Hlavně nezmoknout

Kristýna a Thomas

Potkali se před jedenácti lety při oslavě narozenin v jednom pražském klubu. Po neúspěšném pokusu o život v Asii, se rozhodli pro plán B a vyslyšeli volání, které v každém z nich nějak hluboko bylo a ač bez jakýchkoliv zkušeností koupili přes 200 let starý dům po předcích na vesnici a začali hospodařit. Dnes zde spokojeně žijí se třemi dětmi, plánují komerční malochov krůt, prodej jahod a Thomas v místních podmínkách trénuje na triatlonové závody.

 

Řekněte mi něco o sobě, co jste dělali?

Kristýna: Já jsem vyučená kadeřnice, dělala jsem to chvíli, ale nenašla jsem se v tom. Potom jsem pracovala v administrativě jako helpdesk dispečer v Praze, pak jsme odjeli do Asie, kde jsme chtěli také pracovat, ale nepoštěstilo se, tak jsem se vrátili a od té jsem na mateřské. Už 6 let.

Thomas: Já jsem pracoval v logistice. V roce 2008 jsem před ekonomickou krizí utekl z Francie a od té doby jsem pracoval v Praze. 

Kristýna: On ho sem vlastně nalákal jeho kamarád, který už tu nějaký čas pracoval. Thomas si přijel na jeden den práci zkusit a už se do Francie nikdy nevrátil.

Thomas: Po třech letech, co jsme byli spolu jsme se rozhodli, že to tady ukončíme a odjedeme do Asie, cíl byl Čína, ale protože hraju badminton skončili jsme v Malajsii?. Všechno jsme předtím odhlásili a prodali, abychom měli peníze na cestu.

Thomasi ty jsi chtěl být profesionální sportovec?

Thomas: Ne, jen trenér badmintonu, protože jsme potřebovali peníze. Chtěl jsem jet do Nepálu trénovat badminton, to byl úplně první plán, měl jsem tam nějaké kontakty, ale nakonec jsem nedostal vízum, kurva.

Kristýna: Mohl být koučem badmintonu v Nepálu, ale skončil jako farmář v České republice.

Vy jste se v Asii chtěli usadit?

Kristýna: Ano, měli jsme Čínu jako cílovou destinaci. A nakonec z toho vyšla Malajsie, kde jsme strávili téměř jeden rok. Ale byl to úplně jiný svět, oni všude jezdí auty, my jezdili s tou nejchudší vrstvou autobusy. Nejsou tam žádné chodníky.

Thomas: Bylo tam na nás strašně horko, znečistěné ovzduší a mě se začalo stýskat po lese, venkově a Evropě. My jsme udělali chybu, že jsem navštívili jen velká města a ani tam nenašli pracovní uplatnění.

Kde jste žili po návratu?

Kristýna: Po návratu jsme již nešli zpátky do Prahy, ale usadili jsme se v Příbrami, odkud Thomas nejprve do Prahy dojížděl za prací a já jsem chvíli pracovala jako prodavačka ve sportu.

Thomas: Mě trvalo hledání nové práce tři měsíce a pořád jsme doufali, že najdeme nějaké bydlení na venkově v rodinném domě.

Kristýna: Hledali jsme konkrétně statek-venkovské stavení v tomto regionu, nechtěli jsme pryč od rodiny, hledání trvalo asi rok a pak se naskytla možnost, protože babička už stárla, od ní koupit tohle místo, tak jsme vyplatili příbuzné a mohli jsme začít rekonstruovat a uplatňovat náš nový plán. 

Thomasi ty pocházíš z Nancy, což je poměrně velké město, vždy tě to táhlo na venkov?

Thomas: Já jsem opravdový cityguy, který se rozhodl, že zkusí jako výzvu hrát badminton v Nepálu a pak v Malajsii, což nevyšlo, takže přišla druhá výzva, a to byl život na venkově a zvířata. Chtěl jsem vyzkoušet něco nového, co jsem zatím nezažil. 

Takže pro tebe to byla zkouška něčeho nového?

Thomas: Přesně tak. A možná plán, jak přežít v době války, epidemie, nějaké katastrofy… A to se přesně na čas povedlo. Koukni pod houpačku, zrovna nám utekla ovce.

Jak dlouho jste dům rekonstruovali?

Kristýna: Rekonstrukce nakonec trvala rok a půl s pomocí 4 zedníků, Thomase a mě jako vedoucí stavby. Bylo to těžké, protože se na dům 80 let vůbec nešáhlo. Chalupa je původně z roku 1793, všechno je to kamenné. Původně to byla jen malá chaloupka a stodola směrovaná do vsi. Pak se přistavělo tohle, pak garáž, pak tohle elko, takže je tu strašně dostaveb. 

Thomas: Pro mě byla zpětně rekonstrukce lehká, byli tu profesionálové a Kristýna jako jejich manažer, takže jsme zvládli kompletní rekonstrukci za 18 měsíců. Kdybychom to dělali svépomocí, tak to možná nemáme ani teď. 

Kristýna: Nejprve jsme si bláhově mysleli, že to bude hotové za 3 a zbylých 15, jsme se dohadovali, proč to tak trvá. Byla to Thomasova první rekonstrukce.

Thomas: Logistika byla špatná, čeští řemeslníci velmi pomalí, navíc jsme odjeli na dovolenou a nekontrolovali je. My jsme se téměř začali prát.

A děti přišly až po nastěhování, to byl plán?

Kristýna: To byl můj plán, ale já otěhotněla už při rekonstrukci. Nastěhovali jsme se 22.12. a 2.1. se narodil Adrian. Vlastně jsem rodila do toho nejhoršího, kdy se muselo gruntovat po stavbě, tak mi s tím pomáhala mamka. Ale začátky byly těžké, žít v takhle velkém domě, kdy člověk musí obsluhovat kotel. My neměli připravené dřevo ani uhlí, všechno se dělalo za pochodu. Ale já jsem se v bytě nikdy nenašla, takže to pro mne nepředstavovalo žádné slevení ze svých nároků na komfort. Děti bych v bytě rozhodně mít nechtěla.

Thomas: Pro mě je to také lepší teď, i když je tu hromada práce. Já jsem ze začátku, když jsme se sem nastěhovali neměl práci, takže jsem se našel v pracích na zahradě, kterou jsme upravovali a práci se zvířaty.

Kristýna: Jestli začne pršet, tak to stopni, musíme zavřít krůty.

Jaká tu máte zvířata?

Thomas (česky): Máme 25 králíky, krůty, husa, kachny, ovce a každý rok tři nový kočky. 

Kristýna: Žijeme u hlavní silnice, která nám bohužel kočky pravidelně bere. Já už bych zvířectvo rozšiřovat nechtěla ale Thomas chce krůta byznys, jak tomu říká.

Thomas (česky): První maso pro nás, pak pro naše sousedy a pak pro Pražáky.

Kristýna: Zatím jsme ve fázi zkoušení, protože krůty jsou hrozně náročný na chov. Jak zmoknou, tak okamžitě umírají. Nemají žádnou imunitu vůči infekci a odolnost proti teplotním výkyvům. Říká se, že když zmoknou, tak většinou do dvou dnů umírají. Proto my i děti vyšilujeme, když se schyluje k dešti. A teď navíc přibylo i seno, takže my se z domova teď moc nehýbeme. Proto si za to lidi říkají tolik peněz, krůty se totiž normálně chovají v halách. S ovcemi je zase papírování. Máme chov, který je psaný na mě, protože oni neví, jak by to psali na cizince, takže já jsem vedená jako zemědělec s vlastním IČem a pak se musí hlásit každá porážka, úmrtí, narození, a jakýkoliv přesun, nákup, prodej.

Ke zvířatům vás přivedli rodiče?

Kristýna: Naši zvířata neměli, ale já jsem s mamkou jezdila pomáhat babičce, když byla třeba v nemocnici nebo déle pryč, tak jsem se jí tady o to starali, takže jsem to v sobě měla, i když mě to v patnácti moc nezajímalo. Ale vztah se zvířaty jsem měla, děda měl koně, kozy, ovce, ale u Thomase to byl první větší kontakt se zvířaty. A ještě když jsme měli slepice, protože už je nemáme-sebrala nám je liška, tak se Thomas divil, že musí každý den sbírat vajíčka. My pojmenováváme pouze zvířata, která máme na chov, ta, která jsou na maso nepojmenováváme, obecně se nedoporučuje dávat jídlu jméno. 

Thomas: Moji rodiče jsou také z města, ale můj děda měl zvířata, hodně králíků, ale k ničemu mě nepouštěl, tak jsem si to chtěl také zkusit sám.

A vy zvířata i sami usmrcujete a zpracováváte?

Kristýna: Ano, králíky dělá on, krůty taky. Jeho děda i má babička mu to ukázali. Thomas má svůj obřad a zvířeti se vždy před zabitím omluví, že mu bere život. Já se k tomu moc nemám, ale když jsou nemocné kusy, které se musí porazit hned, tak to taky zvládnu. Ale ovce už podléhají zákonu, takže si musíme volat řezníka, který je jen usmrtí a my už vše zpracováváme sami, stahujeme je… Není to těžký, jen poprvé. 

Thomas: Až na to vstávání. My jsme totiž úplně rozdílní, ale vlastně nám to vyhovuje. Kristýna ponocuje a já vstávám kolem 6 a obstarávám zvířata. Kristýna vaří české a já francouzské a čínské jídlo.

A co si pěstujete?

Kristýna: Máme tu políčko, pěstujeme pórek, lusky pro děti, oni je se mnou sází i sklízí, aby věděli, jak dlouho rostou, máme tu cukety, dýně, mrkev, brambory, salát, řepu, krmnou řepu, kterou máme na zimu pro zvířata, pak tu máme hrušky a jabloně, které jsme ponechali a na zahradě pak maliny, ostružiny, borůvky… Mohu děti vypustit na zahradu a než přijdou, tak jsou najedené. Já bych byla ráda víc a víc soběstačná. Zatím mám pole, které patří k domu v nájmu u družstva, ale rádi bychom si ho vzali zpět. Jen řešíme, kdo ho bude obhospodařovat, protože ani jeden nemáme řidičák na traktor. Rádi bychom to udělali i kvůli životnímu prostředí, aby se tu více střídali plodiny, než co tu vidíme teď. Thomas by rád pěstoval jahody.

Thomas: Jahody a krůta, ano! Skvělá kombinace!

A kdo se stará o zahradu?

Kristýna: Nám se nelíbí stejné věci, proto se střídám po sezóně, jednu sezónu má zahradu na starost on a jednu já, teď ji výjimečně máme rozdělenou, protože mě se nelíbí styl jeho péče o zahradu a o rostliny a Thomas zas nechápe moji péči. Já si to ráda vypleju a on v tom nechává úplnou anarchii. Jednou nám uteklo 8 králíků a samozřejmě je víc lákala má vypletá půlka než jeho zarostlá. Snažili jsme se je pochytat, ale nikdy se to úplně nepodařilo, asi nakonec skončili někde na poli.

Náš plán je začít věci prodávat, abychom nemuseli někam jezdit do práce a mohli být co nejvíce doma. Ale samozřejmě je to taky těžký být spolu 24 hodin denně, takže jsem ho teď požádala aby šel zase do práce. Už jsem to nedávala. Teď se vrátil na chvíli do práce a je to lepší.

A jak to tu zvládají děti?

Kristýna: Úplně v pohodě, oboje sousedi mají stejně starý děti. Jediný co, že naše děti nejí maso, nechutná jim. Oni ví, odkud se to maso bere a zvlášť Adrian je hodně citlivej, takže řekl, že maso prostě nebude jíst.

Děti: Mami, schovat krůty, bude pršet! Mami schovat krůty, oni umřou!

Rozhovor jsme kvůli přicházejícímu dešti, zavírání krůt a kopení sena museli přerušit.

Thomas: Když sem přijel můj kamarád Damian, tak si myslel, že kohout musí dát sperma na každé vejce a pak bude oplodněné  a druhá věc, když jsem mu řekl vyndej led z keramické misky, tak on s tou miskou začal zběsile mlátit, až ji rozbil a led tak dostal ven. Když přijela má maminka a já ji řekl, jdi prosím, nakrmit slepice, máš to tam připravené, ona šla, ale kohout na ní začal útočit, tak jsem to musel jít vyřešit a s kohoutem si to vyjasnit.

Thomasi, jak často vidíš rodiče?

Thomas: Třikrát za rok, střídavě oni jezdí sem nebo já tam. 

Kristýna: Když byl Thomas pryč a my měli malého Áďu a ještě jsem nebyli úplně zajetí, tak jsem ho vždy posadila do sena, kde si hrál a šla obhospodařit zvířata, protože s dítětem v náruči to nešlo. Obě děti se po prvním roce naučili lézt po žebříku, já jim v tom pomáhala, aby měli zábavu, když jdu krmit zvířata. Pak na mě volali, mami dolů.

Jak se váš způsob života líbí vašim rodičům?

Thomas: Moje máma, když přijede, tak si vždy dokáže pěkně užít ranní kafe na terase, říká, že tu klid, ale vydrží to jen týden. Ona to neřekla, ale má ráda svůj život. 

Kristýna: Jednou nás Thomasova máma nutila chytat ovce a zavírat je, abychom je uchránili před deštěm. Já kolem sebe nemám téměř nikoho, kdo by v našich letech hospodařil. Znám vlastně jen jednoho kluka, který je zemědělec, vystudovanej, jinak to nikdo nechce dělat. A i mě od toho rodiče odrazovali. To máš to seno, to se udřeš, vždyť víš, že na to děda umřel. Můj děda měl vždy koně, sušil seno a jednou v létě se mu podařilo udělat 100 kop a z té radosti dostal mozkovou mrtvici a umřel. Pro mě tahle těžká práce není otroctví ale meditace, já to dělám ráda, že hodinu támhle někde hrabu seno, budu vyřízená, padnu do postele, ale úplně u toho vypnu mozek a to dělá mi to dobře.

A co koníčky?

Kristýna: Thomas se věnuje triatlonu, o sobotách je většinou na závodech, nahoře má rotoped a teď si koupil neopren a chodí v něm do místního rybníka-kachňáku plavat. Tam celou zimu trénuje. Nejprve začínal otužováním. Vidíš ten sud u garáže, tam mu z okapu natekla voda a on se tam chodil přes zimu nahý koupat.

Mohlo by Vás zajímat

Jana a Ruda

Luděk a Monika