Krajinu absorbuju do sebe

Lukáš a Růženka

Nápad udělat rozhovor s Lukášem Kudrnou a jeho ženou Růženkou se zrodil během jednoho zvláštního večera v Železném Újezdě. V místní ilegální putyce, která nárazově fungovala během pandemie se po večerech scházeli místní chlapi. Dost se pilo, nadávalo na covid a politiku a poslouchala se hudba. Pozdě v noci, po mnoha pivech Lukáš osazenstvu s patřičným výkladem pustil skladbu italského barokního mistra Stefana Landiho, pojednávající o pomíjivosti pozemského života. Zavládlo ticho a klid. Policajt, zedník, jezedák, malíř a další, všichni s posvátným, přiopilým výrazem ve tváři poslouchali ani nedutali. Nikdo z nás v ten moment nerozuměl italskému textu skladby Passacaglia della vita, ale všichni jsme se cítili být na jedné duchovní lodi. Vzácná, v čase jakoby zastavená vzpomínka.

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé ocitli v Železném Újezdě?

Lukáš: Kdysi jsem šel s kamarádem na výlet ze Ždírce přes okolní vesnice směrem do Mítova, kde mají moji rodiče chatu. Kolem desáté dopoledne jsme se zastavili v Újezdě a sedli jsme si do místní hospody. Venku byla hrozná zima, uvnitř naopak báječně, tak jsme tam nakonec zůstali až do večera. To bylo moje první, veskrze pozitivní setkání s touto vesnicí. Pak už jen zbývalo najít si tu odpovídající dům za solidní cenu a nastěhovat se. 

Jak dlouho jste hledali?

Lukáš: Hledali jsme asi rok, měli jsme vyhlídnutou moc pěknou nemovitost na Tachovsku. Už to vypadalo, že se dohodneme, ale pak jsem jednou přijel sem do Mítova k rodičům na tu zmiňovanou chatu a tam mě chytlo nějaký ukrutný dojetí z toho, že bych měl tenhle kraj opustit a přeštelovat se někam jinam.

Růženka: Tehdy se jasně ukázalo, že Lukáš prostě nikam jinam nemůže. Začali jsme tedy hledat něco ve vzdálenosti do 10 až 15 kilometrů od Mítova a znovu nám nahrála ta místní hospoda. Jeli jsme se totiž podívat na jednu chatu s pozemkem tady v okolí. Ta nemovitost se nám vůbec nelíbila, byli jsme z toho takoví přešlí, tak jsme si řekli, že zajdeme alespoň do té hospody, když to zase nevyšlo. Cestou jsme jeli kolem domu, který měl na sobě ceduli s nápisem Na prodej. Hned jsme tam volali a domluvili si prohlídku. Byli jsme první, kdo o dům projevil zájem, a když jsme sem vešli, měli jsme hned jasno. Letos jsme tu sedmý rok.

Jak to tady původně vypadalo?

Lukáš: Dům byl v původním stavu bez nějakých dodatečných rekonstrukcí, nebyla tu voda, kadibudka byla na dvoře. V patře bylo takové sedátko s kyblíkem, když se asi večer těm původním majitelům nechtělo z domu. Nahoře byla ložnice a půda, dole kuchyň a dílna. Dědeček toho pána, který dům prodával, byl totiž krejčí. Kdysi nejspíš šil a spravoval oblečení celé vesnici. Myslím, že měl přezdívku Jehlička. 

Růženka: Postupně jsme zjistili, že tím domem prošel skoro každý člověk z vesnice. Když jsme někomu řekli, kde bydlíme, většinou následovala odpověď „jo, tam jsem byl, tam mi šili kahoty“.

Lukáš: Tehdejšímu majiteli jsme asi padli do oka, protože nám dal hned klíče, a my jsme se sem nastěhovali ještě dřív, než jsme za dům zaplatili. Dodnes za námi jezdí, to si pak vždycky uděláme výlet na kole. Je to fajn chlap, hodně cestuje kvůli práci, ale sem se rád vrací, protože tu měl prarodiče. Právě toho pana Jehličku.

Růženka: My jsme se sem nastěhovali hned po šestinedělí, když se narodila malá. Na dvoře jsme se myli u pumpy, jeden pumpoval, druhý se tam ošplouchnul a pak jsme se vystřídali. Měli jsme tam takový malý paravan, aby na nás nebylo vidět z cesty, kdyby šel někdo kolem. Koupelnu jsme dostavěli až o dost později, takže Jůlinka vlastně dlouho dobu neměla tušení, že by taková divná místnost měla v domě být. (smích)

Lukáš: Do rekonstrukce jsme se ale pustili až po roce, ten první rok jsme tady žili v opravdu dost syrových podmínkách. Nechvátali jsme na to, prostě jsme se seznamovali s domem a okolím. Tu zmiňovanou koupelnu jsme dokončili až po třech letech, takže na kadiboudu a k té pumpě jsme se chodili mýt i první dvě zimy. Koupelnu jsme se slávou dokončili těsně před Vánoci třetího roku.

Od podzima do léta jsme taky museli pořád topit, protože dům nebyl nijak izolovaný, byla tu zima. Tehdy jsme od někoho dostali staré Petry, které topily opravdu vydatně. V přízemí jsme běžně měli dvacet stupňů, nahoře třicet a postupně se to nějak srovnalo. Měli jsme tu stará okna, která se občas v noci otevřela, když zafoukal silnější vítr. Bylo to strašidelné, ale užívali jsme si to.

Jak na přesun na vesnici a ještě do takových skromných podmínek reagovaly vaše rodiny?

Lukáš: Mým rodičům se zdálo, že je to holý šílenství. Nechápali, že jsme se rozhodli odejít z normálního bytu, kde všechno fungovalo, do týhle kadiboudový ubikace. Myslím, že měli představu, že by jejich syn měl bydlet v něčem lepším, možná někde na zámku se služebnictvem. (smích)

Já jsem o tom pak napsal text písničky. Právě o těch očekáváních, jak a kde by měl synek žít, aby to bylo v pořádku. Bylo to vlastně o téhle konkrétní situaci.

Růženka: Moji rodiče žijou v domě z roku 1760, takže to vnímali jako v podstatě luxusní dům a ještě „takovej levnej“! My jsme je sem tehdy vzali na prohlídku všechny najednou, takže se tady tloukly tyhle dva pohledy. Po prohlídce jsme šli všichni společně na oběd. Naši byli nadšení, vyptávali se a Lukášovi rodiče tam seděli zamlkle, nic neříkali. Byli z toho, myslím, docela zdrcení. Po čase, když ale viděli, že je tu Lukášovi dobře se z toho prvotního šoku oklepali a myslím, že dneska už jsou v pohodě. Navíc mají pár kilometrů odtud chatu, kde tráví čas celé léto. Za námi a za holkami to tak mají kousek.

Zmínili jste, že jste původně bydleli v Plzni v bytě, kde vám po materiální stránce nic nechybělo. Co tedy bylo tím hlavním důvodem, proč jste chtěli z města pryč i za cenu toho, že budete bydlet pár let v „kadiboudové ubikaci“?

Růženka: Plánovali jsme to už delší dobu. Byli jsme rozhodnutí, že nejpozději až se narodí děti, tak musíme zmizet, že ve městě se s dětmi žít nedá. Já jsem to takhle vnímala vždycky, já bych ve městě být dlouhodobě nemohla, potřebuju čistý vzduch, vyjít ven z domu a moct se nadechnout. Pro mě je tohle úplně zásadní.

Lukáš: Já jsem dlouhou dobu jezdil malovat na Kokšín a s tím kopcem jsem se postupně tak sžil, že jsem měl pocit, že mu potřebuju být blíž. Odsud ho mám na dohled.

Občas se mi ale po městě zastesklo, třeba když byla zima, bylo hnusně, že se nedalo jít ani ven. Pamatuju si, že jsem během té první, druhé zimy měl občas pocit, že mi v tom městě něco utíká, kámoši, kultura a tak. Postupně si to ale sedlo a dneska mě to vůbec netrápí. Zároveň jsme věděli, že pro nás není varianta takové to chalupaření jen na víkend. Tím jsme se později docela dobře bavili. Vždycky v neděli odpoledne jsme si tu sedli s petkou Bráníku a koukali se na odjíždějící auta, jak se inženýři a architekti vrací se do města. (smích). Přiznávám se, že v tom byla určitá škodolibá satisfakce. My jsme už nemuseli nikam.

Můžete říct něco o tom, jak probíhala rekonstrukce domu? Přece jen bydlet s dítětem v podstatě uprostřed stavby, to není úplně pro každého.

Lukáš: Jako první pracanty jsme tu měli takové dva lidové umělce, otce se synem, hrozně chtěli pracovat na hodinovku, ale pak se tady opírali o lopaty. Ten jeden vždycky říkal „dneska to bude den za tisícovku“, to byla taková jeho oblíbená fráze. Měl na mysli, že ten den si opravdu vydělá, protože předvede nějaký velký pracovní výkon, což se ve skutečnosti moc často nestalo. S touhle dvojicí jsme se rozloučili po tom, co nám tady těsně před Vánoci připojovali septik. My jsme už byli natěšení, že konečně řekneme „bye bye kadibudko“, ale ti dva ten den zničili na co sáhli. Pořád něco opravovali, kouřili, radili se a nic se nedělo. Postupně jsem z toho začal být tak na nervy, že když jsem tady na zahradě stál na okraji septiku a ten starší něco kutal v díře přímo pode mnou, nebyl jsem daleko od toho, abych ho vzal lopatou po hlavě. Úplně jsem to měl před očima. Říkal jsem si: „díra je vykopaná, všude samá hlína… „(smích)

Růženka: Ty dva roky jsem jim denně vařila, bylo to jako za komunistů, museli mít teplý oběd a pivo, jinak by nejspíš odešli, což jsme nechtěli riskovat. Jůlinka si na ně ale za ty dva roky tak zvykla, že si nejspíš myslela, že patří do rodiny.

Lukáš: Jednou jsme s tím mladším usazovali do rohu v podezdívce přístavby kámen do betonu a já jsem tu našel láhev 80 procentního rumu. Během toho, jak jsme z obou stran vehementně jistili ten kámen jsme ten rum vypili. Dodneška je samozřejmě nakřivo.

Pak jsem tady ve vesnici sehnal jednoho nadšence, který měl ve stavbě pokračovat, ten začínal vyloženě se zápalem. Nejdřív objednal spoustu stavebního materiálu. Když ten náklad ale ze stavebnin přivezli, tak se z toho množství zděsil, zmizel jak pára nad hrncem a pak měsíc nebral telefon.

Poslední fázi stavby už jsme svěřili stavební firmě. To bylo taky docela dobrodružství, ale naštěstí už to byla jen kratší epizoda.

Lukáši, jak to máš s prací? Dojíždíš kvůli ní do Plzně?

Lukáš: Učím na Zámečku (střední umělecká škola) figurální kresbu, technologii a grafické techniky. Jezdím tam, ale jen dvakrát týdně, což většinou využiju k tomu, že tam přespím a dočerpám město.

Baví tě to?

Lukáš: Jak se to vezme. Člověka může velmi snadno demotivovat, když od studentů delší čas necítí žádnou zpětnou vazbu. To se dělo především v poslední době během všech těch karantén, zavřených škol a online výuky. Zkus si učit figurální kresbu online! Vždycky, když jsem se po hodině online výuky rozloučil se studenty, slyšel jsem, že mi odpověděli jen tři z patnácti. Ty taky hned vypnuli kamery a odpojili se. Ty ostatní to ani nezaznamenali, protože to měli zapnuté naprázdno. (smích) I když se jim nedivím, jako pedagoga mě to opravdu moc nemotivuje. Samozřejmě se najdou i studenti, které to baví, to pak funguje vzájemně a je to skvělé.

V dnešní době hodně lidí cítí jako jednu z velkých životních výzev zpomalení tempa jak v osobní, tak pracovní sféře. Vaší rodinu vnímám jako dokonalý příklad toho hodně užívaného termínu „slow living“, navíc v plně autentické rovině, protože vím, že na podobných trendech si nejdete. Jak to tedy máte? Je to ve vašem případě vědomá volba nebo to tak prostě vyplynulo? A jak se stavíte k tomu, že i tenhle přístup má svá případná negativa jako např. menší přísun peněz?

Lukáš: Anglické výrazy používané v českém jazyce nevidím úplně rád, ale chápu co tím myslíš. Ač se zdá, že žijeme pomalu, je i u nás dost často vše v kalupu. Buď uvnitř mě – takové ty složité myšlenkové procesy, které tam skáčou jeden za druhým. Anebo vně, když se soustředím a kontempluju, pochopitelně vidím, jak strašně to vše kolem spěchá. A podobné je to i s penězi, vnímám, jak rychle můžou přijít a odejít.

Růženka: Pro nás je to přirozená volba s přihlédnutím k tomu, co si reálně můžeme dovolit. Asi ne každého by takový způsob života, jaký my vedeme, uspokojil, mohl by se zdát jaksi ochuzený. A taky že je, od tisíce zbytečností, které člověka odvádějí od nahlížení do svojí podstaty a prožívání radosti z toho, že tu můžeme být, a navíc spolu.

Mám taky tušení, že přísun peněz bude v budoucnu záviset na úplně jiných mechanismech než na tom, jak se dokážeme časově zatížit. Na tohle téma ale na naší straně ještě probíhá cílený průzkum.

Lukáši, cítíš, že se s odchodem z města změnilo i něco ve tvojí tvorbě?

Lukáš: Určitě. Dřív jsem měl pocit, že pro to, abych mohl malovat venku, potřebuju vzít stojan a opravdu někam dojít, tam stojan postavit a zaznamenávat. Dneska mám spíš pocit, že tu okolní krajinu nějakým způsobem neustále absorbuju do sebe. Když si pak doma v aťasu stoupnu ke stojanu, nechám jí ke mně přijít. Tím, že jsem tam venku něco prožil, ze mě nějaké místo a atmosféra sama vystoupí.

Vím, že hodně času trávíš ježděním na kole po okolních lesích a kopcích. Je to součást procesu práce?

Lukáš: Ano, to je takový druh luxusu, který si rád dopřávám, třeba včera jsem najel 60 kilometrů. Občas se stane, že za jednu vyjížďku těch míst a momentů nachytám a nasaju víc a v ateliéru pak z toho zkomponuju jeden celek.

Dřív jsem chodil malovat se vším náčiním jen pěšky a nikdy se mi nestalo, že bych zmoknul. V poslední době už jsem ale trochu zpohodlněl a vyrazil jsem dokonce několikrát autem! Maloval jsem přímo u něj, abych v případě deště všechno stihnul sklidit. Evidentně jsem ale ztratil svou původní bdělost, protože jsem zmoknul úplně na kost i tak. Chtěl jsem za každou cenu domalovat mrak, spadlo pár kapek jako varování a když jsem toho nedbal, spustil se liják.

Která místa v Brdech mají pro tebe nějakou speciální energii, kde rád maluješ a kam tě to táhne se vracet?

Lukáš: Kokšín má privilegium toho prvního, další jsou Padrťské rybníky, Chynínské buky a Getsemanky, celý ten jižní cíp Brdů, kompaktní lesní plocha. Ale i jiná místa mají génius loci ve správném okamžiku, počasí a osobním rozpoložení. Na výše zmíněná místa mě to přitahuje neustále, nejvíc ale maluju doma v ateliéru.

Děláš u vás doma jednou ročně vernisáže, chodí na ně místní?

Lukáš: Několik jich vždycky přijde. Jedna polovina si chce především prohlídnout dům a druhá má chuť na chlebíčky a na pivo. Většinu hostů tak tvoří kamarádi a známí z města a díky tomu je tu docela slušná účast a pestrá směs lidí. Jednou sem přišla taky nějaká starší paní, kterou jsem nikdy neviděl, obcházela obrazy a dost nahlas mi říkala takovým familiérním tónem: „No vidíte, jak jste se zlepšil, to je dobře, že už nemalujete takový temný věci, šikovnej!“  Vůbec nevím, kdo to byl a kde se tu vzala.

A neměla pravdu?

Lukáš: Já si myslím, že tvorba se skutečně proměňuje permanentně. O tom ta paní ale podle mě věděla úplnej prd!

Mohlo by Vás zajímat

Ľubo a Martina

Ester a Tomáš