Menu
Michal, Jana, malý Iky a stádečko sedmi beranů žijí na statku poblíž východočeské Chrudimi. Toto místo spravují a společnými silami obhospodařují i okolní pozemky. Dokazují tak, že pokud chce člověk žít svobodně, stačí k tomu odvaha a jistá míra skromnosti.
Úplně na začátek je třeba říct, že bydlíte v domě, který není váš, a kde i nájem splácíte prací. Staráte se o cizí nemovitost a k tomu máte vlastní, malé stádo ovcí, které spásá louku kolem domu…
Michal: Je to tak, máme rádi svobodu a chceme si zachovat možnost ze všeho vyplout, což není možné, když máš vlastní nemovitost, na které jsi roky dřel a jsi zadlužený.
Nechceme nic stavět ani kupovat, když třetina domů v každé vsi je neobývaná a v podstatě chátrá. Napadlo mě to už před lety – proč si na sebe uvazovat hypotéku, když pro mě i vlastníka nemovitosti je výhodnější, když se dočasně o dům někdo stará, topí v něm, větrá a dělá opravy.
Poprvé jsme takhle bydleli v domě jedné starší paní v Tisé, na severu v bývalých Sudetech. Paní majitelka mě tehdy oslovila sama, když jsem promítal fotky z Nepálu a náhodou se zmínil i o Tisé. Slovo dalo slovo a najednou jsem bydlel na vsi. Měl jsem kde bydlet, měl jsem co dělat a netrápilo mě, jestli mám hypotéku. Šlo mi o to žít, jak chci. Dodnes jsem přesvědčený, že je to skvělý způsob života. Moje žena to naštěstí cítí stejně a naše dítě to prostě cítí tak, jak to cítí rodiče.
Podobná dohoda byla i s majitelem této nemovitosti. Vlastní nemovitost, kterou nechce prodávat, ale ani jí využívat pro vlastní bydlení. Setkal se s námi a viděl, že máme chuť tady hospodařit a starat se o dům a ve výsledku z toho mají užitek obě strany. Pro nás je největším bonusem to, že můžeme teď a tady tvořit, hospodařit, sít, sázet, sklízet, opravovat, učit se novému, dělit se o výsledek naší práce s ostatními. S rodinou pana majitele. S vědomím, že každá „sezóna“ jednou končí. Vždyť vše jednou končí. Tak je potřeba do toho šlápnout teď. Bez strachu, co bude. Pak kráčíš lehce a věci se daří. A nebo nedaří. V takovém případě jsou stále tři cesty: přijmout to, změnit to, nebo prostě odejít.
A jak se ve vašem příběhu ocitly ovce?
Michal: Na to je úplně jednoduchá odpověď. Mě prostě štvali lidi. Ze dne na den jsem dal výpověď v ČEZu, kde jsem tehdy pracoval, a odletěl jsem do Karibiku, kde jsem strávil pár měsíců.
Když jsem se vrátil a šel znovu do práce, zjistil jsem, že to už nejde, že najednou nerozumím lidem.
Naštěstí se mi tehdy naskytla možnost spolupracovat na projektu rekultivace asi sedmihektarového pozemku se zámečkem a záměrem v budoucnu na tomto místě vybudovat ekovesničku, restauraci a hotel. Bydlel jsem v maringotce v blízkosti ovcí a najednou jsem zjistil, že jsou jako moje rodina. Dodnes bych ovci neublížil ani bych nejedl jejich maso.
Ovce jsou spirituální zvířata. Psa ošulíš, kočku možná taky, ale ovce do tebe vidí. I kdybys jí předtím stokrát drbal, tak pozná, když máš v kapse schovanou injekci s antiparazitiky a nepustí tě k sobě. Musíš se s nimi domluvit a to se mi na nich líbí, jsou jako děti, každá je jiná.
Teď máme sedm beranů. Není úplně snadné je sladit tak, aby byli v pohodě, ale nám se to daří. Je to alchymie smečky. A ony nás milují, jsou jak pejsci, jsou perfektní. Někdo má psy, někdo má kočky, někdo má pštrosy, my máme berany. Teď ještě přibude koza, abychom měli mléko pro Ikyho.
Malý je Iky, nebo Miky?
Michal: On se jmenuje Mikael Ikaro, má prostřední jméno. Ikaro od Ikaros. Jak říká pověst, měl trošku problém s uposlechnutím autorit, šel si za tím, v co věřil, i když ho to nakonec stálo život. Chtěli bychom pro něj, aby se v životě nepodroboval samozvaným autoritám, tak jsme si dovolili být jeho sudičkami. Mikael s “k” uprostřed je proto, že jsme měli v plánu cestovat do Střední Ameriky jako dřív. Vždycky mi tam komolili jméno na „Mičal“, „Mičol“, „Mičel“ a podobně. Proto jsme se rozhodli to jméno zjednodušit.
Zatím má svůj svět, dělá, co potřebuje, a autority moc neuznává. Ale je to neuvěřitelný dobrák, pořád se snaží s něčím pomáhat a není v něm taková ta zlomyslnost, kterou občas vidíš v jiných dětech.
Zajímalo by mě, jak vnímáte fakt, že jako rodina, která prostě z podstaty věci někde potřebuje zapustit kořeny, možná budete za rok, za dva někde úplně jinde? Nevadí vám to?
Michal: Možná, že tu ten kořínek zapustíme, zatím se nám tu líbí. Nemám ale ambice budovat něco na 300. 400 let dopředu. Já budu rád, když tady po mně nic nezůstane, proboha. Ať po mně zůstane uklizeno.
Jak to vnímáš ty z pohledu ženy? Nemáš potřebu budovat si místo, které bude vaše?
Jana: Já to moc nevnímám. Líbí se mi tu, je tu krásně. Vnímám potenciál místa, vidím co tu můžeme vytvořit, co můžeme opečovávat. A to mi zatím bohatě stačí. Nepředstavuju si budoucnost, já vidím, co je teď a to je pro mě především Iky. Řeším to spíš z pohledu ženy – nakrmit rodinu, mít, kde spát, a když přijdou nějaké trable, tak od toho je muž, a ten je vyřeší.
Samozřejmě, ale přemýšlíme i nad tím, kde bude dítě ve školce, kde bude ve škole, kam případně půjdeme, když by bylo potřeba odejít. Samozřejmě řešíme i tyto otázky, ale není třeba se v tom zacyklit, vždycky to nějak dopadne. Všechno má řešení. Při nejhorším si pronajmeme nějaký byt nebo dům.
Michal: Někdo žije na pětiletky, desetiletky. Dnes si vymyslíš plán, upneš se k němu, všechno mu přizpůsobíš, ale ten plán nezná tebe za deset let. Někde jsem četl, že když jedeš z Prahy do Brna v noci autem, taky si nesvítíš až do Brna, svítíš kousek před sebe a znáš směr, a to úplně stačí.
