Chtěli jsme žít v džungli

Zuzana a Petr

Je po sezóně, vyrážíme na poslední návštěvu v tomto roce, podzim už je za rohem. Víme kam jedeme, víme za kým jedeme, tušíme přibližně co nás čeká, na co se připravit. Přijedeme na místo, vkročíme za plot… a k našemu překvapení se ocitáme přímo v království hojnosti. Jsme uprostřed bujné, zdravé a s láskou opečovávané zahrady Zuzky a Petra Lavičkových.

 

Tady v Jamkách žijete už pěkných pár let. Kromě jiného se vám za tu dobu podařilo vytvořit certifikovanou ukázkovou přírodní zahradu. Co to znamená a jak se dá něčeho takového dosáhnout?

Petr: Celý koncept sestává z asi šesti hlavních zásad a několika doplňkových, jejichž zavedení do praxe ti pomůže se na svém vlastním kousku hlíny přiblížit k přírodě. 

Zuzana: Jde o koncept, který pochází z Dolního Rakouska. Záměrem je, zjednodušeně řečeno, ukázat lidem, že je možné hospodařit šetrnou, přirozenou cestou. Bez používání chemie a s ohledem na přírodní cykly. Výsledkem je, že můžeš mít hezkou, zelenou a hlavně živou zahradu. Něčeho takového ale nedosáhneš ze dne na den. K tomu získat přírodní zahradu – a případně i nějaké potvrzení o tom – musíš splnit určité podmínky: nesmíš například používat rašelinu, protože její těžba je víceméně ekologickou katastrofou, a stopku mají, jak už jsem říkala, i veškerá průmyslová hnojiva. Důležité je naopak mít nějakou vodní plochu. Divil by ses, jak dokáže taková “louže” proměnit okolní mikroklima. A kromě toho navíc slouží jako zdroj vody pro ptáky a hmyz. Nepostradatelnou roli hraje v takové zahradě i kořenová čistička a vůbec celý systém hospodaření s vodou. To je hodně důležitá a zásadní věc. Na pozemku by ti taky neměl chybět nějaký divoký koutek – místo, které nesekáš, kde nehrabeš listí a které v podstatě necháváš žít vlastním životem. Vytváříš tak útočiště třeba pro ježky a pro hmyz.

Jak dlouho trvá přírodní zahradu vybudovat?

Zuzana: To se nedá takhle říct, záleží na mnoha faktorech. Poprvé jsme sem přišli asi před deseti lety. Začali jsme rekonstruovat dům a paralelně s tím se alespoň částečně věnovat i vytváření zahrady. Vysázeli jsme ovocné stromy a keře, vyseli louku, vybudovali jezírko a tak. Nejprve jsme dosáhli přírodní zahrady a až vlastně letos máme prvním rokem certifikát ukázková přírodní zahrada, ze které mohou návštěvníci čerpat inspiraci pro své vlastní kousky a kusy půdy. Když jsme se tímhle způsobem sami přesvědčili o tom, že to jde a že to funguje, tak to chceme předávat a ukazovat i ostatním. 

Chodí k vám lidi pro inspiraci?

Petr: Přichází hodně lidí. Zájem byl a je překvapivě velký.

Zuzana: Dokud jsme byli “jen” přírodní zahrada, mívali jsme do zahrady otevřeno vždycky během dnů otevřených zahrad a už tehdy nás lidé navštěvovali dost. Teď, když máme zahradu ukázkovou, bychom měli mít pro návštěvníky otevřeno častěji. Zavítat sem mohou kdykoli po předchozí domluvě, stačí napsat nebo zavolat a domluvit si termín.

Petr: Já bych k tomu jen dodal, že jsme se do tvorby přírodní zahrady pustili tehdy primárně proto, že jsme my sami chtěli mít krásnou, živou zahradu. A to, že se z toho stala zahrada ukázková, přišlo až potom. Nebyl to záměr, se kterým bychom se do toho pouštěli od začátku. Ale je hezký, že pak můžeš svůj počin ukázat dalším lidem, aby viděli, že to takhle jde dělat a že to funguje. Pomáháš tím šířit něco dobrýho, ohleduplnýho a prospěšnýho.

Na jak rozsáhlých pozemcích v tuto chvíli hospodaříte?

Petr: Když jsme to tu kupovali, na dům navazovalo dalších přibližně pět hektarů luk. Chtěli jsme je od majitele koupit dohromady s domem, ale nechtěl je prodat. Až pak šel prý jednoho dne ke kartářce a ta mu hned mezi dveřmi řekla, že má louky někomu dát. A tak nám zavolal, že nám louky dá. Na otázku ‚za kolik‘ odpověděl, že nám je prostě dá. Kartářka mu řekla, ať je dá, tak to tak udělá. K loukám jsme pak ještě něco přikoupili, takže teď máme okolo osmi a půl hektaru vlastních pozemků. V nájmu máme dalších pár hektarů, dohromady teď tedy hospodaříme asi na čtrnácti hektarech. 

Zuzana: Petr se snaží získat co nejvíc půdy, ať už do nájmu nebo odkupem. Obchází i obvolává majitele a snaží se jim vysvětlit, proč je dobré a přínosné hospodařit jinak, než jsou třeba zvyklí vídat. Líčí jim, co to znamená dělat to eticky a ekologicky, proč nechceme používat chemii a jak s půdou plánujeme nakládat. 

Petr: Není to jednoduchý, spousta lidí na tohle vůbec neslyší nebo nechce slyšet, je jim to úplně jedno. O tom, že nějakou půdu vlastní, vědí, většinou jim z toho jdou nějaké peníze za pronájem, ale už se nestarají o to, jak se s jejich půdou nakládá, protože k tomu sami nemají žádný vztah. Takže když se jim pak snažím představit, jak by šlo hospodařit jinak, ohleduplněji a lépe, je to někdy docela oříšek. 

Zuzana: Už ale začínáme vidět první úspěchy… Naši louku spravovali léta jezeďáci. Když se k nám před těmi pěti nebo šesti lety dostala, byla bez trávy, úplně holá. Když Petr sekal, smáli se mu místní, jestli mu někdo náhodou neukradl balíky. Nebylo na ní co sekat. Ale dnes už je z ní po těch pěti letech regenerace nádherná, živá louka. První tři roky ale byly fakt zoufalý, vypadalo to hrozně. Hned jsme stopli veškerou chemii, ale stejně ještě několik dalších let trvá, než se půda zbaví reziduí.

Petr: Návrat života do takhle vyčerpané louky zkrátka nějakou dobu trvá a nejde to nijak urychlit. Chce to jenom čas.  

Zuzana: Asi na třetině hektaru jsme předloni vyseli květnatou louku a za ní má Petr přislíbené další pozemky do pronájmu, na kterých bychom chtěli vytvořit takový biopás, vysázet stromy a keře. Na to se těším. 

Petr: Že se nám postupně daří získávat půdu navazující na naše vlastní pozemky má i sekundární přínos. Oddalujeme si tak hranici konvenčního zemědělství, hranici chemizace. Díky tomu pás kolem nás začíná být čistý, což je úžasný. Primárně se samozřejmě chceš o půdu hlavně dobře starat, ale sekundárně ti to pomůže i tak, že ti na pozemek nelítá třeba chemie z řepky.

Uživí vás jako rodinu to, co si sami vypěstujete?

Zuzana: Snažím se o samozásobitelství, ale zatím to není úplně v mých silách. Petr má pořád spoustu práce se stavbou a já bych s tím potřebovala trochu pomáhat, sama na to nestačím. Nechci být taková ta udřená matka, co sází, sklízí a okopává od rána do večera, sedm dní v týdnu. Ráda se tomu věnuju, ale zároveň v té činnosti potřebuju cítit nějaké flow. Celý život hledám ve všem harmonii, to je moje cesta, která když funguje, jsem spokojená.

Chováte i nějaká zvířata?

Petr: Máme ovce, v tuhle chvíli asi třicetičlenné stádo. Plánuju ale udělat smíšený chov a pořídit i krávy. To je taková moje letošní první výzva. A druhá, která nás čeká, bude orná půda. Louky se ekologicky dělají o dost snáz než pole. Ta jsou za desítky let hospodaření tímhle konvenčním způsobem úplně vyčerpaná, nemají žádné přirozené živiny, takže proces obnovy pak přirozeně trvá ještě déle. 

Zuzana: Přemýšlíme, co a kde vysít, hlavně proto, aby nás to nesemlelo, protože je nám jasné, že to bude čím dál víc práce. Sama se pěstování třeba zeleniny ve velkém, trochu bráním, protože vím, co mě stojí práce vypěstovat jí dostatek jen pro nás. Aktuálně přemýšlíme o tom, že se zaměříme hlavně na pěstování bylin. Mohli bychom se stát nějakým menším producentem pro různé zpracovatele bylin.

Petr: Ono se zemědělství do padesáti hektarů dělá těžko tak, aby uživilo rodinu. A právě tohle by mohla být cesta, jak z tak malé výměry, kterou máme k dispozici, jako rodina vyžít. 

Zuzana: Ale nechceme být závislí jen na tom. Zrekonstruovali jsme tady i stodolu tak, aby mohla sloužit k pronájmu a ke konání rozmanitých akcí. Takže i z toho bychom měli mít nějaký příjem.

Petr: Ano, to určitě taky. Zemědělství je pro mě v tuhle chvíli především zábava. Kdyby to člověk nedělal proto, že ho to baví, tak z toho vlastně nic navíc nemá. A my bychom chtěli jít tou cestou, kdy nás to alespoň částečně i uživí. 

Zmínili jste sotodlu. Co to konkrétněji má být za prostor, čemu by měl sloužit?

Zuzana: Stodola je pro nás už v tuto chvíli multifunkční prostor, centrum, kam člověk přijede pobýt, spočinout, propojit se skrze přírodu sám se sebou. Ve stodole je možné jak cvičit, tak pořádat semináře nebo dokonce i koncerty… Teď nás třeba čekají úžasné akce s Alenou Gajduškovou, permakulturistkou, která se mimo jiné intenzivně zabývá soběstačností.

Petr: Je to prostor, který rádi pronajmeme v podstatě komukoli, s kým si připadáme v souladu. Zároveň je to prostor i pro nás, kde se my sami můžeme realizovat a věnovat se aktivitám, které nás zajímají a baví. Zvažovali jsme třeba i svatby, ale shodli jsme se na tom, že je to pro nás už v mnoha ohledech na hraně.

Čím jste se živili předtím, než jste přišli sem? A pokračujete ve své původní práci dál? Nebo se s příchodem sem něco změnilo?

Zuzana: Já jsem povoláním právnička a dřív jsem se této profesi i aktivně věnovala. Vlastně i to mi částečně pomohlo v tom odejít sem. Říkala jsem si, že když bude nejhůř, uživím se touhle profesí vždycky a všude, i dojíždět někam do kanceláře bych případně zvládla. Neměla jsem tak z odchodu sem žádné obavy ani nervy z toho, že to třeba finančně nezvládneme. Dělat jsem ale chtěla něco pro mě víc smysluplného.

Petr: Já jsem stavař a pracuju pořád na stejném místě jako tehdy. Taky jsem měl vizi, že skončím, ale to už tvrdím pět let a zatím jsem se k tomu nějak neodhodlal, i když mě dojíždění pomalu začíná otravovat. Potřebuju mít ale pocit nějakých jistot a stálá práce pro mě jednu takovou představuje. Mě navíc ta práce sama o sobě baví. Rád bych si to ale rozdělil tak, že třeba dvakrát v týdnu pojedu na stavbu a zbytek času budu trávit tady prací okolo domu a zemědělstvím. Hlavně co nejmíň odjíždět odsud. 

Zuzana: Dojíždění řešíme teď docela intenzivně i s naším bezobalovým obchodem, který provozujeme v Příbrami. Jak to celé nastavit tak, abychom tam nemuseli jezdit příliš často.  

Byla by pro vás přijatelná i možnost, že se od širšího okolí úplně odstřihnete a žít budete hlavně tady?

Petr: Já bych se tu nejraději úplně zahrabal (smích). Hlavně odsud nikam neodjíždět. Ne, trochu přeháním. Ona je ta naše stodola šikovná mimo jiné i v tom, že přitáhne lidi sem za námi, což mi vyhovuje.

Zuzana: Taky se často vídáme s komunitou lidí kolem místní svobodné školy. Naše děti školu navštěvují dva dny v týdnu i s přespáním a se spolužáky se pak vídají a navštěvují také ve volném čase, díky čemuž se vzájemně přátelí i rodiče. Není to určitě tak, že bychom tu byli odstřižení nebo se odstřihnout chtěli. Nevadí nám ani odsud občas někam odjet, vyrazit si. Spíš jde o ten pocit, že jedeš, protože chceš a ne proto, že musíš nebo bys měl. 

Zuzko, zmínila jsi svobodnou školu. Jak taková škola tady u vás vypadá?

Zuzana: Za Svobodnou školou Jamky tady v tuto chvíli stojí Petr Diamant, bývalý průvodce na montessori škole v pražském Bráníku. Jinak je to ale takový společný projekt lokálních rodičů. Už když jsem čekala syna Jonáše, věděli jsme, že vzdělávat děti chceme nějak alternativněji. S pár lidmi jsme se tu dokonce domluvili, že se budeme stýkat a vzdělávat své děti vzájemně, protože založit vyloženě komunitní školu se nám nepodařilo. Až pak přišel Petr Diamant. Myšlenka založit svobodnou školu ho nadchla tak, že odešel ze své tehdejší práce a svou cestu si jede dál tady. Škola v tuhle chvíli funguje prvním zkušebním rokem. Cílem je sebeřízené vzdělávání dětí, ale nebereme to až tak dogmaticky, je to prostě tak, jak to naše děti zrovna potřebují. Učí se i řízeně, učíme se společně, vytváříme pro ně a nabízíme jim určitý program, v rámci kterého mají svobodnou volbu. Celý ten systém se neustále zdokonaluje, vyvíjí a posouvá. A spolu s ním i my všichni.

A jaké máš z takové začínající, alternativní školy pocity jako rodič?

Zuzana: Děti si tam zatím zažily sice jen pár “pobytů”, ale mně se to už teď zdá skvělé. Mají spoustu fotek ze školy i z výletů, ze kterých sálá báječná atmosféra. Nejvíc se mi líbí, že jsou všechny děti bez rozdílu věku pohromadě. Od šesti do třinácti let. Baví mě, jak spolu vzájemně komunikují, jak se jeden od druhého učí. Říká se, že menší děti líp pochopí, když jim něco vysvětlují starší děti, než když jim tu samou věc vysvětluje dospělák. I proto mi vzájemná kooperace různě starých dětí přijde strašně důležitá. 

Myslíš, že jde taková forma vzdělávání nějak skloubit nebo později navázat na klasický způsob vzdělávání?

Zuzana: Podle mě to možné je, pokud se ani v jednom případě nedostaneš vyloženě do extrému. Musím přiznat, že do určité míry mi systematická výuka dává docela smysl. A i když máme syna na domácím vzdělávání, jsme samozřejmě zapsaní v klasické základní škole, musíme být, a každý půlrok chodíme s Jonášem na přezkoušení. To mě nutí udržovat si přehled o tom, co musí kdy umět. Je pro mě neuvěřitelně seberozvojové vyhledávat způsoby, jakými dítěti potřebné znalosti předat a přitom ho do učení vyloženě nenutit. Škola je to teda i pro mě samotnou, možná větší než pro Jonáše (smích). Nutné přezkoušení neberu jako zlo, spíš jako něco, co mě nutí ve vzdělání Jonáše nic nezanedbat. Takhle to zatím vnímám, ale jak to bude vypadat dál, sama nevím, je to pro nás první rok, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet. 

Petr: Musím říct, že v tomhle Zuzku obdivuju. Sám bych Jonášovi nezvládl ty vědomosti právě takhle předat. O to víc jsem hrozně rád, že Zuzka do toho šla a tu cestu takhle nastavila. Není to o tom, že já bych to tak nechtěl. Jen bych si asi neuměl poradit s tím, jak dítěti, které si doteď hrálo, najednou začít vštěpovat nějaké vědomosti. Baví mě ale pozorovat, jak se to děje. 

Vypadá to, že už jste tu za tu dobu opravdu pevně usazení. Vzpomenete si vůbec ještě, jaké byly začátky tady? 

Zuzana: Ano, určitě! Přišli jsme sem z Prahy, do které jsem se stěhovala v osmnácti kvůli studiu. Pak se za mnou do Prahy nastěhoval i Petr a společně jsme tam žili dalších pár let, než jsme se nakonec odstěhovali do Jamek.

Petr: Různě jsme tou dobou cestovali a právě to nás přimělo k rozhodnutí, že chceme žít jednou v džungli. Někde venku prostě. Nějakou dobu jsme se ale pak ještě vraceli do Prahy a tak nějak vyčkávali, co se ukáže. Nakonec přišlo přes kamaráda tady tohle, a tak jsme tu.

Zuzana: Rozhlíželi jsme se tehdy po celé republice. Měla jsem takovou utkvělou představu, že chci na samotu. Pořád jsem to Petrovi zdůrazňovala. Takže i když měl obavy, jestli se na takové samotě nebudu bát, když tam zůstanu občas sama s dětmi, hledali jsme samotu. Pak nám ale kamarád řekl o tomhle místě. Když jsme sem přijeli poprvé, hned nám spadla brada. Dostavilo se, jak to nazvat, zkrátka takové jako energetické napojení. Samota mi okamžitě vysublimovala z hlavy, i Petr se tu do toho hned zamiloval. A přitom to byla úplná ruina! Mí rodiče byli přesvědčení, že jsme se zbláznili, když to viděli. Viděli totiž hlavně tu práci, co nás čeká. Tu jsem si já sama až zas tolik představit nedokázala. Naštěstí.

Petr: Já jsem si to jako stavař představit dokázal, ale v tu chvíli mi to bylo spíš jedno. Stav byl původní, za což jsem byl upřímně rád. To je totiž podle mě to nejlepší, na co můžeš narazit – původní stav, nezničený žádnými dodatečnými rekonstrukcemi, dostavbami, vestavbami a tak. Bylo to hodně zanedbaný, to jo. Všude třímetrové kopřivy, stojatá voda, prostě děs.

Zuzana: Vypadalo to strašně hnusně na první pohled, ale to místo zkrátka mělo silnou energii. 

Petr: Vlezli jsme sem do té džungle a najednou to tu bylo. Bylo jasno. Bylo dáno. Měli jsme i štěstí na pana majitele. Skvěle jsme si sedli, takže všechno kolem odkupu proběhlo v podstatě hladce. 

Dalo by se říct, že vás z Prahy vyhnala touha po samotě?

Zuzana: Touha být bez lidí a někde v přírodě, ano. Dopředu jsme ale neměli žádné určité plány. Ty ale nemíváme asi nikdy, vesměs jednáme tak nějak intuitivně. Takže jsme tou dobou ještě nevěděli, že bude nějaká stodola pro lidi, nějaká přírodní zahrada… Všechno to přišlo tak nějak postupně, plynule a samo.

Petr: Jediné, co jsme na samém začátku věděli, bylo, že chceme půdu, že se o ní chceme starat a hospodařit.

Zuzana: Petr měl zkraje i dost v zásadě pochopitelných obav. Nejdřív, že nikdy nebudeme mít dost peněz na nějakou nemovitost. Mně to ale nedalo a pořád jsem hledala, přesvědčená o tom, že to půjde, jen se zkrátka musí tím směrem napnout myšlenka. Snažila jsem se o tom přesvědčit i Petra. Když jsme pak nemovitost koupili, měl zas obavy z toho, že neufinancujeme rekonstrukci. Že prý se sem nastěhujeme nejdřív za 15 let, tvrdil mi. Už půl roku poté, co jsem porodila , jsem přišla s tím, že s půlročním miminem odmítám pořád jezdit po jižní spojce a tahat igelitky sem tam, prostě ani náhodou. Takže jsme se stěhovali do rozestavěného domu, vypadalo to tu dost krutopřísně – hrubá stavba, no. Ale dneska jsem ráda, že jsem nás k tomu tou svou odhodlaností a houževnatostí dotlačila. Obzvlášť když pak poslouchám naše vrstevníky, kteří by něco podobného chtěli taky, ale nemají… Dneska už si neumím představit, že bychom hledali něco touhle dobou, navíc se dvěma dětmi…Všechna ta práce a dřina, která by nás teprve čekala. Vůbec!

Petr: Taky jsem rád, hlavně za to, že je moje žena taková, jaká je. Kdyby to tehdy mělo být po mém, vypadalo by to teď nejspíš úplně jinak, dost možná bychom tu ani nebyli. Jak mám totiž rád ty jistoty a tak, tak bych s takovým nastavením do něčeho takového sám od sebe asi nikdy nešel, nebo alespoň ne takovým způsobem. A přitom všechno plynulo a pořád plyne tak hezky.

Zuzana: Dneska už taky vůbec nechápu, jak se mi podařilo to všechno tehdy tak zvládnout. Znova, vnímáno už s určitým odstupem, bych do toho stejným způsobem taky nejspíš nešla.

Čím myslíte, že to bylo? Co se od té doby změnilo?

Zuzana: Tenkrát jsme to vůbec neřešili, ani jsme nepřemýšleli o tom jestli a jak to zvládneme, jak to bude celé fungovat. Nahoře tu byl tenkrát takový malý kamrlík se starými kamny, kde se dalo jakž takž přebývat. Často jsme tam byli i s mými rodiči. Kolem kamen, ve kterých se topilo ve dne v noci jsme měli rozestlané čtyři postele a tak jsme tu žili. Nějaké nepohodlí jsme vůbec neřešili. 

Petr: Myslím, že jsme si to dokonce i užívali. Rekonstrukcí jsme trávili každou volnou chvíli, každý víkend, veškerou dovolenou. Tak rychle jsem k tomu místu přilnul, že vůbec nedokážu pochopit chalupáře, kteří na podzim zamknou chatu na klíč, zabouchnou branku a vrátí se až třeba v březnu. Od samého začátku jsem věděl, že to tu nechci jen navštěvovat, ale že tu chci žít. Ale přiznám se, že znova už bych do toho asi nešel. Když už teď vím, jaká to byla řehole a dřina. S tím vědomím už bych to prostě nejspíš nedal. Takže když se teď setkáme s někým ze známých, kdo se do něčeho takového teprve pouští, mám tendenci být trochu negativista, zmocňuje se mě stísněný pocit, když si představím, co je čeká.

Kolik vám bylo, když jste se pustili do rekonstrukce?

Petr: Je to odhadem tak deset let zpátky, takže kolem třiceti. Byli jsme nakopnutí z toho cestování. Všude jsme chodili jen s batůžkem, žili jsme v džungli. Už ani nevím, co jsme tehdy jedli. Na záchod se chodilo do díry, sprchovali jsme se pod listem! Byli jsme tím takoví ostřílení, nic nás nerozhodilo, nic jsme nepotřebovali… 

Zuzana: Měli jsme pocit, že si poradíme se vším, když na to přijde…

A očividně poradili. I s rozsáhlou rekonstrukcí a tvorbou krajiny.

Petr: To jo. Nejprve jsme se vrhli na kuchyň, protože spát bylo kde. Pak jsme se sem definitivně přestěhovali a postupně dodělávali zbytek. Díky své stavařské profesi se nám podařilo udělat si většinu věcí svépomocí, případně nám pomáhali kamarádi a známí řemeslníci, hodně času tu s námi trávili i Zuzčini rodiče. Od podlahy zrekonstruovat obytné jádro domu nám trvalo zhruba osm let, pak se postupně dodělala chodba, patro a nakonec fasáda. Paralelně s tím jsme ještě vytvářeli zahradu. Stromy nevyrostou za rok, čím dřív je tedy na pozemku vysadíš, tím líp.

A kdy přišla na řadu stodola?

Petr: Zhruba před čtyřmi lety. Každý rok jsem si vzal měsíc neplaceného volna a pustil se do práce na stodole. První rok jsme s kamarády udělali hrubé práce, další rok dřevěnou vestavbu, potom střechu a letos už se tak nějak finalizovalo. Zbývá nám už jen dodělat vršek tak, aby se tam dalo nocovat. Může se to zdát jako dlouhá doba na rekonstrukci, ale zpětně vnímám, jak bylo důležitý to do těch let roztáhnout. Jasně, že je chvílema těžký nevzít si úvěr, kterej by ti pomohl udělat to celý naráz, ale podle mě se nakonec vyplatí pracovat postupně. Během té doby se mi celý projekt dost rozležel, něco dodělat a nebo naopak vypustit mě napadlo až v průběhu samotné práce. Spousta nápadů a podnětů přišla i ve chvílích, kdy se na stodole vůbec nedělalo. Kdybych to býval udělal na jeden zátah, na dost věcí bych vůbec nepřišel. To máš tak se vším – všechno má svůj čas.

Mohlo by Vás zajímat

Jan a Zuzana