Jistá míra nepohodlí

Pavel a Aneta

Pavel Fuchs, IT a spolumajitel startupu Goodlok a jeho žena Aneta, vystudovaná teoložka žijí se svými dětmi v Českém ráji. Žijí tu záměrně skromně, jednoduše a neokázale. Nic na tom nemění ani malá Tesla tiše se dobíjející před jejich zrekonstruovanou chalupou. Jak zjistíme později, je právě tato vyváženost kontrastů hlavním rysem jejich přístupu k životu.

 

Odstěhovali jste se z Prahy, víc na okraj, ale přesto se do hlavního města každý všední den vracíš, za prací. Jak to dojíždění zvládáš?

Pavel: Kdybych nechtěl, asi bych tolik dojíždět nemusel a mohl bych, minimálně částečně, pracovat odsud. K práci ale potřebuju velkoměstské prostředí – kdyby to šlo, měl bych kancl nejradši někde v New Yorku. Máme webové studio a moje práce je hlavně o tom bavit se s programátory – ladit, jak se mají, na čem pracují, jak jim to funguje a jak se posouvají. Řeším taky s klienty jejich projekty. Potkávat se s lidmi a být fyzicky v pracovním prostředí mě baví a svým způsobem nabíjí, zase jinak než tohle místo. Takže mi to zatím za to denní dojíždění stojí.

 

Tvůj domov a kancelář jsou ale dva úplně rozdílné světy, ne? Neumím si úplně představit, jaké to je přeladit se každý den dvakrát v podstatě z jednoho konce spektra na druhý – z toho klidného domova v krásné přírodě na ruch velkoměsta a neosobní, moderní design pražských kanceláří. Jak s tím pracuješ?

Pavel: Zvládám to výrazně líp, než když jsem do práce jezdil z pražského bytu. 

Aneta: Přitom to měl z Vysočan do práce 15 minut. Jakože ode dveří domu, ke dvěřím kanclu. 

Pavel: Ale musel jsem jet tím nechutným metrem. Já mám jinak Prahu rád, tu starou část hlavně. Ale vůbec nedávám ty okraje.

Aneta: K metru to měl nějakých 150 metrů a i tak se stalo, že cestou domů zabloudil – tak moc se snažil tu cestu nevnímat.

Pavel: Pocitově to bylo o dost horší než strávit každý ráno a odpoledne hodinu v autě. Cestu už mám za tu dobu docela vyladěnou. Ráno vyrážím brzo, když je Praha ještě průjezdná a navíc jezdím Teslou, ve které se nemusím na řízení po dálnici až tak intenzivně soustředit. Takže si cestou odpočívám a přelaďuju se z klidu a přírody na ruch a pracovní režim, odpoledne opačně. Mě ten předěl práce – domov vlastně docela baví. Ale moderní neosobní design u nás v kanclu moc nemáme.

Pavel: Grafici a programátoři tam sedí u stolů z neopracovaných, nevyschlých smrkových prken. Nám nějaká míra nepohodlí v práci vyhovuje, tak si jí tam tak nějak vpašováváme.

 

Proč?

Pavel: To, že si musíš někam poposednout nebo si občas podložit stůl tě podle mě správně stimuluje, udržuje v pohybu a mírném neklidu. Myslím, že k naší práci nepotřebuješ za každou cenu vymazlené pracovní místo. Spíš potřebuješ neupadnout do stereotypu a ve správné časy dát mozku pár jednodušších úkolů.

 

 To jdeš vlastně úplně proti tomu kancelářskému trendu a snaze dělat pracovní prostory co nejpohodlnější a designové, takové, aby se v nich zaměstnanci cítili jako v bavlnce a ani se jim z práce nechtělo domů.

Pavel: To je přesně to, co nechci. Nemyslím si, že by lidi měli chtít trávit co nejvíc času v práci. Pro mě je důležitý umožnit jim flexibilní pracovní dobu, dostatek odpočinku, aletaky nepracovního života. Chci, aby věděli, že mají za svou práci zodpovědnost, ale zároveň taky, že je tu nikdo nedrží.

 

Zajímavej úhel pohledu. Uplatňuješ tuhle “filosofii nepohodlí” i doma?

Aneta: Pavel sem vždycky přinese nějakou novou míru nepohodlí. (smích)

Pavel: Tohle jediný na našem odchodu z Prahy asi naši rodiče špatně snášejí. Logicky. Oni bojovali za to, aby se dostali z nepohodlí do pohodlí a nechápou, proč my teď, když nám vlastně vydřeli tu možnost vyrůstat a žít v pohodlí, jdeme opačným směrem. 

Aneta: Přijde jim divný nastavovat si to nepohodlí jakoby programově. 

Pavel: Ale když se nad tím zamyslíš, tak se každý svým způsobem snaží dostat do určitého nepohodlí. Nejčastěji to lidi dělají cestováním. A když pak najednou dojdou peníze, přijde covid nebo se jim narodí dítě, mají pocit, že přišli o smysl života, že jim ten život končí, protože nemůžou v tu chvíli cestovat. V tom sádrošovým bytě, kanclu a jedný posilce na půl cesty mezi prvním a druhým, smysl života prostě podle mě budeš hledat složitě. Sám znám velký množství lidí, který ho maj právě v tom cestování. A já je chápu, neumím si představit, co bychom teď v tom vysočanském bytě dělali my…

Aneta: Museli bychom z něj odjíždět pryč. 

Pavel: Pro pořádek – nijak takový způsob života neshazuju. Jen mi přijde vlastně trochu smutný, když potkám šedesátiletýho týpka, co to tak má celý život a nemá nic jinýho. Chodí do práce jen proto, aby vydělal na nějakou dlouhou zahraniční dovču. To mi nepřijde jako plnohodnotný, smysluplný žití. 

A čím teda do toho nepohodlí dostáváte sami sebe?

Pavel: Úplně nejvíc tím, že jsme se sem přestěhovali. Vytápíme například dům kamny na dřevo, takže když nenasekáš dříví a pravidelně nepřikládáš, neohřeješ se. Chováme slepice, se kterými je taky spojený nějaký režim a zodpovědnost. Postupně to tu rekonstruujeme podle toho, jak nám síly a finance zrovna dovolí. Nenajdeš tu třeba ani žádný luxusně měkký gauč nebo televizi a deska stolu je jednoduše kus kmene.

Aneta: Ale jsou to takové starosti i radosti zároveň, řekla bych. Peču nám tu třeba chleba, máme nějaké zeleninové záhony, kvasíme zelí a pouštíme se i do dalších, nejen fermentačních pokusů.

 

S tou vidinou jste se stěhovali z Prahy? Znepohodlnit si život? (smích)

Aneta: Neee. V tom, že se chce z Prahy odstěhovat, měl Pavel jasno ještě předtím, než jsme se poznali. 

Pavel: Sledoval jsem nabídky a občas se jel na nějakou nemovitost podívat…

Aneta: Pak mě na některá ta místa, co se mu líbila, zkusmo vzal. Většinou se ale nic z toho nelíbilo ani trochu mně – staré domky v temných udolích, v lesích nebo bývalé mlýny v neobyvatelném stavu… Nejvíc mě na těch prohlídkách nemovitostí vlastně bavilo to, že se vždycky někam vyrazilo na výlet. Pak mě vzal Pavel sem a tady se nám snad poprvé líbilo oběma. Byli jsme se tu projít i víc kolem a když se mě pak cestou zpátky Pavel zeptal, jestli bych to tu brala, tak jsem řekla, že jo. Ale vůbec jsem si v tu chvíli ještě nepředstavovala, že tu budeme bydlet.

Pavel: To já teda jo.

Aneta: Říkala jsem si, že třeba jednou jo, ale nijak zvlášť jsem si to nemalovala. Obecně dopředu moc neplánuju. 

Pavel: Já jsem si tu stoupnul na zápraží, podíval se do údolí a měl jsem jasno hned! Jediné, co mě v tu chvíli trochu sralo, byla lokalita, no. 

Aneta: Mě zas dost baví. (smích)

Pavel: To už jsme se zase úplně neshodli. Víc se mi totiž líbí na jihu Čech. Staré statky, tlusté, kamenné zdi, placatější kopečky a tak. Musím přiznat, že doteď nejsem s touhle lokalitou úplně srovnanej. Hlavně pro mě bylo ze začátku nepředstavitelný, že budu do práce jezdit přes Černý Most a ty hnusný Vysočany.

Aneta zmínila, žes měl od začátku jasno v tom, že chceš z Prahy pryč. Co tě k tomu vedlo?

Pavel: Už jako dítě jsem chodil do oddílu a jezdil hodně po výpravách a táborech. Později pak i jako vedoucí. Bydlet na takových místech, v různých chalupách, chatách nebo chatkách mi vždycky přišlo tak nějak přirozenější pro život, než ta Praha. Ale proto, že tam mám práci, kterou mám rád, jsem hledal k bydlení místo v dojezdové vzdálenosti. Navíc takové, aby bylo v přírodě a zvládli jsme ho uplatit. Tohle je výsledek.

 

Takže hledání a koupě proběhly hladce?

Pavel: Hledání tak nějako jo, koupě už tak docela ne (smích). Kupovali jsme to totiž od Holanďanky, která nikomu nevěřila. Nám, realitce, notáři ani nikomu na katastru. Platit se muselo v eurech a celý se to nakonec táhlo přes 4 měsíce. Žila v Holandsku, ale tady trávila letní období. V karavanu, dům ani moc nezabydlovala.

Aneta: Kupovala to prý s představou, že tu vybuduje kemp. Asi si za tím i docela šla. Nechala tu třeba udělat obrovský septik a dovést trubky na vodu až támhle někam na pastvinu. 

Pavel: Na nic dalšího už ale neměla peníze, takže tímhle její vize skončila. Udělala tu pár úkonů, který dávaly smysl, ale pak taky spoustu těch, který ho úplně postrádaly. Třeba zadělala přirozený průchod z domu do sklepa asi metrovou vrstvou betonu, na které vystavěla koupelnu a pak se divila, že se jí to tu všude rosí, potí a tak. Byla trochu šílená.

Aneta: Mě moc neštvala, jenom trochu. Ráda se bavím se starými lidmi, nevadilo mi si s ní jezdit povídat. Pak jsem s ní i vyřizovala veškeré potřebné papíry, chodila s ní po úřadech a tak. Myslím, že nakonec nás měla docela ráda a svým způsobem nám i věřila. Ale taky se stalo, že po nás ještě po podepsání rezervační smlouvy chtěla najednou víc peněz, protože jí chodily nabídky na odkoupení za vyšší částku.

Pavel: Nebo tu taky byla hromádka nasekaného dříví a ona přišla s tím, že to je vlastně bonus k té nemovitosti, na který zapomněla, ale nemůže si ho přece odvézt, tak ať jí za to něco dáme, podle svého uvážení.

Aneta: Dali jsme jí tehdy asi 20 tisíc a ona nám řekla, že si teda představovala víc.

Pavel: V den, kdy se odsud měla odstěhovat, jsme sem za ní jeli ,ale ona nic. (smích) Karavan měla úplně prázdný a po domě plno věcí. Vůbec nic si nesbalila. Takže jsem jí další dva dny stěhoval věci z domu do karavanu. Protože se jí nelíbilo jak jsem věci v karavanu složil, celé jsme to zase vyložili a přeskládali jinak. Když odsud s tím karavanem konečně odjížděla, dřela s ním dům po celé délce, celých těch 22 metrů brousila karavanem tuhle zeď! Pak s ním ale dojela bez problémů až do Švédska. Neuvěřitelná bába!

To je hodně zajímavá zkušenost! O stavbě úplně nového domu jste třeba nepřemýšleli?

Pavel: Já vůbec ne. Nikdy by se nám podle mě nepodařilo postavit nový dům tak, aby nám v něm bylo stejně dobře, jako ve starém.

Aneta: V tom se shodneme. Možná to zní jako klišé, ale líp se cítíme v domech, které mají duši, vlastní historii, něco už mají odžito… a tak.

Pavel: Ono tě pak takové místo víc vtáhne do takového starého, jakoby uzeměného způsobu života, nebo jak to říct. Pro mě jsou třeba skoro nezbytné tlusté zdi a topení dřevem. Myslím si, že žádná novostavba, i kdyby byla kopií starého domu, nedokáže poskytnout takový pocit jako skutečný starý dům. My jsme prostě oba staromilci. Koukáme na dokumenty a čteme si o tom, jak se co dělalo třeba v roce 1730. A pak si o tom tady na zápraží hodiny povídáme.

Aneta: Hledáme inspiraci v tom, jak to dělali lidi dřív. Já se navíc k tomu, narozdíl od Pavla, který je miluje, docela děsím vymožeností budoucnosti, takže se jim snažím co možná nejvíc vyhnout. Pavel se oba zájmy naopak snaží skloubit dohromady. 

Pavel: Měli jsme takový spor o Alexu od Amazonu, to je věc, na kterou se mluví a ona něco dělá. Skvělý je na ní třeba to, že mluvíš tady dole a já to uslyším nahoře z jinýho repráčku tak, jak je zrovna potřeba. Člověk nemusí řvát přes celej barák. To bych třeba hrozně chtěl, ale asi to neprojde. (smích) Naštěstí si takové věci docela vynahrazuju v práci. Tady si udržujeme ten klid a až na moje občasný pokusy o nějaký moderní výstřelek nemáme potřebu to tu nijak zásadně modernizovat a přetechnizovávat.

 

Do rekonstrukce jste se pustili na vlastní pěst nebo vám s tím někdo pomáhá?

Aneta: Pavel zná z rodiny jednoho takového zázračného pána. Je to vystudovaný zahradník, hobby stavař, který si postavil kromě několika domů i vlastní loď. Je ale víceméně slepý. Jenže má šestý smysl – neuvěřitelný cit pro staré domy.

Pavel: Ví třeba, jak by měl v domě správně cirkulovat vzduch a uzpůsobí tomu průchody. Vnímá světlo, pozná, kde je v domě vlhko a z toho pak při práci vychází. Sáhne na trám a dokáže říct, jestli je dobrej nebo prolezlej červotočem. Umí pracovat se starými postupy, nebojí se třeba nakopat jíl v potoce a použít ho na vymazání krbu. A funguje mu to. Ví, co dělá a já v něj mám v tomhle absolutní důvěru. Měli jsme štěstí, že se nám ho podařilo pro rekonstrukci získat. Vzal si to tu docela za svý. Nebývá tu na to sám, mívá k ruce dva pomocníky, občas i víc.

Aneta: Když tu pracují, tak tu s námi zároveň taky žijí. Už i s dětmi teď. Vaříme jim, když je potřeba, tak pomáháme, jsme tu prostě tak dohromady. Díky tomu, jaký jsou, je to skvělý. 

Pavel: Takhle tu s námi tráví třeba dva měsíce v roce. Když se nám podaří našetřit vždycky nějaké peníze, tak je sem pozveme a něco se tu udělá. Může se to zdát zdlouhavý, ale hodí se to – uděláš nějakou část práce a hned v tom žiješ. Najednou je snáz vidět co je potřeba udělat dál. Samovolně z toho vyplývají ty následující priority. Rychleji začneš vnímat, co je potřeba udělat pro to, abys tady měl při tom žití taky určitěj komfort, aby to fungovalo. A tím jak se dům opravuje po částech, po jednotlivých místnostech, otevírají se postupně taky nové možnosti využití celého domu. A to je vlastně docela zábavný.

Aneta: Pro děti je obrovský vzrůšo to celý pozorovat. Že máme třeba v kuchyni konečně stůl a tak. Nebo když jim Pavel udělá postel, pro ně jsou to změny, ze kterých jsou nadšení. Vidí navíc, co je za tím za práci.

Nevadí ti, Aneto, být tu s dětmi přes týden sama, když je Pavel v práci? 

Aneta: V létě je to tu sice o dost lepší než v zimě, ale i v té se to tu dá s přehledem zvládnout. Člověk se musí umět, sebe i děti, zabavit. V zimě mi dost pomáhá, že tu topíme dřevem. Zajišťuje mI to takový režim a to mi asi dělá dobře. To, že prostě musím ráno vyběhnout a zatopit. Docela dost nám sem taky jezdí návštěvy. V zimě jsme tu sice třeba delší čas sami, ale není to nic hroznýho. Když chceme, vymyslíme si nějaký program, někam si vyrazíme. Už mám ale jasno v tom, že ten klid a domov jsou tady a rozhodně si tu nepřipadám nějak odstřižená nebo tak. 

 

Co jsi vůbec dělala předtím, než se narodily děti?

Aneta: Studovala jsem teologii. Dodělala jsem ji, když byl Vilíkovi rok. 

 

Zajímavý obor. Co tě přivedlo k jeho studiu? Máš v plánu se mu věnovat i po mateřské?

Aneta: K oboru mě přivedl Pavel. Když jsme se poznali, vyrazili jsme spolu na pouť do Santiaga, hned po mé maturitě. Nebyla jsem tou dobou věřící, ani nikdo z mé rodiny, ani jsem nikoho takového neznala. Od té pouti mi to ale vrtalo hlavou, až jsem se ve 23 nechala pokřtít. Pořád mi ale připadalo, že bych se o tom ještě potřebovala dozvědět víc, tak jsem se pustila do studia. Což není úplně cesta, kterou by musel každý novokatolík nutně urazit, řekla bych, že jsou i jednodušší způsoby, ale mě to bavilo. Chtěla bych se tomu oboru svým způsobem věnovat i dál. Ne přímo na akademické úrovni, když to půjde, chtěla bych pracovat v nějakém domácím hospicu. Taková práce by mě, dokážu si představit, naplňovala. Teď ale máme na cestě třetího potomka, takže mám ještě na nějakou dobu o zábavu postaráno, si myslím. 

Pavel: Já to mám odmala, jsem z katolické rodiny. Táta je filosof, máma teoložka. Takže my bychom se s Planetou snad ani nemohli vzít, kdyby to nevystudovala, nebo nevím. (smích)

 

Jak to máte s dětmi, vychováváte dva kluky, na vesnici, v přírodě… to je asi lepší místo pro výchovu než velkoměsto, co?

Aneta: Řekla bych, že je to tu jednodušší. Určitě to ale jde dělat dobře i ve městě. Jen mi přijde, že je tu můžeš tak nějak svobodomyslněji vypustit ven. Částečně je pořád vedeš, ale je tu větší prostor pro to, aby si na spoustu věcí přišli i oni sami. Ve městě bych se o ně třeba víc bála. 

Pavel: Nad námi v tuhle chvíli visí jeden malý vykřičník a tím je škola. Velké téma, které už teď dost řešíme, i když nás to čeká až za dva roky. Kousek odsud máme Turnov, kde jsou všechny potřebné vzdělávací instituce, já ale upřímně trochu bojuju s tím, že to jsou zkrátka maloměstské školy. Takže oscilujeme mezi možnostmi, že se kvůli tomu, abychom dětem zajistili nějaké z mého pohledu kvalitnější vzdělání, odstěhujeme zpátky do Prahy, nebo že tu dají základku a na další školy už pak půjdou někam jinam, nebo že to holt dají celé tady. Vidím to tak, že v tomhle ti velkoměsto vždycky dokáže nabídnout víc možností na výběr. Když se budeš primárně omezovat vzdáleností, je docela dost možný, že budeš muset vzít to jediné, co tu bude k mání. Bez ohledu na to, jestli to bude nebo nebude stát za to. Proto bych podle toho vzdělávání dětem vybírat nechtěl. 

Aneta: Nejsme zároveň moc naklonění nějakým alternativám. My bychom byli pro, aby šli do klasické školy, ale dobré.

Pavel: Myslím si, že by si dítě mělo zažít trochu nějaké nepohodlí a určitý stupeň stresu. Aby se naučilo to ustát a pracovat s tím. V tom mi přijde dobrý i ten život tady. Že není úplně v bavlnce, že občas dítě zakopne o kámen a nabije si hubu, že ho bodne včela a tak. To, že se jim tu pořád dějou nějaký věci, je posouvá nejvíc. Prostě taková venkovská výchova.

Aneta: Pro nás by bylo nejlepší, kdybychom narazili na takovou školu, jako máme tady kousek školku. Je to klasická státní školka, ale v podstatě lesní. Hodně času se tam tráví s dětmi venku, hodně se tam dodržují tradice a rituály. Paní ředitelka vede školku už 40 let a i po takové době je vidět, že svou prací naprosto žije.

Takže kluci tu kamarády mají. A co vy?

Pavel: I my jsme se tu seznámili se super lidmi. Narazili jsme tu třeba na kluka, který kóduje v jednom pražském AI startupu. Vyrůstal tu, tak tu všechny zná a všichni jeho, díky němu tady známe i spoustu dalších lidí. Druhou vlnu seznamování zapříčinil náš pes, který tu utekl a zplodil během pár měsíců 42 štěňat, čímž nás donutil všechny ty nadšené sousedy obejít s omluvou a flaškou vína. (smích) Jedno štěně jsme si vzali a psa jsme pak nechali vykastrovat. Taky mi ještě před covidem všichni radili, ať začnu chodit do místní hospody. Nejdřív se mi do toho vůbec nechtělo, pak jsem to ale zkusil a pochopil jsem, že jsou tu vlastně super týpci, co tu dělaj různý blbosti, takže mě to nakonec docela chytlo. Je to taková fakt dobrá vesnická sociální síť.

 

Aneta zmínila, že se pouštíte kromě kvašení zelí i do dalších pokusů. Co si pod tím můžeme představit?

Pavel: Zajímáme se víc o jídlo obecně. Začali jsme se tu víc zabývat tou původní surovinou a tím, jak se k ní dostat chytřeji a třeba i udržitelněji nebo jak to nazvat. Pořád chodíme pro nějaký věci do supermarketů, ale už víme, co tam rozhodně nekupovat a co zvládneme získat právě tou lepší cestou.

Aneta: Kvasit zelí na zimu mě dost baví, to je něco, co jíme pak v podstatě asi denně. Ve větším jsme zkoušeli kvasit i nějakou další zeleninu, pustili jsme se do ruského kvasu, ale mě asi pořád nejvíc baví to zelí. Udělám ho pěkně postaru, nic překombinovanýho ani vylepšenýho…

Pavel: No a já to mám zas opačně. Zrovna teď přemýšlím nad tím, kde seženu 40 kaprů na to, abych je dal do zeláku a zadělal na rybí omáčku. 

Aneta: Já se většinou snažím vymyslet co udělat z toho, co máme, kdežto Pavel to má opačně – vymýšlí, co udělat z toho, co nemáme, z toho, co se musí nejvíc složitě shánět. (smích)

Pavel: Třeba jsem se takhle vrhnul na sýraření, propadl jsem dělání parmazánu. Po dvou měsících jsem ale pochopil, že to nezvládnu, že sýrařina je tak komplikovaná, že to prostě v domácích podmínkách nedám. Mezitim mi ale chcíplo 6 lahví mléka, které jsem docela složitě sháněl, protože jsem chtěl nepasterované. Vniveč přišly i mléčné kultury, které jsem koupil někde na e-shopu a ucpal jimi mrazák…prostě jsem to hodně řešil.

Aneta: Ale já jsem pak udělala syrečky, které jsou teď ve sklepě! Našla jsem ten nejjednodušší recept na sýr a ten nakonec fungoval. (smích)

Pavel: Takže asi chápete, jak to u nás chodí.

Mohlo by Vás zajímat

Zuzka, Honza a Anežka

Luděk a Monika