Kudy vedla vaše cesta na okraj?
Lenka: S Martinem jsme původně bydleli v Příbrami v bytě, ale vždycky jsme věděli že chceme na vesnici. Říkali jsme si, že něco najdeme a tohle se naskytlo tak nějak samo od sebe.
Je to dům po mojí babičce, kde žil tu můj táta. Dům jako nejmladší sourozenec dostala teta, která tu ale žila jen chvíli, pak se odstěhovala a dům zůstal 15 let prázdný. My jsme jí následně oslovili, jestli se ho nechce zbavit.
Tehdy byl dům bez vody a asi jedinou jeho výhodou bylo, že je tu pískové podloží, takže nebyl vlhký a nebyl na zbourání.
Původně v něm žilo sedm lidí ve dvou místnostech a my jsme ho rekonstruovali v takovém jednodušším stylu, ale tak aby nám vyhovoval. Byt v Příbrami pořád máme a pronajímáme ho, občas se tam i podívám, ale je mi ouzko, když si představím, že bych se tam vrátila.
Vy jste vždycky měli touhou odejít z města?
Martin: V bytě jsme žili zhruba 10 let a ta touha tam byla vždy, ale taková neujasněná, nekonkrétní. Jako že to chceš a máš to v sobě, ale ne úplně racionálně. Spíš to tak nějak vyplyne. My to tak máme.
Víte něco o historii domu?
Lenka: Babička s dědou ten dům koupili a děda si pak k domu přistavil kovárnu, protože byl kovář-podkovář a koval tu než mu to komunisti zatrhli.
A víte jak je dům starý?
Martin: Nás tyhle věci moc nezajímají, mě osobně to je v podstatě fuk, kdo tady žil před námi. Mě zajímá jen současnost a budoucnost.
Martin: Jednou jsme jeli kolem na kole, byla tu otevřená vrata, tak jsme vlezli do kovárny, kde byla spousta kovářského harampádí a taková fantastická skříňka se šuplíčkama a keramickýma úchytkama a to se nám hrozně líbilo. Ale když jsme se sem nastěhovali, tak už tu nebylo vůbec nic. Jak to bylo 15 let neobsazené, tak si lidi zřejmě brali, co chtěli včetně té skříňky. Zbyli jen dva šuplíčky.
Jak máte velký pozemek?
Martin: Dům byl původně téměř bez pozemku tak jsme koupili půl hektaru od souseda, který byl v exekuci. Pak jsme ale zjistili, že v obci existuje záměr okolní pozemky rozparcelovat a zastavět. Představa, že by nám tu vyrostlo pět bungalovů s thujema nás vyděsila natolik, že jsme si půjčili peníze od táty a těch šest tisíc metrů jsme odkoupili.
Co s nimi budete dělat?
Martin: To zatím úplně nevíme, ale asi na nich budeme pokračovat v pěstovaní zeleniny a ovoce. To už jsme tady částečně rozjeli, tak by asi dávalo smysl v tom pokračovat.
Zatím pěstujeme hlavně dýně, rajčata papriky, cibuli česnek, celer, pórek, saláty, ředkvičky, topinambury, hrášek, fazole a pak takový okrajový věci jako fenykl a černej kořen. Část toho co vypěstujeme, prodáme v bezobalovém obchodě v Příbrami a další část distribuujeme po známých.
První úkol je to všechno vypěstovat, to celkem zvládáme, ale druhý úkol je to sklidit, zpracovat a případně zkonzumovat a v tom máme zatím mezery.
Lenka: Ale zlepšujeme se, sklep je plnej a já zavařuju jako vzteklá. My tu zeleninu a ovoce zatím moc neprodáváme, ale spíš používáme jako platidlo za protislužbu.
Čemu se profesně věnujete?
Lenka: Já jsem účetní a pracuju z domova, takže není třeba nikam jezdit. Zrovna nám syn Matěj říkal, že je trošku nevýhoda, že jsme pořád doma.
Martin: Já jsem fotograf na volné noze, takže můžu být také doma.
Co pro vás bylo na venkově obtížný?
Martin: Já jsem měl dlouho dobu pocit, že jsme děti o něco ochudili. Mám na mysli hlavně kroužky a kolektiv. Přeci jenom je to vesnička jako prdýlka a počet dětí je tu značně omezený. Na druhou stranu, s kroužkama je potíž, že je na ně musíš vozit autem a pak tam mnohdy trčet něž skončí, protože autobusový spojení tu není nic moc.
Někdo taky může vnímat jako problém, že se tady na vesnici musíš umět sám o všechno postrat. Třeba když ti přestane fungovat jímka, tak to musíš udělat ty. Nebo když chceš zatopit, musíš mít připravený dřevo. Když ti padá střecha, tak ji musíš opravit. Prostě cokoliv musíš udělat ty, nikdo jinej to za tebe neudělá. Ale nevnímám to jako negativum, protože mě to udržuje v chodu a lenost se mi nemůže stát.
Lenka: Já to vnímám tak, že život tady je prostě hodně naplněný prací. Docela mě baví sledovat v časopisech o bydlení jak mají vždycky v zahradách ty odpočinkové zóny. Tu my tady máme taky, s lavičkou, akorát není moc osezená, protože prostě není kdy si na ní sednout. Ale když chceme, můžeme si dát třeba oběd v tichu pod třešní a to leccos kompenzuje.
Nevýhodou taky je, že trošku ztratíš kontakt s kamarády. Nebo možná neztratíš, ale určitě omezíš. Když se pak ale vidíme, tak se vidíme opravdu rádi, což je vlastně pozitivní. A je pravda, že tady ve vesnici jsme si žádné nové kamarády neudělali.
Martin: My jsme poslední dům ve vesnici a navíc ještě za zatáčkou, takže moc nevíme, co se ve vsi děje. Máme v podstatě jedinné sousedy. My máme rádi klid, oni zase rádio, tak se s tím učím pracovat, aby mi to nevadilo. Ale jsou v pohodě, když jsme potřebovali, vzali traktor a pomohli nám. Měli jsme už i takové horší období, kdy k nám na pozemek chodila jejich zvířata. Bejci prošlápli cestu a za nimi šli kozy, koně a ničili nám úrodu. To bylo dost nepříjemný, ale teď už je to naštěstí v pohodě.
Já dospívám k tomu, že mi lidi přestávají chybět. Dřív jsem měl pocit, že jsme tu odstrčení, ale dneska je mi to jedno a všechny sociální potřeby mi saturuje pohyb venku a to, že něco dělám. To mě baví a naplňuje.
A nevadí ti to v tvé profesi, ty jako fotograf asi musíš udržovat nějaké sociální vazby?
Martin: U mě je to tak, že letos jsem asi dojel na nějaký rozcestí a úplně jsem si zpochybnil, zda dál budu tu svoji profesi dělat. Mě vždy zajímalo jen to, jestli jsem to nafotil dobře, ale neřešil jsem byznysovou stránku věci a marketing. Myslím si, že za ta léta nefotím úplně marně, i když pořád trpím syndromem podvodníka. Že děláš, co vlastně neumíš a někdo tě někdy nachytá se staženýma kalhotama, takže i proto jsem marketing nebyl nikdy schopen dělat. Letos jsem si řekl: dobře, já se tomu marketingu budu věnovat. Oslovil jsem x lidí, vyhledal jsem si kurzy, kouče a kdesi cosi a pak najednou během pár týdnů jsem zjistil, že se mi do toho už vůbec nechce.
Prostě na sobě cítím, že mě ve skutečnosti nejvíc baví a naplňuje rejpat se tady v zemi a něco pěstovat. Akorát už mi není třicet a mám asi přirozeně strach, že mě to neuživí.
A co to zkusit to nějak spojit?
Martin: Možná, moje komerční fotografická tvorba totiž mnohdy nestojí za sdílení, ale ze zahrady je pořád, co sdílet. Tady jsem vykopal díru na nádrž na dešťovku, tady ořezal levandule, tady něco zasel. Už léta říkám, že by se mi líbilo být fotografující zahradník. Mám z toho ale takový předstrach, že to nikoho nebude zajímat. Připadám si, že v tohle světě sítí, už nedokážu dobře fungovat. Všichni mi radí, že musím být na sítích, jinak jsem jako fotograf v řiti. V tom je ale asi ten generační rozdíl. Já na nich totiž být nechci.
A jak vlastně vznikl tvůj fotografický cyklus z venkova, se kterým jsi uspěl na Czech Press Foto?
Martin: Jednoho dne jsem zjistil, že strašně nenávidím tu šaškárnu kolem Vánoc. Tak jsme se s rodinou rozhodli, že uděláme takovej vánoční pohled a pošleme ho kamarádům. Oblíkli jsme se do těch nejhorších hadrů a stoupli jsme si do stodoly a všichni jsme se tvářili naštvaně. Pod to jsem napsal: Ať jsou vaše Vánoce stejně tak příjemné jako ty naše. A od té doby jsme podobných fotek udělali zhruba 20. Ale je to strašně zdlouhavý proces. Když jsme třeba dělali fotku, kde všichni koukáme do telefonů a tabletů, tak jsme si je museli půjčit.
Lenko tebe nikdy nenapadlo seknout s účetnictvím?
Lenka: Já to dělám jenom na půl úvazku dopoledne a pak začíná druhá práce na zahradě. Navíc to už dělám řadu let a něco o tom vím, takže ani nevím, co bych dělala jiného.
Martin: Třeba prodávala marmelády.
Lenka: Zatím to asi na prodávání není, ale pro nás je to fajn. Třeba kečup, okurky, lečo a spoustu dalších věcí jsme nemuseli kupovat už řadu let. My to zatím sice neprodáváme, ale ani za to nevydáváme peníze.
Martin: Ale brambory nám vůbec nejdou, ty neumíme.
Lenka: Oni jsou malý, jak je tu sucho, ale zase je dáme slepicím a ty nám to vrátí na vajíčkách, které pak prodáme.
Povězte mi něco o tomhle veledíle? Vím, že to celé trvalo poměrně dlouho.
Lenka: Myslíš naši slepičí vilu se zimní zahradou?
Martin: Já jsem začal říkat, že bychom se tím mohli živit, ale dodací lhůta je asi 3 roky.
Lenka: Objevila jsem to v nějaké permakulturní knížce z Austrálie, ale řekla jsem si, že to v našich podmínkách asi nebude fungovat, pak jsme si to ale nějak přizpůsobili.
Martin: Kurníkoskleník má fungovat tak, že slepice dávají bobky a oxid uhličitý, který potřebují rostlinky, naopak v zimě když je kosa, ten skleník předehřívá kurník a není tam taková zima a zároveň je to jedna stavba. Před pár lety jsme koupili skleník, který se dá postavit ke zdi, ale pak jsme zjistili, že skla nejsou k těm železům kompatibilní, takže to musel Lenčin táta celé upravit. Cihly jsme měli z rekonstrukce, takže materiál byl a já jsem začal shánět, kdo mi to postaví. Ale všichni se na mě vykašlali. Tak jsem si řekl, že se do toho pustím sám. Dva roky jsem chodil kolem a jako archeolog obsekával hotové základy. Celé jsem to vyzdil sám, jen střechu jsem si nechal udělat u odborníka.
Když se vrátíme k rekonstrukci vašeho domu, jak jste k ní přistupovali?
Lenka: My tady má máme studnu, ale není v ní moc vody, takže jsme se rozhodli používat ke splachování dešťovku a nechali udělat dvoje rozvody vody, abychom nepřicházeli o pitnou vodu. Zkoušeli jsme tím i prát, ale vždy z jara to zasmrádalo. Někomu by mohlo vadit, že to při splachování nevypadá úplně dobře, ale funguje to perfektně.
Martin: Máme tu kořenovou čističku a s přečištěnou vodou zaléváme. V domě máme akumulační nádrž na tisíc litrů, kterou přes léto nahřívají solární panely a přes zimu tzv. interiérový kotel. Dům je zateplený foukaným papírem, takže přes zimu topíme jednou za dva dny.
Velkým problém je, že tu máme písčité podloží, takže voda se rychle vsakuje a bývá tu sucho. Teď přemýšlím, jak v těchto podmínkách udělat rybníček bez folie. Nějaký Seb Holzer, který chová spoustu zvěře a také prasata vypozoroval, že když si prasata vyrochní nějaké kaliště, tak se tam voda udrží a nevsakuje se. Prý je to tím, jak si tam ta prasata rochní, tak pořád víří kal. Ten se pozvolna usazuje, ucpává póry a voda neodtéká.
On tvrdí, že je možné tenhle princip replikovat kdekoliv i na písčité půdě. Tak teď vymýšlím, co s tím.
Ještě se zeptám, není tenhle typ rekonstrukce nákladnější, když vím, že tu máte např. hliněné omítky?
Lenka: Je to náročnější, protože nemůžeš přijít do prvního krámu a vše si naporoučet. Ale ne nákladnější.
Martin: My jsme materiál na omítky měli, jednou složkou je písek a pak hlína. A hlínu jsme měli z rekonstrukce, protože tu bylo spoustu batin (nepálených cihel), které jsme rozmlátili, přeseli, přidali písek a měli materiál na omítky. Takže jsme věci řešili i maximálně lokálně, což je jeden z permakulturních principů.
Který z principů ještě využíváte na zahradě?
Martin: Hodně používáme mulčování, což má velké výhody v boji s plevelem, který je velký konkurent stromům. Je to výhodné i pro breberky, které rozkládají hnojivo, ale má to i nevýhodou je, že se tam dobře daří i živočichům, které nechceš, třeba hrabošům. Na podzim ten mulč musíš odstanit, protože jsou schopní ti zničit strom.
My jsme začínali na pozemku, který byl jen loukou, navíc s písčitým podložím, kde se stromům moc nedaří. Mojí vizí je, mít tady jedlý les, kde budou stromy, které dávají stín, a ty budou podsazené keři. Pak se tu bude dát chodit ve stínu a uzobávat. To by se mi líbilo.
Lenka: My to děláme z přesvědčení, že je to dobře, ale výsledky nejsou nikterak velké, jako když např. hnojíš průmyslovými hnojivy. Musíš se smířit s tím, že je tu dost práce a ne úplně oslnivé výsledky. Nemáš kila jahod, ale jen dvě misky.
Martin: Od dětství jsem měl představu, že bych chtěl vidět, jak roste les, takže dole na pozemku, jsme před lety zasázeli listnaté stromky-javory, jasany, duby, buky. Je to takové bezzásahové území a tam hrozně rád chodím. Není to sice nic krásného, na pohled spíš takový binec, já tam ale chodím a koukám, kde zase co nového vyrostlo. Líbí se mi, když třeba pod trávou najdu nějaký malý buk.
Nejkrásnější ale je, když nějaký ten strom už začne dělat stín, protože stín je věc, kterou nekoupíš. Ten čas, kdy rostl ten strom prostě nekoupíš.
Lenka: My máme pozemek na jižní stranu, proto ten stín moc potřebujeme.
Co byste chtěli ještě dodat?
Martin: Já jsem byl vždycky rád v přírodě. Mám jednu takovou vzpomínku, když jsme s bráchou u babičky na trakaři vozili listí a pomáhali ho tátovi zarývat do záhonů. Byl takový podzimní den, lehce pošmourno a druhá babička o kousek dál dělala škvarkové placky a já jsem si připadal jako sedlák o sto let dřív, který pracuje na políčku a dostane za to takové rustikální jídlo. A to my v té kebuli zůstalo.
Mám dojem, že to co v životě mám, tak je tam jakoby nafurt, ať se to zrodilo kdykoliv. Ať už to bylo v dětství nebo pubertě, ale od té doby se tam nic nového nepřidalo, naopak nekteré věci spíš odpadávají. Je to jako když brousíš diamant, to co zůstane, tam bylo odjakživa, jen to třeba nebylo vidět.
Takže mě pořád nejvíc uspokojuje být venku, rejpat se v zemi, sázet a vidět, jak to roste, to je ten bezprostřední smysl.
Co je tedy pro vás hlavní motivem k žití na okraji?
Martin: Za mě to je ta bezprostřednost přírody, ta divokost. A doufám, že to tady bude ještě divočejší. Protože, co je blízké přírodě je blízké i člověku. Ty stromy sice rostou tak pekelně pomalu, ale zaplaťpábůh rostou.
Lenka: Když jsme se sem přestěhovali a Matěj byl ještě malej, tak jsem si říkala, že je to obrovskej rozdíl. Tady totiž stačí otevřít jedny dveře a jseš venku. Ve městě jsme museli udělat deset věcí než jsme se dostali ven.
