Tento rozhovor jsme pořídili na podzim roku 2023, tedy přesně před rokem. Netušili jsme tehdy, že naše už tak volné tempo se „zásahem shůry“ v následujících měsících zpomalí ještě víc, až se na čas zastaví úplně. Život je nepředvídatelný a člověk, jak známo, nevidí za roh ani do budoucnosti. Naštěstí. K rozhovoru se tedy vracíme skoro po roce, zase už je chladno, listí padá, prší a dny se krátí. Jakoby celý rok zůstal uzavřený v časové kapsli, stal se, nestal se… Podobnou časovou kapslí je i dům Lukáše a Irmy. Jeden z nejhezčích a nejlépe zrekonstruovaných domů, jaký jsme v rámci našich cest navštívili. Užijte si ho.
Lukáši, ty pocházíš z Valašska, jak se vlastně stalo, že jsi se ocitl tady u Chrudimi?
Lukáš: Jsem v Chrudimi u výsadkářů jako aktivní záložák.
Jsi u aktivních záloh, takže nejsi profesí voják?
Lukáš: Ne, původně jsem vystudoval obor Uměleckořemeslné zpracování dřeva, který mě přivedl
k jakémusi kulturnímu a estetickému vnímání okolí. Je to maturitní obor, kde si osaháte práci truhláře, zaměřený na umělecké techniky tohoto řemesla jako řezbu, intarzii nebo inkrustaci a úplné základy restaurování.
A povedlo se ti pak získat práci v oboru?
Lukáš: Po škole jsem se nějaký čas protloukal po truhlárnách, to byl rok 2010 a probíhající finanční krize. V té době bylo málo práce a navíc se všude dělalo z lamina. Po čtyřech letech, kdy jsem měl možnost si přičichnout ke krásnému a voňavému řemeslu, jsem tohle opravdu nechtěl dělat a na truhlařinu jsem tak na nějaký čas zanevřel. V roce 2015 jsem dostal nabídku dělat místostarostu v jedné obci na Vsetínsku, na což jsem ve své nezkušenosti kývl. Tehdy mi bylo dvacet dva let.
Takže jsi vstoupil do lokální politiky?
Lukáš: Ano, vstoupil jsem do ní s patřičnou naivitou a entuziasmem, který mě pak postupně opouštěl. Docela mě to ale ze začátku bavilo, hodně jsem se naučil a myslím, že jsem toho i dost zvládl udělat. Souběžně s tím jsem ale byl ve zmiňovaných zálohách, a když se moje politická „kariéra“ chýlila ke konci a já už věděl, že nechci pokračovat, napadlo mě, že bych mohl jít do armády k profíkům a začal se dívat, spíš ze zvědavosti, kolem Chrudimi po realitách.
Tehdy jsem našel inzerát na prodej domu, ve kterém teď sedíme.
Líbil se ti na první pohled?
Lukáš: Už z inzerátu bylo jasné, že je dům ve špatné stavu, ale mezi fotografiemi bylo pár pohledů, které mě zaujaly. Potom jsem si na streetview projel celou vesnici a s údivem jsem zjistil, že je tu hrad, kostel a na české poměry zachovalá tradiční zástavba, to mě chytlo. Na prohlídku jsme tehdy šli s mojí bývalou přítelkyní. Byl prosinec, pršelo, bylo fakt hnusně. Když jsme viděli dům zvenku, říkal jsem si, že si to prohlédneme jen ze slušnosti, že to byl asi celé omyl. Dům měl meruňkovou fasádu, střecha byla děravá a vlastně se dům jevil dost nezajímavě a obyčejně. Když jsme ale vešli dovnitř, všiml jsem si, že místy, mezi později přistavenými příčkami, vykukují původní klenby, a že dům je nejspíš mnohem zajímavější, než se na první pohled zdálo. Pak jsme se ještě procházeli vesnicí, ležící na skalnatém ostrohu protkanou cestičkami, které lemují kamenné zídky, vysvitlo sluníčko, a to byla chvíle, kdy mě opustil i zbytek rozumu, a já rychle volal realiťákovi, že dům kupuji. Trvalo asi půl roku, než jsme dostali klíče od domu. Na dvoře už v tu dobu byly třímetrové kopřivy a náletové stromy, hromady odpadků, v bývalém sále zhroucený strop. Když jsme podepisovali předávací protokol, kapalo nám při tom na hlavu dírou ve střeše. Když odešel realiťák, tak jsem si sedl na schody do dvora, rozhlédl se kolem sebe a teprve tehdy si uvědomil, co jsem udělal.
Nelitoval jsi toho?
Lukáš: Ani jednou jsem nezalitoval, spíš jsem si plnou silou uvědomil, kolik to bude práce, a že o tom, jak rekonstruovat dům, vlastně nic nevím. Sice jsem uměl pracovat se dřevem, ale cihlu jsem do té doby skoro nedržel v ruce. Celkem rychle jsem se ale oklepal a nastoupilo nadšení z budování a naivní představy o tom, kdy bude hotovo. Naivita, nadšení a úvěr bylo to, s čím jsem začínal. Trávil jsem tu veškerý volný čas, dovolené, víkendy, a i tak se po téměř třech letech nezdálo, že bychom výrazněji pokročili. A to i přes to, že se nám rodina snažila v rámci svých možností pomoci. To mělo za následek, že jsme se s přítelkyní, která moje nadšení úplně nesdílela, rozešli. Pár měsíců jsem sem potom jezdil sám a pak jsem na půlnoční mši o Vánocích potkal Irmu.
Irma: Hned na začátku mi ale řekl, že to mezi námi bude fungovat jen za podmínky, že to tady budu mít ráda (smích).
Lukáš: Trochu jsem už Irmu znal, takže jsem odpověď předvídal. Ale i tak, děsila mě představa, že po tom všem, co jsem do domu vložil, bych jednou musel volit mezi jím a Irmou. Pro mě to místo, ač polorozbořené a zatím neobyvatelné, bylo úplně zásadní. Nikde jsem se do té doby necítil tak příjemně a tak doma jako tady. A nemyslím tím jen dům samotný, ale celou vesnici a lidi v ní. Měl jsem a mám pocit, že jsme tady správně.
Jak se ti tu napoprvé líbilo, splnila jsi Lukášovu podmínku?
Irma: Já jsem sem poprvé přijela, když už byl Lukáš s prací tak nějak v bodě nula. To znamená, že už byl veškerý odpad odvezený, příčky v průchodu vybourané a byla zrovna čerstvě sundaná střecha. Lukáš mě tehdy v noci vyzvedl u vlaku a druhý den ráno už jsme spolu byli na střeše a pokládali latě. Možná by to někoho mohlo odradit, ale mě se to tady od začátku moc líbilo i s vidinou toho velkého množství práce před námi. Dodnes si pamatuju, jak jsme tady pod ořechem po práci jedli borovské rohlíky s máslem a sýrem, to byla taková specifická chuť a vůně, která se mi ještě dnes občas vrátí, i když jen zřídka. A to jíme pořád ty stejné rohlíky.
Lukáš: Ale vzal jsem tě i na procházku.
Irma: Jo, na dvacet minut.
V té době jste ještě bydleli na Moravě…
Lukáš: Ano, to byl rok 2019. Po čase jsem se přestěhoval k Irmě do novostavby, kterou jí postavil její tatínek. Zedník, který celý život dřel, aby zajistil své tři dcery, a každé z nich postavil dům. Pasivní novostavbu s elektrickým kotlem, podlahovým topením a všemi dalšími vymoženostmi. Člověk by si tedy mohl v klidu sednout a dívat se kolem, protože na domě samotném a kolem něj nebylo na čem pracovat. Já jsem si ale svoje místo chtěl vybrat a vybudovat sám, nechtěl jsem přijít k hotovému, a i když si moc vážím a úplně rozumím jeho přístupu, tak moje představa o životě byla jiná.
Irma: Tatínkovi jsme se to tedy pokusili nějak vysvětlit, ale samozřejmě se to ze začátku s pochopením moc nesetkávalo. Těžko se někomu vysvětluje, že chceš raději žít v domě, který nikdy nebude, co do pohodlnosti a nákladů, dosahovat parametrů pasivní novostavby, ale který má atmosféru a kouzlo. Tím se těžko argumentuje. Po čase jsme se ale i tak rozhodli novostavbu prodat a peníze investovat do rekonstrukce.
Jak na to tatínek reagoval?
Irma: Nakonec to vzal úplně výborně. Prostě to přijal a teď sem z našich rodičů jezdí nejčastěji. Tráví tu čas s holkami a taky pomáhá Lukášovi při samotné rekonstrukci. Myslím, že si to tu nakonec opravdu oblíbil a zapadl i mezi lidi z vesnice. On je klasický Valach, vždycky přiveze slivovicu a nalévá všem příchozím kamarádům. Mám pocit, že už tu zná víc lidí než my, a to jsme tu dost aktivní. Kvůli tomu domu by na nás mohl být po právu naštvaný, ale není. Paradoxně mám pocit, že jsme si teď za celých třicet let nejblíž.
Říkala jsi, že jste tady v Předhradí aktivní. Jak konkrétně? Je podle vás důležité, zapojit se do dění v obci a proč?
Irma: To je další důvod, proč se nám tady tak moc líbí. Měli jsme velké štěstí, že jsme si tu našli plno kamarádů se stejnými zájmy jako máme my, tedy láskou ke starým věcem, tradicím, přírodě a taky s rozestavěnými starými domy. A ti byli a stále jsou v obci aktivní. A tak se stalo, že jsme se díky nim začali účastnit akcí jako masopust, tradiční zabíjačka, kárkiáda nebo bramboriáda. Navíc už třetím rokem pomáháme chystat vánoční výstavu a program na bývalé faře tady v obci. Jsme taky členy dvou spolků. Snad si moc nefandíme, ale máme pocit, že nás místní přijali mezi sebe a necítíme se tu jako nevítaná náplava. A možná je to právě i proto, že se aktivně zapojujeme a není nám dění v obci lhostejné. Ale ono to šlo tady nějak samo, přirozeně. Nám je tady prostě opravdu dobře.
Jak dlouho celkem jste tedy dům rekonstruovali?
Lukáš: Šest let jsme sem jezdili skoro každý víkend. V pátek co nejdříve po práci 180 kilometrů sem, v neděli večer nebo v pondělí brzo ráno jsme holky hodili do sedaček a jeli jsme 180 kilometrů zase zpátky na Moravu. Nastěhovali jsme se až v říjnu 2022 a konec rekonstrukce je stále v nedohlednu.
Irma: Ale s oblibou říkáme, že na to máme celý život. Obyvatelná už je docela velká část našeho domu, tak nás vlastně nic až tak nehoní.
Jak to máte s prací teď?
Lukáš: Vrátil jsem se k truhlařině a tesařině. Díky práci na našem domě jsem se toho naučil hodně ze zedničiny, a začal se tak věnovat celkové obnově lidových a drobných sakrálních staveb, kde se tato řemesla v tradiční formě vyžadují. Dalo by se tak říct, že se mi plní vše, po čem jsem podvědomě toužil, co mi dává smysl. Zároveň dodělávám spoustu věcí na našem domě, byť už mi na něj nezbývá tolik času a síly. Nechci ale ve prospěch domu zanedbávat rodinu, a tak jsem se vnitřně smířil s tím, že obnova domu je vlastně nikdy nekončící proces a „hotovo“ nebude nikdy.
A asi je to tak i správně.
A ty, Irmo?
Irma: Já jsem učitelka, učím ve Vysokém Mýtě matematiku a dějepis na druhém stupni. Je to sice trochu dojíždění, ale dá se to zvládnout. Já jsem ráda, že mám práci v oboru, který jsem vystudovala a který mě baví. Státnice jsem si ale dodělávala až nedávno, na poslední chvíli, protože jsem v páťáku otěhotněla a byla jsem na rizikovém těhotenství.
Víte něco o historii vašeho domu?
Lukáš: V matrikách jsme se nejdál dostali do roku 1802. Byl tam zápis kurentem, že v domě žil nějaký Jakub Benoni, kominík. Takové příjmení mi připadalo dost divné a z legrace jsem ho zkusil napsat do Googlu. Vyšlo mi, že se jedná o slavný kominický rod ze severní Itálie. Na Chrudimsko je zřejmě pozval Filip Kinský v době, kdy zásadně modernizoval zdejší hrad Rychmburk a potřeboval odborníky na tahové komíny. Tady jich moc nebylo, a tak bylo třeba pozvat někoho ze zahraničí. Typicky to byli Italové, kteří k nám přicházeli nebo byli zváni od středověku a intenzivněji od
16. století a kteří nás defacto učili zednickému řemeslu. Dům byl do poloviny 19. století vedený jako panský hostinec a pronajímal se tedy postupně mnoha dalším lidem a rodinám. Po roce 1948 se rozhodlo, že ze sálu, kde se do té doby hrálo divadlo a kulečník, bude prodejna potravin. Na pohlednicích byl sál krásně secesně zdobený, ale to vše vzalo postupně za své.
Je dům památkově chráněný?
Lukáš: Je v památkové zóně, ale chráněný není. I tak ale v podstatě postupujeme způsobem, jako kdyby památkou byl. Při obnově domu se snažíme uplatňovat tradiční technologii, materiály a ctíme jeho charakter. Je asi třeba říct, že jsme si vybrali cestu, která je časově a finančně velmi náročná i přes to, že ji realizujeme svépomocí a pomáhají nám i kamarádi. Má to ale i svá pozitiva. Díky postupné práci máme čas se učit a mnohokrát si rozmyslet, jak co udělat. Dost často máte impulsivní nápad, který kvůli nedostatku prostředků nezrealizujete, a po čase jste za to nesmírně vděční, protože se ukáže, jaká to byla hloupost.
Je vidět, že rekonstrukci domu berete hodně zodpovědně. Čím to je?
Lukáš: Asi se snažíme prostředí, ve kterém žijeme, vnímat v širším kontextu a pokorně přistupovat k dříve vytvořeným kvalitám. U nás převládá názor, že když si stavím nebo opravuji dům, je čistě moje věc, jak to celé uchopím. To ale vůbec není pravda. Dům je totiž věc veřejná. Je součástí širšího kontextu vesnice, města nebo krajiny, je to malý kousek obrovské mozaiky, které se říká životní prostředí. A je to právě naše okolí, které na nás působí, vyvolává pocity a taky dost vypovídá o nás samotných. Myslím si, že stejně jako vidíme v dnešní společnosti disharmonii v mezilidských vztazích, ničení a zpochybňování tradičních principů a řádu, tak se to propisuje do staveb a prostředí, které dnešní člověk tvoří.
Irma: Musím říct, že třeba Valašsko, odkud oba pocházíme, je na tom ještě o dost hůř než východní Čechy. Tady je spousta krásných vesnic s mnoha zachovanými domy. Asi je to dané i tím, že je zdejší kraj chudší a lidé nemají na zásadní přestavby peníze. Lukáš k tomu říká, že chudoba konzervuje.
U nás to „původní Valašsko“ najdete už skoro jen někde na kotárech nebo ve skanzenu.
V posledních asi 150 letech se spolu s rozvojem průmyslu způsob života na Valašsku dost dramaticky změnil. To znamenalo i určitý příliv peněz, takže z chudého kraje se stal kraj bohatší a přijde mi, že lidé svými domy chtěli demonstrovat, že na to mají. A tak své skromné příbytky začali vyhánět do výšky, zateplovat, opravovat v duchu různých módních vln a výsledkem je mišmaš všeho možného.
Lukáši, co všechno jsi na domě dělal ty sám?
Lukáš: Kromě elektřiny skoro všechno. Kdysi jsem asi dva měsíce uháněl instalatéra kvůli rozvodům vody. Když konečně přijel, měl práci hotovou za hodinu. Já jsem ho při tom pozoroval a došel jsem k závěru, že to opravdu není žádná raketová věda. Tehdy jsem si koupil svářečku na plasty a rozhodl jsem se, že si tu vodu a spoustu dalších věcí udělám sám. Je to jednodušší než na někoho neustále čekat, doprošovat se a uhánět. Můžu s klidným svědomím říct, že mi tu rukama od podlah po střechu prošlo opravdu všechno.
Ty kachle v kuchyni jsou původní?
Lukáš: Ne, ty jsem stavěl já podle návodu jednoho kamnáře, který vám poskytne hrubé plány a supervizi v rámci stavby.
Dá se nahoře spát?
Lukáš: Jednou jsme se na nich dívali na film, ale po chvíli se už Irma začala vrtět, jak to hřálo. A to i přesto, že jsem se ležení snažil dobře odizolovat.
Irma: Ano, lepší je to v létě, když se netopí.
Používáte je i na vaření?
Irma: Dokud nebyla hotová linka, tak jsem na nich párkrát vařila. Mám dobrý pocit z toho, že kdyby se třeba v budoucnu něco stalo, tak v nich upeču i uvařím a ještě nám bude hezky teplo. Je fajn být v tomto soběstačný.
Lukáš: Hlavně události z posledních let nám neustále dokazují, že věci, které bereme jako naprosto samozřejmé, v budoucnu tak samozřejmé být nemusí. Myslím si, že je jednoduše obezřetné na to myslet a rozhodně je plus nebýt úplně závislý na zdrojích zvenčí.
Dům má dost velké podkroví. Máte ho v plánu taky zrekonstruovat a upravit na bydlení?
Lukáš: Teď je tam akorát jeden letní pokoj. Rádi bychom časem zrcadlově přidali ještě jeden, plus malou koupelnu nebo jenom záchod. Patro by mělo sloužit hlavně pro návštěvy a pro rodiče, když přijedou. Nemáme v plánu holkám dělat nějaké velké samostatné pokojíčky, i když to asi v určitém věku budou vyžadovat. Jeden můj kamarád architekt mi vyprávěl, že klienti mu skoro vždycky říkají, že od nového domu očekávají především to, že v něm s rodinou budou trávit společný čas. Když jim pak dá úkol, aby mu svůj dům nakreslili, vždycky přijdou s obrázkem, kde je spousta oddělených místností jako pokojíčky pro každé dítě, pracovny pro rodiče a pak někde stranou malá kuchyně. On jim vždycky vysvětluje, že pokud se opravdu chtějí navzájem potkávat a být spolu, musí tyhle autonomní prostory eliminovat právě ve prospěch kuchyně. Pokud je v domě spousta samostatných místností, všichni se rozprchnou a každý si zaleze do té své. Pak sice máte veliký dům, iluzi prostoru, ale nikdo se v něm s nikým nepotká. To je přesně to, co nechceme. Opačný scénář sebou sice nese riziko, že si občas polezete na nervy, ale i to je součást života. I to dělá rodinu rodinou.
