Uzavřený kruh

Ivo, Eva a Hynek

Když jsme na konci února přijeli do vesnice Sudkův důl poblíž Tábora poprvé, čekalo nás tu počasí jako z filmu Markéta Lazarová. Mlha, šero a všude kolem mokrý sníh. Focení jsme tedy vzdali a pořídili pouze nahrávku rozhovoru. Na konci června jsme si celý výlet s radostí zopakovali. Věděli jsme už, co nás čeká. Odvaha a chuť experimentovat s čímkoli co příroda a život na vesnici nabízí je v případě Iva a Evy Laurinových opravdu nakažlivá. Po pár dnech totiž zjistíte, že jste si jako výslužku, společně s několika lahvemi cideru, odvezli i kousek jejich energie.

Obligátní otázka: jak to celé začalo?

Ivo: Začalo to před jedenácti lety. Bydleli jsme v Praze a začali si říkat, že bychom chtěli jednou bydlet víc v přírodě, až budeme mít děti. Představovali jsme si nejdřív nějakou chalupu na jihu. Ideálně někde, odkud bude možné dojíždět vlakem do Prahy. Hledat jsme začali někde kolem Olbramovic.

Eva: Tam jsme si v okolí vyhlédli hezký menší stateček. S lesem a s rybníkem…

Ivo: Fakt krásný. Vyjednávali jsme asi půl roku, ale nakonec to nevyšlo. Pak jsme se dozvěděli o prodeji Sudkova dolu, který jsme shodou náhod navštívili asi rok předtím, v době kdy jsme ještě aktivně nehledali. Moc se nám tam tehdy líbilo, říkali jsme si, že o něčem takovém si můžeme nechat jen zdát. (smích) V našem hledáčku byly zprvu chalupy s pozemkem okolo dvou tisíc metrů čtverečních.

Eva: Dokud jsem nešla na permakulturní kurz. Od té doby jsem byla přesvědčená o tom, že potřebujeme alespoň hektar. Zlomová pak byla návštěva jednoho statku s koňmi. Domluvili jsme si tehdy prohlídku, ale nějak špatně jsme si rozuměli a realiťák na nás čekal jinde. Když už tam ale byl, řekli jsme si, že se tam zajedeme podívat. Po příjezdu na místo jsme pomalu ani nechtěli vystupovat z auta, jaké bylo všude bahno…

Ivo: …ale právě tam jsme pochopili, že velké prostory a pozemky mají nakonec obrovský potenciál. Tehdy jsme si poprvé řekli: „Ano, může to být vlastně velké.“ O několik měsíců později, když nám nevyšel ten statek u Olbramovic, jsme se dozvěděli, že je stále na prodej ten Sudkův důl. Vyrazili jsme na druhou prohlídku a už padesát pět dní na to jsme to měli zapsané v katastru. Na podzim 2011 jsme dostali klíče a začali tu trávit víkendy.

Jaké byly vaše první dny v novém domě?

Ivo: Než se Eva přestěhovala, jezdili tam s námi na víkendy přátelé. Vlastně jsme tam řadu měsíců nebyli žádný víkend sami. Místo podpory nám ale na začátku všichni říkali „To vás zničí. To se rozvedete. Jste se zbláznili!“ Až někdy v červenci, tuším, jsme tu trávili první víkend úplně o samotě. 

Eva: Vůbec nic tady nebylo. Jen zima! Vzpomínám si, jak jsem tu úplně první den čekala na kamnáře a na Iva, až přijede, ale oni pořád nikde. Tak jsem jen seděla, rozhlížela se a přemýšlela nad tím, co tady vlastně budeme dělat. (smích)

Kdy jste se přestěhovali natrvalo?

Eva: Já někdy v květnu 2012 a mohl za to vlastně pes. Pražské procházky Stromovkou mu očividně nesvědčily, opakovaně ho trápily nejrůznější virózy. Tak jsem si řekla, že se na čas odstěhuju na statek, aby se pes srovnal. Uzdravil se tu za dva měsíce, ale já už se do Prahy nevrátila. Rok se tam vracel Ivo sám a sem jezdil na víkendy, až nakonec odsud začal do práce dojíždět denně. Nad tím, že by z práce odešel, jsme nepřemýšleli. Jeho příjem nám pomohl vyhnout se takovému tomu stresu z toho, že tu teď ještě musíme začít rychle vydělávat. Nebyl to pak pocitově takový boj. Díky tomu, že jsme měli čas a že se tu dalo přebývat, jsme se nemuseli ani nijak extrémně zadlužit. Jasně, máme hypotéku, ale nemuseli jsme si půjčovat na opravy nebo třeba na rozeběhnutí nějakého byznysu tady.

Kdy jste se tedy pustili do rekonstrukce a jak to probíhalo?

Ivo: Na začátku to tu bylo hrozně ošklivý. Betonová podlaha po komouších, okna, která z domu dělala vyloženě zrůdu. 

Eva: Nejdřív se udělala taková spíš estetická rekonstrukce, tak, aby se tu dalo být. Vybílilo se tu a tak. Pořád se tu ale topilo jen dřevem.

Ivo: Když jsme tu začali trávit víc času a náš holešovický byt už skoro nevyužívali, začali jsme ho pronajímat na Airbnb. Fungovalo to tak asi rok, ale pak nám přestalo dávat smysl i to, takže jsme ho prodali a pustili se do pořádné rekonstrukce, která probíhala pod dozorem a s pomocí pamatkářů i státu. Protože tady jsou památkově chráněné i obvodové zdi, zkrátka všechno. (smích)

Eva: Začali jsme tím, že jsme vytloukli ta nesmyslná komunistická okna, která sem vůbec nepatřila. Podařilo se nám naštěstí najít pár původních oken a podle nich nechat udělat stejná. Pak se pokračovalo novou krytinou na tvrzi a rok na to se dělaly omítky.

Ivo: Když se dělaly omítky tvrze, objevili jsme v jižní fasádě čtyři otvory, které zasahovaly hluboko do do zdi. V nich se objevily bytelné kuláče – částečně uhnilé, částečně zachované až na kůru. Šlo o kotvy stavebního lešení z doby, kdy se tvrz stavěla. Vzorky se poslaly do brněnské dendrochronologické laboratoře, kde se ukázalo, že se dřevo kácelo v roce 1490. V tomto roce se pravděpodobně tvrz stavěla.

Eva: Pak přišel čas na to, abychom dali dohromady i obytnou část. A nakonec, opět pod dozorem památkářů, došlo i na citlivou přeměnu chléva v kvasný sklep, kde ve 45 dubových sudech kvasíme cider.

Ivo: Trvalo devět let, než dům získal dnešní podobu. A to stále ještě nejsme se všemi pracemi hotoví!

Kolik je tu celkem budov a jak velký je k tomu pozemek?

Ivo: Je tady chalupa, kolna s malým chlívkem, předělaným na saunu a sušírnu ovoce. Pak bývalá maštal, dnes ciderárna. Dál stodola bez krovů a nakonec tvrz, úplně původně určená k bydlení, později předělaná na sýpku. Tam se dneska suší maso a jednou v ní možná budou balzamické octy. Za dochování zdejších budov vděčíme hlavně panu profesoru Škabradovi, který to koupil asi 10 let před námi a který tu každé léto pořádal pro partu studentů lidové architektury z ČVUTu taková řekněme praktická cvičení, během kterých budovy opravovali původními metodami a vlastně je zachraňovali. Dneska by už člověk nepoznal, že se tu něco opravovalo, protože se to dělalo opravdu citlivě. Nebýt profesora Škabrady a jeho studentů, dnešní ciderárna by tu už nestála. Podařilo se jim taky najít zasypanou studnu. Vědělo se, že tu je, ale nebylo jasné, kde. Oni ji našli a celou, 18 metrů hlubokou, vyčistili. Dodnes funguje a je v ní 10 metrů vody.

Zmínili jste, že vyrábíte cider. Jak jste se k tomu dostali?

Ivo: Máme pár kilometrů odsud kamarády na mlýně, ke kterému patří nádherný, osmdesátiletý sad. Jeden rok byla bohatá úroda jablek, a tak jsme je poprosili, jestli bychom si nějaká nemohli odvéz, že z nich zkusíme vykvasit cider. Tehdy jsme vyrobili úplně první ročnk Utopie, asi 600 litrů. Do léta se všechno s přáteli vypilo! 

Utopie? Jak jste přišli na takové pojmenování?

Ivo: Když jsem cidermaking studoval v Anglii u gurua konvenčního cidermakingu, úplně přirozeně mě zajímalo, co se stane, když některé konvenční kroky procesu výroby neudělám, něco vynechám nebo udělám jinak. Na všechny moje otázky ale lektor odpovídal jen „Just don’t do it!“ a vůbec nebyl ochotný se o tom dál bavit. Takovými dogmaty jsem se řídit nechtěl a nakonec zjistil, že to jde i bez nich. Podle lektora to ale nebylo možné a odtud tedy pochází název Utopie – cider původního britského střihu, kdy se kvasilo úplně do sucha. Je ale kvašený spontánně, čili místními kvasinkami, nepoužíváme síru, nefiltrujeme. 

Plánujete se výrobou cideru do budoucna živit?

Ivo: Snad jednou ano, ale není to cíl. Všem věcem, do kterých se tu pustíme, se věnujeme hlavně proto, že nás baví. Myslím, že i díky tomu se Utopii nakonec tak daří. Vozíme ji do Londýna i do Japonska… Ono nám vlastně to, že mám v Praze dobrou práci, umožňuje tyhle naše věci nekurvit a dělat je v tom utopickém ideálu. Nic nás netlačí k tomu vyrábět cokoli na objem kvůli zisku. Takže se všechno, co vydělá Utopie, investuje zpátky – do vybavení a do toho, abychom to mohli zase o kus posunout.

Eva: Prvotní, možná trochu bláhový záměr byl, že se cidermakingem budeme jednou schopní uživit, někdy v důchodu, až se nám nebude chtít jen tak sedět u televize a nic nedělat. Ale že se mezi lidi i do restaurací rozšíří Utopie tak rychle, jsme nečekali. Mysleli jsme, že to potrvá třeba deset let. Než se to pořádně naučíme a tak. 

Ivo: Ciderem ale určitě nekončíme. (smích) Pustili jsme se i do výroby octů. Při experimentování s novými cidery vznikají totiž také šarže, které nás nakonec ničím nezaujmou. Ty je pak možné už jen vypálit nebo z nich vyrobit ocet. A nás spíš zajímá to druhé.

Eva: Máme tu ale také v jedné místnosti v chalupě právě rozřezaný kmen stromu na metrová polena, která jsou zabalená v igelitech a naočkovaná myceliem hlívy ústřičné. Na jaře je dáme ven, částečně zahrabeme do hlíny a několik dalších let tam budeme sklízet hlívu.

Ivo: Máme i takový skromný chov kaprů. Na to, abychom je jen tak prodávali, je jich málo a zvětšovat chov nechceme. Spíš z nich budeme dělat rybí omáčku, což zní možná neobvykle, ale je to naprosto skvělá věc.

Eva: A aby toho nebylo málo, začali jsme sbírat dřevokazné houby, možná příští rok začneme na směsi pilin a výlisků jablek pěstovat šiitake a podobně. Vždycky se člověk naučí něco, co ho přirozeně dovede k něčemu dalšímu a celé to pak dohromady dává obrovský smysl. Je to vlastně takový uzavřený kruh. 

Kdykoli vás ale pohltí nějaké navazující nové téma, musíte si toho taky dost nastudovat, ne? Kde na to berete čas?

Ivo: Když byl Hynek malý, střídal jsem Evu po mém návratu z práce, aby se i ona mohla trochu vyspat. Vzal jsem si spícího Hynka do šátku nebo manduky a měl zhruba 5 hodin na takové noční samostudium. Četl jsem knihy, okukoval instagramy zahraničních cidermakerů, vymýšlel technologii. Volný čas jsem zkrátka trávil tímhle samostudiem. Ne, že bych si občas na Netflixu nepustil nějaký seriál, ale takovým druhem zábavy trávíme minimum času. 

Eva: My ani televizi nemáme, neměli jsme ji už v Praze. Radši se prostě zabýváme tím, co nás zrovna nadchne. Ať už je to fermentování, chování zvířat nebo sušení masa. Už si ani nepamatuju, co všechno jsme vyzkoušeli. U něčeho pak zůstaneš, něco opustíš. Vedle těch překážek a těžkostí přijdou často i poznání, že se původní představa docela dost liší od reality. Člověk to ale postupně všechno zpracuje, odfiltruje a nakonec si vždycky najde tu svoji cestičku.

To je pravda. Změna životního stylu to ale musela být po přestěhování určitě velká. Nechybí vám Praha? Nemáte někdy pocit, že jste se tu, jak se tak říká, trochu zahrabali?

Eva: Občas se mě někdo zeptá na to samé. (smích) Nemám ten pocit. Mívali jsme sice v Praze prostorný byt na krásném místě a bylo to fajn období, ale s dítětem bych tam být nechtěla. Už před covidem jsem všem říkala, že jít sem bylo fakt dobré rozhodnutí. Období pandemie mě v tom jen utvrdilo. S Ivem jsme navíc oba dost společenští, a tak sem za námi pořád někdo jezdí. Izolovaní si nepřipadáme.

Ivo: Místo Prahy jezdíme do Tábora. Je to sice menší město, ale začíná se to tu rozjíždět. Vrací se sem z těch pražských kaváren a byznysů lidé, kterým je dneska třeba třicet a ty zkušenosti, nápady a vize sem vozí s sebou. Vznikají tu díky tomu perfektní věci, akce a aktivity. Slyšeli jste o Honzovi Čulíkovi?

To je takový místní gastrobuditel. Nejdřív si tu otevřel naturální vinný bar, který postupem času proměnil na bistro, kde vaří různí čeští i zahraniční šéfkuchaři. 

Eva: Honza navíc zastává takovou „ultra local“ filosofii. Veškeré suroviny nakupuje od dodavatelů v okruhu 20 km. „Kam dojedu na kole, tam nakupuju,“ říká.

Ivo: Honza u nás každé léto organizuje gastronomické sympozium, kdy se tu na pár dní sejde parta deseti dvaceti kuchařů, baristů, výrobců všeho možného. Každý má svůj malý gastroprojekt, který si v práci nemůže zrealizovat nebo jen částečně a tady se do něj může pustit naplno. Je to vlastně takový tábor pro dospělé nadšence dobrého jídla a pití dělaného původně, bez zkratek. Minule se tu třeba dělalo halloumi z mléka od místního biofarmáře a jako vedlejší produkt vzniklo plno riccoty. Někoho tu napadlo, že když je riccota, nesmí chybět pizza. A že když pizza, tak je zkrátka potřeba postavit na ní pec. Ještě o půlnoci jsme jí začali stavět a do 24 hodin fakt stála! Za dalších 8 jsme z ní vyndali prvních 20 pizz. Materiálu tu zůstalo po předcích dost a hodně různorodého, takže se tu nakonec tak nějak vždycky najde všechno, co je právě potřeba. Takových zážitků odsud máme víc, v Praze by se nám nic podobného přihodit nemohlo.

A jak se na takovém místě žije s dětmi? Má tu Hynek nějaké vrstevníky a kamarády?

Ivo: Když jsme sem šli, tak jsme vlastně vůbec neřešili, kam bude jednou Hynek chodit do školky, do školy… Ale shodou náhod jsme se přestěhovali na místo, poblíž kterého začaly tou dobou vznikat waldorfská školka i škola. Takže to nakonec plynule zapadlo do té naší životní skládačky. (smích) 

Eva: Hned ve vedlejší vsi žije ještě další mladá rodina s dětmi. Naďa je architektka, Honza restaurátor papíru a výrobce fermentované březové mízy. Ti jsou takový náš středobod tady a i za nimi sem jezdí celá řada zajímavých a inspirativních lidí. Pak tu je, ještě v jiné vsi, další podobně naladěná rodina. Naštěstí je tu ta školka a taky sem jezdí dost návštěv s dětmi, tak se to dá zvládnout.

Takže Hynka denně vozíte do školky?

Eva: Ano, s tím jsme do toho tak nějak šli. Není to ideální, ale prostě to tak je. 

Ivo: Ono by to v Praze asi časově vycházelo stejně. Půl hodiny tam, půl zpátky, dvakrát denně.

Ivo: S dojížděním do školky i do školy si rodiny vzájemně pomáhají. Jednou vezete všechny děti vy, jindy vám ho zas přivezou a dovezou jiní rodiče.

A ty sám odtud, Ivo, ještě pořád dojíždíš do Prahy za prací?

Ivo: Jeden dva dny v týdnu ano, jinak pracuji z domova. Ale myslím si, že nebýt covidu, jezdil bych podstatně častěji. Předtím jsem dojížděl denně. Hodinu patnáct až hodinu třicet jedna cesta na trase Tábor Praha. Odsud do Tábora je to na půl hodiny autem. Ale nebylo to až tak špatné, vážně! Jezdil jsem první třídou a minimálně každé ráno jsem tak míval kupé sám pro sebe a pro práci. Takto brzo jezdilo jen pár lidí. To byla úplně luxusní kancelář. Zvládal jsem to okolo sedmi let. Ale uznávám, že tohle je ještě lepší. (smích) 

Začali jste tu jako bezdětní a teď už tu máte syna. Když ta dvě období bez a s Hynkem porovnáte, v čem se nejvíc lišila? 

Eva: Bez dítěte je to v podstatě sranda, můžeš si tu blbnout, jak se ti zachce. Chovali jsme tu ovce, husy, indické běžce, včely a já už ani nevím, co všechno. Ještě to chvíli šlo, když byl Hynek miminko, člověk sáhl do vlastních rezerv. Ale to nejde dělat do nekonečna, že?

Když jsme sem jeli, míjeli jsme ceduli s označením slepé ulice. Tady už to dál nikam nepokračuje?

Ivo: Ano, a tak jsem jedou jen lidé, kteří tu mají co hledat. Není to průjezdná vesnice, nikam dál se skrze ní už nedostaneš. Leda offroadem dál na Bezděčín. Než jsme se sem přestěhovali, měli jsme multivana, ale ne čtyřkolku. Dvakrát nás s ním musel tahat traktor, tak jsme se pak rozhodli pořídit něco silnějšího, co zvládne i ty místní polňačky.

Mohlo by Vás zajímat

Zuzka, Honza a Anežka

Andrea a Vojta

Ľubo a Martina