Skrze utrpení k osvícení

Andrea a Miky

Je možné, že to čemu dnes říkáme hypersenzitivita bylo dříve běžnou mírou naladění na věci vnitřního a duchovního rázu. V případě Andrey a Mikoláše se tato naladěnost týká jejich rodiny jako celku. Naladěnost na prostředí ve kterém žijí i na sebe navzájem.

 

Můžeme začít tím jak jste se dostali právě k tomuto domu?

Andrea: Dům jsme hledali zhruba půl roku. To bylo na podzim roku 2019. Já jsem v té době čekala Jáchyma. V noci, když jsem nemohla spát jsem projela všechny realitky a když se objevilo něco zajímavého, dala jsem to druhý den Mikymu k posouzení. Objeli jsme takhle několik nemovitostí, ale když jsme přijeli sem a prošli bránou, bylo hned jasno.

Taky jsme v té době měli jasno v tom, že v Praze už prostě být nemůžeme. Ne že by nám nestačil náš byt, pomalu ale začínal covid a atmosféra ve městě výrazně zhoustla. Instinktivně jsem cítila, že je nejvyšší čas zmizet. Bylo nám jasné, že ve městě bude jen hůř a čekali jsme taky, že o nemovitosti na venkově vzroste zájem. Dneska jsem za to ráda, vypadá to, že jsme tehdy měli dobrý odhad.

Měli jste nějaké specifická kritéria výběru?

Andrea: Ani ne. Chtěli jsme starý dům, který má ducha a historii, to máme rádi oba. Chtěli jsme být kvůli práci v dosažitelné vzdálenosti od Prahy a ač jsme měli vyhlídnuté nemovitosti třeba i u Jablonce, zdálo se nám nejvíc smysluplné hledat od Prahy na jih, protože Miky má rodiče v Bechyni.

Mikoláši, podílel ses i ty sám na rekonstrukci vašeho domu? 

Mikoláš: Já jsem kdysi studoval keramickou školu v Bechyni, díky čemuž mám poměrně pozitivní vztah k manuálním činnostem obecně a zároveň jsem si už tehdy vyzkoušel práci s mnoha různými materiály. V dětství jsme taky s rodinou trávili hodně času na chalupě, kde jsme s bratry často pomáhali zedníkům, míchali maltu, zkoušeli nahazovat a podobně. Určitě se nepovažuju za mistra, ale nějaký základ mám a hlavně mě baví, když je za mnou práce vidět. Když jsem si pak v rámci rekonstrukce spočítal náklady na práci někoho jiného, rozhodl jsem se udělat řadu věcí sám.

Co konkrétně?

Mikoláš: Na ty první hrubé práce, kdy se kopaly podlahy a podobně jsme měli lidi, ale v těch dalších fázích už jsem tady flikoval co se dalo sám. Jako finální povrch na mnoha místech v interiéru například používáme betonovou stěrku která vypadá skvěle v kontrastu s původnímu materiály jako je dřevo a kámen. Díky keramice je mi tenhle materiál docela blízký, takže jsem s ním udělal obě koupelny i kuchyňskou linku. Podkroví jsem kromě sádrokartonů dělal za pomoci táty taky z velké části sám. Schody, zábradlí a samozřejmě všechny práce kolem domu. Od terasy, plotů až po neustálé nakládání a odklízení suti a stavebního nepořádku.

Docela mi tehdy hrálo do karet, že zrovna začal covid a AVU, kde jsem v té době učil, byla jako všechny školy, zavřená. Mohl jsem být tady a něco dělat. I díky tomu jsme tu naší rekonstrukci zvládli v celkem rekordním čase. Zhruba za půl roku byly ty nejnutnější práce hotové a bylo možné tady začít trávit čas. Spousta věcí samozřejmě není hotová dodnes, ale tak už to u těch rekonstrukcí bývá. 

Nějaká třešnička na dortu?

Mikoláš: Rozhodně schody ze světnice do podkroví! Původní dřevěné schody byly na špatném místě – blokovaly vstup do domu. Rozhodli jsme udělat nové betonové a povrch vyřešit už zmíněnou stěrkou. Když jsem měl vše hotové bylo je třeba natřít epoxidem což pro mě byla novinka. S ním jsem nikdy nedělal, ale řekl jsem si ok, rozmíchal dva pytlíky epoxidu, natřel schody a odjel s pocitem, že za dva dny bude vše suché. Po pár dnech jsme přijeli natěšení i s malým Tobiáškem, že strávíme první noc v podkroví. Schody vypadaly krásně.

Andrea: Jdeme nahoru, první, druhý, třetí, čtvrtý schod a na pátém jsem se zasekla. Šestý byl vlhký ještě víc a sedmý úplně mokrý. Na těch bílých lesklých schodech najednou byly vyšláplé stopy a černé chlupy z ponožek, hrůza. Nahoru jsme tedy nemohli, dole byla jen betonová zaprášená podlaha, která teprve vysychala. Úplně otrávení jsme se otočili na patě a jeli zpátky do Prahy.

Mikoláš: Prostě jsem špatně rozmíchal epoxid. Dneska už vím, že se má míchat přesně tři a půl minuty, důkladně, ideálně metlou na vrtačce. Když se tato technologie nedodrží, epoxid nevytvrdne. Druhý den jsem tedy jel zpátky a snažil jsem se epoxid odstranit. Zkoušel jsem nitro, ředidlo, nic nefungovalo. Schody nevysychaly ani za další dva, tři dny a epoxid stále nešel dolů. S maskou na obličeji a po čtyřech jako opičák jsem tu lezl po systému rozložených prkýnek, protože každý dotek ruky, prstu byl na schodech vidět. Představte si, že máte téměř celý zrekonstruovaný interiér a uprostřed něj je schodiště, dominanta místnosti, které úplně popírá tu celkovou snahu a investici, to byla fakt hrůza. Po několika dnech jsem tedy vrchní vrstvu přetřel ještě jednou už správně rozmíchaným epoxidem, který skutečně uschnul. Dneska se schody trochu loupou a je evidentní, že je za nějaký čas budu muset celé předělat, ale to už nás dnes tolik netrápí. Tehdy mě to ale vyloženě vytrestalo.

Bez toho se rekonstruování starých domů asi neobejde. V jakém stavu byl dům, když jste ho koupili?

Mikoláš: Střecha byla relativně nová, dělala se prý v roce 2008. Stejně tak krovy a zateplení. V domě nebylo topení, jen nevyhovující krb, který jsme museli předělat. Byla tu provizorní nezkolaudovaná čistička odpadních vod a celkem špatná voda z kopané studny. V přízemí byla na pohled pěkná podlaha z fošen, které byly ale zespodu shnilé a vedle ní betonová podlaha překrytá kobercem. Všechno se tedy muselo vybourat, zůstaly jen zdi, stropy, krov a střecha. V přízemí jsme dělali podlahové vytápění, v celém domě novou elektřinu, vodu, odpady. V podkroví byl jen jeden velký prostor, který jsme sádrokartonem rozdělili na tři pokojíky a malou koupelnu.

V celém domě, který je kamenný topíme dřevem v krbu a přitápíme elektřinou, protože jiné zdroje energie ve vesnici nejsou. Během první zimy se ale ukázalo, že střecha není dobře zateplená. Dům měl obrovské tepelné ztráty a místy bylo úplně cítit jak domem prochází studený vzduch. Když nám tedy na jaře přišlo vyúčtování za elektřinu, podlomily se nám kolena. Postupně tedy vyplňuji každou díru pod střechou a dodatečně zatepluji co se dá, abychom udrželi teplo v domě. Na letošní zimu jsme ale připravení, máme dostatek dřeva a jsme rozhodnutí mnohem víc topit v krbu,abychom ušetřili. Máme výhodu, že díky otevřenému schodišti jde teplo z přízemí snadno do podkroví a tam už pak prakticky nemusíme topit.

Nepřemýšleli jste o tepelném čerpadlu jako možném zdroji tepla?

Andrea: Přemýšleli, ale zatím jsme se pro něj nerozhodli.. Máme trochu dojem, že celá ta současná situace, kdy všichni ve velkém skupují tepelná čerpadla a na jejich instalaci standardně čekají rok a déle je uměle vytvořená. Osobně nemám moc důvěru k tomu, když se najednou ve společnosti začne šířit nějaká kolektivní tendence a její řešení je vykládáno jako jediné možné. Chceme počkat, celou věc v klidu promyslet. Kdo ví, třeba to za rok praskne a ceny půjdou zase dolů. Současné nastavení společnosti mi v tomto ohledu přijde úplně postavené na hlavu a v zásadě neudržitelné.

Mikoláš: Druhá věc je ta vstupní finanční investice, která je u tepelného čerpadla opravdu hrozně velká. V tomhle okamžiku mi přijde jednodušší trochu víc šetřit, topit převážně dřevem a třeba si i zvyknout na nižší teplotu. Taky se trochu bojím toho, že tepelné čerpadlo by nám tu trochu dělalo hluk. Z několika zdrojů jsem slyšel, že si lidi, kteří ho mají stěžují na v podstatě konstantní hukot a to by mi dost vadilo.

Jak se díváte v kontextu vašeho bydlení na solární energii, ta by vám přece mohla dost snížit náklady?

Andrea: Mít na starém, historickém kamenném domě, který je zarostlý břečtanem, solární panely by se nám nelíbilo, Máme pocit, že to se nějak nepatří..

Jak to máte s vodou? Je ve vesnici řad nebo máte vlastní studnu?

Andrea: Voda, to je naše never ending story. Ve vesnici řad není, takže jsme odkázaní na vlastní, původní, kopanou studnu. Ta je ale hluboká jen čtyři metry, takže je třeba s vodou dost šetřit. Když jsme se ptali na možnost vrtu, bylo nám řečeno, že v téhle lokalitě je kromě radonu taky vysoká hladina arzenu, který se z vody těžko odstraňuje. Když jsme nechali udělat testy, výsledky byly dost šílené.

Ptali jsme se sousedů jak situaci řeší, řekli nám shodně, že si prostě zvykli kupovat balenou vodu. To je pro mě úplně nepřijatelné. Nechci žít na vesnici, uprostřed krajiny a kupovat si balenou vodu. Začali jsme tedy hledat nějaké řešení a dnes máme gravitační filtraci a celé to nějak funguje. Dlouho jsme taky řešili, že ač byla voda pitná a v podstatě v pohodě, měla pořád trochu nažloutlou barvu. Po delší době jsme zjistili, že je to tím velkým ořechem na dvoře, který je v blízkosti studny. Za léta, kdy se o dvůr nikdo nestaral se do půdy dostalo z rozkládajícího se listí ořešáku množství huminových látek, které takhle specificky obarvují vodu. Ty látky by měly být v podstatě zdraví prospěšné, takže alespoň nějakou výhodu to má.

Mikoláš: Proto jsme vám, pánové, nalili vodu do těchto krásných barevných skleniček!

Víte něco o historii domu a je to pro vás důležité?

Mikoláš: Něco málo víme. Když jsme sem totiž poprvé přišli, visela tady taková genealogická nástěnka týkající se právě historie domu. První doložená zmínka o našem domě je prý z roku 1592, byl to dům s číslem tři. O moc víc jich tu v té době asi nebylo, dnes jich je zhruba padesát. Máme zapsaný seznam rodin, které dům v minulosti vlastnily, jedné z nich patřil po dobu skoro dvou set let. Máme i pár dobových fotografií domu z minulého století.

Andrea: Pro mě je tohle docela důležité a mám k tomu poměrně velký respekt. Věřím, že lidi, kteří tu v minulosti žili tu můžou něco zanechat, něco co se nechce domu pustit. Promlouvala jsem k nim, prosila je ať odejdou někam, kde jim bude líp, že teď už tu není čeho se držet. Když probíhaly práce na domě a byli tu řemeslníci, tak pokaždé když odešli jsem otevřela okna a zapálila šalvěj. Jsem křesťanka a tak jsem se tu vždycky modlila. Také jsme sem pozvali kněze, aby celý dům před tím než tu budeme poprvé spát jako rodina vysvětil. U nás na východním Slovensku se to dělá běžně a pro mě osobně je to zásadní.

Je k tomu účelu určený nějaký konkrétní obřad?

Andrea: Je to liturgický proces, kdy se nejdřív modlí celá rodina a pak i kněz. Ten mimo jiné prosí, aby všechno zlé co v tom domě může přebývat odešlo a aby se tu nové rodině žilo dobře a všichni byli zdraví. Pro mě je důležité, že je v tom síla vysloveného slova a společné modlitby. 

Pro nás bylo už od začátku velice důležité jedno kritérium pro výběr domu a to byl pocit. Všechny technické parametry jsou jedna věc, ale ten pocit z domu samotného i z celé lokality byl pro nás oba zásadní. Když jsme sem přišli poprvé, cítili jsme se oba příjemně, bezpečně, jakoby v nějaké bublině. A tyhle věci, jako je vysvěcení domu, podle mě tento pocit ještě zesilují.

Tím samozřejmě nechci říct, že bychom kupovali dům jen na základě pocitů. Racionalita je samozřejmě druhá, stejně potřebná věc. 

Na nějakém realiťáckém webu jsem vyčetla doporučení, jet se podívat na vybranou nemovitost za špatného počasí, když je chladno a mokro, aby měl člověk jasnější představu o domě i lokalitě a neujel si jen na svých pocitech. Jeli jsme sem tedy na prohlídku ještě jednou. Byl podzim, venku opravdu nepříjemné počasí, ale celkový pocit byl stejný jako na poprvé.

V každém náboženství je ceněnou komoditou ticho a možnost soustředění. Byl pro tebe i tenhle prvek pro odchod z města důležitý?

Andrea: Určitě. Já pocházím z vesnice, kde pro mě v dětství bylo přirozené lézt po stromech nebo jen tak sedět, koukat, přemýšlet si a nedělat nic. V tom jsem vyrostla a bylo mi v tom dobře. Když jsem pak byla starší, samozřejmě jsem i já toužila po tom dostat se pryč z vesnice, žít ve velkoměstě. Když jsem přišla do Prahy, viděla jsem ale, že zrovna moje víra budí u okolí nepochopení a posměch. Díky tomu jsem začala popírat sebe sama a celé křesťanství, které bylo součástí mého života od narození, jsem odsunula na nějaký čas stranou.

Když se pak narodil Tobiáš, který je už od malinka hodně citlivý, jsem se začala zabývat hypersenzitivitou. To mě dovedlo ke zjištění, že hypersenzitivní jsme u nás v rodině všichni včetně mě. Najednou mi došlo, že ta moje schopnost vnímat některé věci hlouběji, která ve mě byla už od mala, je mojí přirozenou součástí a že je v podstatě darem a ne něčím za co je třeba se stydět. Začala jsem tuto svojí stránku více zkoumat a došlo mi, že všechny ty roky v Praze jsem většinu času jen hrála roli, která se ode mě očekávala. Neustále jsem něco předstírala, aby mě ostatní brali a přijímali. Tohle zjištění pro mě bylo hrozně osvobozující. S tím jak se člověku narodí děti se tenhle pocit ještě zesílí, protože se vám úplně přeskládají priority. Najednou nepotřebujete být středem pozornosti a víc než přijetí ze strany okolí je pro vás důležité přijetí a pochopení od sebe sama. Díky tomu jsem se vrátila i ke křesťanství a tady na vesnici, kde je ticho a klid se to vše postupně prohlubuje. 

Jak to máš s vírou ty? 

Mikoláš: Mě k tomu v podstatě přivedla Andrejka, díky ní jsem se nechal pokřtít. Pocházím z ateistické rodiny, kde se ale v podstatě všichni nějakým způsobem věnovali a věnují umění a rozvíjí duchovní světy. Mám pocit, že je to víře nebo obecně nějaké spiritualitě dost blízké. Asi jsem to v sobě měl celý život, jen v jiné formě. Když jsem si pak v dospělosti přečetl desatero a přemýšlel o tom, jak žiju a jaký chci být člověk, žačalo mi to všechno do sebe zapadat. Zároveň ani jeden nejsme ve vnímání a praktikování křesťanství nijak ortodoxní a vlastně spoustu věcí vidíme oba dost alternativně. Víra je pro nás spíš cestou seberozvoje.

Z vašich sociálních sítí je patrné, že je pro vás velkým tématem udržitelnost. Celý tenhle blog je o odchodu lidí z měst na venkov a ten odchod je právě mnohdy podmíněn touhou žít nějak víc čistě. Přiznejme si ale, že za každým z nás, kdo rekonstruoval nebo stavěl nějaký dům je několik vagónů stavebního odpadu, který ve městě jen tak nevytvoříte. Necítíte v tom rozpor?

Andrea: Je to bohužel pravda, stejné je to s péčí o děti, sice si můžete vybrat co kupujete, ale stejně produkujete kvanta odpadu. My vidíme východisko i náš osobní postoj v obyčejné skromnosti, v tom co lidi dělali vždycky. Prostě si řekli: opravdu to potřebuju, musím to mít? A pokud musím a potřebuju tak se snažím volit variantu, která je míň zatěžující a míň toxická. V dnešní době je dobré, že si můžete vybrat. Dá se nakupovat v bezobalových obchodech, dá se kupovat maso z lokálních zdrojů a většina odpadu se dá, když chcete, recyklovat. Podobné je to s tou zmíněnou vodou. Mohli bychom jako ostatní kupovat vodu v plastu, ale to nechceme. Radši budeme s vodou šetřit , filtrovat jí, a pořád to pro nás bude po všech stránkách lepší varianta.

Myslím, že problém téhle doby je mimo jiné v tom, že všechno vidíme jen a pouze černobíle. Týká se to i tématu udržitelnosti. Celá ta debata okolo je dost vyhrocená a občas to vypadá, že nejhorší věc jakou na světě můžete udělat je, že si v obchodě vezmete na pečivo plastový pytlík. Zajímavé je, že zrovna igelitová taška byla původně vynalezena jako ekologický obal. Byl trvanlivý, dal se používat opakovaně. Všechno má dvě stránky mince a je třeba vnímat kontext. Celé je to tedy o nalezení nějakého středu v rámci rodiny, nalezení nejlepšího možného řešení a přístupu, který nejméně ubližuje. Nějakou daň si naše fungování ale vybere vždycky, to je bohužel jasné. A jsme zpátky u té skromnosti, důležité je nebýt “pažravý”.

Velké téma pro rodiny – kamarádi, školky, školy, jak to tady máte?

Mikoláš: Tohle mi na vesnici taky přijde mnohem lepší a jednodušší. V Praze, kde o lidi zakopáváš byl tohle pro nás paradoxně větší problém než tady. Když se Tobiáš na pískovišti po dlouhém odhodlávání seznámil s nějakým kamarádem tak logicky čekal, že ho tam potká i příště, ale to se nedělo. Já mu pak musel vysvětlovat, že Praha je velký město a že už ho tady možná nepotkáme. Pro takhle citlivé dítě, které má potřebu navazovat hlubší vztahy je to prostě problém. Tady na vesnici je několik dětí a jsou tady pořád, můžeš se na to spolehnout.

Školku jsme v Praze zkoušeli asi měsíc, ale když jsme viděli jak ho to stresuje, vlastně jak nás všechny to stresuje, tak jsme to nakonec vzdali. Takové ty rady, že se to za pár dní, týdnů zlomí mi přijdou úplně mimo. My ho nechceme nijak lámat! Chceme mu dopřát přesně tolik času kolik potřebuje a až se na to bude cítit tak to zvládne. Máme štěstí, že si můžeme dovolit dopřát mu ten čas. Kousek odsud je moc fajn školka s krásnou zahradou, kam by od září měl začít chodit. Má tam už pár kamarádů, tak by to mohlo být jednodušší. Uvidíme. Pokud to ale nepůjde, tak to není žádné drama. Mě samotnému je čtyřicet čtyři a dodnes mi dělá problém jít mezi větší skupinu lidí, které neznám. Před každým vystoupením mívám trému. Jsme citliví, a naše děti jsou zjevně po nás. Proč bych měl něčemu podobnému vystavovat jeho? Jednou se mě zeptal: “Tati,když mě odvedeš do školky, tak s kým je Jáchym?” Musel jsem mu odpovědět, že je s námi. V ten moment mi došlo, že je to celý nesmysl.

Andrea: Mě se tohle normování hrozně příčí. Odmala se nám říká co máme dělat, co si máme myslet, co se od nás čeká, co je normální. Celý tenhle systém včetně škol nás učí hlavně soutěživosti a tomu neustále se porovnávat. Když pak někdo vyčnívá, není normální. Většina lidí pak ještě v dospělosti tápe v tom kdo jsou a co by měli s životem dělat. Čekají, že by jim to měl říct někdo z venku. Nějaká autorita. Přirozené autority, tady ale chybí.

Pozitivní na celém tomhle podivném období, které odstartoval covid a teď pokračuje válkou a energetickou krizí je fakt, že spousta lidí úplně přehodnocuje svůj pohled na svět a na to jak dosud žili. Dost často pak odchází právě z měst na vesnice a hledají možnosti jak žít jinak. Věřím, že to může být ve výsledku pozitivní impuls i pro vesnice samotné a všichni z toho můžeme nakonec vytěžit něco dobrého. Asi je to tak v životě se vším, žádná transformace a změna k lepšímu nejde úplně bez bolesti, jak se říká: skrze utrpení k osvícení.:)

Mohlo by Vás zajímat

Kristýna a Thomas

Lenka a Jirka

Luděk a Monika