Svoboda každodennosti

Ondra a Markéta

Předjaří, sychravo, samota vzdálená asi kilometr od vesnice. Na zahradě citlivě přestavěného mlýna se nehledě na počasí vesele prohánějí dva psi. Vítr se nahlas opírá do holých větví a lomcuje s nimi. Ondra, Markéta a malá Evelínka zapustili kořeny v domě na hrázi rybníka kde hnízdí čápi. Třista let starý mlýn je díky jeho současným obyvatelům skutečnou esencí domova.

Jak vypadal váš život před odchodem z města?

Ondra: Žili jsme tři, čtyři roky v Praze na Zahradním Městě. Nejdříve jako kolegové, později jako partneři jsme pracovali ve stejném kadeřnictví, každý den vedle sebe.

Markéta: Myslím, že spousta lidí by to nedala, ale my jsme to zvládli krásně!

Ondra: Pak jsme se přestěhovali do Plzně odkud pocházím. Bydleli v centru, později na Vinicích na sídlišti.

Markéta: Už od začátku, jsme ale pořád něco budovali. O víkendech, když jsme nebyli někde na party, jsme jezdili do Nechanic na Ondrovu chalupu, kterou jsme zvelebovali. Po pár letech jsme ji prodali a hned jsme pořídili mlýn ve kterém žijeme v současnosti. Celou dobu, co jsme spolu, pořád něco budujeme.

Proč jste se rozhodli z Prahy odejít?

Ondra: Pro mě se život v Praze stal po těch několika letech ne úplně akceptovatelným. Proto jsem se chtěl vrátit do Plzně a začít si s Markétou budovat domov, koupit nemovitost, začít budovat něco svého. Taky jsem se chtěl osamostatnit a začít pracovat sám na sebe. 

Každý víkend v dětství jsem trávil na chatě u našich. Od deseti let jsem aktivně působil v rámci ochrany přírody, takže pro mě je být mimo město přirozená, příjemná součást života.

Markéta: Oba jsme toužili po rodině. Já jsem taková žena domácí, mým životním cílem bylo mít děti, žít v domě a starat se o ně. A vzhledem k tomu, že sama pocházím z vesnice nedaleko Prahy, nedokázala bych si představit, že by to mělo být ve městě. Chápu, že i na okraji města se dá žít hezky, ale vesnice je vesnice.

Jak jste našli váš současný dům?

Ondra: Vlastně to byla náhoda. Markéta mi poslala pár tipů, které našla na internetu, a já jsem sem jednoho dne jen tak zajel. Celé se to nejdřív zdálo jako úplný nesmysl, ale i tak nás to okamžitě nadchlo. Nicméně, když jsme sem poprvé vzali mé rodiče, tak moje máma několik hodin nepromluvila. Na to nikdy nezapomenu. Jenom chodila kolem toho baráku a vzdychala. 

Markéta: Byl to první dům, na který jsme se šli podívat i dovnitř. Přijeli jsme někdy na začátku jara, bylo deštivo, držela se tu mlha, ale my jsme věděli, že to je ono. To místo působilo možná až strašidelně. Bylo to tu fakt zarostlé, zanedbané, dvoumetrové kopřivy po celém pozemku, nebylo to vůbec hezké, ale bylo to prostě ono. Hned jsme si to tu zamilovali. Dům působil dojmem, jako kdyby zrovna někdo odešel, byly tu peřiny v postelích, na stole byly hrnečky…byl tu cítit život, ale už prostě dávno, kdysi…

Ondra: Zurčí tady voda, slyšíš, jak teče z toho splavu? To je úžasné. Jsou tu všechny elementy a byť je dům vůči světovým stranám otočený jinak, než by měl být, tak je to vlastně v pohodě. 

Jak dlouho jste dům budovali a jak to celé probíhalo?

Ondra:Dům jsme rekonstruovali zhruba dva roky, ještě ale není vše hotovo. Nicméně je alespoň zkolaudováno. Původně jsme chtěli dům jen opravit, ale ukázalo se, že díky necitlivému zásahu posledního majitele budeme muset dům z větší části postavit nový. Zůstaly staré kamenné obvodové zdi a kamenný sokl na kterém dům stojí se sklepy. Celá rekonstrukce se výrazně prodražila a bez pomoci rodiny jak fyzické tak finanční bychom dům nikdy neopravili. Museli jsme prodat i byt po babičce, který jsem dostal k tomu účelu od rodičů. Pracovali jsme na domě částečně svépomocí a s jednotlivými řemeslníky. Byl to boj, nicméně s vítězstvím na konci.

Ukazoval jsi nám zajímavé místní nálezy – dopisy, svaté obrázky, staré fotografie původních majitelů mlýna, rakouskou orlici s ustřiženou hlavou. Máte k některému z těch nalezených předmětů zvláštní vztah nebo příběh?

Ondra: Díky internetovému portálu portafontium.cz a archivu jsem udělal přehled rodů, jenž ve mlýně v minulosti žily, a teď se starousedlíků a kronik ptáme na kontexty. Lidé kteří nám dům prodávali mluvili o ukrytých zbraních a před samotným předáním nemovitosti zde dělali průzkum. Údajně nic nenašli a my sami jsme našli v zazděné nice jen starou policejní píšťalku…asi pro případ, kdyby bylo potřeba pomoci z jiných světů…zapískáme. 

Chtěli byste do budoucna hospodařit? 

Ondra:Chtěli bychom nějaké ovce a slepice. 

Markéta:Ty plány byly neskutečné, když jsme začínali. Pak přišla na svět Evelínka a všechno se zpomalilo. Díky tomu jsme zjistili že nám to takhle zatím stačí. Nejdřív je třeba udělat spoustu jiných věcí.

Jaká je tedy realita? Jak se vám na samotě žije? Pokud vím, máte tu jediného souseda…

Ondra:Každý z nás to má asi trochu jinak. Markéta je tady většinu dne sama s malou a já se vracím do města do práce, takže pro mě je to jednodušší. Nicméně jsme si oba museli zvyknout na to, že tady opravdu nikdo není. Koukneš z okna…nikdo tady nechodí.

Markéta:Když tudy projede auto, tak běžíš k oknu, aby ses podíval, kdo to byl. 

Ondra: Pro mě je důležité žít v rámci nějaké komunity, nebýt odstřižený od vesnice ač žijeme na jejím okraji. Snažím se občas chodit do hospody nebo do místního krámečku. Bavím se tu s lidmi, rád získávám informace o tom, jak to tady kdysi fungovalo.

Nebojíte se tady? 

Markéta: Ze začátku, když jsem tady byla sama s Evelínkou se tu děly divné věci. Z ničeho nic mi tu třeba začalo šumět nebo vypínat rádio, blikaly žárovky, naše fenka z toho byla strašně nervózní, viděla jsem na ní, že se něco děje, že se bojí. Když jsem pak přebalovala Evelínku, cítila jsem za zády strašnou tíhu, jako kdyby za mnou někdo  stál a tlačil mi ramena dolů, úplně to na mě padalo.

Ondra:Někdo se jen chtěl podívat na Evelínku. Později jsme tu udělali takový očistný rituál a od té doby je to v pohodě. Ke staré lípě na hrázi jsme dali svatý obrázek, který jsme tu našli a požádali jsme místní energie aby se zdržovaly v tom stromě. Občas tam zapalujeme svíčky a je klid.

Markéta: Nechali jsme si udělat rodokmen lidí, kteří tu žili od roku 1720. Víme kdo tady kdy zemřel, víme, že se tady v rybníce utopily děti, byli jsme připravení na to, že tady ty energie jsou. Vůbec nás ale nenapadlo, že nás můžou takhle navštívit.  

Ondra:Z mého pohledu to jenom demonstruje fakt, že když žiješ blíž přírodě, tak se tyto věci prostě objevují. Ve velkoměstě je potlačujeme a nemáme šanci je vnímat. Tady prostě svítí hvězdy, ozývají se zvuky, příroda se nějak projevuje a je přirozené, že se tu objevují různé energie. Vždycky to tu bylo. Člověk nad tím přirozeně víc přemýšlí, víc to v sobě řeší. Život je tu tedy zajímavý i z duchovního hlediska. 

Markéta: Člověk se naučí být sám se sebou.

Ondra: Úplně diametrálně se nám tu změnil život, a nejenom kvůli narození Evelínky Dřív, když jsme žili ve městě, bylo pro nás důležité využívat možností, které město nabízí, chodit do kina, do restaurací, setkávat se s lidmi. Tady jseš naopak rád, když máš čas jenom pro sebe nebo pro toho druhého. Je tu spousta práce kolem domu a někam ven se ti vlastně ani nechce. Uvědomil jsem si, že lidé dřív skoro nic víc nepotřebovali. Rodina byla velká, člověk si občas skočil do hospody, přečetl si noviny, řešil spíš lokální problémy, ale celkově byl život mnohem jednodušší. Oproti tomu, dnešní město člověka zahlcuje extrémním množstvím podnětů.

Jak na vás reagovali starousedlíci?

Ondra:Lidem se líbilo, že jsme to místo chtěli zachovat. Pro mě bylo hrozně příjemné, když ti lidé přišli a řekli, že se jim to líbí. 

Markéta:Místní tudy občas jezdili autem, evidentně jen proto, aby se podívali jak celá věc pokračuje, ale vždycky stáhli okénko a řekli, že to máme hezké. To bylo fajn.

Máte pocit, že vás nějak změnil fakt, že teď vlastníte dům a půdu?

Ondra:Já si myslím, že je přirozená vlastnost člověka, chtít vlastnit kus půdy. Myslím, že to člověku dělá dobře nejenom z hmotného hlediska, ale taky proto, že půda je zdrojem prasíly, a je hrozně fajn s ní pracovat. A člověku to přináší i určitou zodpovědnost, o půdu se prostě musíš starat.  Divím se lidem, kteří se půdy zbavují z finančních důvodů, pro mě má půda tu nejtrvalejší možnou hodnotu.

Už se rodiče oklepali z prvotního šoku?

Ondra:Vnímají to myslím dobře. Uvědomili si, že jsme to zvládli, a že se nám podařilo vybudovat super místo. Všichni jsou spokojení, když sem přijedou. Můj brácha to tu pojmenoval Dům setkávání. Když sem přijede se svými dcerami, tak se jim tady hrozně líbí. Na vánoce za námi přijela celá rodina, ze starého vozu jsem udělal obrovský čtyřmetrový stůl… takže pro mě je to místo, kde se můžeme potkat všichni, aniž bychom si překáželi. Vzhledem k tomu, že rodiče k našim plánům byli ze začátku dost skeptičtí byl pro nás start hodně těžký. Možná, to byl ale právě ten největší motor, díky němuž jsme to dokázali společně vybudovat.

„Dům setkávání“, to je dobrý!

Markéta:Nám se to líbí. My jsme to přijali. 

Chybí vám něco z města?

Markéta:Na mateřské a tím spíš na samotě člověku chybí takové ty obyčejné věci. Třeba to, že ve městě okolo vás chodí lidé. Tady jsem vždycky všude sama. Potkám maximálně nějakou paní s trakařem, která se objeví a zmizí. Když teď přijedu do města, stačí mi někde si sednout na lavičku a jen pozorovat lidi. To mi úplně stačí a jsem spokojená.

Ondra:Chtěli bychom mít vlastně ještě jeden byt ve městě, takový na zimu, viď, ve kterém bychom bydleli. (smích) Ne.

Ondra:Přes zimu je tady opravdu člověk mnohdy odříznutý. Na druhou stranu, ráno v šest jsem se šel projít se psy na louku a je to úžasné jak je tu krásně. Jakmile se objeví jaro, je tady fakt nádherně. Nevím, kde jinde bych něco podobného zažil. Jen tak se jít projít, psi si běhají volně, nemusíš se na nikoho ohlížet. To je pro mě fakt jeden z největších přínosů, ta svoboda každodennosti.

Takže je to o svobodě? 

Ondra:O svobodě, ano.

Mohlo by Vás zajímat

Andrea a Vojta

Michal a Ivana

Ľubo a Martina