Návod na štěstí

Ester a Tomáš

Naše ženy na informaci, že tentokrát jedeme na rozhovor k Ester Bezděk reagovaly úplně stejně: "Vy se máte!" Tak úplně jsme nevěděli proč, ale jak to tak bývá, měly pravdu, měli jsme se. Zároveň nám toto setkání otevřelo dveře k myšlence začít časosběrně sledovat i rodiny, které jsou v prostředí venkova úplně nové a jejichž cesta tu teprve začíná. Tento rozhovor je tedy prvním z kapitoly Začátky a jeho pokračování by mělo vyjít napřesrok již na papíře v plánovaném knižním vydání.

Ester, Tomáši, co bylo vaší hlavní motivací pro odchod z města?

Ester: Když se nám narodily děti, došla jsem poměrně rychle k závěru, že mi nejvíc sil ubírá neustále vymýšlet, kam bychom s dětmi mohli jít, a co dělat, aby se zabavily. Tehdy jsme bydleli v paneláku na Petřinách a každá cesta ven znamenala nejdřív sbalit věci, svačiny, plenky a dalších tisíc věcí. A když už se nám podařilo vyrazit, většinou jsme skončili na dětském hřišti obklopeni dětmi a maminkami, které s naším nastavením nebyly tak úplně kompatibilní. Zároveň jsem vnímala, jak děti vždycky venku rozkvetou, uvolní se, že potřebují volnost, přírodu.

Po narození třetího dítěte jsme si díky mojí kamarádce pronajali byt se zahrádkou v Roztokách u Prahy. Byl to první krok z města, ale stále v takovém řekla bych dobrém dosahu, abychom tam případně mohli kdykoli zajet. Jenže brzy nám došlo, že nám Praha vůbec nechybí. Zjistila jsem, že když opravdu nemusím, tak s dětmi do Prahy nejedu. V menším městě jsem nemusela dávat neustálý pozor na auta, tramvaje, vajgly a psí hovínka. Nemusela jsem být neustále ve stresu, kam kdo běží, do čeho šlape, a najednou jsem viděla, jak velkou svobodu dětem můžu dopřát. Navíc jsme si užívali tu zahrádku a zatoužili po větší… Roztoky tedy skvěle zafungovaly jako přestupní stanice a my jsme se přirozeně začali dívat po domě ke koupi.

Tomáš: Původní myšlenka byla, že zatímco budeme bydlet dál v podnájmu v Roztokách, prodáme byt v Praze a budeme tak připraveni na koupi nějakého domu, který se objeví…

Mezitím jsme ještě strávili měsíc na Sicílii, kde jsme neměli k dispozici auto a byli jsme celou dobu na jednom místě. Zjistili jsme, že je to úplně v pohodě, děti se na sebe naladily a všechno probíhalo krásně v klidu. To nás utvrdilo v tom, že to půjde i v Čechách a že si nemusíme brát všechny ty obavy našeho okolí ohledně života na vesnici tolik k srdci.

Měli jste předem promyšlenou lokalitu, kde byste dům chtěli hledat?

Ester: Neměli, hledali jsme od Liberce po Pelhřimov. Tím, že ani jeden z nás nemá nikde mimo Prahu babičku nebo dědu, nebyli jsme nijak limitovaní místem. Spíš pro nás bylo určující, jestli někde v okolí potenciálního domu najdeme školu s respektujícím přístupem. Naše děti jsou ve školním a předškolním věku a tohle kritérium pro nás bylo důležitější.

Ze začátku jsme taky měli představu, že koupíme starý dům a ten zrekonstruujeme. Postupně nám ale došlo, že by to nebylo v našich silách a ani by to nebylo finančně reálné. Především jsme ale nechtěli následující dva, tři roky strávit ježděním na stavbu a přijít tak o čas s dětmi. Je určitě výhoda, když si člověk může udělat věci v domě přesně tak, jak chce, ale zároveň je osvobozující se nastěhovat a prostě žít, řešit jenom provozní drobnosti a malé úpravy. Nakonec jsme tedy po téměř půl roce došli k tomu, že se budeme dívat po domě, který rekonstrukci nepotřebuje. 

Tomáš: Tohle kritérium ale zredukovalo výsledky vyhledávání asi tak na dvě procenta původní nabídky. Navíc se často jednalo o rekonstrukce provedené někdy v devadesátých letech stylem, který ty původní stavby úplně znehodnotil. Taky jsme věděli, že nechceme stavbu na zelené louce bez stromů, a to nabídku zredukovalo ještě víc. Měli jsme pár prohlídek, něco se nám i líbilo, ale nakonec to nikdy nevyšlo a začínali jsme z toho být dost frustrovaní.

Ty jsi tehdy na svých sociálních sítích napsala, že už o hledání domu nic sdílet nebudeš, to bylo v téhle době?

Ester: Ano, tehdy jsem na nějaký čas úplně přestala hledat, protože jsem měla pocit, že to nikam nevede. Realit bylo hrozně málo a ceny byly úplně na maximu. Všichni tehdy sice předpovídali, že realitní bublina praskne, ceny klesnou a lidi začnou zase prodávat, ale bylo jasné, že je to výhled do vzdálenější budoucnosti. Asi po třech měsících mi to nedalo a jednou večer jsem se podívala znova a tehdy jsem našla náš dům. Prohlížela jsem si ten inzerát a nemohla věřit svým očím. Ten dům splňoval snad všechny kolonky, které jsme měli úplně na začátku v našem seznamu, ze kterého jsme postupem času značně slevili. Dům leží ve staré zahradě, takže má kolem sebe vzrostlé stromy, jsou tu jabloně, švestky, hrušky, keře, stoletá lípa. Má velká okna, jak jsme chtěli, a je krásně usazený na pozemku. Dům je u rybníka, vesnice je neprůjezdná a nachází se kousek od skvělé školy. Hned jsme tedy začali řešit prohlídku a koupi, protože bylo jasné, že nic tak dobrého už se asi neobjeví.

Jedná se tedy o úplně nově postavený dům, nebo stojí na základu původního domu? Víte, komu dřív patřil?

Tomáš: Dům nám byl prezentován tak, že je postaven na základech původního domu, ale vlastně to tak úplně není. Z původního domu, který byl oproti aktuální stavbě otočen o 90 stupňů, zůstala akorát zídka kolem terasy. Z původních staveb byl použit základ chlévů, ty tvoří tedy asi metr obvodových zdí sklepa. Z ostatních staveb byl ale využit kámen, ať už jako obklad severní půlky domu, terasy u ložnice nebo různých zídek v zahradě.

Komu dřív dům patřil, poví spíš Ester, která zná díky místní pouti historii lépe. Já vím akorát o majitelích, kteří dům přestavěli do aktuální podoby a přechodných majitelích, kteří nám dům po dvou letech prodali, používali dům spíše jako chalupu a neměli moc času se více zapsat do domu či zahrady.

Naopak do aktuální podoby dům přestavěli otec a syn architekti. Otec si chtěl postavit dům na důchod. Syn to měl jako jeden z pilotních projektů ve svém architektonickém studiu a taky to tak pojal. Je hodně vidět, jak si hrál s různými koncepty, a dům zkouší různé prvky dohromady. Dům je souběh dřevostavby a kamenné stavby, respektive zděného domu s kamenným obkladem Dům je rozdělen atriem se skleněným průzorem po celé západní straně, od sklepa až po střechu. Jedno schodiště je roštové, druhé v atriu je tvořeno betonovou stěrkou a schodiště do prvního patra je dřevěné. Pak jsou vidět detaily, na kterých si dali záležet, třeba celoplošný keramický obklad v koupelně, posuvné dveře mezi obývacím prostorem a atriem, bez-zárubňové dveře a stropní pojezdy pro závěsy.

Ester: Původně tu prý bydlela rodina s deseti dětmi, tak se právě na vesnické pouti starousedlíci smáli, že máme ještě co dělat, abychom to s počtem dětí dohnali :D 

Jedno z těch dětí pak bydlelo celý život tady o pár domů dál, ale nedávno ta paní umřela. Stejně mě ale fascinuje myšlenka, že to vlastně není ani tak dlouho, a ti lidé žili úplně jiný život než my teď. Jak se za posledních sto let všechno změnilo. 

Vyhovuje vám, jak je dům realizovaný, nebo na něm budete v budoucnu něco měnit?

Tomáš: Jako celek je dům skvělý – kombinaci velkých oken a dřeva milujeme. Na druhou stranu bych určitě našel pár prvků které bych udělal jinak. 

Největší nepochopení mám pro umístění kotle na dřevo uprostřed atria, místo toho aby se při realizaci zvětšil sklep o kotelnu, do které by se nemuselo nosit dřevo po schodišti. Vůbec vlastně nechápu si postavit dům na důchod a pak si do cesty mezi skladem dřeva a kotlem dát vysoké schodiště. Tohle rozhodnutí by je asi dohonilo a nakonec by ještě hodně litovali, kdyby tu opravdu trávili důchod, anebo by museli stejně vyměnit kotel za tepelné čerpadlo.

Dále je škoda, že se nedrželi projektu a místo tašek pokryli střechu vlnovkou. A bohužel podkroví nechali jako půdu a nedělali ho obytné. Což by nevadilo, pokud by zaizolovali střechu, ale takhle nám to bude v zimě ubírat plno tepla z domu, protože je v podstatě na půdě venkovní  teplota. Takže projektem na další roky je určitě zateplit střechu a udělat podkroví obytné. Další projekt je výměna septiku za domovní ČOV, abychom nemuseli každý měsíc, dva volat vývoz septiku za čtyři tisíce.

Klasika je v umístění zásuvek, kdy na některých místech chybí, někde jsou naopak hloupě za dveřmi na straně do které se dveře otevírají. Všechny baterie, kromě kuchyňské, jsou dělané ze stěny a ne sloupkové, které pak v kombinaci s malým umyvadlem stříkají všude okolo. Pár věcí tu teda na postupné dodělání nebo změny je. Ale naopak zahrada nás dlouho nepřestávala mile překvapovat. Bylo na ní odvedeno strašně práce. Samozřejmě máme v plánu se do ní také obtisknout, ale to, že na ní už někdo deset let pečlivě pracoval, byla jedna z největších výhod této nemovitosti.

Vy jste tady úplně čerstvě a my jsme se rozhodli zařadit vás do knihy, kterou chystáme na příští rok, takže se k vám rozhodně ještě vrátíme. Jaké jsou ale vaše první dojmy, jak se tu cítíte a jak vnímáte vesnici samotnou?

Ester: Je opravdu zajímavé, že když se chcete z města odstěhovat na venkov, naloží na vás vaši nejbližší hromadu svých obav, které řeší skrze vás. Jak to bude s doktory, se vzděláním, s dopravou a podobně. Je docela těžké to ze sebe setřást a mně v určité fázi dost pomohlo pročítat si rozhovory na vašem webu, protože z nich bylo jasné, že si tím prošel skoro každý. A že si každý naopak uvědomuje důvody, proč se pro venkov rozhodl. Teď, když už jsme tady, je nám jasné, že ty strachy nebyly naše a že je nemusíme prožívat. To, co v někom budí nervozitu a obavu, může být pro někoho jiného přesně tím, co hledá, zdrojem radosti. Jsme tu jen krátce, ale žije se nám tu krásně. Našli jsme tu přesně to, co jsme hledali – klid, přírodu, svobodu. 

Tomáš: Samozřejmě si uvědomujeme, že to s sebou přinese i výzvy, ale s tím počítáme. 

Ale přesně jak říká Ester, většinu z toho, čím nás lidi strašili, si naopak užíváme. Já třeba nejvíc to, že můžu po celém dnu u počítače pracovat na zahradě, dělat něco venku, rukama. Ta práce okolo domu je přesně to, co mi ve městě chybělo. 

Už jste se nějak začlenili do života vesnice, potkali jste nějaké nové přátele.

Ester: Když jsme tu byli asi dva týdny, viděla jsem z okna, že brankou prošel nějaký pán a chodí po zahradě. Vyšla jsem z domu, pozdravila ho a on mi odpověděl: “Já jsem nějakej Pája, prosimtě udělej mi kafe” a sedl si venku ke stolu. To nás dost pobavilo, to se vám ve městě nestane. 

Tomáš: Začali jsme si s ním povídat a ukázalo se, že se mu zalíbila kupka sena, kterou viděl přes plot. Ptal se, co s ní budeme dělat, že by byla škoda ji hodit na hnůj. A tak jsme se seznámili.

Ester: A bylo tak milé, že jsem díky tomu měla fakt dobrý pocit, že to půjde, že nějak zapadneme. Pak se tady jednou zastavil soused od vedle. Já jsem stála na zahradě zády k němu, a protože jsem dost malá, asi si myslel, že jsem dítě. Zaslechla jsem: "Ahoj princezno, máš tady rodiče?" Takže někdy je to i docela legrace. 

Potkali jsme se i s rodinou, která je tu už pár let. Když jsme je šli navštívit, upekla jsem buchty, oni nám dali na oplátku vajíčka a med, ukázali dětem daňky, perličky a ostatní zvířata. Nedávno mi paní volala, jestli budeme chtít voštiny od včel pro děti, tak to mě taky potěšilo. Obecně máme dojem, že lidi rádi vidí, že se sem přistěhovala rodina s dětmi. Vesnice je klasicky rozložená zhruba na polovinu starousedlíků a polovinu chalupářů. S těmi je těžší se potkat, protože když přijedou na víkend mají plné ruce práce kolem zahrad a chalup a paradoxně vlastně moc nevychází.

Tomáši jak to máš s prací? Dojíždíš někam nebo pracuješ z domova? A co vlastně děláš?

Tomáš: Pracuju jako sales force consultant, to je něco mezi IT a bussines analytikem. Máme klienty z celého světa a společnou kancelář máme v Praze. Jezdit tam nemusím, ale i tak tam občas vyrazím, abych s klukama probral vše, co je třeba a užil si i trochu sociálního kontaktu. Rádi pak doženeme i témata, která nejsou úplně spojená s prací. Jinak ale všechno odpracuju z domova.

Ester, o tobě se dá říct, že jsi influencerka, je to tak?

Ester: Asi jo. Úplně mě to označení netěší, ale to je dáno spíš tím, že se podle mě ten “influence” dnes nevyužívá úplně smysluplným způsobem.

Jak vnímáš tuhle roli a zodpovědnost za ten konkrétní kousek virtuálního světa který vytváříš? 

Ester: Musím říct, že byly doby, kdy mě to hodně sžíralo. Ta zodpovědnost. I když se od začátku snažím otevřeně sdílet život takový, jaký je, to dobrý i to špatný, hodně lidí má i tak pocit, že můj svět je lepší než ten jejich. Že to zvládám líp, že mám hodnější děti a oni jsou na tom hůř a nejsou tak šťastní. Dřív jsem z toho měla špatný pocit a opravdu jsem řešila, že možná v některých lidech vzbuzuju pocit méněcennosti, když zrovna sdílím to, že máme dobrý období nebo něco, co nám funguje. To je ale jedno z úskalí sociálních sítí obecně. Vždycky je to totiž jenom malý výsek reality, a to ještě takový, který lidi chtějí sdílet s ostatními. A i když se snažím to dělat zodpovědně, přemýšlet nad tím a sdílet opravdový život, vždycky tu bude někdo, kdo zrovna nemá dobrý období, a může se ho něco dotknout nebo v něm vyvolat nějaké nepříjemné pocity. Dřív nebo později ale tohle člověk musí do jisté míry pustit. Pokud je v tom, co děláte, dobrý úmysl a děláte to citlivě, je ve výsledku na lidech, kteří vás sledují, aby si uvědomili zodpovědnost za svůj vlastní život. Zároveň je zásadní, a často to taky zdůrazňuju, aby lidi na sítích nehledali nějaký ultimátní návod na štěstí, aby neměli pocit, že existuje jeden předepsaný scénář, kterého se musí držet, protože to vyšlo někomu jinému. Je třeba, aby lidi aktivně hledali, co sedí právě jim, přemýšleli nad tím a nebrali věci ze sociálních sítí jako návod na život. A platí to samozřejmě i pro život na vesnici. Pro někoho totiž může být to nejvíc klid, samota a blízkost přírody a pro někoho jiného možnost skočit si ve městě v deset večer pro sushi. 

A tebe sociální sítě živí?

Ester: Ne, já nedělám žádné komerční spolupráce, protože mi to nedává smysl. Snažím se ten svůj influence používat právě k tomu, že sdílím svoji cestu mateřstvím a snažím se ukazovat, že se to dá dělat i jinak a jak může člověk pracovat sám na sobě, právě i v kontrastu toho, co vidíme jinak na sociálních sítích. Že se i v dnešní přehlcené a komerční době může člověk radovat z maličkostí a nacházet štěstí v těch úplně nejobyčejnějších věcech, které vlastně vůbec obyčejné nejsou. Zároveň mi ale samozřejmě pomáhá v propagaci: Díky němu jsem prodala určitě větší počet své knihy Rituály šťastné rodiny, než kdybych ho aktivně nevyužívala. 

Ty teď plánuješ vydat další knihu, o čem bude?

Ester: Je to tak. Jmenuje se Andělka aneb ze života jedné holčičky a je to kniha pro děti a rodiče. Zjistila jsem totiž, že mi strašně chybí knížka pro děti, kde by bylo nějak citlivě a trefně popsáno to, čím děti prochází, když vyrůstají. Jak se učí poznávat sebe sama, v takové té obyčejné každodennosti, která je ale pro děti nejvíc vzácná a neobyčejná. Jsou tam věci, které většinou nás, rodiče, určitým způsobem stresují – třeba když děti dělají u jídla nepořádek, skákají v kalužích a válejí se v blátě, nebo když nám chtějí pomáhat a nejde jim to. Je to psáno z pohledu toho dítěte, co se jemu v takových momentech honí hlavou – což nás většinou nenapadne. Ráda říkám, že je to kniha, která dává dětem hlas. 

A co plánuješ dělat v budoucnu, až tě děti nebudou potřebovat nonstop?

Ester: Před nedávnem jsem dokončila roční koučovací  výcvik a teď jsem v takové předpřípravě na psychoterapeutický výcvik. Je to dlouhá cesta, celé studium i s tímhle před přípravným minimem trvá přes šest let. Zároveň mám za sebou asi sedm výchovných kurzů a taky skvělý mindfullness kurz u Pauly Fassati a začínám s koučováním a mentoringem lidí, kteří budou mít zájem se ve svém životě někam posunout nebo si něco vyřešit. Ráda bych zůstala u tématu rodiny a výchovy dětí, přesněji řečeno u práce s rodiči a jejich emocemi, to je nikdy nekončící práce a téma, které se nevyčerpá a zároveň mi přijde strašně důležité.

Jak vidíte váš následující rok na vesnici? Klidně se v představách trochu odvažte, až přijedeme na jaře, můžeme porovnat představy s realitou. :)

Ester: Já musím říct, že si zatím nejvíc užívám to, že je tady klid. Kamkoli jedu, na návštěvu, do města, vím, že se zase můžu vrátit sem domů, jít na zahradu, a jen tak být. Užíváme si tady s dětmi tu svobodu. A tak si ani na další měsíce či roky nic velkého neplánuju. Myslím, že nám tak akorát bude stačit ta běžná práce okolo domu a péče o to, co už na zahradě je, co se snažím dát nějak do kupy a trochu to opečovat. Nemám žádné pěstitelské ambice, protože teď by mě to jenom dostalo pod tlak, což nechci. Možná až budou děti větší, uvidíme. Jediné, co bych výhledově chtěla udělat a na co se těším je bylinková zahrádka. Tu bych chtěla upravit a oživit, dát tam to, co používáme a máme rádi. No a taky plánujeme k našemu pejskovi nějaká další zvířata. Zatím máme nově dvě malá koťátka… Jaké ty máš plány? 

Tomáš: V sadě najdete slepice, u koupacího jezírka indické běžce, kolem domu 4 kočky a psa.

V zahradě vyměníme pár stromů, co nejsou v nejlepší kondici. Zbytek se dočká konečně pořádného prořezání, aby se stromy provzdušnily a sklizeň by byla sice možná menší, ale kvalitnější (letos byly nějaké plodonoše na stromech tak obsypané, že nakonec stejně většina předčasně opadala nebo červi zavíječe přelezly z jednoho do druhého, třetího a až nakonec celé větve). Zkusíme vymyslet místo pro druhý jedlý kaštan, aby se mohly vzájemně opylovat. Přidáme pár keřů a nových ovocných stromků. Ze dvou ořešáků bude jen jeden, protože jak jsou blízko, tak se bude pro vzájemné dobro muset jeden sundat, aby mohl druhý žít. 

Knihu Andělka a další najdete na e-shopu Ester Bezděk. Jsme rádi, že můžeme podpořit projekt, který nám dává smysl.

Mohlo by Vás zajímat

Ľubo a Martina

Jan a Zuzana

Honza, Naďa, Berta a Nik