Ještěrčí mozek

Zuzka, Honza a Anežka

Jak jsme během našeho setkání vypozorovali, Honza a Zuzka jsou vzácní přinejmenším ve dvou zásadních věcech. Za prvé: když něco dělají, dělají to bez kompromisů a v měřítku, které nepřehlédnete. Ať už se jedná o vedení kavárny, pražírny nebo o budování vlastního domova. A za druhé: ač je občas ovládne ještěrčí mozek, dobře vědí jakou cestu si vybrali a proč po ní jdou. Když občas zabloudí, nestěžují si. A to není málo.

Jak jste se vy dva, bývalí majitelé kavárny Datel v Českých Budějovicích ocitli natrvalo zabydlení na Šumavě?

Zuzka: Dlouhou dobu jsme měli takový abstraktní, ale stále přítomný sen, že bychom jednou chtěli mít na Šumavě alespoň chalupu. Oba dva jsme sem jezdili už od dětství s rodiči a pak nás to sem přirozeně táhlo i v dospělosti. Pro lidi z Budějovic stejně jako třeba z Plzně je to asi nejběžnější víkendová a výletní destinace. 

Byli jste tedy od začátku rozhodnutí bydlet tu natrvalo?

Zuzka: V tom jsme neměli dlouhou dobu úplně jasno. Tenhle náš sen, zmizet jednou někde na Šumavě, nebyl hlavně moc kompatibilní s tím, co jsme v té době žili. Měli jsme dost velké závazky v Českých Budějovicích – dobře zaběhlou kavárnu se třiceti zaměstnanci, pražírnu kávy, Honzovu full time práci UX designera a k tomu půlroční dítě.

Bylo nám ale jasný, že takhle to nejde dál, že musíme náš životní styl změnit a množství aktivit zredukovat. Chtěli jsme být na jednom místě a hlavně se věnovat Anežce, být u ní nejenom fyzicky, ale i mentálně. Když přišlo rozhodnutí usadit se tu trvale, přišlo ruku v ruce s rozhodnutím prodat kavárnu a zbavit se tak závazků, které nás vázaly k městu.

Jak probíhalo hledání vašeho místa?

Honza: Šest let jsme hledali po celé Šumavě, od Svaté Kateřiny po Vyšší Brod. Měli jsme excelovou tabulku plnou požadavků, které by měla daná nemovitost splňovat. Nechtěli jsme dům v zástavbě, což jak jsme později zjistili, je požadavek, který eliminuje asi 90 procent veškeré nabídky. Chtěli jsme místo, kde je v zimě sníh, které má vlastní vodu a bude tam jezdit vlak. Chtěli jsme starý dům, protože nám nedává smysl stavět a zabírat další půdu a důležitý byl pro nás i velkej pozemek, aby se na něm v případě nějakýho průseru v budoucnu dalo něco vypěstovat. Domů jsme prolezli desítky, ale všude něco chybělo, nikde to nebylo úplně ono.

Pak jsme našli inzerát na dům s vtipným titulkem Trvalé romantické bydlení a taky s dost šílenou cenou. Zajeli jsme se sem podívat v podstatě z legrace, když jsme byli poblíž. Byli jsme tu bez realiťáka, jen jsme obešli dům a pozemek. Říkali jsme si, že se asi úplně zbláznili – totální ruina, pod loukou silnice, kolem domu džungle, prostě dům ležící léta ladem. Nechali jsme to tedy plavat a hledali jsme dál. Po čase jsme se jeli podívat na jeden dům do Žlebů, což je nedaleko odsud. Čistě ze zvědavosti, abysme přišli na to, proč za tu ruinu chtějí tolik peněz, jsme si domluvili prohlídku s makléřem i tady. Byl takovej studenej, deštivej květen, první vlna covidu, celkově dost pochmurný a depresivní období. Vkročili jsme do chalupy, zmáčený deštěm a loukou a tady uprostřed kuchyně byla roztopená pec. Sálalo z ní teplo, oheň praskal a za oknem byla vidět ta syrová Šumava s deštěm a mlhou. V ten moment nás to dostalo. Viděli jsme ty možnosti, všechno, co by se tady dalo dělat, co by se tu dalo vybudovat. A tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme.

To jsou ty okamžiky, kdy se ti sepne ještěrčí mozek. Víš, že to chceš, ale vůbec neuvažuješ racionálně. A ono na tom taky nic racionálního není, to si přiznejme. Rekonstrukce takhle starých a velkých domů je vždycky v podstatě ekonomická sebevražda, to ani nejde jinak. Pokud chceš poctivě rekonstruovat historický objekt, tak na tom prostě budeš krvácet, tak to je. I my jsme si na všechno museli půjčit. V tom nám hodně pomohl právě prodej kavárny, jinak bychom ty peníze nikdy nedali dohromady.

Dokážete pojmenovat důvod, proč má smysl do rekonstrukce a záchrany starého objektu jít i přes tu zmíněnou iracionalitu? Co je tím hnacím motorem?

Honza: Má to smysl, prostě proto, že takový místa už nebudou. I kdybys byl sebevíc bohatej developer, tak už to prostě nepostavíš znova. Nepostavíš znova hrad, protože genius loci je daný právě tím, že je to hrad, kterej na svým místě stojí stovky let. Tu atmosféru prostě nemůžeš vybudovat znova, ta buď je anebo není. Je to takovej druh sebepoškozování s pozitivním výsledkem. Zachraňuješ něco, co je hrozně jednoduchý zlikvidovat a těžký zachránit, když to ale nezachráníš, tak to prostě nenávratně zmizí. Nám to dává smysl.

Na rekonstrukci vašeho domu spolupracujete s Kurz architekti a je vidět, že je to rekonstrukce opravdu promyšlená do posledního detailu. Myslíte si, že je spolupráce s architektem při rekonstrukci starého domu nutná? Spousta lidí ji v kontextu rekonstrukce může vnímat jako další zbytečnou položku v rozpočtu. Jak to vidíte vy?

Honza: Přiblížil bych to na příkladu té naší kavárny v Budějovicích. Když jsme začínali, měli jsme nějaké zkušenosti. Zuzka pracovala léta v podnicích v Brně a i já jsem měl nějaké povědomí jak by to asi bylo dobré dělat. Naše první prostory jsme tedy dali dohromady celkem levně ze všeho, co nám přišlo pod ruku, a kavárna se pěkně rozběhla. Po třech letech jsme ale zjistili, že kavárna postavená z dřevotřísky, vyřazených desek z OBI a šedesát let starého kávovaru po dvaceti repasích prostě nefunguje úplně efektivně. Má to jasný funkční limity. Zjistil jsem, že už mě nebaví trávit každej večer se silikonovací pistolí a čtvrtek co čtvrtek rozebírat kávovar, protože zase prasklo těsnění. Tehdy jsme si řekli, že to buď uděláme pořádně nebo to nebudeme dělat vůbec. Skrze kamarády jsme oslovili architektku Zuzku Kurz a ta se chopila rekonstrukce v mnohem větším měřítku, než jsme v počátku plánovali. Díky tomu se ale vyřešila spousta problémů, o kterých jsme buď nevěděli, nebo je nedokázali pojmenovat. Odstranilo se tím množství funkčních překážek a kavárna po rekonstrukci začala mnohem víc vydělávat. To nás přesvědčilo o tom, že ač budou architekti i v rámci rekonstrukce domu řešit spoustu pro nás zdánlivě zbytečných věcí, je to ve výsledku ku prospěchu věci. Dobrý architekt vidí to, co ty nevidíš, a je schopen uvažovat v širším kontextu a dlouhodobějším horizontu. Neznamená to sice, že z architekta vždycky vypadne čistý zlato, leccos jsme rozporovali a někdy i zamítli, ale základní hodnoty máme postavený stejně. 

Máš nějaký konkrétní příklad z rekonstrukce vašeho domu?

Honza: Hliněné omítky. Když jsme se dostali do fáze, že už bylo třeba nahodit zdi, volal jsem Honzovi Kurzovi a ten mi rovnou řekl: “Chcete hliněný omítky. Tady je číslo na Josefa, tomu zavolej a on ti vysvětlí, proč chcete hliněný omítky.” Tak jsem zavolal Josefovi, který dělá hliněné omítky. No, a Josef mi řekl: “Počkej, já ale dělám omítky pro lidi, kteří vědí, proč je chtějí…” Trochu mi to připomnělo Hlavu 22. Nicméně mi pak trpělivě vysvětlil celý kontext a nezapomněl férově zmínit ani fakt, že hliněné omítky jsou podstatně dražší než ty klasické. I tak jsme se ale rozhodli, že do toho půjdeme a dnes si říkám, že to byla ta nejlepší volba. Dřív tady byly všude klasické omítky, mnohdy sanační, tvrdé jako beton a všude byla plíseň. Teď tady není plíseň vůbec žádná, je tu krásný vzduch a skvěle se v tom žije. Kdybych se tehdy rozhodoval jen podle sebe, nejspíš bych se na to po telefonátu s Josefem vykašlal a šel tou klasickou nejjednodušší cestou.

Proč jste se rozhodli obnovit i původní šindelovou střechu? Její cena je mnohonásobně vyšší a asi by se dala celkem úspěšně nahradit třeba bobrovkou.

Zuzka: Prostě proto, že tady původně byla šindelová střecha. Pro nás je zásadní téma udělat rekonstrukci nejlíp jak jsme schopni. Nějak to obejít pro nás vůbec není varianta. To v jakém stavu jsme dům koupili, byl právě výsledek mnoha kompromisů a levných řešení. My jsme se vědomě rozhodli zvolit opačný přístup i s rizikem, že se jedná o mnohem nákladnější a náročnější cestu.

Honza: Šindelová střecha byla jednou z hlavních součástí genia loci nebo spíš genia stavby – dostane v podstatě každého, kdo sem přijede. I my jsme z ní byli naměkko, protože vypadá prostě krásně. Jenže právě proto, že jsme zase přemýšleli emocionálně, jsme se nechali uchlácholit básněma o tom, jak je střecha prakticky nová, že stačí dokončit vikýře a je hotovo. Nakonec je z tý krásný dřevěný střechy největší průser celého domu. Střecha musí přijít celá dolů, musíme ji oholit až na krov, odvézt tuny zvířatama a UV zářením zničených izolací, krov opravit a všechno udělat úplně celý znovu. Účet, za kterej by sis koupil krásnej byt na menším městě. A to jsou ty chvíle, kdy si přijdeš strašně zrazenej a říkáš si, jestli to celý má smysl. 

Dřív bývalo zvykem, že chalupu po rodičích převzal někdo z dětí a kontinuita rodu a místa byla zachována. Myslíte si, že je něco podobného možné i dnes? Nebudujeme všechny ty domy jen pro nás, pro tu jednu generaci?

Honza: To riziko tu samozřejmě je a my jsme si ho vědomi od začátku. Ještě než jsme se definitivně rozhodli, jestli tu budeme žít trvale, bavili jsme se s několika lidmi, kteří tu vyrostli, mnohdy mladšími než jsme my sami. Všichni nám potvrdili, že touží po tom se sem vrátit. Uvědomují si, že třeba kvůli práci to rozhodně není ideální, ale kořeny a volání rodné hroudy je, jak se zdá, silnější. Doufáme, že to tak bude mít i Anežka. Je ale samozřejmě možný, že to tak nedopadne. A až jednou umřeme, bude mít alepoň nějaký kus země a dům, který nejspíš na ceně neztratí. Akorát bude muset jako první krok vyměnit právě tu zmíněnou šindelovou střechu, kterou se letos chystáme položit. Má životnost 30-50 let, snad nám tedy nebude kapat na hlavu až tu budeme ležet v posledním tažení.

Jak je to tu s pověstnou “občanskou vybaveností”? Jsou tu třeba v blízkosti nějaké školy, školky?

Zuzka: I díky tomu, kde se chalupa nachází, to naštěstí vůbec není tak špatný, jak by člověk v turisticky atraktivní oblasti s relativně malým trvalým osídlením čekal. Anežka je ještě malá, takže školu zatím moc neřešíme. Můžeme si ale vybrat ze dvou možností, obě jsou asi deset minut autem, záleží jen na jakou stranu kopce člověk pojede. Nejsou tu vymoženosti jako montessori lesní školky a podobně, což by byla naše volba, kdybychom ještě bydleli ve městě. Ale na co lesní školku, když máš les všude kolem. Další věcí je doprava. Autobus tudy sice projíždí asi čtyřikrát denně, ale bez auta se neobejdeš. Nebo jo, ale stálo by to hodně plánování, času navíc a fyzické námahy, a na to všechno jsme dneska už moc líní. Je to trochu paradox – ve městě se dá skoro kamkoli dojít pěšky, autem jezdíš minimálně, ale máš pocit, že žiješ nějak neudržitelně, neekologicky, odtrženě od přírody. Pryč z města se stěhuješ mimo jiné proto, že chceš žít v kontaktu s krajinou, střídáním počasí, chceš žít víc ekologicky a vědomě, ale mnohem víc tu k životu potřebuješ právě to auto.

Je tu něco jako místní komunita? Váš dům je přece jen na polosamotě. Funguje tady nějaké společenství?

Honza: Funguje a my jsme se do něj zapsali hned na začátku. Klíče od domu jsme tehdy dostali na přelomu září, října a jak jsme brzy zjistili, v domě nebyl ani jeden kousek dřeva na zatopení, nebylo tu vůbec nic. Začal jsem tedy obvolávat místní pily a prodejce dřeva. Už to mě myslím jasně zaškatulkovalo jako “toho blba, který kupuje dřevo na zimu, když už pomalu sněží”. Nikde na venkově a tuplem na Šumavě se tohle prostě nedělá.

Když nám to drahé, vlhké dřevo nakonec v listopadu dovezli, zjistili, že k nám nahoru kvůli sněhu nevyjedou a všechno shodili pod kopcem, sousedům před vrata. My, jelikož jsme neměli vozík, a ani kouli za autem, jsme pak těch deset kubíků museli vozit v kufru osobního auta k nám na kopec. To byl totální bizár a myslím, že tahle historka ještě dnes koluje po okolních kopcích. Naštěstí se nás sousedům zželelo a pomohli nám svým lesáckým autem s vlekem. Pokud by to neudělali, vozili bychom to dřevo dodnes.

Zuzka: Kromě situace se dřevem nás myslím obecně proslavilo i to, že jsme vůbec koupili tu předraženou, zablešenou barabiznu, kterou tady v okolí každý zná. Jinak nás mile překvapilo jak nás místní komunita přijala. Vedle ve vesnici je starosta, který má evidentně zájem o to, aby tam bydlelo víc lidí trvale a ten nás přijal opravdu hezky. Naši přímí sousedi jsou taky fajn, a pár kilometrů přes les máme i pár kamarádů s dětmi. To je další paradox, tady sice musíte za kamarády tři kilometry přes les, ale jste jim tu vlastně blíž než ve městě. V domě, ve kterém jsme bydleli v Budějovicích, bylo sedm bytů a my jsme tam půlku lidí neznali, nevěděli jsme ani jak se ty rodiny jmenují. Město vám dá iluzi toho, že jste obklopeni lidmi, ale žijete tam vlastně mnohem víc anonymně a izolovaně než tady. I my, totální náplavy, tady za tu krátkou dobu známe už poměrně dost lidí.

Zní to jako idylka. Má žití na Šumavě i nějaké stinné stránky?

Honza: Doslova – stinné stránky. Část zimy je tu málo slunce. Od půlky prosince do půlky ledna sem ani minutu denně nezasvítí, připadáte si tu jako někde za polárním kruhem. Může to být dost depresivní a člověka můžou i docela nahlodat pochybnosti jestli se rozhodl správně. Nechci to dramatizovat, ale kdo to zažil tak ví o čem mluvím. Jak jsme to pochopili, vesnice na Šumavě se historicky až na pár výjimek stavěly spíš ve vztahu k větru než ke slunci, aby byly v závětří. I u nás je tomu stejně, jsme sice v závětří, ale světlo tu v zimě chybí. Když jsme tu byli loni první zimu a po měsíci se do oken poprvé opřelo slunce, měli jsme chuť jít ven a vítat jeho příchod tancem a zpěvem jako pohani při slunovratu. Zase ale na jaře a v létě jsme na jednom z nejpříjemnějších míst v celý republice, kde jde vůbec být. Louka, les, potok… V červenci je tu kolem dvaceti stupňů, při horku dvacet pět. To městský, úmorný vedro tady vůbec neznáme. 

Zuzka: Je to tak, přes zimu se můžeme pouze kochat pohledem na sousedy dole v údolí, kteří se koupou v paprscích slunečního světla, a tiše jim závidět. My ale zase máme několik měsíců v roce sníh, což je jedním z hlavních důvodů, proč jsme tady. Chtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly v prostředí, kde ještě budou existovat roční období. 

 

Honzo, ty jseš dost aktivní na Instagramu. Na svém účtu popisuješ všechny peripetie s budováním domu a s životem na Šumavě. Je pro tebe tahle forma psaní, která musí být i poměrně časově náročná, nějakou formou deníku nebo terapie? Pomáhá ti to v něčem?

 

Honza: Jo, dost. Někdy mám fakt splín, protože jsem třeba zrovna v situaci, kdy mi dojde, jak některý naše motivace a očekávání od domu/místa/přestěhování/čehokoliv nenasedly na skutečnost. Což není permanentní stav, to vůbec, ale čas od času se to prostě stane. Nosím to v sobě a dokud se z toho nevypíšu, hnije to ve mně. Když něco někoho trápí, většinou se z toho vypovídá kamarádům v hospodě nebo v práci – jenže tohle funguje jen do doby, dokud řešíte podobný problémy a ostatní tě tak dokážou pochopit. Naše situace je jiná v tom, že žijeme velmi neobvyklej život na neobvyklým místě, takže těch souputníků, kterým by ses mohl vypovídat a oni ti přesně rozuměli, moc není. A v tom mi právě pomáhá psaní. Mám to svým způsobem jako terapii a to, že to někdo čte, je jen hezkej bonus navíc. Anebo pak píšu naopak v situacích, kdy prožijeme něco fakt silnýho nebo skvělýho a chceme se o ty pocity podělit. Hodně lidí nám do komentářů píše, že to naše čtení maj jako chvíli uklidnění a jestli nechceme napsat knihu. Z toho mám pak velkou radost, protože mám pocit, že to nedělám jenom pro sebe. 

Taky si myslím, že tím, že píšeme jak o hezkých, tak o špatných chvílích spojených s naším životem tady, můžeme možná dalším lidem pomoct v rozhodování, jestli tohle je pro ně osobně cesta. Ale to je vlastně podobnej cíl, jakej asi sledujete vy s vaším projektem. Znám lidi, který si přečetli všechny vaše rozhovory, prodali firmu, byt a zmizeli na venkově. A myslím si, že to je strašně dobře, protože když by všichni žili ve městech, nezbyde nikdo, kdo se bude starat o krajinu. Krajinu, která nás živí, dává nám vodu, čistej vzduch, hezký místa pro volnej čas. Když nikdo neopraví starej dům na vsi, tak zpustne, spadne a místo něj se zastaví další kus pole na periferii města. Taková ves pak kousek po kousku atrofuje a s ní i veškerej život, společenství, zájem o daný místo. My si svým přístupem možná tak trochu natloukáme hubu, děláme zdánlivě nesmyslnou věc, ale snažíme se tak (možná nejvíc sami sobě) ukázat, že mladá rodina může mít i jiný cíle než koupit si 3+1 na metru a upíchnout děti do atraktivní školy. A tím psaním se snažíme zprostředkovat, jaký to je. Někdy těžký, někdy krásný, většinou ale naplňující. A rozhodně jiný, než jaký jsme si to představovali.  

Nestává se dnes z bydlení na vesnici (jehož nedílnou součástí je nákladné rekonstruování a následné obývání starých, energeticky nehospodárných obydlí) záležitost pro bohatší část společnosti? Tedy pravý opak toho, jak to bylo dřív?

Zuzka: V našem případě to tak asi bude, i když bohatí díky rekonstrukci už moc nejsme. To je vtip a nechci to zlehčovat. Levicovou terminologií jsme privilegovaný, máme možnost volby díky tomu, že jsme se dostali někam, kde jsme chtěli být: pokud jsme v některých aspektech života skromný, je to dobrovolný rozhodnutí. Tahle dobrovolná skromnost se podle mě líp praktikuje na venkově. Když se zasním o budoucnosti, tak pokud máš nějak vyřešené bydlení, můžeš vydělávat míň, máš víc času přemýšlet o sobě a o prostředí ve kterým žiješ, můžeš něco pěstovat, chovat zvířata, péct si chleba, dělat jogurt, ve sklepě provádět fermentační pokusy. To je určitě snazší než ve městě, který mi fakt připadá čím dál víc jako „krám na rychlý ukojení“, jak zpívají Priessnitz. Ale asi to bude i tím, že když se nevystavuješ pokušení, tak ho asi i míň potřebuješ. Kolikrát si říkám, že si ve městě dělám radost pomocí peněz a konzumu (kafe a dortík v kavárně, něco na sebe a tak) a venku stačí se vědomě projít v lese, dýchat jarní vzduch. Uvědomovat si, že jsem někde, kde jsem chtěla bejt.

Honza: Přijde mi, že je to takový, jaký si to uděláš. Nám nikdo neříkal, že musíme dům opravovat způsobem, jakým to děláme – možná hezkým, ale supertěžkým po všech stránkách. Máme vícero kamarádů, který taky rekonstruujou starej dům na venkově a zvládnou to za zlomek toho, co my. Budou bydlet rychleji, nebudou nic splácet. Takže si samozřejmě často pokládám otázku, jestli jsme se vydali správnou cestou v podobě velkýho, nezateplitelnýho domu a náročnýho přístupu – a ty pochybnosti v tobě hlodaj tím silněji, čím víc si uvědomuješ, že to, k čemu ses upíchnul, ti docela jasně nalinkuje podstatný věci v životě na dlouho dopředu. Jenže pak zas jednou vysvitne sluníčko, zazpívaj ptáci a nadechneš se toho neuvěřitelnýho vzduchu a opět zaúřadujou emoce, který všechny pochyby pohřbí hluboko do podvědomí. Vládu zase převezme ta část mozku, co jsme zdědili po ještěrech, a ty jsi ten nejšťastnější člověk na světě. A pro tyhle chvíle asi žijem. 

Mohlo by Vás zajímat

Andrea a Vojta

Ondra a Markéta

Jana a Ruda