Menu
Rudolf s Janou se v roce 2006 nastěhovali do polorozpadlého, starého mlýna v Starosedlském Hrádku poblíž Příbrami. Barokní mlýn, který by se pravděpodobně bez jejich zásahu postupně zřítil, zachránili, zrenovovali a nechali prohlásit za kulturní památku. Společnými silami vytvořili světově unikátní databázi vodních mlýnů, založili rodinu a z Rudy se stal starosta obce.
Když jste hledali dům, šli jste vyloženě po mlýnu?
Ruda: Já ano, Jana určitě ne. Já šel po mlýnu od vydání knihy Luďka Štěpána „Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách“ v roce 2000. Od té doby jsem nosil v hlavě i svoji budoucí internetovou databázi Vodnimlyny.cz. Ta knížka výrazně formovala i můj profesní život.
Jana: Já jsem mlýn nehledala. Spíš jsem si představovala prosluněnou stráň někde v Pošumaví. Neměla jsem ráda temno a vodu. Když jsme sem přišli, byla tu v kuchyni do metru a půl opadaná, plesnivá zeď, hrozně vlhko a zima.
Nebyla tu elektřina. Když jsem čekala Rudolfinu, chodívala jsem na kadibudku se svíčkou. U náhonu byl ale vždycky průvan, svíčka mi zhasla a já jsem zbytek cesty musela dotápat po slepu. Do postele jsem se pak vždycky musela rozcvičovat, abych se zahřála. Bylo to takové plesnivé království
Ruda: Já tomu říkám „žité baroko“. Je třeba chápat, že vše je tu přizpůsobené původní technologii, provozu mlýna. Dům je situovaný tak, aby to vyhovovalo toku vody. Z jihu máme vysoké stromy a když se zazelenají, u nás nastane tma. Pro sluníčko můžeme jít leda tak naproti na kopec. V podstatě moc nerozumím tomu, když mi dnes někdo řekne, že chce žít ve mlýně. Je pravda, že i bývalý pan majitel si ťukal na čelo, když jsme mu řekli, že tu chceme být natrvalo.
Jana: Je důležité říct, že polovinu domu zabírá mlýnice, kde se netopí a tou je třeba projít pokaždé, když v domě někam jdete. Veškeré vstupy obytných místností jsou na jedné straně domu, ale schodiště je na druhé, takže když se vám chce na záchod, musíte třikrát přejít barák napříč tam a zpátky, tam a zpátky. A k tomu pořád schody, sejít čtyři schody, zavřít dvoje dveře a tak pořád dokola.
Ty začátky nás zajímají. Jak jste se k vašemu mlýnu vlastně dostali?
Ruda: To je jeden z důkazů boží existence, to se nedá jinak říct. V roce 2006 jsem našel inzerát, vypadalo to jako skvělá koupě. K matce 20 kilometrů, ke tchyni 50, Příbram, Milín, v podstatě můj rodný kraj!
Na schůzku s realiťákem jsme vzali naše rodiče a dokonce přijel i otec mojí bývalé přítelkyně a vzal sebou ještě nějakého experta na hypotéky. Po prohlídce proběhla rodinná porada, jejíž výsledek zněl rezolutně: “Ani náhodou!”.
Já jsem v té době ještě studoval, Jana pracovala v Anglii, takže ani v bance se s námi samozřejmě nikdo nebavil.
A pak mi najednou volá realiťák a říká: „Jede se tam podívat nějaký zájemce,“! Tak jsem trochu zpanikařil, vzal jsem, co mi naspořila moje babička, a zaplatil zálohu – těch nevratných 10 % , asi 65 tisíc. To byly jediné peníze, které jsme v té době měli.
Naštěstí se nad námi nakonec slitovali Janiny rodiče a její strýček, starý mládenec a půjčili nám peníze, abychom mlýn koupili. Dluhy nám pak byly postupně odpuštěny a nakonec jsme jako svatební dar dostali peníze na vrtanou studnu – tady totiž nikdy voda nebyla, pro ní jsme chodili k sousedům.
V jakém byl dům stavu?
Ruda: Svého času jsem počítal roky, co tady bydlíme, na stavební etapy. Kromě mnoha jiných věcí, měl dům docela zásadní statickou vadu, měl propadlou nosnou zeď. V horním patře se zcela jasně chodilo z kopce, na devíti metrech to udělalo asi 15 cm.
Jana: První místnost byla ještě docela dobrá, druhá už byla echt z kopce. Občas se mi udělalo blbě, až se mi zamotala hlava, jak jsem tam vlítla a najednou vidím, že jdu z kopce.
Ruda: S pomocí kamarádů jsme prasklou zeď vykopali, udělali jsme základy, celé roubení jsme pak přizvedli o několik centimetrů a podezdili. Během prací došlo i na stavební obětinu, aby na nás předkové měli památku. Vejce pomalované mariánskými symboly.
Jana: Na to Rudy dá, na ty symboly, viď?
Ruda: No, nechali jsme tady ruce a spoustu peněz, nebylo tu nic, elektřina, záchody, koupelna, kuchyně. Všechno jsme si udělali sami nebo s kamarády.
Zajímavostí je, že dům má tzv. sýpkovou podlahu, což znamená, že je v ní 20 centimetrů vzduchu, aby profukovalo obilí. Když jsme dům rekonstruovali a já jsem prolézal mezi stropem a podlahou, našel jsem v něm pohozených šest nebo sedm vysloveně barokních, kožených bot a dívčí korzet.
Zjistil jsi k tomu nálezu, jako historik, nějaký kontext?
Ruda: Napsal jsem o tom s kolegyní Klárou odborný článek. Koncem osmnáctého století byl v této oblasti kvůli mokru a špatné úrodě hladomor. Pravděpodobně tu vymřel jeden mlynářský rod, čímž se uvolnilo místo pro mlynáře Zíku, který přišel proti vodě zpod Tochovic. To všechno matriky prozradí.
Mlynář Zíka a jeho žena měli hodně dcer a přestavěli tento mlýn. Poslední stavební fáze roubení a krovu je z roku 1780. V té době od každého člena rodu vzali jednu botu a vhodili je právě do toho stropu. Pravděpodobně tam hodili i ten dívčí korzet, který je mimochodem, v rámci Evropy hodně vzácnou záležitostí.
Pravděbodobně šlo o to, aby se mlynářovi narodil syn. A on se mu skutečně narodil a byl z něj pokračovatel mlynářského rodu. Na devadesát devět procent, byly ty boty a korzet, jakousi magickou obětinou, která měla pojistit ochranu rodiny.
Jani, ty jsi říkala, že jsi tady měla v začátcích nějaké zvláštní zážitky, vidiny…
Jana: Vidiny, nebo jak to nazvat, jsem tady několikrát měla, to je pravda. Jednou, když jsem máchala prádlo ve vaně a šla jsem přiložit, ohlédla jsem se od brutaru, a najednou jsem za zády viděla projít dvě nohy. Chodidla, nohy jen nad kotníky, na koncích rozcupované, jako by to byla nějaká kresba. Celé to bylo takové zamlžené.
Jednou jsem tady taky měla takovou až náboženskou vidinu. Jela jsem v noci z tehdejší práce na kole a poblíž místa, kde jsou boží muka jsem viděla zvláštní bílou postavu a ve stejný okamžik se mi v hlavě objevilo slovo “láska”, jakoby to byla zpráva související s tou bílou postavou.
V té době jsem pracovala u pásu a měla jsem kolegyni, která mě hrozně štvala. Přemýšlela jsem, že se kvůli ní nechám přeložit do jiné skupiny nebo už brzo vybouchnu. Ale než jsem stihla bouchnout, tak nás obě poslali na začátek pásu, což je jediné místo, kde se pracuje ve dvou a kde se dá taky při práci mluvit. Mě se tehdy vybavila ta postava a vzkaz “láska” a celá situace se zničeho nic sama otočila. Místo mračení jsme si začaly povídat…
A byla tam láska…
Jana: Láska byla. Tak jsem si říkala, že to asi měla být určitá pomoc pro tuhle situaci.
Ruda: Taky řekni, jak jsi uklouzla na mrtvole!
Jana: To jsem zase jela potmě na kole, na zádech jsem měla třílitrový kanystr se savem, takže jsem byla trochu rozkolísaná. Když kolem mě projíždělo auto, snažila jsem se mu trochu uhnout, ale ztratila jsem rovnováhu a majzla jsem sebou na zem do bláta. Byla jsem od toho celá zablemtaná, ale nasedla jsem a jela dál. Až když jsem dojela do Tochovic, koukám se zděšením pod pouliční lampou, že to není bláto, ale nějaké vnitřnosti a krev. Prostě jsem upadla přímo do nějaké přejeté mršiny.
Ruda: To je na vesnici běžné
Rudo, zmínili jsme se i o tvé internetové databázi vodnimlyny.cz, mohl bys o ní říct něco víc?
Ruda: Databáze vznikla v roce 2012 a je to vlastně moje další dítě, které mě stálo obroské množství času a práce. Dnes obsahuje 8500 mlýnů z Čech, Moravy a Slezska a je v ní zhruba sto tisíc obrazových dokumentů. Obsahuje popis stavu jednotlivých mlýnů, poznámky, jestli je objekt památkově chráněný, jestli byl proveden dendrochronologický průzkum a podobně. Dokonce nabízí možnost vytvářet vlastní filtry a označovat mlýny, které patří mezi tvoje oblíbené, ty které chceš navštívit, nebo jsi navštívil. Databáze se natolik rozrostla, že už nějaký čas žije vlastním životem, ale můžu s klidným svědomím říct, že je to světový unikát, který nám kdekdo závidí.
Kromě toho, že jsi místním starostou, hraješ taky příležitostně v místní hospodě jako DJ, je to tak?
Ruda: Ano, měl jsem tady v hospodě pár velmi amatérských představení. Hrál jsem ze svých hi-fi gramofonů a jednoho poloautomatu, což je samozřejmě úplný nesmysl. Na YouTube jsem si postupně nastudoval jak se to dělá správně a nakoupil jsem si potřebné vybavení. Lidi to myslím baví a dnes už si je dokážu takzvaně povodit.
Jak si říkáš?
Ruda: DJ Starosta. Hraju všechno od Karla Gotta přes Mozarta až po Rammstein. V zásadě jsem ale spíš sběratel, mám asi sedm set vinylů a pořád kupuju další. Nedávno jsem objevil databázi Discogs, kde jsou snad všechna alba, která kdy vyšla, s možností označovat si, která chceš koupit. Na tom jsem poslední dobou úplně závislý. Deset milionů LP na prodej! Teď jsem na vlně devadesátek, takže kupuju věci jako Rednex, Red 5, Scooter a podobně. To všechno vyšlo na LP, pánové! Takže až někdy přijdete na moji diskotéku, tak vám pěkně zahraju!
Názorná ukázka: dle starého zvyku by měl prý hospodář přehodit střechu stavení prvním vejcem od nové slepice, aby zabránil případnému požáru…
