Menu
Denisa a Petr žijí v Jestřebici na Kokořínsku v památkově chráněném podstávkovém domě. Architektonická zvláštnost specifická pro severní oblasti Čech – tedy roubenka s vnějšími sloupy, které podpírají patro domu – učarovala už před lety hlavně Petrovi. Šest let dlouhé hledání, které zkoušelo jejich trpělivost, se vyplatilo a našli svůj nový domov, jen si ho musí zrekonstruovat. Petr pracuje z domova na dálku, Denisa pořádá kurzy fermentování a učí lidi o „jedlé přírodě“.
Oba pocházíte z Prahy. Proč jste se odstěhovali na Kokořínsko?
Petr: Každý jsme měli jiný důvod. Denisa chtěla být blíž k přírodě, sbírat divoké bylinky a pěstovat něco na zahradě. Já mám zase vztah ke starým věcem a chtěl jsem starý dům. Důležitá pro mě byla také vize, že budu mít dílnu. Hledali jsme šest let. Nejdřív jsme se poohlíželi po bydlení na kraji Prahy, potom po chalupě, kam bychom jezdili na víkendy a v létě. Nakonec jsme se rozhodli koupit chalupu k trvalému bydlení.
Denisa: Po čtyřech nebo pěti letech jsem to už nemohla vydržet, ale Petr byl k vyhlédnutým domům dost kritický. Vždycky ho něco odradilo: nelíbila se mu výška stropů, okolí nebo v pozemních plánech našel, že se bude blízko stavět dálnice. Při hledání domu nakonec stejně uděláte kompromis, protože nelze splnit vše, co máte na seznamu.
Petr: Denisa toužila po velkém pozemku a když jsme se sem přestěhovali, zjistila, že ji více baví sbírat po okolí a velký pozemek nepotřebuje. Já jsem chtěl menší pozemek, ale teď seču velký, asi pět a půl tisíce metrů čtverečních. A Denisa chtěla menší dům, jenže teď žije ve velkém. Jenom hlavní světnice má čtyřicet dva metrů čtverečních, nad ní je stejně velký pokoj. Je zřejmé, že ti, kteří dům stavěli, byli velmi bohatí, nikdy jsem totiž u podobných domů neviděl, že by měly tak vysoké stropy.
A co se týče Kokořínska, na to jsme zprvu vůbec nepomýšleli, je to žádaná oblast a ceny domů tomu odpovídají.
Denisa: Petr byl tehdy v práci dost nespokojený a počítali jsme, že až dům konečně koupíme, dá výpověď a bude na něm pracovat. Nakonec se to seběhlo jinak, vlastně naopak. Petr nejdřív podal výpověď a ten samý rok jsme chalupu koupili, i když na prodej vůbec nebyla.
Petr: Ona si k nám našla cestu sama.
Jak to?
Petr: Byla to náhoda. Přibližně po pěti letech hledání mi přišla esemeska od kamarádky, že někdo z rodiny její kolegyně bude možná prodávat chalupu, jestli bychom ji chtěli vidět.
Denisa: Kamarádčina kolegyně si stěžovala, že její muž pořád jezdí na Kokořínsko sekat trávu na chalupu, kterou nikdo nevyužívá a že už by ji měl konečně prodat. Takhle to vlastně začalo. Když mi pak Petr na mobilu ukázal fotku chalupy, strašně se mi nelíbila. Asi po dvou letech, co jsme ji koupili, se mi přiznal, že se mu na první pohled nelíbila taky.
Petr: Ale naživo se nám líbila moc. Posléze jsme se dozvěděli, že jsme prošli docela velkou lustrací. Bývalému majiteli záleželo na tom, kdo jeho chalupu koupí, a hodně se na nás kamarádky vyptával. Prošli jsme úspěšně a bývalý majitel k nám se ženou dodnes jezdí návštěvu. Máme dobré vztahy.
Denisa: Ještě musíš říct, jak ses zamiloval do podstávkových domů...
Proč jsi se do nich zamiloval?
Petr: Zamiloval jsem si je při výletech na sever. Moc se mi tahle architektura, typická pro oblast bývalých Sudet, líbí. Podstávka jsou podpůrné sloupy, které vynáší horní patro. Stěny světnice nejsou nosné, a když je vybouráte, horní patro zůstane na podstávce stát jako na nohách. To platí o domech na sever od Kokořínska. Náš dům má ale podstávku nepravou, která je spíš na ozdobu a první patro jen lehce nadnáší.
Jak se v takovém domě bydlí, jsme mohli poprvé ochutnat při akci Den otevřeného podstávkového domu, která probíhá každý rok v Německu, v Polsku a u nás v Libereckém kraji. Majitelé těchto domů je otevírají návštěvníkům, aby se podívali, jak se v nich žije. Tam jsme se taky seznámili s architektem, který se podstávkovým domům věnuje a později nám kreslil i projekt na naši chalupu. Pracuje na ČVUT v Praze a sám v podstávkovém domě bydlí.
A v jak původním stavu se váš dům zachoval?
Petr: Během těch 250 let, co stojí, prošel několika přestavbami. Nejvíc jsme řešili zásahy z druhé poloviny 20. století, ty dalo spoustu práce odstranit a domu nejvíc uškodily. Vizuálně i konstrukčně. Např. vápeno-cementové omítky na roubených zdech, betonové vymazávky, mříže v oknech, krb z kabřince apod. Těžko se ale zlobit, tak se to tehdy dělalo.
Jiný příběh ale je, proč se tady zachovalo tolik starých chalup. Zatímco zemědělci na sousedním Mělnicku byli mnohem bohatší a mohli svá hospodářství modernizovat, Kokořínsko byl chudý kraj. Po druhé světové válce pak přišlo vyhnání Němců a dosídlování, tehdy byla spousta chalup rozebraná a spálená. V 60. letech sem začali jezdit chalupáři. Oceňovali zdejší romantiku a spoustu chalup zachránili. Na uzavřeném prostoru se tak dochovaly domy se svébytnou architekturou.
Vaše chalupa je památkově chráněná. Co to pro vás znamená?
Petr: Má to dvě roviny. V té osobní vnímám to, že udržujeme a zachováváme kulturní odkaz předků a vidím v tom velkou hodnotu, dává mi to smysl. Druhá rovina je praktická. To znamená, že stavební práce probíhají ve spolupráci s památkáři. Třeba k vydání stavebního povolení musí mít stavební úřad jejich souhlasné stanovisko. Strašně moc záleží na vizi, co s domem chcete udělat.
Denisa: Přijde nám, že k památkářům převažuje přístup „hlavně s nimi nemluvte a nikam je nepouštějte“. To je podle nás špatně. My jsme je kontaktovali hned potom, co jsme chalupu koupili, a řekli jsme jim, co s ní máme v plánu. Komunikaci to hodně otevřelo, dodnes s nimi máme výborný vztahy.
Petr: „Naše“ paní památkářka je na nás přísná, není to tak, že by nad něčím mávla rukou. Vidí ale, že na ni nešijeme boudu, a opakovaně se přesvědčuje, že dům opravujeme v souladu s památkovou péčí. Vznikla mezi námi vzájemná důvěra.
Čím jste se živili v Praze, než jste se odstěhovali do Jestřebice?
Petr: Byl jsem obyčejná kancelářská krysa, takže jsem pracoval na počítači. A to vlastně dělám furt.
Denisa: Já jsem byla na mateřské dovolené a předtím jsem dělala v neziskovce, která poskytovala rozvojovou pomoc.
Byla důvodem vašeho odchodu z Prahy i nějaká nespokojenost?
Denisa: To ani ne. Spíše jsme věděli, že nám život na vesnici umožní žít více, jak chceme, a dělat věci, které máme rádi.
Věděli jste ještě před koupí domu, že v něm chcete žít natrvalo?
Petr: Ano, věděli, i když jsme plánovali, že se na chalupu přestěhujeme v pokročilejším stádiu rekonstrukce. Odchod z Prahy nakonec urychlil covid. Před první karanténou jsme byli tady a do Prahy už jsme se nevrátili.
Praha vám nechybí?
Petr: Chybí i nechybí. V Praze jsme třeba nejezdili autem a nenechávali si posílat zásilky z e-shopů domů. To jsou věci, na které na venkově člověk změní pohled a začne je využívat. Ale nedá se říct, že nás to do Prahy nějak táhne. A to jsme oba rodilí Pražáci.
Znáte historii vašeho domu? Víte, kdo v něm žil a kdo ho postavil?
Petr: Ve vesnici se bohužel ztratila kronika, takže toho moc nevíme. Víme, kdo byli poslední němečtí obyvatelé, ti se jmenovali Woleschenski. Později jsme se dozvěděli, že v Olešné, která je nedaleko, byli v jejich poměrně rozsáhlém rodu dokonce rychtáři, ale jako Němci byli po válce odsunuti. Náš dům byl zemědělskou usedlostí, později přestavěnou na hospodu. Máme fotku domu z Vánoc roku 1929, je na ní malá cedule Gasthaus. Dům je ještě na starých pohlednicích, jiné staré fotky se nezachovaly. Stavebně odpovídá poslední třetině 18. století. Dost možná je to nejstarší dům v této vesnici. Popisné číslo jedna má sice bývalá rychta, ale ta byla postavena později.
V jakém domě jste v Praze bydleli, než jste se nastěhovali do roubenky?
Denisa: V paneláku. Pocit velkého předělu přesto nemáme. Asi jsme si nedělali iluze o tom, jaké to bude. Je to určitě hodně jiné než život v paneláku. Člověk vážící si tepla začne po přestěhování na chalupu nakupovat úplně jiné oblečení, takže máme všichni vlněné ponožky a vlněné capáčky, flanelové povlečení a věci, které jsme v Praze nepotřebovali.
Petr: Hned první rok jsme zažili skutečnou srážku se zimou. Ten podzim strašně pršelo a bylo asi pět stupňů, zima přišla relativně brzy, byla dlouhá a vážně studená. Mínus dvacet stupňů. Chalupa rozkopaná, všude táhlo. Kocoury jsme brali dovnitř, ale i na chodbě jim v miskách zamrzala voda.
Denisa: Zamrzla nám i voda v trubce ze sklepa k jedinému kohoutku. Bylo to jako z filmu S tebou mě baví svět, opravdu jsem rozehřívala sníh, abych umyla nádobí. Zima na chalupě je jiná – člověk tady mnohem víc odpočívá. Třeba jako z jiného světa mi teď připadá, že jsem v Praze chodila na vánoční večírky, nechápu, proč se to vůbec dělá. Kolikrát se na chalupě přistihnu, že bych šla už v devět do postele, což by mě v Praze vůbec nenapadlo.
Petr: Ale tady si v těch flanelových kalhotách sedneme celá rodina na kamna, hrajeme nějakou hru, třeba Carcassone, a je nám dobře.
O to víc pak člověk oceňuje jaro a víc vnímá vzkazy od přírody. Nejsem sice tak propojený s přírodou jako Denisa, ale za hranicí našeho pozemku je obrovská třešeň ptáčnice. Když jsem poprvé viděl, jak na jaře vykvetla, udiveně jsem na ni koukal a došlo mi, že se v té chvíli něco zlomilo.
Chalupa je stavěná jinak než panelák. Pociťujete, že je v ní třeba vlhčí klima?
Petr: Zvlášť na začátku jsme tu měli hodně vlhké klima. Když nahodíte hliněnou omítku, obsahuje neuvěřitelné litry vody a zeď potom vysychá půl roku. Navíc, protože se do hliněné omítky dává sláma, tak vám z ní roste plevel nebo obilí, které pak vytrháváte. Ale hliněné omítky fungují dobře, absorbují vlhkost a zase jí dokážou vydat. Když po této teď přijdu do nějakého panelákového nebo prostě pražského bytu, cítím, že vzduch je tam mnohem sušší a na dýchání to není tak příjemné.
Kolik žije v Jestřebici obyvatel? Když jsme sem přijížděli, viděli jsme hodně chat, které vypadají, že jsou určeny spíš k rekreaci.
Denisa: Devadesát obyvatel, ale to je hodně zkreslené, protože tu někteří Pražáci chalupáři už žijí nastálo nebo třeba tři čtvrtě roku.
Petr: Náš dům stojí na slepé návsi. Původně to byl střed vesnice, dnes je to její nejklidnější část. Turisté vždycky dojdou k hospodě, kde odbočuje značka, takže k nám na náves dojdou jenom lidé, kteří si odbočky nevšimnou a zabloudí.
Denisa: Díky turistům se ve vsi alespoň udrží hospoda. Moc si přejeme, aby tady zůstala, i když do ní skoro nechodíme.
Petr: Jednou jsem v hospodě potkal kamaráda, se kterým jsem se viděl naposledy před dvaceti lety v Praze, a zjistil jsem, že má tady v Jestřebici chalupu. A taky jsem se v hospodě od souseda dozvěděl, že je na dvoře jen pár centimetrů hlíny a pod ní je celý dvůr vydlážděný.
A víte, čím je vydlážděný?
Petr: Ještě nevím, ale protože občas narazím na čedičové kameny, tak předpokládám, že to je čedič. Bylo by to logické. Pískovec se na to nehodí a čedič se tady dá najít blíž, než třeba žula.
Říkal jsi, že jedním z důvodů stěhování na venkov byla i vize, že si zařídíš dílnu, už vzniká?
Petr: Dílnu nemám, zatím se věnuju domu a na dílnu nebyl čas. Byla by na ní skvělá stodola, která tu stávala, jenže asi před padesáti lety spadla a nic z ní nezbylo. Takže teď se bavíme s projektantem a památkáři, že bychom stodolu znovu postavili. Potom si v ní dílnu udělám. Baví mě dělat věci rukama, ale nejsem typ člověka, který se perfektně naučí jedno řemeslo a toho se pak drží. Naopak mě baví ochutnávat a zkoušet různá řemesla. Je to asi špatně, nenaučím se nic opravdu pořádně, ale na druhou stranu toho hodně vyzkouším. Výhoda je, že se tím nemusím živit.
Denisa: Takže to mám říct já? Ty kolem toho pořád tak kroužíš...
Petr: Tak třeba šití bot. Denisa si asi před sedmi lety pořád stěžovala, že si nemůže koupit boty, protože jí jsou všechny úzké a tlačí ji. Už jsem to nemohl poslouchat a řekl, že jí boty ušiju. Sednul jsem k počítači a díval se pár hodin na YouTube. Měl jsem kufříkovou veritasku a po pár hodinách vznikly boty, které Denisa pak docela dlouho nosila. Nezbývá mi sice moc času, protože se hodně věnuji práci kolem domu, ale snažím se ušít alespoň jedny boty ročně. Pořídil a opravil jsem si 100 let starou ševcovskou Singrovku, tak to je radost.
Denisa: Petr umí ušít krásné boty, i pohorky ušil. A pověz, co ještě děláš, proč jsi chtěl chalupu?
Petr: Mám rád staré krámy a opravuju je. Také mám rád dřevo a začal jsem se věnovat něčemu, co se u nás moc nedělá. Koupil jsem si tu největší motorovou pilu, jakou jde sehnat, a řežu s ní fošny ze stromů přímo na místě, kde strom padne. Minulý týden jsem řezal svůj zatím největší strom, stopadesátiletý jilm, který umíral a bylo nutné ho pokácet, aby nespadl na dům, u kterého stál. Nikdy jsem neviděl tak krásné dřevo. Na Kokořínsku je spousta těžko přístupných míst a takto můžete na fošny nařezat stromy i v místech, odkud byste ten strom jinak neodvezli. Stačí se s majitelem lesa dohodnout.
Co chceš dělat s těmi fošnami?
Petr: Chtěl jsem nějaké dřevo pro sebe, nemám v plánu s ním obchodovat, ten jilm bude ještě alespoň dva roky schnout. Určitě z něj udělám velký stůl a jak využiju zbytek, to zatím nevím.
Denisa: Stejně bys rád opustil práci na počítači...
Petr: Uvidím, jak to bude. Můj kamarád mě před dvěma lety překecal, abych nastoupil k němu do týmu. Tak sice sedím u počítače, ale pracuju hodně z domova a do kanceláře moc jezdit nemusím. Baví mě to a díky té práci dokážeme ušetřit na postupnou rekonstrukci domu. Za to jsem neuvěřitelně vděčný. Fyzické práce se nebojím, ale upřímně si říkám, jestli bych vydržel dělat fyzicky v zaměstnání a pak ještě den co den makat na rekonstrukci. Na domě se snažím pracovat co nejvíc. Všední dny po práci, víkendy většinou celé. A třeba ty fošny z jilmu měly přes 300 kilo každá a tahali jsme je ve dvou. Naštěstí jsme to měli k vozíku z kopce, a tak jsme je klouzali. Nedovedu si ale představit, že bych pak odpoledne šel ještě pracovat na domě, jak jsem byl unavený. Jako koníček to ale je skvělý. Uvidíme, jak to bude, až dotáhneme tu nejnáročnější část rekonstrukce našeho stavení, snad se pak začnu řemeslům věnovat víc.
A jak ty ses, Deniso, dostala k tomu, co děláš? Kvašení jsi se věnovala už v Praze?
Denisa: Přišlo to hodně živelně. Kvašení mě neskutečně chytlo a měla jsem velkou touhu to předat dalším. Začala jsem o něm nadšeně psát a lidi to nadchlo. Kvasit jsem jinak začala už v Praze, samozřejmě ne v takovém množství jako teď, už kvůli prostoru a lednici. Naštěstí tady je v zimě polovina chalupy lednice.
Petr: Bylo to ještě v paneláku, kdy jsem si přinesl z obchodu dvě piva, otevřel lednici a zjistil, že je plná sklenic. Bylo jich tam sedmdesát.
Na kurzy kvašení, které Deniso pořádáš, jezdí lidé k vám na chalupu?
Denisa: Ano, kurzy a „jedlé procházky“ probíhají tady na Kokořínsku. V blízkém okolí a na chalupě. Někteří účastníci, tedy hlavně účastnice, jsou překvapivě i hodně zdaleka, třeba z Ostravy. Jinak pořádám i online kurzy zaměřené na různé suroviny a fermentační techniky. Ze všeho nejvíce mě ale baví synergie sběru a zpracování. Třeba, když si nasbíráte volně rostoucí špendlíky a použijete na ně tisíce let starou techniku kvašení z Japonka, a vznikne lahodná a jedinečná lokální kvašenost, kterou si v obchodě prostě nekoupíte. Myslím, že lidi ze mě to nadšení cítí a že je to inspiruje.
Používáš k propagaci kurzů sociální sítě?
Denisa: Ano. Vlastně mi umožňují dělat to, co dělám. Je to pro mě taky velký zdroj sběračské a fermentační inspirace, ale musím si to hlídat. Je to dobrý sluha, ale špatný pán, který mě dokáže pěkně zahltit a zrychlit. A ze začátku mi hodně pomohly v tom, že jsem na nich objevila lidi, které baví podobné, a ne úplně běžné, věci jako mě.
Petr: Je to podobné jako s naším domem, díky němu jsme si uvědomili, kolik kamarádů a kamarádek máme a jak nám mohou pomoct.
Denisa: Přesně. Člověk si uvědomí, v jaké anonymitě žije ve městě a jak tady potřebuje sousedy. Někdo ti musí nakrmit kočky, když odjedeš, chceš, aby se podíval, kdyby ti někdo chodil po dvoře a tak. Tyhle vesnické ekonomické a sociální vztahy jsou něco, co jsem pochopila až tady. A často se utváří v hospodě.
Petr: A tam pak i zjistím, že máme pod hlínou vydlážděný celý dvůr.
