Prořezat si cestu ven

Luděk a Monika

Na pomezí jižních a středních Čech, pár kilometrů za obcí Úlehle, sjedete ze silnice druhé třídy  na polní cestu mizící po pár stech metrech v lese. Zde, buď můžete, celkem pochopitelně, podlehnout dojmu, že jste z hlavní silnice odbočili špatně nebo můžete pokračovat přes kořeny a výmoly, kolem udivených lesáků těžících kůrovcem napadené dřevo, tak dlouho, než z lesa vyjedete na polosamotě, v Nové vsi u Mladé Vožice.

Tady žije Luděk s Monikou a jejich dvě děti. Před několika lety vsadili vše na jednu kartu, prodali dům a přestěhovali se sem, do vesničky na pasece. Tady začali odvážně a bez kompromisů úplně novou životní etapu. Dnes je evidentní, že se risk vyplatil a že dává smysl udělat čas od času krok, který zdánlivě smysl nedává.

Jak to probíhalo?

Luděk: V té době jsme bydleli v domě, novostavbě, kterou jsem postavil s tátou. Měli jsme tam menší pozemek a už se nebylo kam rozpínat. Bylo to trochu jako v satelitu, mnohem míň soukromí a všechno už bylo hotové, už nebylo co dělat, proto jsme chtěli pryč. Chtěli jsme taky místo, kde by byla alespoň malá stodola nebo dílna, abychom oba mohli pracovat z domova. Dal jsem tedy ve stejný čas výpověď v práci a celé se to tedy zařízlo najednou. 

Monika: Byl to mazec, ve čtvrtek jsme dali inzerát a v neděli byl náš dům prodaný. Mezitím, jsme ale přišli do realitky se záměrem koupit tenhle dům, a zjistili jsme, že o den dřív ho majitel stáhl z prodeje, prostě se najednou rozhodl, že ho neprodá.

Takže situace byla taková: měli jsme měsíc na vystěhování z domu, byli jsme bez peněz, protože měsíc leží peníze v úschově, a dům, který jsme chtěli koupit nebyl na prodej.

Zpětně viděno si myslím, že to byla zkouška jestli to opravdu chceme. Tehdy jsem tomu pánovi zavolala a trochu jsem mu zahrála na city, že nemáme kam jít, máme děti… takže nakonec souhlasil a dům nám prodal. 

Luděk: Byli jsme prostě za blázny. Prodali jsme v podstatě nový dům a koupili si ruinu na samotě ve které se nedá bydlet. Navíc jsme si od kamaráda v Táboře pronajali byt, abychom měli kam dát naše věci, a sami jsme bydleli i s dětmi ve stanu na zahradě nového domu. Mezitím jsme se snažili rychle opravit dílnu, kde jsme strávili podzim a na zimu už jsme byli v nahrubo opraveném domě. Když jsme se po půl roce dostali k těm odloženým věcem z bytu v Táboře, zjistili jsme, že už většinu z nich vlastně nepotřebujeme.

Litovali jste toho rozhodnutí někdy?

Monika: Ne. Ani jednou. Dnes na ty začátky naopak rádi vzpomínáme – bydleli jsme v dílně, na kamnech jsme ohřívali vodu na koupání, nahoře v patře jsme měli matrace vedle sebe v řádce, večer jsme dětem četli pohádky a ráno když jsme vykoukli malým okýnkem na zahradu, jsme viděli lišky, to bylo hrozně hezké.

Luděk: Já lituju akorát toho, že nám to na nějaký čas nabouralo vztah s tátou, který ten náš odchod vnímal svým způsobem jako podraz. Ten náš původní dům jsme stavěli spolu a on do toho investoval spoustu času, peněz a energie. Dneska, když se na to sám podívám jako rodič, tak uznávám, že bych z toho byl asi taky hodně nervózní. 

To, že jsme se ale na nějakou dobu odloučili nám dalo úplnou svobodu udělat si to po svém, byli jsme hození do vody. Dřív jsem byl zvyklý se s tátou poradit, opřít se o něj. Teď tady to rodičovské křídlo najednou nebylo a my jsme to museli zvládnout sami za sebe.

Jak tu změnu prostředí děti nesly?

Monika: Matěj to zvládl v pohodě, šel teprve do první třídy, tak to bylo celé jednodušší i když si taky občas stýskal. Nině bylo jedenáct a pro ni byla ta změna prostředí těžší. 

Zároveň jsme si ale říkali, že tu situaci musíme zládnout i kvůli nim, že když to budeme odkládat, tak to prostě neuděláme. Chtěli jsme jim ukázat, že když jsme se pro něco rozhodli, tak to dotáhneme do konce. Nechtěli jsme si jenom hrát na bydlení na vesnici a být jednou nohou ve městě a druhou tady. Chtěli bysme, aby oni byli tou generací, která když se pro něco rozhodne, tak si za tím půjde.

Luděk: Stěhování s dětmi je velké téma. Nedávno jsme se o tom bavili s kamarády a jeden z nich byl toho názoru, že by rodiče na děti v této situaci něměli brát zbytečně velké ohledy. Možná to zní blbě, ale něco na tom je. Dítě tu s vámi bude žít pár let, které rychle utečou a pak bude mít svůj vlastní život tam, kde si samo vybere. Rodiče na tom místě, ale už pravděpodobně zůstanou.

Čekat se stěhováním až děti vyrostou taky není řešení, takže je třeba být tak trochu “zlý rodič”, udělat rozhodnutí a stát si za ním.

Myslím, že i dnes bychom se rozhodli stejně. Není na co čekat, život je vlastně dost krátký a není čas ztrácet čas ve městě.

Nevadí vám, že jste tu docela odříznutí?

Luděk: Musel jsem si zvyknout, že je třeba vozit s sebou v kufru auta motorovou pilu. Občas tu popadají stromy, tak je třeba si cestu ven prořezat. Vezl jsem Matěje do školy a říkal jsem mu: “Počkej, na to si ještě jednou vzpomeneš, jak jsi jezdil s tátou a s motorovkou do školy.” Ze začátku jsem si to snad i fotil. Dnes už je to pro nás běžné úskalí života na vesnici, tady člověk opravdu řeší jiné problémy. 

Monika: My si tu odloučenost užíváme. Přes zimu je to tu skvělé. To jsme tu v podstatě jen my a jedni sousedi, takže se nám ten prostor jakoby rozroste a máme pocit, že nám patří celá vesnice. Na jaře, když začnou jezdit lufťáci do chalup a objevují se tu lidi na kolech a čtyřkolkách, se zase nevrlí stahujeme zpátky k nám, a je to velký vnitřní boj. 

Luděk: Člověk ale právě díky té samotě mnohem rychleji vykoření i z toho na co byl ve městě zvyklý. Spousta věcí, které dřív vnímal jako běžné mu najdenou přijdou zbytečné a tak nějak komplikované. Zní to jako klišé, ale na vesnici opravdu zjistíte, že toho k životu potřebujete mnohem míň.

Třeba jsme zjistili, že se nám úplně proměnil šatník. Když žijete ve městě a chodíte do práce, je třeba, aby člověk nějak vypadal. Tady se to otočilo a devadesát procent mého šatníku tvoří různé montérky a pak mám jedny “sváteční šaty”.

Monika: Víc toho nepotřebujeme. Já mám vlastně jen holínky a kroksy a šaty si ušiju. Luděk tedy ušetří. 

Luděk: Ano je to praktické, v podstatě jsme sem šli z čiré spořivosti.

Říkali jste, že jedním z důvodů vašeho stěhování bylo i to, že jste chtěli mít možnost práce z domova.

Luděk: Já jsem s vyřezáváním loutek vlastně začal kvůli tomu, že jsem se v práci nudil. Hledal jsem nějakou zábavu, něco co bych mohl dělat rukama. Vyřezávání mě začalo bavit, tak jsem jel na týdenní kurz, kde jsem se naučil základy. Pak jsem ale zjistil, že nemám energii na to, abych se tomu věnoval večer po práci, tak jsem se rozhodl to risknout, a po nějaké době jsem dal výpověď. Chtěl jsem to rozjet a věnovat se tomu naplno přímo tady v dílně.

Začátky byly samozřejmě krušné, to bylo fakt na chleba a na vodu, a někdy ani to ne. Trvalo to rok, dva. Vzhledem k tomu, že jsem úplný samouk, jsem se i samotné řemeslo učil metodou pokus-omyl. Pak se to začalo pomalu zlepšovat a postupně jsem si udělal jméno. Dnes prodávám loutky většinou do zahraničí sběratelům a co za měsíc vyrobím, to taky prodám.

Proti dřívějšku je to samozřejmě velký rozdíl. Léta jsem byl zvyklý, že na konci měsíce přišly na účet peníze bez ohledu na to jestli jsem opravdu něco dělal nebo jsem jen seděl a mlel palcema. Teď jako OSVČ začínám každý měsíc v mínusu pět tisíc na zdravotním a sociálním, ale neměnil bych, ta práce mě baví. Taky mě hrozně baví fakt, že se jí tu můžu soustředěně věnovat a nemusím nikam jezdit. Jen odvezeme děti do školy a jinak nikam nemusíme. 

Monika: To je fakt, musíme akorát na poštu!

Jak to máš ty, Moniko?

Monika: Já jsem  to měla jednodušší v tom, že obor jemuž se věnuju mám vystudovaný a věnovala jsem se mu spoustu let. 

Tady v domě jsem měla dlouhou dobu veškerou práci rozloženou v kuchyni a neustále jsem musela všechno skládat a rozkládat. Dnes mám dílnu v  podkroví, které jsme loni dokončili. Šiju oblečení z přílrodních materiálů, ze lnu a bavlny. Většinou šiju na zakázku a mám toho tolik, že vůbec nestíhám. Mimo práci samotnou věnuju spoustu času komunikaci s klientkami, takže pořád něco píšu. Až mám občas pocit, že už neumím normálně mluvit. Sice žijeme na samotě, ale kvůli práci musíme být neustále ve virtuálnu. Párkrát do roka se taky vypravíme někam na trhy, kde se osobně potkáme s klienty a lidmi, kteří nás sledují a to nám úplně stačí.

Za ty roky jsme zjistili, že v tom co děláme jsme opravdu efektivní. Jsme rádi zavření, každý ve své dílně, a děláme si to svoje. Jsme v podstatě pár metrů od sebe, celý den spolu, ale zároveň máme oba úplný klid a soustředění na to co zrovna děláme. Dost často spolu za celý den ani neprohodíme slovo. 

Lidi vám nechybí?

Luděk: Poslední dobou zvažujeme, že bysme tu začali pořádat workshopy, ale trochu nás brzdí ta představa lidí, my jsme v zásadě samotáři. Je to taková Hospoda na mítince… Pořídil si hospodu, ale chodili mu tam lidi.

Monika: Já bych se toho nebála. Věřím, že to přitáhne fajn lidi. Vždycky to tak je. Když do toho vložíme něco dobrého my sami, tak se to stejným způsobem vrátí.

Luděk: Úplně komunitní ale nejsme, nemáme potřebu nějakého společenství. Máme prostě rádi  svůj osobní prostor.

Dřív jsme si říkali, že je škoda, že tu není někdo jako my, někdo podobně naladěný. Dnes si říkám zaplaťpánbůh, že tu nikdo není. V tomhle jsme fakt trochu atypičtí.

Máte moc hezký dům s krásnou zahradou Jak náročná byla celá rekonstrukce?

Luděk: Asi jako každá rekonstrukce, bylo tu moře práce. Nejdřív se shodila střecha, stropy, komíny, všechno jsme vybourali. Pár týdnů jsme tu měli partu Ukrajinců, úplně zlatých, to byli opravdu skvělí chlapi, hodně nám pomohli.

Dům stojí na kamenných, na sucho skládaných základech, což nás na začátku docela vyděsilo, ale nakonec s tím není problém. Dům byl pravděpodobně přistavovaný na etapy, což může být při rekonstrukci taky riziko, ale ta základní proporce nám od začátku vyhovovala. To, že je komín situovaný uprostřed domu a může snadno a efektivně vytápět celý dům se ukázalo jak výborná věc. 

Dlouhou dobu jsme všichni bydleli v jedné místnosti v přízemí, která sloužila jako pracovna, ložnice, kuchyně, prostě všechno dohromady. Trochu jsem se styděl, když třeba přijela nějaká návštěva a my jsme tu měli všechny osobní věci a rozestlané postele.

Člověk, ale časem zjistí, že je to zbytečná starost, že je to jen naučená reakce, která se dá vypnout. Když jsme pak konečně ložnici dodělali, došlo mi jak bylo příjemné spát u těch kamen a že to mělo rozhodně něco do sebe.

Minulý rok jsme dokončili podkroví, kde má Monika dílnu a děti pokoje, takže mají konečně dostatek soukromí. Docela dlouho mi ale trvalo, než jsme k pokojům nahoře dodělal dveře, tak jsem dceři z legrace říkal: “Když budeš hodná, dostaneš i dveře”. Pak jsme ale zjistili, že jdou špatně zavírat, tak teď říkám: “Když budeš hodná, dostaneš zavírací dveře…”  Dnes už má dveře na kliku a na klíč, což docela ocenila. Nějaký čas jsem jí s tím, ale trápil.

Je vidět, že toho hodně pěstujete, chcete být soběstační?

Monika: My jsme se do toho vrhli po hlavě hned na začátku. Měli jsme ovce a kozy, dohromady docela hodně zvířat. Zároveň jsme hospodařili na pronajatém poli, rozjížděli si svoji práci a postupně dodělávali dům. Došlo nám, že to musíme vzít postupně, jinak se udřeme. Když se z toho vytratí radost a je to jen dřina, tak to nedává smysl.

Ze zvířat  teď máme jen tři malé ovečky na spásání trávy a tři psy. Dali jsme dohromady sad, který byl původně docela zdevastovaný a letos jsme si pořídili skleník. V něm teď trávím většinu času. Já v něm v podstatě bydlím.  Hlína je prostě moje, já jí miluju, to se nedá popsat. Práce s hlínou je pro mě něco, v čem jsem úplně uvolněná a co mě zbavuje naprosto veškerého pnutí. Když něco takového objevíte, tak to prostě chcete!

Co všechno tu pěstuješ?

Monika: Tak to bude na dlouho. Luděk se určitě modlil, aby tahle otázka nepřišla. Nevím, kde začít, máme tu všechno. Máme broskvičku, ten stromek je tu od prvního roku a hned druhý rok začal plodit. Máme jablka, hrušky, meruňky, fazole, brambory, borůvky, kdoule, jeřáb, oskeruše. Máme všechny druhy máty, jedenáct keřů libečku, bylinek máme opravdu spoustu. Já je suším od jara do podzimu a protože už to doma nikdo nepije, tak dělám balíčky bylinek pro zákaznice. Dávám je jako dárky a pořád je luftuju někam do světa. Taky semenařím, to je taková moje další velká radost. 

Teď už vyhlížím, že bude bez, že už brzy začne. Taky je libečkové období, teď je v nejlepším rozpuku, to je ten zelený keřík za magnolií. Daří se tu všemu. 

Sad tu kdysi zakládal člověk, který souběžně dělal i nějakou zámeckou zahradu a stejné jabloně, které vysazoval tam, dával i sem.

A abych nezapoměla, máme tu taky jednu vzácnost, jednu raritu. Pán, který nám pomáhal prořezávat sad, našel vzadu malou nenápadnou jabloň. Byl z ní úplně nadšený, hned si vzal rouby a vzorek poslal do Prahy na určení. Potvrdili mu, že se jedná o odrůdu Oberdieckova, o níž se myslelo, že už vymizela. Ta naše jabloň byla snad jediná v Evropě nebo dokonce na světě.

Luděk: To tam radši nepište, ještě sem začnou jezdit turisti! Před domem pak budeme muset udělat parkoviště pro autobusy! 

Monika: Budeme vybírat vstupné, postavíme si stánek a budeme prodávat langoše! 

Koukněte na: www.zavrchy.cz

Mohlo by Vás zajímat

Zuzka, Honza a Anežka

Honza, Naďa, Berta a Nik