Není tu ten tlak

Michal a Ivana

Michal, Ivana a jejich tři děti žijí na dalekém severu v Jindřichovicích pod Smrkem, v blízkosti Polských a Německých hranic. Jindřichovice, vesnice v bývalých Sudetech, jsou zvláštním místem, jež delší dobu přitahují svobodomyslné experimentátory, kteří si zde v rámci různých projektů zkoušejí žít po svém. Svou základnu si zde vybudovala i iniciativa Svoboda učení propagující respekt k dětem a samořízené vzdělávání jejímiž dlouholetými členy jsou i Michal s Ivanou. Tuto vzdělávací laboratoř spravují a žijí v ní i se svými dětmi Natálkou, Kryštofem a Zachariášem.

Kudy vedla vaše cesta až sem na konec světa, do Jindřichovic pod Smrkem?

Ivana: Vzali jsme to postupně, když byl Natálce rok a půl, už jsme nechtěli být ve městě, tak jsme se přestěhovali do Stříbra. Tam jsme byli šest let, bydleli jsme v činžáku s takovou malou zahrádkou. Bylo to moc fajn. Snažili jsme se tam najít nějaké lidi, kteří by nám byli blízcí stylem výchovy, což úplně nedopadlo. Po čase nám došlo, že už opravdu chceme na venkov, že chceme, aby se děti mohly volně pohybovat venku a že potřebujeme najít nějakou komunitu lidí, kde bychom se cítili dobře a nebyli bychom pořád ti divní, co chodí bosi a nosí děti v šátku. 

Michal: Hodně nám chyběla komunita, ve které by lidi měli podobné hodnoty, životní styl i přístup k výchově a vzdělávání jako my. Ve Stříbře jsme se snažili rozjet lesní školku, byli jsme zvědaví jestli se nějací lidé chytnou nebo ne. Tenhle projekt fungoval půl roku a pak prostě skončil. Vyhodnotili jsme, že nemá cenu snažit se všechny předělat a přesvědčovat lidi, kteří prostě nejsou podobně naladění jako my.

Ivana:Tou dobou už jsme spolupracovali s iniciativou Svoboda učení, pro kterou se hledalo místo mimo Prahu, kde by mohlo být zázemí – dnešní SvoboDum. Shodli jsme se na tom, že tam budeme dělat správce. To hledání objektu trvalo hodně dlouho, možná dva roky.

Michal: Pořád jsme byli nějak zaseknutí na tom, že to musí být u Prahy, aby to bylo dostupné pro co nejvíc lidí z celé republiky. Rok jsme hledali přes inzeráty a přes známé, objeli jsme asi 25 nemovitostí, statky, zbořeniny, tvrze a chalupy.

Ivana:Michal byl vždycky ze všeho nadšený a já mu dokola říkala, že nemůžeme jít bydlet se třemi dětmi do nějakého bývalého kravína.

Michal:Po roce, když už jsme byli úplně vyčerpaní, jsme se otevřeli tomu, že to nemusí být nutně u Prahy, že to může být i někde dál, což i odpovídalo našim finančním možnostem. Pak se na doporučení Jardy Duška, který má tady ve vsi hliněný dům objevili Jindřichovice.  Nejdřív jsme si říkali: „To je úplně u hranic na Frýdlantsku, to je strašně daleko, oba jsme z jižních Čech, máme tam rodiče…“ Nic ale není ideální a tohle bylo takové minus, které jsme se rozhodli akceptovat. 

Ve finále rozhodl pro Jindřichovice spíš objekt samotný nebo vědomí, že se tu usadila už docela zajímavá a pestrá komunita podobně smýšlejících lidí?

Michal:Asi obojí. Celé to tu vzniklo asi před deseti, patnácti lety. Bývalý starosta Petr Pávek, sem přitáhl spoustu mladých alternativních rodin. Vesnice nechala v rámci developerského projektu postavit asi osm dřevostaveb, takové ekodomky, do nichž se postupně nastěhovali alternativci, kteří chtějí vzdělávat děti doma, rodí doma, kojí, šátkují a tak. Postupně tu tedy díky tehdejšímu starostovi vznikla tahle specifická komunita.

Jak vás přijali místní?

Michal:Z místních je tu málo rodin, které by tu měly nějaké delší kořeny, většina lidí sem přišla po válce, tak se tu ani nedá moc rozdělovat na nově příchozí a starousedlíky. Všichni jsou tu tak trochu náplava.

Sami se snažíme vycházet se všemi, neuzavírat se a nevytvářet si takové ty partičky, baví nás účastnit se těch běžných vesnických akcí jako tancovaček, zábav… první zimu jsem třeba chodil hodně často hrát s místními fotbal. Je to hodně o pokoře, prostě přicházím někam, kde nejsem úplně doma a měl bych mít upřímný zájem být s těmi lidmi a ptát se jich, jak to tady funguje.

Jak to máš pracovně? Pro většinu lidí, kteří se rozhodují, jestli se přestěhují na vesnici, a obzvlášť na takhle odloučené místo, je způsob obživy zásadní téma.

Michal: V práci jsem si to musel uspořádat tak, abych mohl dělat home office. Snížil jsem si úvazek na polovinu, čímž nám klesl příjem. Díky přesunu do Jindřichovic a tomu, že tu děláme správce se nám ale taky dost radikálně snížili životní výdaje. Ve Stříbře jsme byli v klasické pasti, kdy musíš hodně pracovat a polovinu peněz, které vyděláš dáš na hypotéku. Tady máme dohodu, že bydlíme zadarmo, staráme se o dům a díky tomu neřešíme hypotéku a máme taky mnohem víc času být jako rodina spolu.

Já jsem původně sociální pracovník a teď pracuju v agentuře, která pomáhá městům rozjíždět sociální projekty. Poslední dobou jsem se dostal na expertní pozici, díky níž můžu pracovat z domova – jsem v podstatě takový ten chytrák, který píše metodiky a radí lidem, jak to dělat.

Většinu času jsem tady, ale nárazově, průměrně jednou za 14 dnů až měsíc jedu na poradu do Prahy nebo někam jinam.

Denně pracuju průměrně nějaké tři čtyři hodiny doma z kanceláře, klasicky na počítači, pak máme společný oběd a zbytek dne dělám co je třeba kolem domu nebo připravujeme akce Svobody učení jako letní worldschoolingový pobyt, staráme se o propagaci a komunikaci. Je toho hodně a je to pestré, což mi vyhovuje.

Máme to rozdělené tak, že já řeším věci ohledně domu a akcí a Ivka je víc s dětmi a stará se o domácnost a zahradu.

A tobě jako ženě v domácnosti se tad žije dobře?

Ivana:Já to beru jako svůj úkol, který mě baví. Ráda opečovávám rodinu i ostatní, kteří sem přijíždějí, starám se o ně i o celý dům. Moje práce je přichystat dům pro hosty, aby bylo povlečeno, uklizeno.

Zároveň jak Zachariáš odrůstá, sama přemýšlím, co tu budu do budoucna dělat. Vymýšlím nějaký svůj byznys. Po těch devíti letech s dětmi už potřebuji začít dělat něco svého.

Šiju a baví mě vaření, ale asi to nechci mít na plný úvazek. To by mě asi už potom úplně nebavilo. Takže spíš vymýšlím, co bych mohla dělat. Ale jinak mě to baví. Já to mám ráda, to žití. Když je ta rodina pohromadě, tak to mám fakt ráda. 

Přemýšlíte, kam půjdete až skončí období vašeho správcování?

Michal:Od začátku jsme domluvení tak, že bychom si tady ve vsi časem chtěli najít nějaký svůj menší domek nebo chaloupku, kde budeme mít zázemí. Vesnice se nám líbí a už se nechceme stěhovat. 

Chtěli bychom být co nejblíže, abychom byli pořád v kontaktu a abychom sem mohli docházet každý den. Chceme se na tom pořád podílet, ale taky mít něco svého. Nepotřebujeme velkou zahradu, protože tady bude pořád velký, dvouhektarový pozemek a dost práce.

V téhle životní fázi nás to prostě chytlo a chceme tu být, dokud tady budeme spokojení. Až budou děti větší, někdy v pubertě, tak už pro ně možná vesnice nebude tak zajímavá. Teď, si ale myslím, že je to pro ně ideální prostředí. Můžou být v přírodě, poflakovat se venku s kámoši… Jsme tu na konci světa, silnice končí tady ve vesnici. Je to jako v knížce Děti z Bullerbynu. Děti se můžou volně bohybovat kdekoli venku a my to nemusíme organizovat. Můžou jít k sousedům nebo oni přijdou sem, všechno je spontánní, což je super.

Ivana:Dětem se tady na vsi jakoby prodlužuje dětství. I vzhledem k tomu, že nechodí do školy a tomu, že jsme v komunitě lidí, která tyhle věci neřeší, nemají ani oni potřebu řešit jaké mají oblečení, jestli mají dobrý telefon, jaký mají tablet, a to je skvělé. Neřeší jestli mají děravé nebo čisté oblečení. V tom vidím velké plus. A myslím, že to k tomu dětství prostě patří.

Michal:Není tu ten tlak jako někde ve městě nebo na základce orientované na výkon, kde musíš mít samé jedničky, tlak aby byly “nějaké”, aby zapadly. To je jedna z věcí, kterou jsme chtěli, aby zažily – takové to bezstarostné dětství. Od začátku pro mě bylo zajímavé, jak postupně začaly zkoumat okolí, postupně začaly dělat výpravy, šly nejdřív k silnici, potom dál do lesa pak na druhou stranu k rybníku a teď tu třeba jezdí celý den v děravých teplákách na kole.

Ivana:Je skvělé, že tady můžu i já dělat, co zrovna potřebuju – doma nebo na zahradě. Děti si hrají, je tady trampolína, pískoviště, Zachy si jezdí po té díraté cestě sám na kole a já nemusím vypravovat celou rodinu na to, abychom šli na dvě hodiny na hřiště, kde stejně nikdo nebude a kde není co dělat. Tak to je prostě úplně boží. 

Chybí vám něco z města? 

Michal:Ze začátku, první rok, jsme tady byli trochu izolovaní a hodně vázaní na tohle místo – s malými dětmi jsme nikam moc nevyráželi. Teď, jak odrůstá nejmenší Zachariáš, tak se snažíme častěji někam vypadnout a být sami.

Občas jedem třeba do Liberce, na nějaký koncert nebo na film, v tom jsme pořád trochu měšťáci, kultura je pro nás důležitá. Občas si potřebujeme vyčistit hlavu i od rodiny a od vesnice, ale už to není jako na vysoké, jednou za čas to stačí.

Ivana:Třeba teď jsme byli sami na víkend v Berlíně. Naše kamarádka Laďka, která tu bydlí v karavanu nám hlídala děti.

Michal:Navíc, té společnosti tu máme docela hodně. Jezdí sem hodně lidí na akce, takže tu určitě netrpíme nedostatkem kontaktů. Naopak když jsou tady pobytové akce, kdy tu v létě bylo 70 lidí 14 dnů v kuse, tak jsme potom rádi, když se třeba pár dnů můžeme zavřít a být sami.

A jaká je vize Svobody učení ohledně Jindřichovic do budoucna?

Michal: Vždycky jsme chtěli, aby tenhle dům, byl otevřený pro rodiny, které mají podobný životní styl a přístup k těm dětem, kdy se je snažíme brát jako rovnocenné, jako partnery.

Od začátku jsme chtěli, aby se sem mohli přestěhovat i další rodiny nebo aby tu měli alespoň dočasné zázemí. 

Ivana:Jedna rodina, kterou už vnímáme jako naši vlastní tu bydlí v karavanu několik dní v kuse každý týden, utíkají sem z Prahy. Další rodina se sem příští týden chce stěhovat s jurtou. Jsou z Brna a nemůžou sem jezdit tak často, takže tu pobudou vždycky třeba na týden v kuse. 

Michal:Plán Svobody učení do budoucna je, že bychom na louce chtěli postavit centrální větší dům, který by měl sloužit jako komunitní zázemí, aula s jídelnou, s velkou kuchyní, kde se budou moct lidé scházet. A na prostoru pozemku si budou moct přistavit třeba maringotku, slaměný domek nebo něco dočasného, co se dá zase rozebrat a odvézt.

Nově příchozím rodinám jsme už zvyklí říkat jak to tady funguje. V létě to tady totiž vypadá hrozně hezky, děje se tu spousta věcí, akcí, všechno je komunitní, všichni jsou happy a free a chodí tady bosí a prostě nevím co všechno. A pak člověka vyškolí zima, která je tady fakt drsná. Je tu kalamita, nedostaneš se odtud týden autem, nejde ti kotel a zamrzne ti voda. I místní nám říkali: „Když tady přežijete první zimu, tak to bude dobré.“ Takže i na to se snažíme nově příchozí připravovat, není to jen idylka.

Přírodní podmínky tady obecně mnohem víc prožíváš a mnohem víc ti ovlivňují život. Když ti tady během vichřice popadá deset stromů a nemůžeš se dostat do práce autem, tak si prostě řekneš: „Sorry, to teď musí počkat.“ Mě to rozhodně víc uzemňuje, musím víc řešit v uvozovkách přízemní věci, které se dějou tady a teď, nejsem tolik v budoucnosti a tolik v hlavě. Alespoň já mám ten pocit, že jsem se tu zklidnil, uzemnil.

Mohlo by Vás zajímat

Luděk a Monika

Zuzka, Honza a Anežka