Menu
Tento rozhovor je trochu atypický. Nikam jsme se kvůli němu nevydali a ani nezpovídali někoho nám neznámého. Udělali jsme ho v podstatě sami se sebou. Fotograf Petr se ptal svého kolegy Lukáše, spoluautora blogu Naokraj, a jeho ženy, jak se jim žije u nich na vesnici, jaké mají plány a jaké byly souvislosti vzniku tohoto blogu.
Protože se dobře známe, tak vím, že jste dřív žili dlouhá léta v Plzni. Co vás přivedlo po takové době sem do Brd?
Tereza: Začalo to vlastně hledáním chalupy, místem, kam bychom před městem utíkali o víkendech. Měli jsme jasnou představu o lokalitě, která nás uchvátila hlavně svou absencí polí a agroprůmyslu, to je v naší zemi téměř rarita.
Hledali jsme na realitních webech, jezdili na výlety a na prohlídky a ze zoufalství nechávali na obecních nástěnkách letáčky s telefonním číslem, na které nikdo nereagoval. Hledali jsme starou chalupu v původním stavu s velkým pozemkem, kterých bylo už před těmi sedmi lety v nabídce jako šafránu. Narazili jsme na jednu, která se nám líbila, ale když jsme se rozhodli, že do toho jdeme, realitní makléřka nám sdělila, že na chalupu už někdo složil rezervační poplatek. Hledali jsme tedy dál a trvalo téměř celý další rok, než se objevilo naše místo. Tenkrát jsme řekli, že do toho jdeme, rovnou na prohlídce.
Jak myslíš tu absenci agroprůmyslu?
Tereza: Železný Újezd leží na hranici CHKO Brdy, bývalého vojenského prostoru, a zároveň je relativně vysoko položený. Je tu trochu chladněji než v okolí, jaro tu začíná o pár týdnů později než kdekoli jinde, podzim a zima jako všude v Brdech přichází dřív. Tyhle faktory asi z velké části zapříčinily, že se tady díkybohu nedaří klasickému extenzivnímu zemědělství. Všude v širokém okolí vesnice jsou jen lesy, louky a pastviny pro zvířata. Aby člověk viděl klasický lán pole, musí odtud ujet zhruba deset kilometrů. Vnímáme to jako úplný zázrak a doufáme, že to takhle vydrží i pro naše děti.
Váš odchod z města dost souvisel i se vznikem celého blogu Naokraj, je to tak?
Lukáš: My jsme se do téhle lokality okamžitě zamilovali a začínali jsme chápat, že bychom tu chtěli být víc než jen na víkendy. Mně osobně je navíc celé to české chalupaření trochu proti srsti. Z dětství si pamatuju, že to byly dva oddělené světy a mezi nimi byla ostrá linie. Vesnice a město, víkend a pracovní týden.
Na chalupě byla totální svoboda, s bráchou jsme byli pořád venku, drandili na kolech a bez dozoru jsme se ještě s pár dětmi pohybovali po neuvěřitelně velké ploše mnoha a mnoha kilometrů. Chodili jsme spát později, pořád někde hořel oheň, ve kterém se dalo šťourat, prostě sen. Pak ale vždycky neúprosně přišla neděle nebo konec prázdnin, nervózní balení a odjezd zpátky do města. Doma šup do vany, umýt a ráno do školy. Už jako dítěti mi tahle schizofrenie byla dost nepříjemná.
Před těmi šesti roky v nás tedy dozrávala myšlenka, že to takhle nechceme a že se pustíme do rekonstrukce, abychom tu mohli žít trvale. Ve mně zároveň hlodala myšlenka, jestli tím ale dětem nějak neublížíme nebo jim přinejmenším do budoucna nezkomplikujeme život. Tak jsem se začal dívat kolem sebe a hledat rodiny, které podobný krok úspěšně zvládly. Díval jsem se samozřejmě do médií, ale nenašel jsem kromě pořadu Naše vesnice na ČT vůbec nic. Tehdy mě napadlo, že bude nejjednodušší, když to uděláme sami. Ty jsi fotograf a já zase často píšu texty jako doprovod prezentací a projektů. Od začátku jsem si byl tedy celkem jistý, že jsme schopni to zvládnout. Dalo by se tedy říct, že projekt Naokraj vznikl z nutnosti přesvědčit sám sebe, že je odchod z města na vesnici možný a že tím rozhodnutím na dětech a celé rodině nenapáchám moc velké škody. Byl bych moc rád, kdyby blog stejným způsobem posloužil i ostatním, kteří hledají inspiraci nebo odvahu k podobnému životnímu kroku.
Hledali jste dům v původním stavu. Jak probíhala jeho rekonstrukce?
Lukáš: Jak jsme se dozvěděli od původních majitelů, dům byl postaven v roce 1865. Nedávno jsme o tom mluvili s dětmi a chtěli jsme jim ten letopočet dát do kontextu, který by mohly líp pochopit. Mají rádi knížky a filmy o Vinnetouovi, tak jsem u nich zaskóroval informací, že když se stavěl náš dům, v Americe se proháněli bizoni a pistolníci přepadávali dostavníky. Mimo jiné ve stejném roce skončila válka Severu proti Jihu a bylo zrušeno otroctví.
Nejstarší část domu je postavena z vepřovic – hliněných cihel. Prostřední část domu byl původně chlívek a je z kamene, má metrové stěny. A poslední část, postavená až někdy ve třicátých letech, je cihlová. Dům je tedy dvacet sedm metrů dlouhá nudle, kterou jsme celou přizpůsobili bydlení. Z téhle různorodé skladby materiálů jsme měli docela obavy, netušili jsme, jak se dům bude chovat, až se v něm začne topit. Přece jen hlína, kámen a cihla pracuje s teplem a vlhkostí úplně jinak. Možná ale i díky tomu, že jsme skoro celý dům od jednoho konce k druhému otevřeli a máme tu minimum dveří, celý prostor dýchá a funguje bez problémů. Na několika místech jsme také odstranili stropy, aby došlo k většímu propojení s podkrovím, což také přispívá k cirkulaci vzduchu a tepla.
Dvacet sedm metrů dlouhá nudle. Jak se v ní žije?
Lukáš: Nám se ten dlouhý propojený prostor líbí a děti si ho taky užívají po svém. Je to ideální dům pro ježdění na koloběžce nebo závody v běhu. Štít domu ústí do vesnice, směrem k sousedům a rybníčku, a druhý, kde jsme většinu dne, je otočený do otevřené krajiny, do absolutního klidu pastvin a luk. Je to takový život v horizontále, navíc striktně orientovaný mezi východem a západem. S trochou nadsázky by se dalo říct, že tahle v zásadě nepraktická dispozice domu svědčí hlavně rodinám, ve kterých si čas od času každý rád užije chvilku o samotě. Když to na vás přijde, jdete prostě na druhý konec vlaku.
Tereza: Mně se na tomhle uspořádání líbí, že když stojím v ložnici, vidím dlouhou chodbou přes kuchyň a obývák až ven na zahradu. Ale jsou dny, kdy v domě nachodím kilometry. A ta orientace domu je skvělá, náš denní koloběh vlastně kopíruje pohyb slunce. Ráno většinou trávíme v obýváku nebo jídelně, často sledujeme východ slunce, protože naše děti se budí hodně brzy. V poledne při vaření oběda se slunce přehoupne přes stodolu a pozvolna začíná svítit do kuchyně. Večer, když jdeme s dětmi číst, svítí zapadající slunce do ložnice, která se příjemně zahřeje, ale díky hliněným cihlám v ní nikdy není horko.
Jak dlouho rekonstrukce trvala?
Lukáš: Stavělo se dva roky, což mi dnes přijde vzhledem k tomu obrovskému objemu práce, co se tady udělala, úplně nereálné. Patří za to velký dík našim kamarádům, především jednomu z nich, který tady pracoval celou dobu a dohlížel na celou stavbu a milion dalších věcí kolem ní, které by mi jinak úplně unikly. Takže Johny, dodatečně díky!
Během rekonstrukce jsme jeli jen podle úplně základního architektonického rozkresu a celkovou vizáž domu jsme si utvářeli sami za pochodu. Dům se doslova překopal od základu, vždycky jsme ale dbali na to, aby v něm byla zachovaná původní atmosféra a historie tu byla patrná. Proto jsme všude, kde to šlo, zachovali původní krov, který je asi z padesáti procent odhalený a tvoří výrazný prvek interiéru. Podle mého vkusu jsou nejlepší rekonstrukce starých domů takové, které propojují původní historické rysy domu s těmi současnými. Ten kontrast starého a nového přináší do domu určitou dynamiku. Jednotlivé materiály a prvky v interiéru pak spolu začínají zajímavě komunikovat, vznikají tím nové vazby a interakce a příjemně se v tom žije.
Člověk si neustále připomíná, že žije ve stavení, které má svou historii, že se pohybuje mezi zdmi, které postavil někdo jiný holýma rukama. Uvědomuje si, jakou hodnotu pro lidi v té době asi dům musel mít a jak si ho museli vážit. Ač s tou rodinou nejsme příbuzensky spjatí, věřím, že nějak nás to s nimi propojilo. Prožíváme to svoje životní pinožení ve stejném fyzickém půdorysu jako kdysi oni, probouzíme se a usínáme doslova na stejném místě. Rostou tu naše děti stejně jako tehdy jejich. Když je venku bouřka a na tom otevřeném horizontu vidíme lítat blesky, prožíváme tu pravděpodobně úplně stejný pocit strachu jako oni před sto padesáti lety.
Víte něco o té původní rodině, která dům postavila?
Lukáš: O té úplně původní rodině ne, spíš o jejich potomcích, od kterých jsme dům koupili. Mám ale v plánu se ještě původního majitele na všechno doptat. Víme, že se našemu domu, tzv. „po domě”, říkalo U Kliků. Žádní Klikovi tady ale nežili, jméno si tedy museli vysloužit nějak jinak. Nám se to líbí, vnímáme, že máme v životě v ledasčem kliku, máme pořád být za co vděční.
Nedávno jsme byli s dětmi v Praze na Malé straně a Kiliho pak napadlo umístit do štítu našeho domu domovní znamení – zlatou kliku. Mně to přijde jako docela dobrý nápad, určitě by se to dalo udělat pěkně. Byla by to taková vtipná fúze mezi městem a vesnicí, mezi historií a současností. Ten název domu si určitě chceme podržet, máme pocit, že se opravdu týká i nás.
A co historie vesnice, má se k ní podle vás smysl v dnešní době odkazovat? Není to něco, co je prostě nenávratně pryč?
Lukáš: Myslím, že především pro děti je důležité, aby měli kontext místa, ve kterém žijí, co nejširší a orientovali se v něm. Je a bude to součást jejich osobní identity. Věřím, že právě vědomí tohoto kontextu jednou může být jedním z důvodů, který je povede k tomu, že tu budou chtít žít i oni. Možná. Když o místě, kde vyrůstáte, nic moc nevíte, když tam chybí příběhy, historky a taková ta ústně předávaná mapa místa, kde každý kámen a strom k něčemu odkazuje, tak vás k tomu místu nic silného nepojí. Tím spíš, že v dnešní společnosti chybí vazby mezi sousedy a děti se v terénu města a vesnice pohybují daleko míň než dřívější generace.
Z toho důvodu jsem u nás na vesnici začal dělat něco podobného, co děláme v projektu Naokraj. Začal jsem se sousedem-kamarádem obcházet místní dědy a babky a mluvíme s nimi, ptáme se jich na historii vesnice, historii jejich rodin, na cokoli, třeba i maličkosti, které dokážou vylovit v paměti. Příběhy, vzpomínky, historky. Ty rozhovory si nahrávám a archivuju. Co z nich jednou vznikne, zatím neřeším, důležité je mít to nahrané. Už teď po pár setkáních jsem se ale dozvěděl spoustu zajímavých věcí, o kterých bych jinak neměl ponětí. To, že si občas někdo nějakou vzpomínku vybájí nebo se vzhledem k času zkreslí, mě nijak nestresuje, nejsem historik.
Máš nějaký příklad?
Lukáš: Já zatím jako perličku hodnotím skoro všechno nové, co jsem se dozvěděl. Každá nová informace, i když třeba úplně banální, mě fascinuje. Těch informací je spousta a jsou to takové ty klasické historky, které se podobně odehrály asi skoro všude. V každé vesnici je na konci války nějaký zastřelený německý voják, je tam někdo, kdo se před lety oběsil nebo pár vyhořelých domů.
Zajímavá pro mě byla třeba vzpomínka jednoho souseda, jak v srpnu 68 pomáhal jeho matce v obchodě vážit brambory a když zvedl hlavu od váhy, viděl, že před krámem stojí ruský tank. Šel se podívat ven a za tím tankem stála vojenská kolona až na Planiny, což je šest kilometrů vzdálená vesnice nahoře na horizontu. Ten klikatý had musel být vidět v krajině v celé své délce. Není to žádná historická událost, jen malá subjektivní vzpomínka. Když ale znáte místo, ke kterému se váže, znáte ty pohledy do krajiny, znáte ty lidi, tak z toho zamrazí. Na téhle práci mě fascinuje, že jediné, co člověk potřebuje, aby nějaké místo oživil, je zeptat se. Když to uděláš, dozvíš se věci, které by jinak bez zájmu úplně zmizely. Čas by je pohltil, jako když hodíš kámen do vody.
Zmínil jsi práci. Víš, že i díky projektu Naokraj dost často řešíme, jestli je vlastně možné žít v dnešní době v produktivním věku na vesnici bez toho, abys měl svobodné zaměstnání. Jak to tedy máte s prací vy?
Lukáš: Já se živím jako grafický designér, mou prací je tvorba značek, log a vizuální identity, která je s tím spojená. Je to práce na počítači, kterou můžu dělat na dálku, nemusím tedy téměř nikam jezdit, vyjma schůzek s klienty. Práce je to sice svobodná, je ale také nejistá a hlavně je virtuální. Když pracuju, sedím sice v podkroví, ale mentálně jsem od domu a zahrady úplně odpojený. To mi už delší dobu nevyhovuje a rád bych to do budoucna změnil. A druhá věc, která mě čím dál víc zaměstnává, je tenhle blog, kam píšu veškeré texty. Asi by se hodilo říct, že na příští rok plánujeme s vydavatelstvím Labyrint vydat knihu, v níž se vrátíme k některým z našich respondentů a budeme sledovat, kam se jejich osudy vyvíjejí. Z koníčku se tedy postupně stává práce na plný úvazek. Třeba se objeví nějaký šílený mecenáš, který se rozhodne tenhle projekt sponzorovat a já se konečně budu moct věnovat pouze psaní. To by mě bavilo.
Tereza: Já jsem s dětmi doma. Dřív jsem měla malou kavárničku, bylo to jedno ze dvou prvních míst v Plzni, kde jste si mohli dát výběrovou kávu. Když jsem otěhotněla, věděla jsem, že energii a čas chci věnovat dítěti, tak jsme kavárnu zavřeli. Ale zkusila jsem si to, za to jsem vděčná. Teď mě už sedm let zaměstnávají hlavně děti a rodina, což se ale začíná pomalu měnit. I když se nám tenhle rok narodilo třetí děťátko, tak už cítím mentální kapacitu a hlavně chuť na něco jiného.
Oba tak nějak přirozeně (a asi i cíleně) směřujeme k tomu, abychom pracovali na místě, kde žijeme, a zároveň aby to místo bylo i zdrojem příjmů. Chceme být jako rodina více spolu, neodjíždět ráno za prací pryč, abychom se večer po celém dni sešli doma a pomalu si ani nestihli říct, jak jsme se měli. Uvažovali jsme, z jakého konce to vzít, a proto jsme se rozhodli využít část zahrady, kde máme ouessantské a kamerunské ovce, k umístění maringotky na krátkodobé pronájmy a zároveň pořídit ještě lamy alpaky na lama trekking a časem možná i na lama terapii. Starat se o hosty a všechno okolo bude tedy do budoucna především moje práce.
Maringotku navrhl a postavil náš kamarád, architekt. Je to atypický model s krásným interiérem a velkými okny. Díky zateplení je obyvatelná celoročně, je do ní zavedená elektřina i voda. Postavili jsme ji do zahrady k našim ovcím a slepicím, aby lidi měli bezprostřední kontakt se zvířaty a mohli si třeba v případě zájmu k snídani vybrat vejce přímo z kurníku. Jak jsme si všimli v poslední době, ovce už se osmělily a běžně chodí na terasu a velkými prosklenými dveřmi zkoumají, co se v maringotce děje. Bylo tu pár hostů s dětmi a ty si to opravdu užily. S pronájmem teď začínáme a doufáme, že bude fungovat. Je to ideální místo pro jednotlivce, páry nebo i rodinu s dětmi. Je to taková romantická zašívárna, kde je absolutní klid a nádherný výhled.
Jak to tady mají děti se školou, s kamarády?
Tereza: Syn chodí na tři dny do komunitní Montessori školy 15 km odsud. Oficiálně je na domácím vzdělávání. Je to vlastně takový kompromis mezi mojí a Lukášovou představou o vzdělávání a zároveň k synově spokojenosti. Kamarády má tam a pak se vídáme s rodinami z okolí nebo i z Plzně, aby děti měly saturovanou potřebu společnosti jiných dětí. Ideální by bylo, kdyby měly nějaké kamarády přímo ve vesnici, ale to se zatím nepovedlo. Díky škole mají tedy kamarády hlavně v okolních vesnicích.
Jak život na vesnici vnímáš ty, Terezo? Většinu času přece jen trávíš s dětmi.
Tereza: Od té doby, co máme děti, mi bytostně chybí komunita, ale ne ve smyslu kamarádů a blízkých, protože těch máme, myslím, dostatek. Chybí mi ve smyslu toho každodenního společného fungování a způsobu života, na jaký jsme jako lidský druh byli od pradávna zvyklí. To, že prarodiče nepracují, ale žijí na vejminku. To, že se o děti stará „celá vesnice“ a že celý den někde běhají s ostatními dětmi. Ve městech se ale takhle žít nedá, všichni jsou zavření za dveřmi svých bytů a ani na vesnicích už se takhle dávno nežije. Děti venku prakticky nepotkáte. Každý má vlastní bazén, trampolínu a dětské hřiště, a není tak nutné opouštět hranici pozemku.
A vzhledem k tomu, že i my žijeme jako jakákoli jiná nukleární rodina, jsem opravdu vděčná za to, že Lukáš může pracovat z domova. Že jsme spolu jako rodina, že s ním může trávit hodně času nejstarší syn, kterému už často nestačím. Že můžou děti přičuchnout k manuální práci, být venku, na zahradě a kolem zvířat.
Po letech ve městě se učím zpomalovat, čemuž napomáhá i škola, dává nám to nějaký rytmus. A já během těch dnů, kdy je nejstarší syn ve škole, peču chleba, s dcerou uděláme sem tam něco na zahradě. Až tady jsem si uvědomila, jak mě město strašně převjemovává nebo jak to říct. Zároveň ke své vnitřní spokojenosti potřebuju lidi, blízké kamarády, prostě s někým se potkat a popovídat. Tak pro ten kontakt s lidmi si prostě zajedu a pak se zase s chutí vracím sem, do klidu. Ale jinak je pro mě ten život na vesnici vlastně takový splněný dětský sen. Jako dítě jsem podobně jako Lukáš trávila víkendy na chalupě a vesnici a okolní krajinu jsem vnímala jako takový můj malý ráj na zemi. Snů jsem měla víc a nějak cítím, že tady se k nim možná budu moct vrátit a plnit si je. A vlastně se k nim vracím částečně i skrze děti.
Lukáš: Já mám takovou teorii, že když jste v dětství vystaveni pozitivní zkušenosti s vesnicí a přírodou tak si vás to prostředí má v dospělosti tendenci přitáhnout zpátky. A řekl bych, že se to děje hlavně díky pachům. Ty má podle mě člověk v mozku uložené mnohem hlouběji než vizuální vjemy. Na vesnici o vůně a pachy není nikdy nouze, tady se tomu prostě nedá vyhnout. Ať už je to vůně konkrétních domácností, stodol, tlejícího listí na podzim, kouře z kamen, králíkáren anebo odérů na pomezí vůně a smradu jako je třeba prasečí chlívek nebo hromada hnoje. Všechno to vytváří mix, který se člověku zapíše do paměti a vystoupí zpět v okamžiku, kdy je ucítí znova. A s nimi se dostaví i pocit něčeho povědomého, příjemného. Městské prostředí je na podobné pachy úplně imunní, tam se ti to prostě nestane. Já mám sice čich jako pes, ale myslím si, že se to dá zobecnit a neplatí to jen pro mě. Vybavuješ si třeba takovou tu klasickou vůni, když jsi vešel do kuchyně nějaké vesnické babičky? Takhle nikdy městské byty nevoní. Je to zvláštní koktejl pachů - igelitový ubrus na stole, kynuté těsto a možná ještě prací prášek? Prostě dětství, domov.
Rozhodně ale funguje i vizuální paměť. Já jsem dětství trávil v České Kanadě, kde jsme měli chalupu a dodneška je pro mě zásadní vidět okolo sebe pastviny, louky a mírně zvlněnou krajinu. V ploché krajině, tvořené poli bych nemohl fungovat. Když tím někde projíždím, není mi v tom vůbec dobře. Krajina Brd, která je České Kanadě v mnohém podobná mě fakt fascinuje. Je tu spousta smíšených lesů, které dřív spadaly do vojenského prostoru, spousta kopců a nádherných výhledů do dálky. Synovi říkám, že krajina, která ho teď obklopuje bude prostě jednou provždy zapsaná v něm a v budoucnu si ho zase pravděpodobně přitáhne k sobě zpátky, protože jenom v ní se bude cítit doma.
Terezo, máš nějakou vizi, co bys chtěla dělat, až tě děti nebudou potřebovat tolik jako teď?
Tereza: Začali jsme s ubytováním v maringotce v ohradě, na jaře přibyde k pronájmu ještě meditační chata v nedaleké vesnici, kterou teď dokončujeme. Tyhle dvě věci budu mít na starosti hlavně já. Už jsme měli několik hostů v maringotce a baví mě starat se o ten malý prostor a hosty, pro které je venkov opravdová exotika. Zatím byli všichni opravdu nadšení, hlavně rodiny s dětmi. A to mi dělá radost. Doufám, že k ovcím brzy přidáme i ty alpaky a že součástí toho mého dílu práce bude zahrnovat práci se zvířaty v podobě lama trekkingu, na to se opravdu těším.
A až mě opravdu nebudou děti tolik potřebovat, ráda bych si ve stodole zřídila keramickou dílnu. Jeden z dětských snů. A dalším je mít koně. Ale to už se opravdu nechávám unést (smích).
