Když přijde vlk

Jan a Zuzana

Sehnat Zuzku a Jana Kurzovi pro účely rozhovoru je poměrně těžká věc. Máme pocit, že jsou stále v pohybu. Píšeme si, voláme a scházíme se až po poměrně dlouhé době u nich na statku v Novohradských horách. V noci, pár hodin před naším setkáním přijeli odněkud z dálky a spali jen pár hodin. Ani spánkový deficit ale není důvodem klouzat po povrchu. Do hloubky se bavíme o nutnosti rovnováhy a smyslu stavění udržitelně.

 

Jak se dá prakticky skloubit pozice architekta se studiem v Praze, s rolí farmáře se statkem v Novohradských horách?

Jan: Město a hory jsou jako dvě zrcadla, která se navzájem vyvažují. Obě dvě roviny fungování nám dávají impulsy a podněty, které jsou důležité pro tvůrčí činnost. Architektura se dá sice dělat všude, ale jen někde se s ní uživíte a město prostě bude vždycky významnějším generátorem příležitostí a projektů. Pro nás je ale zásadní, že v Praze máme skvělý tým, který z velké části pracuje autonomně. To nám dává možnost věnovat se farmě i menším projektům v našem bezprostředním okolí.

Zuzana: Poslední dobou máme oba pocit, že žijeme příliš rychle a že potřebujeme zpomalit, abychom zase cítili a viděli běžné hodnoty života, ke kterým patří především obyčejný klid. Ten se objevuje, když zpomalíte a jste na jednom místě. Bez něj se vytrácí možnost vidět věci novým pohledem, a ten základní klid nám v poslední době trochu chybí. Vše má ale svůj čas. Energie mezi farmou, dětmi a architekturou je teď v neustálém pohybu, neustále se přelévá, jen to tempo je občas příliš rychlé.

Jak velkou farmu máte a jak moc je náročná péče o ni?

Jan: Máme dohromady padesát hektarů, dvacet pět kusů skotu, padesát ovcí a dva koně.

Farmu kdysi založil můj táta a dnes ve farmaření pokračujeme my. V minulosti nám zhruba deset let s provozem farmy pomáhal kamarád, ale poslední tři roky jsme na to v podstatě sami. Ta náročnost práce je do značné míry daná sezónně. Na jaře a v létě zvířata kromě vody a minerálů v podstatě nic nepotřebují a jsou spokojená na pastvě. To nám dává možnost přesouvat se za prací do Prahy a Budějovic. Když v létě přijdou sena, máte tady v Novohradských horách na sečení luk maximálně třídenní okénko než se změní počasí. Je tedy třeba být pořád neustále dost flexibilní a využívat čas efektivně.

V zimě u zvířat samozřejmě musíte být každý den, postarat se o krmení a další věci, dny jsou kratší, je to tedy celkově o něco komplikovanější. 

Obecně vzato, skloubit architekturu, farmu, rodinu a jiné aktivity je možné do té doby, dokud vše funguje, tak jak má. Samozřejmě v okamžiku, kdy utečou krávy, nedorazí truhlář na stavbu nebo onemocní dítě se pečlivě vyvážený harmonogram bortí jako domeček z karet a vy musíte začít improvizovat.

Zuzana: Nebo když přijde vlk.

Vlk?

Jan: Minulý rok, když jsme byli na dovolené a místo nás tu byli Zuzky rodiče, nám vlk zabil nejdřív deset a o pár dní později dvanáct ovcí. Dlouho nikdo nevěděl jak se to přesně stalo, ale nakonec se díky fotopastím zjistilo, že to byla pravděpodobně samice, která zaučovala mládě. K pastvě přicházela úplně vyzáblá a když jí to vyfotilo na zpáteční cestě, byla jako koule. Byl to docela bizarní obrázek.

Mluvili jste o atelieru v Praze, věnujete se ale architektonické práci i přímo tady doma na statku?

Zuzana: Když ještě kluci nebyli na světě, tak jsem tady na stole v kuchyni kreslila v ruce všechny výkresy. Šlo to i později s malým Olbramem v šátku. Teď už mi ale nestačí ruce a nohy ani na ně samotné, natož pak na tužku v ruce. Pokud mám klid, zavřu se tedy raději v ateliéru, jde mi to tam líp. Statek už vnímám jako domov, kde by spíš měl být klid než práce.

Nakolik je současná podoba statku vaší prací?

Jan: Rekonstrukci domu započali už kdysi moji rodiče a my v ní pozvolna pokračujeme. Nechvátáme, všechno děláme krok po kroku. Udělali jsme novou elektřinu, tepelné čerpadlo, koupelnu. Postupně obměňujeme povrchy a jednotlivé technické prvky. V maštali jižní stodoly bychom rádi do budoucna vytvořili větší obytnou část pro nás samotné a v maštali ateliér. Ve stávající části domu jsou jen dvě malé ložničky a kuchyň. Když k nám pak přijedou kamarádi s dětmi, bývá tu už trochu těsno. Původní část domu by pak tedy zůstala pro návštěvy a prarodiče a my bychom se mohli přesunout do maštale stodoly. Ta je situovaná na jih, díky čemuž se nám do domu podaří dostat maximum světla a slunce, kterého je tady v kopcích v severní části stavení poskrovnu.

Jak velkou část vašeho portfolia tvoří rekonstrukce? Působí to, že se profilujete právě tímto směrem, je to tak?

Jan: Momentálně jsou to zhruba dvě třetiny portfolia, ale jedná se spíš o přirozený proces nově vzniklého studia než náš záměr. Nejdřív začínáte spíše s dílčími interiéry, posléze přijdou rekonstrukce a nakonec novostavby. Ty většinou trvají nejdéle kvůli procesu schvalování. Teď jsme ve fázi kdy dokončujeme první novostavby, ale je za námi vidět poměrně hodně již hotových rekonstrukcí.

Zuzana: Já se při té otázce usmívám, protože, upřímně, rekonstrukce je to nejhorší co vás může potkat. Má to ale i zajímavá místa, která nás nesmírně baví. Ať už to souvisí s použitím materiálů nebo s technickým řešením někdejších detailů. Staré domy a jejich řešení je něco co nás nutí přemýšlet a zkoumat. Vždycky nás vrátí na zem a inspiruje, když vidíme jak jsou vyřešené různé detaily a že přežily do dnešní doby. Je to velmi obohacující při přemýšlení o novém zásahu do domu. Snažíme se použít metodu nebo materiál, který jsme v daném objektu objevili a posunout ho za hranici toho, co dokázal dříve. Je to velmi náročná, ale rozmanitá práce. V procesu neustále narážíte na něco co výrazně mění a ovlivňuje původní záměr, proto je skoro nemožné dopředu vše nakreslit, navrhnout a držet se toho až do úplného konce.

Do jaké míry je podle vás potřeba zachovávat ducha stavby, aby výsledkem nebyla nezdařilá rekonstrukce popírající původní stavbu nebo naopak historický skanzen?

Jan: V maximální možné míře. Znát svůj původ nebo historii místa a domu člověku pomáhá identifikovat sebe sama v kontextu svého prostředí. Právě identita místa a člověka je něco, co se dnes vytrácí, ale je velmi potřebné proto, abychom místo mohli nazývat domovem.

Zuzana: Co zachovat a co zbourat? Domy mají svou typologii a ta dává jasně najevo co v sobě daná stavba ukrývá. Jejich účel se ale v průběhu času přirozeně mění. Tam kde byl dřív chlívek, je dnes pokoj pro hosty. Vždy, když začínáme s rekonstrukcí starého domu, očistíme všechny nánosy dob minulých. Snažíme se ale rozlišovat a vnímat že i zásahy vzniklé mezi 70.- 90. lety nemusí být vždy negativní. Pokud mají logiku a jsou kvalitně provedené, má smysl je zachovat. Nakonec přichází na řadu ten poslední, aktuální zásah do stavby a díky němu dům roste v čase. Zachovává podstatu původního, starého, ale nebojí se říct, že bude žít dále. Třeba s velkým oknem do zahrady.

Je možné vůbec stavět a rekonstruovat v celém procesu ekologicky? Pro vás to představuje určitou etickou otázku spolupráce s klientem, je to tak?

Jan:  Ano, máme to dokonce ve smlouvě. Sepsali jsme takový testament, jehož podpisem klient souhlasí s tím, že v rámci stavby budeme používat obnovitelné zdroje a vše bude mít nějaký etický rozměr. Je to samozřejmě do jisté míry gesto, nicméně pro nás zásadní. Snažíme se tyto principy formulovat už na začátku spolupráce, aby se předešlo pozdějším nedorozuměním.

Zuzana: Pro mě nebylo nikdy téma etického stavění v kontextu zdraví zásadnější než právě teď. Kéž bychom mohli stavět s pocitem úplné zdravotní a ekologické nezávadnosti. Doufám, že se pochopení všech zúčastněných bude prohlubovat a zodpovědnost za vyprodukované materiály na tomto světě bude stoupat. Pro mě jako architektku je ideálem a snem dům, který po zbourání nezanechá žádný toxický odpad. Zbouráte ho a vše se bezpečně rozloží. Zatím je to utopie, ale snažíme se jí maximálně přiblížit.

Pro nás jako architekty je důležité učit se o materiálových stopách, o jejich původu, o toxicitě výroby a poločasu rozpadu jednotlivých materiálů. Tyto informace by měly být známé u všech materiálů a to nejen na stavbě. Z každého domu totiž jednou bude hromada suti. 

Jan: Platí to, co v běžném životě – dělat věci jinak a (snad) lépe je vždy násobně až řádově náročnější. To platí i u ekologie staveb. Zvykli jsme si na životní standard, který se ale ukazuje jako po všech stránkách neudržitelný. Doufejme, že dnešní turbulentní doba nám naopak napomůže si uvědomit, že  zmenšovat měřítko je v čase vždy stabilnější. Pokud dokážete vyrábět jak produkty tak třeba energii v místě spotřeby, nejste už zdaleka tolik závislí na nepříznivé situaci na druhém konci světa. Tím pádem jsou veškeré výkyvy menší a méně stresující.

Je v dnešní době ekonomičtější cesta rekonstruovat staré nemovitosti na venkově nebo začínat na zelené louce novostavbou?

Ekonomičtější je vždy stavět na zelené louce, ale rozhodně to není ekologičtější ani etičtější. A má to i celou řadu dalších rizik a bubáků. Nicméně s rekonstrukcí již stojícího domu navazujete na nějakou linii, píšete další epizodu místa. Má to obohacující vliv jak na vás tak na místo samotné.

Největším problémem stavění na zelené louce ale vidím hlavně v dalším znehodnocování půdy. Domy a nově postavené obytné zóny, satelity donekonečna zabírají další a další půdu. Přitom jsou to stavby a celky ve kterých pravděpodobně za třicet, čtyřicet let žádná příští generace nebude chtít žít. Jednou z nich zbude jen hromada toxické suti, kde neporoste ani kukuřice. Já těmto místům říkám moderní pohřebiště.

Jan: Architekt by měl vždycky přemýšlet nad tím, co danému místu konkrétní stavbou dá a co mu vezme. My jako lidé, jako celek, máme bohužel tendenci si často jen brát a téměř nic nevracíme. Nejtrvanlivější a nejhodnotnější v čase je pestrá krajina, pestrá společnost, pestrá vesnice nebo jákýkoliv jiný ekosystém. Proto bychom se neměli bát kontrastů – hranice, ať už politická, nebo mezi loukou a lesem nebo v našem smýšlení, je tím největším zdrojem podnětů a inspirací. A proto funkční krajina s absolutním respektem k přírodě je to nejhodnotnější, co máme.

Mohlo by Vás zajímat

Ivo, Eva a Hynek

Ondra a Markéta

Michal a Ivana