upíchnout děti do atraktivní školy. A tím psaním se snažíme zprostředkovat, jaký to je. Někdy těžký, někdy krásný, většinou ale naplňující. A rozhodně jiný, než jaký jsme si to představovali.  

Nestává se dnes z bydlení na vesnici (jehož nedílnou součástí je nákladné rekonstruování a následné obývání starých, energeticky nehospodárných obydlí) záležitost pro bohatší část společnosti? Tedy pravý opak toho, jak to bylo dřív?

Zuzka: V našem případě to tak asi bude, i když bohatí díky rekonstrukci už moc nejsme. To je vtip a nechci to zlehčovat. Levicovou terminologií jsme privilegovaný, máme možnost volby díky tomu, že jsme se dostali někam, kde jsme chtěli být: pokud jsme v některých aspektech života skromný, je to dobrovolný rozhodnutí. Tahle dobrovolná skromnost se podle mě líp praktikuje na venkově. Když se zasním o budoucnosti, tak pokud máš nějak vyřešené bydlení, můžeš vydělávat míň, máš víc času přemýšlet o sobě a o prostředí ve kterým žiješ, můžeš něco pěstovat, chovat zvířata, péct si chleba, dělat jogurt, ve sklepě provádět fermentační pokusy. To je určitě snazší než ve městě, který mi fakt připadá čím dál víc jako „krám na rychlý ukojení“, jak zpívají Priessnitz. Ale asi to bude i tím, že když se nevystavuješ pokušení, tak ho asi i míň potřebuješ. Kolikrát si říkám, že si ve městě dělám radost pomocí peněz a konzumu (kafe a dortík v kavárně, něco na sebe a tak) a venku stačí se vědomě projít v lese, dýchat jarní vzduch. Uvědomovat si, že jsem někde, kde jsem chtěla bejt.

Honza: Přijde mi, že je to takový, jaký si to uděláš. Nám nikdo neříkal, že musíme dům opravovat způsobem, jakým to děláme – možná hezkým, ale supertěžkým po všech stránkách. Máme vícero kamarádů, který taky rekonstruujou starej dům na venkově a zvládnou to za zlomek toho, co my. Budou bydlet rychleji, nebudou nic splácet. Takže si samozřejmě často pokládám otázku, jestli jsme se vydali správnou cestou v podobě velkýho, nezateplitelnýho domu a náročnýho přístupu – a ty pochybnosti v tobě hlodaj tím silněji, čím víc si uvědomuješ, že to, k čemu ses upíchnul, ti docela jasně nalinkuje podstatný věci v životě na dlouho dopředu. Jenže pak zas jednou vysvitne sluníčko, zazpívaj ptáci a nadechneš se toho neuvěřitelnýho vzduchu a opět zaúřadujou emoce, který všechny pochyby pohřbí hluboko do podvědomí. Vládu zase převezme ta část mozku, co jsme zdědili po ještěrech, a ty jsi ten nejšťastnější člověk na světě. A pro tyhle chvíle asi žijem. 

Jak se dá prakticky skloubit pozice architekta se studiem v Praze, s rolí farmáře se statkem v Novohradských horách?

Jan: Město a hory jsou jako dvě zrcadla, která se navzájem vyvažují. Obě dvě roviny fungování nám dávají impulsy a podněty, které jsou důležité pro tvůrčí činnost. Architektura se dá sice dělat všude, ale jen někde se s ní uživíte a město prostě bude vždycky významnějším generátorem příležitostí a projektů. Pro nás je ale zásadní, že v Praze máme skvělý tým, který z velké části pracuje autonomně. To nám dává možnost věnovat se farmě i menším projektům v našem bezprostředním okolí.

Zuzana: Poslední dobou máme oba pocit, že žijeme příliš rychle a že potřebujeme zpomalit, abychom zase cítili a viděli běžné hodnoty života, ke kterým patří především obyčejný klid. Ten se objevuje, když zpomalíte a jste na jednom místě. Bez něj se vytrácí možnost vidět věci novým pohledem, a ten základní klid nám v poslední době trochu chybí. Vše má ale svůj čas. Energie mezi farmou, dětmi a architekturou je teď v neustálém pohybu, neustále se přelévá, jen to tempo je občas příliš rychlé.

Jak velkou farmu máte a jak moc je náročná péče o ni?

Jan: Máme dohromady padesát hektarů, dvacet pět kusů skotu, padesát ovcí a dva koně.

Farmu kdysi založil můj táta a dnes ve farmaření pokračujeme my. V minulosti nám zhruba deset let s provozem farmy pomáhal kamarád, ale poslední tři roky jsme na to v podstatě sami. Ta náročnost práce je do značné míry daná sezónně. Na jaře a v létě zvířata kromě vody a minerálů v podstatě nic nepotřebují a jsou spokojená na pastvě. To nám dává možnost přesouvat se za prací do Prahy a Budějovic. Když v létě přijdou sena, máte tady v Novohradských horách na sečení luk maximálně třídenní okénko než se změní počasí. Je tedy třeba být pořád neustále dost flexibilní a využívat čas efektivně.

V zimě u zvířat samozřejmě musíte být každý den, postarat se o krmení a další věci, dny jsou kratší, je to tedy celkově o něco komplikovanější. 

Obecně vzato, skloubit architekturu, farmu, rodinu a jiné aktivity je možné do té doby, dokud vše funguje, tak jak má. Samozřejmě v okamžiku, kdy utečou krávy, nedorazí truhlář na stavbu nebo onemocní dítě se pečlivě vyvážený harmonogram bortí jako domeček z karet a vy musíte začít improvizovat.

Zuzana: Nebo když přijde vlk.

Vlk?

Jan: Minulý rok, když jsme byli na dovolené a místo nás tu byli Zuzky rodiče, nám vlk zabil nejdřív deset a o pár dní později dvanáct ovcí. Dlouho nikdo nevěděl jak se to přesně stalo, ale nakonec se díky fotopastím zjistilo, že to byla pravděpodobně samice, která zaučovala mládě. K pastvě přicházela úplně vyzáblá a když jí to vyfotilo na zpáteční cestě, byla jako koule. Byl to docela bizarní obrázek.

Mluvili jste o atelieru v Praze, věnujete se ale architektonické práci i přímo tady doma na statku?

Zuzana: Když ještě kluci nebyli na světě, tak jsem tady na stole v kuchyni kreslila v ruce všechny výkresy. Šlo to i později s malým Olbramem v šátku. Teď už mi ale nestačí ruce a nohy ani na ně samotné, natož pak na tužku v ruce. Pokud mám klid, zavřu se tedy raději v ateliéru, jde mi to tam líp. Statek už vnímám jako domov, kde by spíš měl být klid než práce.

Nakolik je současná podoba statku vaší prací?

Jan: Rekonstrukci domu započali už kdysi moji rodiče a my v ní pozvolna pokračujeme. Nechvátáme, všechno děláme krok po kroku. Udělali jsme novou elektřinu, tepelné čerpadlo, koupelnu. Postupně obměňujeme povrchy a jednotlivé technické prvky. V maštali bychom rádi do budoucna vytvořili větší obytnou část pro nás samotné. Ve stávající části domu jsou jen dvě malé ložničky a kuchyň. Když k nám pak přijedou kamarádi s dětmi, bývá tu už trochu těsno. Původní část domu by pak tedy zůstala pro návštěvy a prarodiče a my bychom se mohli přesunout do maštale. Ta je situovaná na jih, díky čemuž se nám do domu podaří dostat maximum světla a slunce, kterého je tady v kopcích poskrovnu.

Jak velkou část vašeho portfolia tvoří rekonstrukce? Působí to, že se profilujete právě tímto směrem, je to tak?

Jan: Momentálně jsou to zhruba dvě třetiny portfolia, ale jedná se spíš o přirozený proces nově vzniklého studia než náš záměr. Nejdřív začínáte spíše s dílčími interiéry, posléze přijdou rekonstrukce a nakonec novostavby. Ty většinou trvají nejdéle kvůli procesu schvalování. Teď jsme ve fázi kdy dokončujeme první novostavby, ale je za námi vidět poměrně hodně již hotových rekonstrukcí.

Zuzana: Já se při té otázce usmívám, protože, upřímně, rekonstrukce je to nejhorší co vás může potkat. Má to ale i zajímavá místa, která nás nesmírně baví. Ať už to souvisí s použitím materiálů nebo s technickým řešením někdejších detailů. Staré domy a jejich řešení je něco co nás nutí přemýšlet a zkoumat. Vždycky nás vrátí na zem a inspiruje, když vidíme jak jsou vyřešené různé detaily a že přežily do dnešní doby. Je to velmi obohacující při přemýšlení o novém zásahu do domu. Snažíme se použít metodu nebo materiál, který jsme v daném objektu objevili a posunout ho za hranici toho, co dokázal dříve. Je to velmi náročná, ale rozmanitá práce. V procesu neustále narážíte na něco co výrazně mění a ovlivňuje původní záměr, proto je skoro nemožné dopředu vše nakreslit, navrhnout a držet se toho až do úplného konce.

Do jaké míry je podle vás potřeba zachovávat ducha stavby, aby výsledkem nebyla nezdařilá rekonstrukce popírající původní stavbu nebo naopak historický skanzen?

Jan: V maximální možné míře. Znát svůj původ nebo historii místa a domu člověku pomáhá identifikovat sebe sama v kontextu svého prostředí. Právě identita místa a člověka je něco, co se dnes vytrácí, ale je velmi potřebné proto, abychom místo mohli nazývat domovem.

Zuzana: Co zachovat a co zbourat? Domy mají svou typologii a ta dává jasně najevo co v sobě daná stavba ukrývá. Jejich účel se ale v průběhu času přirozeně mění. Tam kde byl dřív chlívek, je dnes pokoj pro hosty. Vždy, když začínáme s rekonstrukcí starého domu, očistíme všechny nánosy dob minulých. Snažíme se ale rozlišovat a vnímat že i zásahy vzniklé mezi 70.- 90. lety nemusí být vždy negativní. Pokud mají logiku a jsou kvalitně provedené, má smysl je zachovat. Nakonec přichází na řadu ten poslední, aktuální zásah do stavby a díky němu dům roste v čase. Zachovává podstatu původního, starého, ale nebojí se říct, že bude žít dále. Třeba s velkým oknem do zahrady.

Je možné vůbec stavět a rekonstruovat v celém procesu ekologicky? Pro vás to představuje určitou etickou otázku spolupráce s klientem, je to tak?

Jan:  Ano, máme to dokonce ve smlouvě. Sepsali jsme takový testament, jehož podpisem klient souhlasí s tím, že v rámci stavby budeme používat obnovitelné zdroje a vše bude mít nějaký etický rozměr. Je to samozřejmě do jisté míry gesto, nicméně pro nás zásadní. Snažíme se tyto principy formulovat už na začátku spolupráce, aby se předešlo pozdějším nedorozuměním.

Zuzana: Pro mě nebylo nikdy téma etického stavění v kontextu zdraví zásadnější než právě teď. Kéž bychom mohli stavět s pocitem úplné zdravotní a ekologické nezávadnosti. Doufám, že se pochopení všech zúčastněných bude prohlubovat a zodpovědnost za vyprodukované materiály na tomto světě bude stoupat. Pro mě jako architektku je ideálem a snem dům, který po zbourání nezanechá žádný toxický odpad. Zbouráte ho a vše se bezpečně rozloží. Zatím je to utopie, ale snažíme se jí maximálně přiblížit.

Pro nás jako architekty je důležité učit se o materiálových stopách, o jejich původu, o toxicitě výroby a poločasu rozpadu jednotlivých materiálů. Tyto informace by měly být známé u všech materiálů a to nejen na stavbě. Z každého domu totiž jednou bude hromada suti. 

Jan: Platí to, co v běžném životě – dělat věci jinak a (snad) lépe je vždy násobně až řádově náročnější. To platí i u ekologie staveb. Zvykli jsme si na životní standard, který se ale ukazuje jako po všech stránkách neudržitelný. Doufejme, že dnešní turbulentní doba nám naopak napomůže si uvědomit, že  zmenšovat měřítko je v čase vždy stabilnější. Pokud dokážete vyrábět jak produkty tak třeba energii v místě spotřeby, nejste už zdaleka tolik závislí na nepříznivé situaci na druhém konci světa. Tím pádem jsou veškeré výkyvy menší a méně stresující.

Je v dnešní době ekonomičtější cesta rekonstruovat staré nemovitosti na venkově nebo začínat na zelené louce novostavbou?

Ekonomičtější je vždy stavět na zelené louce, ale rozhodně to není ekologičtější ani etičtější. A má to i celou řadu dalších rizik a bubáků. Nicméně s rekonstrukcí již stojícího domu navazujete na nějakou linii, píšete další epizodu místa. Má to obohacující vliv jak na vás tak na místo samotné.

Největším problémem stavění na zelené louce ale vidím hlavně v dalším znehodnocování půdy. Domy a nově postavené obytné zóny, satelity donekonečna zabírají další a další půdu. Přitom jsou to stavby a celky ve kterých pravděpodobně za třicet, čtyřicet let žádná příští generace nebude chtít žít. Jednou z nich zbude jen hromada toxické suti, kde neporoste ani kukuřice. Já těmto místům říkám moderní pohřebiště.

Jan: Architekt by měl vždycky přemýšlet nad tím, co danému místu konkrétní stavbou dá a co mu vezme. My jako lidé, jako celek, máme bohužel tendenci si často jen brát a téměř nic nevracíme. Nejtrvanlivější a nejhodnotnější v čase je pestrá krajina, pestrá společnost, pestrá vesnice nebo jákýkoliv jiný ekosystém. Proto bychom se neměli bát kontrastů – hranice, ať už politická, nebo mezi loukou a lesem nebo v našem smýšlení, je tím největším zdrojem podnětů a inspirací. A proto funkční krajina s absolutním respektem k přírodě je to nejhodnotnější, co máme.