Dům je taky bytost

Honza, Naďa, Berta a Nik

Jak už to tak v Josafatském údolí bývá, i ke Klimešovým jsme jeli nadvakrát. Původně jsme měli v plánu dělat rozhovor jen o březové míze, kterou se Honza, profesí restaurátor papíru, proslavil v kulinářských kruzích. Když jsme ale vešli do jejich domu, spadly nám brady nad tím jak sofistikované a nápadité bydlení se dá vytvořit z obyčejné stodoly. Bylo jasno, musíme se vrátit a promluvit si i s Honzovou ženou Naďou, která v Táboře vede architektonické studio. A jak už to tak v Josafatském údolí bývá, stály obě návštěvy za to. Z návštěvy Klimešových se stala jedna z nejpříjemnějších výprav na okraj, děkujeme!

Vzpomenete si na některý z prvních podnětů, který vás nakonec zavedl mimo město? 

Honza: Ano. V pronajatém pražském bytě jsme postrádali svobodu, s majitelem domu totiž nebylo úplně snadné vyjít. Tak jsme se zhruba před devíti lety začali s Naďou rozhlížet po nějakém prostoru v okolí Prahy, případně Brna. Moje žena architektka tehdy navrhla hledat stodolu - kolem takových objektů už většinou bývá nějaká starší zástavba, a tak je menší pravděpodobnost, že budou v těsné blízkosti postupně vznikat nějaké škaredé novostavby. Navíc máš možnost udělat si vnitřní prostory kompletně podle vlastních představ bez nutnosti nějakého předchozího rozsáhlého bourání.

Naďa: Já jsem žádný podnět nepotřebovala, z města jsem chtěla pryč vždycky, byl to můj cíl. I proto jsme hledali spíš samotu nebo zkrátka alespoň něco víc na okraji. U Brna bychom byli blíž rodině, u Prahy přátelům. Začali jsme jezdit po prohlídkách, ale nic z toho nikdy nevyšlo a my začínali být zklamaní..

Honza: Koukal jsem pak už i na louky a staré sady, až na mě jednou vyskočila nabídka tříhektarové louky se stodolou. Bylo to ale 150 km od Prahy. Nakonec nám to nedalo a v listopadu jsme jeli na prohlídku. Nádherně tam bylo, ale mně to tehdy přišlo úplně nereálné - koupit to by znamenlo kompletně překopat celý svůj dosavadní život, vzdálit se od přátel, vzdát se takového toho městského dění a tak… 

Naďa: Týden na to ale přišel s tím, že to místo chce. Měla jsem to stejně, takže jsme to koupili a začali sem jezdit na víkendy. Po dalších dvou letech jsme se sem přestěhovali natrvalo.

Honza: Hlavně kvůli tomu, aby naše Berta mohla nastoupit do první třídy už tady.

Berta: Ale na začátku jste si dělali srandu z toho, že tady žít teda rozhodně nebudete.

Naďa: Než jsme se sem jeli podívat, tak ano, máš pravdu. Říkali jsme si, co budeme tak daleko sakra dělat, kompletně vykořenění? Vlastně jsme ten kraj navštívili poprvé v životě až při té prohlídce!

Jak dlouho nakonec celé to hledání trvalo?

Honza: Přibližně rok. Problém byl, že stodoly se většinou samostatně neprodávaly, jedině i s domy, resp. domy se stodolami. Zkoušeli jsme tedy hledat i dohromady s kamarády. Oni by koupili dům, my stodolu. Ale nepotkávali jsme se v požadavcích… Asi po roce hledání jsme objevili toto místo. Ve vesnici 150 km od Prahy, kde je dohromady pět trvale žijících obyvatel, z čehož 4 je naše rodina. (smích)

Zvažovali jste kromě stodoly i nějaké jiné alternativní styly bydlení?

Naďa: Ani ne, hodně jsme šli po těch stodolách, které nám pořád dovolovaly dopřát si určitý stupeň komfortu - chtěli jsme hlavně velkorysý prostor a velká okna. Navštívila jsem  navíc celou řadu kurzů na téma přírodního stavitelství a dost těch postupů a metod už pro mě bylo zkrátka za hranou.

Příliš extrémní?

Naďa: Dalo by se to asi tak říct. Některé ty metody jdou až jakoby za hranici bezpečnosti těch staveb, že se nedomýšlí důsledek určitých kroků při té přírodní stavbě nebo jak to říct líp. 

Chápu. A jak na váš nápad koupit a zabydlet stodolu reagovalo okolí?

Honza: Moje mamka byla tehdy docela zděšená, nikdy nežila mimo město a asi si tak trochu přála, abychom v něm zůstali i my. Táta to moc neřešil. Rodina od Nadi, architekti, viděli hlavně spoustu práce a hromadu technických potíží a nedostatků. Kamarádi poukazovali na to, že úplně ztratíme přehled o aktuálním dění, přijdeme o ty důležité akce, které se v Praze dějí a tak. Nikdo z nich ale nereagoval vyloženě negativně, spíš překvapeně asi.

Přesouvat se z velkoměsta na vzdálenou samotu muselo být nejen mentálně náročné. Jak jste to zvládali?

Honza: Úplně na rovinu - když jsme sem začínali jezdit, řekl jsem Nadě, že tohle nedávám. Že dokud tu nepoteče teplá voda, zůstanu v pražském bytě. Jsem zkrátka takový rozmazlený měšťáček a egoista.(smích) Naďa tady ze začátku bydlela sama i s dětmi, ve stanu a v maringotce. Já jsem zůstal v Praze, z bytu jsem udělal ateliér a za rodinou jsem jezdil na víkendy. Přistěhoval jsem se asi tři měsíce po tom, co tu Berta nastoupila do školy. Mezitím to tu Naďa dala celé dohromady, tekla tu už i ta teplá voda.

Jaké byly začátky?

Honza: Obával jsem se zimy, že se tu v tom období nebude dát žít, neuměl jsem si představit, co tu budeme dělat, přepadala mě úzkost z toho, že tu nebude dost světla, žádní lidé, a že když se bude v Praze dít něco zajímavého, nebudu u toho. Rozhodně jsem to neměl od začátku tak, že by mě to táhlo do přírody, že bych byl hned nadšený ze života na venkově. Pomalu a postupně se to ale začalo lepšit a dnes už je dobře, jen to mělo svůj čas. Třeba se nás lidi ptali, jestli budeme mít nějaká zvířata, když už žijeme na vsi. Myslel jsem si tehdy, že se všichni zbláznili. Ale postupně přichází i to. Teď třeba budeme mít slepice. Ale i to chtělo svůj čas. Kdybychom se do toho dali už ve chvíli, kdy nám to všichni radili, nejspíš by to nefungovalo. Až když ty sám si k tomu dojdeš, zamiluješ se do toho, do té představy, ať už se týká jakékoli činnosti nebo způsobu života, a získáš k tomu třeba i nějaké znalosti nebo praxi, tak v tu chvíli má teprve smysl to začít dělat. Až tehdy to má hodnotu.

Pozn.: Nik odchází pro jeho kuřáckou soupravu, kterou nám chce ukázat. Je to dřevěná, ručně vyřazená fajfka, ze které si příležitostně zabafá seno a bylinky.

Jak se tu líbilo a líbí Bertě a Nikovi?

Berta: Mně to přijde lepší až teď, jak jsem vyrostla. Venku už je to upravenější. Když jsem byla malá, tak tady bylo plno hrbolků a já jsem pořád padala, a jak tady byla ta vysoká tráva, tak to prostě bylo na mě hodně namáhavé, tak si myslím, když se koukám s odstupem, je to teď, když jsem vyrostla určitě lepší.

Nechtěla by ses přestěhovat na nějaké jiné místo?

Berta: Teď jsme byli v Praze a to byl úplný horor. Bylo tam všude plno hluku, pořád něco někam jezdilo. Rozbolela mě z toho hlava.

Naďa: Takové věci tu fakt hrozně rychle odfiltruješ, odvykneš jim. Odvyknou jim i takoví měšťáci, jako my! (smích) Rychle tu ztratíš takové ty klapky. Když jsem se přestěhovala z Brna do Prahy, bylo to pro mě dost náročné, lidi mě míjeli, vráželi do mě….jakoby mě vůbec neviděli. Ale za chvíli jsem tomu přivykla, nasadila jsem si stejné klapky a nevnímala vůbec okolní život, lidi, výlohy, hluk...Prostě si uděláš takový jako obal. Pak ale stačí rok tady a ta bariéra úplně zmizí. A když pak vyrazíš jednou za čas do víru velkoměsta, čteš jako správný vesničan všechny ty billboardy, zastavíš se u každé výlohy a z přemíry všech těch vjemů - zvuků, barev a pachů, jedeš nakonec domů s migrénou! (smích)

Honza: Nerad bych ale, aby to vyznělo tak, jako že jsme konečně z toho zatraceného města jednou provždy vypadli. Když se tam teď občas vracím, mnohem víc jsem schopný vnímat architekturu, lidi kolem sebe, takovou tu městskou nenucenost. Je příjemné vídat město s odstupem.

Naďa: Podívat se na to jinýma očima, z jiného úhlu pohledu. To ano.

Praha vám nechybí?

Honza: Nechybí. Vůbec. Zjišťuji tady, jak jsou krásná a zajímavá i ostatní, menší a malá města. Dřív jsem míval pocit, že je veškeré dění centralizované v Praze a ostatní města jsou od něho úplně oddělená. Ale teď mi přijde, že už se to trochu mění.  Že i ostatní města dostávají poslední dobou šanci vyzrát a posunout se. Ale po Praze jako takové se mi nestýská. Vnímám to s odstupem tak, jak o tom zpíval Švejdík: „Město je krám na rychlý ukojení.“ Když máš peníze, chodíš po kinech a kavárnách, nakupuješ a pak jdeš domů, ale nic víc. Jsem vděčný za to, že jsme tady. 

Doporučení navštívit vás jsme dostali od Iva ze Sudkova Dolu. Máte tu kromě něj i nějaké další přátele, necítíte se tu odstrčení?

Honza: Já mám rád lidi, ale tady jsem zjistil, že mám rád i samotu a že kamarády nakonec až tolik nepotřebuji. Mám pocit, že zrovna teď je právě samota mým nejlepším přítelem. Není to ale tak, že bych se lidí záměrně stranil. Tady mám hlavně Ivoše, co dělá Utopii a další kamarády mám všude možně. Nemívám problém spřátelit se s novými lidmi. Jen mě teď na té samotě baví, že se tě nikdo nesnaží nějak rovnat, směrovat, vmanévrovat někam, kam se ti třeba úplně nechce, byť je to z té druhé strany většinou myšleno v dobré víře! Mám zkrátka pocit, že mi samota umožňuje jet si výhradně po svém. Bez vysvětlování, diskutování nebo obhajování.

Takže trávíte většinu času tady nebo dojíždíte někam za prací?

Honza: Já mám svůj ateliér tady v domě, Naďa chce mít domov a práci spíš odděleně, tak dojíždí do ateliéru v Táboře. Berta tam jezdí s ní - do školy.

Jak probíhala přestavba stodoly?

Honza: Při přestavbě na dům jsme hodně zvažovali koncept slaměného domu. Naďa jezdila na všechny ty stavitelské kurzy a tak. Ukázalo se ale, že to nebude tak jednoduché. Zjistili jsme třeba, že na kamenné zdi se kvůli srážení a vlhkosti sláma tak úplně nehodí. Známý nám ale poradil rákosové rohože. Dřív se rákos běžně přidával do zdí, stropů… Ten jsme nakonec instalovali na zeď a přeomítali hliněnou omítkou.

Sláma je v podlahách, na stropě a vnitřních příčkách. Ze stodoly jsme tedy udělali de facto slaměno-hliněný dům, což jsou materiály, které úžasně pracují s vlhkostí v interiéru. Nejsme ale žádní ezo radikálové, při stavbě jsme tam, kde bylo potřeba, použili i polystyren třeba. Zkrátka vždycky materiál, který nám přišel nejvhodnější.

Naďa: Slaměné máme i zateplení pod střechou nebo v podlaze - v té jsou balíky slámy mezi OSB deskami. Je to ale dost pracné, takže ideální na to pustit se do toho svépomocí, jinak by se to asi docela prodražilo. 

A slámu jste vzali kde?

Naďa: Tu máme od místního zemědělce. Nebyla sice ve stavební kvalitě, ale dalo se to úplně v pohodě použít. Pořád jsem tehdy chodila na pole a hlídala, aby sláma zůstala suchá, nepromáčela se a tak. Pro zemědělce není důležitá, tak ji nijak neřeší. I proto se nám použitelné balíky podařilo zajistit až třetí rok, dva předchozí na to byly úplně marné, hodně pršelo. Jenže když už se sláma obchoduje jako stavební materiál, je i podstatně dražší a to už pak celé trochu postrádá smysl. Spolu s hliněnými omítkami to skvěle pracuje s vlhkostí, odvádí ji, uvolňuje a uvnitř obytných prostor tak vzniká neuvěřitelně příjemné klima. Hlínu máme z toho, co se vykopalo ve sklepě. Ale zas i to je pracnější, než když si necháš udělat tenkou vrstvu strojové omítky na cihlu. 

Dalo by se říct, že přestavba stodoly vyjde levněji než přestavba starého domu nebo stavba domu nového?

Honza: Nevyjde to levněji. Myslím, že nás to vyšlo v podstatě stejně jako kdybychom stavěli nový dům nebo od základů nějaký rekonstruovali. To, co tu dneska vidíte, vyšlo tehdy včetně studny na bezmála tři miliony. A pořád se to nějak dodělává, zušlechťuje.  

Pro mě je zásadní a důležité, že si tu vůbec nepřipadám jako v nějakém běžném vesnickém domku. Vím, že to zní asi trochu divně, ale já jsem zkrátka vyloženě městský typ. Abych pravdu řekl, ani tu moc často nechodím na procházky. Díky tomu, jak je dům prosklený, si s tou okolní přírodou připadám propojený i když jsem v pohodlí domova. Na procházky chodím hlavně s návštěvami. Často se tak dostanu na místa, na kterých jsem ještě nebyl a jim to vždycky přijde hodně zvláštní, když to mám v podstatě hned za barákem. (smích)

Naďa: Přestavba je přestavba. To máš jedno, co přestavuješ. U nás byl přestavovat stodolu záměr. Nechtěli jsme při stavbě nového domu riskovat, že se jednou objevíme v nějaké satelitní zástavbě. A pozemky v už stávající zásatvbě se shání hodně těžko. Proto jsme se rozhodli koupit něco, co už stojí a přebudovat to. Domek k rekonstrukci jsme úplně nechtěli, protože bylo jasné, že potřebujeme velkorysý prostor. Mně samotné by asi i stačil nějaký menší prostor, klidně i o velikosti maringotky, ale Honza potřebuje rozlet a komfort. (smích) Pro mě nehraje ani tak roli pohodlí, jako svoboda a volnost. Museli jsme to ale vymyslet tak, abychom byli nakonec spokojení všichni. 

Ve starém domě bouráš, aby se zvětšil prostor, u stodoly je to naopak. Tam přidáváš, předěluješ a členíš.

Naďa: Ještě to předtím musíš vyčistit a otevřít. Pak teprve můžeš začít přidávat a členit. Má to ale ještě jednu velkou výhodu. Ve stodole nikdy nikdo předtím nic nepostavil a ta stavba tak není zatížená často dost necitlivými zásahy a rekonstrukcemi. Málokdy narazíš na dům s citlivě udělanou přestavbou, která je s ním v souladu. Dům je svým způsobem taky bytost, ke které je potřeba přistupovat s respektem, citlivě a individuálně. Prostě tak, aby jí ta přestavba seděla a bylo jí  v tom příjemně.

Jsou po stavební stránce nějaká úskalí toho, když chceš předělávat stodolu na trvalé bydlení?

Naďa: Zas takový problém to není. Udělá se změna užívání stavby a změní se užívání stavby. Legislativně to jde většinou skutečně hladce. Územní plán diktuje, co se může a nemůže stavět. Stodoly stávají většinou v oblastech určených k bydlení, jako součásti obytných budov, proto nebývá žádný velký problém to změnit. 

Děláš, Naďo, v rámci své architektonické praxe podobné přestavby i svým klientům?

Naďa: Ano, děláme teď několik stodol. Něco k rekreačnímu užívání, něco k trvalému bydlení.

A jaké bylo předělávat si své vlastní bydlení? Najednou jsi byla tak trochu v roli stavbyvedoucího i klienta zároveň.

Naďa: Celé mi to dalo strašně moc. Byla to vlastně taková moje první stavba jako architektky. Do té doby jsem toho moc neudělala, rodinu jsme založili ještě během mého studia, takže jsem šla ze školy rovnou na mateřskou. Zase jsem díky ní ale měla relativně čas na to obíhat všechny ty odborníky a profesionály na podobné výstavby. Ono jich tedy nebylo zas tolik, takže jsem nakonec během přestavby i dost experimentovala - například s rákosovými rohožemi nebo s tím, jak odvětrat spodek budovy tak, aby to odspodu neplesnivělo. Nechali jsme si třeba taky dovézt tatrovku jílu, který tu vysypali tak, že sousedovi svalil plot! Povolali jsme tehdy na pomoc rodinu i známé a všichni jsme tu odhazovali lopatama jíl, abychom to stihli dát do pořádku dřív, než soused přijede. Nakonec ale právě na takové zážitky vzpomínám nejraději.

Proč právě na tyhle?

Naďa: Asi proto, že jsme tehdy žili hodně venku, byla to tak trochu divočina. Teď, když člověk žije normálně uvnitř, už to není taková romantika.(smích) Ještě když Berta začala chodit do první třídy, jsme tu spali ve stanu a v maringotce. V domě nebyly tou dobou hotové zdi ani okna. Když šla Berta poprvé do školy, strašně ten den lilo a všude kolem bylo bláto. Čaj jsem jí uvařila na zabláceném plynovém vařiči, svačinu jsme neměli vůbec. Celí špinaví jsme tehdy dorazili na vítání prvňáčků. Místní z nás nemohli. Cizáci, měšťáci a ještě celí zablácení. Exoti prostě. A to nám tu už zůstalo.(smích)

Honza: Když se navíc chodíme koupat v lednu do rybníka, asi těžko se téhle nálepky zbavíme.(smích)

Naďa: Jojo, v zimě v županu do rybníka. (smích) Díky Bertě jsme tu ale poznali i několik rodin naladěných stejně jako my nebo hodně podobně. V Táboře jsme se zase propojili s lidmi kolem waldorfské školky, z které již vyrostla i škola.

S Ivem od sebe bydlíte kousek a přátelíte se. On dělá cidery Utopia, ty nealkoholickou fermentovanou březovou mízu Euforia. Nabízí se otázka, jestli mají oba projekty nějaký společný základ. Vznikaly souběžně, vyplynul jeden ze druhého, nebo je to jen souhra náhod a oba se zrodily nezávisle na sobě?

Honza: Začalo to, myslím, tak, že jsem se pustil do výroby zázvorových piv. Vždycky jsem to donesl na Sudkův Důl, ale zkvasilo to, bouchalo a tak. Ivo tou dobou vymýšlel, do čeho se tady pustit, aby nemusel dojíždět do města. Nakonec se dal do těch ciderů. Přemýšlel jsem vlastně podobně. Nápad stáčet a zpracovávat březovou mízu vznikl tak, že jsem záhy po přestěhování sem zjistil, že si jí tu mohu snadno získat ze stromů napíchnout, aniž by na mě přijeli policajti nebo přiběhli sousedi s tím, že zneužívám a ničím strom. Takže jsem tu začal mízu pít. Vypil jsem jí v sezoně tou dobou klidně 3 - 5 litrů denně. Téměř obratem jsem začal pociťovat její účinky. V pět nebo v šest ráno už jsem byl na nohou a připravený pracovat, březová míza mě dost nakopla. Zmizely i veškerý moje pochybnosti o sobě samým, o tom začínajícím životě tady na novém místě. Najednou jsem měl prostě pocit, že je všechno úplně v pořádku. Dokonce jsem dostal pod kontrolu i své zajeté zlozvyky - přestal jsem pít alkohol, i kafe na nějakou dobu a dokonce i jíst sladký před spaním! (smích) Díky tomu jsem zjistil, jak rychle dokáže březová míza tělo vyčistit. Bavili jsme se o tom o něco později s Naďou, snažil se jí popsat stav, do kterého se pitím mízy dostávám. A ona pak řekla: „Já mám z toho takové euforické stavy.” To mě zaujalo, odtud tedy pochází název Euforia. Že je to ale názvem podobné Ivošově Utopii mě napadlo až později. 

A jak se Euforia rozšířila mezi lidi?

Honza: Ono jde ještě o to, že se pár dní po stočení začne míza kazit. A tak jsem přemýšlel, jak ji uchovat. Na internetu jsem se dočetl, že se dá zamrazit, zakonzervovat kyselinou citronovu nebo pasterizovat, ale to jsem nechtěl. Nakonec jsem narazil na jednoho mladého Litevce, který k míze přidal rozinku, lístek máty a zavřel to. Vyzkoušel jsem jeho metodu na nějakých 30 lahvích a když jsme to po 3 měsících otevřeli, byl z toho takový příjemně perlivý, fresh nápoj, ze kterého jsme byli úplně nadšení. Doslechl se o tom tehdy Honza Čulík, taková gastronomická persona odtud z Tábora, kluk, který má restauraci a podporuje tady snad všechny lokální prodejce čehokoli, a hned chtěl na další rok 300 lahví. Nejdřív jsem se takové „zakázky” lekl, ale nakonec se mi podařilo požadavek splnit. Honza si to sice nakonec nekoupil, ale já jsem díky němu přišel na to, že dokážu vyrobit i větší objem. Dneska už vyrábíme ročně na šest tisíc lahví!

A jde tedy o limonádu, kvašený nápoj, víno nebo kam to vlastně zařadit?

Honza: V tuhle chvíli je to pro mě na úrovni naturálního vína. Není to limonáda, nemá to sladkou chuť, je to jakoby pití, udělá ti dobře, uvolní tě, ale ne ve smyslu opití se nebo nějakého zdrogování. Navodí ti to prostě takový pocit klidu a pohody, těžko se to popisuje, ale můžeš po tom klidně i řídit, fakt. (smích) Nesmí si ale člověk plést mízu s vodou. Narozdíl od vody je míza plná minerálů, díky nimž kvasí. Nemusíš tam teda přidávat žádný cukr, aby to prokvasilo, což je skvělý. A důležité je, že je to celé nealkoholické.

A dělá se něco podobného třeba někde v zahraničí? Nebo kde bereš inspiraci?

Honza: To je právě to. (smích) Ono té inspirace zas tolik není. Ve Skandinávii nebo v Rusku to má sice velkou tradici, ale jedou si ty své zažité receptury a nejsou zvyklí s nimi příliš experimentovat. S Euforií experimentuji dost. Vždycky zkusím něco přihodit a počkám, jak to zafunguje. Zkouším sám pro sebe i úplné bizáry. Jednou takhle Ivo přivedl kodaňského importéra vín a poprosil mě, ať mu dám ochutnat z těch nejbizarnějších směsí. Tak jsem mu otevřel březovou mízu s hlínou. To byl příšerný smrad! (smích) Přidal jsem k ní ale třeba kopřivy a to bylo moc zajímavé - chutnalo to až jako po vyzrání, jako když piješ víno - Sauvignon. Ono je na tom skvělé, že březová míze je základní prvek ve kterém máš pak obrovský prostor pro experimentování. Používáš ji jako nosič a pak máš obrovský prostor pro všemožné pokusy. Vařili jsme z toho třeba pivo i další alkoholové věci. 

To zní dost neobvykle. Mluvil si ale o 6 000 lahví. Na tolik mízy potřebuješ asi hodně stromů, viď?

Honza: Ano, letos jsem měl napíchnutých navrtaných zhruba 90 stromů. Nejlepší na tom je, že tu kolem nejsou žádní lidé. I když totiž čerpáš z vlastních stromů, stačí jeden turista na to, aby začal řešit, že zabíjíš stromy. Dřív se březové stromy napichovaly kvůli březové míze běžně, ještě naše babičky to znají. Pak ale za první republiky vznikl zákon o tom, že nesmíš napichovat žádné jiné stromy kromě vlastních, a tak stáčení březové mízy postupně vymizelo.

Zkoušel jsi stáčet i z jiných stromů než z bříz?

Honza: Zkoušel jsem ještě javory, ty taky tečou. V Kanadě z toho dělají sirupy. Ty se dají udělat i z té březovky, ta se taky dá zavařovat. Nadšený jsem ale z javorové mízy nikdy nebyl. Podle mě je březovka inteligentní  hmota nebo jak to říct líp, proti ní na mě míza z javoru působí jen jako mrtvá voda. Kromě javoru se ještě v Čechách napíchával jasan, jeho míza prý projasňuje mysl, ale to mi nikdy nevyšlo, nikdy mi z jasanu nic neteklo. Zkoušel jsem i ořech a ten je fantastický. Takové stromy ale ve svém sadu nemám, takže s nimi nepracuji. 

A co nějaké morální dilema, řešil jsi v souvislosti s tím? Přece jen jde o součást živé přírody, do které ty nějakým způsobem zasahuješ.

Honza: Chápu, na co se ptáš. Když přišla možnost březovku prodávat, byla Naďa nejdřív hodně proti, vnímala to, jako kdybychom toho daru od přírody prodejem zneužívali. Vlastně jsem to cítil nejdřív podobně, ale pak jsem četl nějakou knihu o včelách, ve které se řešila otázka, jestli brát včelám med. Autorův pohled na člověka jako na bytost, která je tu proto, aby čerpala, mě zaujal. Řekl jsem si, že zkrátka čerpat tu mízu je něco, co umím a mám vhodné podmínky pro to se tím zabývat a tím březovou mízu zprostředkovat ostatním. Jsem vlastně takový prostředník.

Existuje nějaký návod na to, jak čerpat březovou mízu správně?

Honza: Nejdůležitější na samém začátku je to, jestli mám strom na vlastním pozemku nebo ne, případně jestli ho na svém pozemku nemá třeba soused nebo kamarád, kterému by taková činnost nevadila. Když máš tohle vyřešené, je potřeba vědět, že míza se čerpá ve chvíli, kdy se začíná aktivovat, kdy ještě nerostou lístky. To bývá většinou někdy v březnu. Nejlepší je vybírat si k tomu stromy s větším průměrem kmene, jsou starší, silnější. Aku vrtačkou pak do stromu navrtáš zhruba jeden až dva centimetry hlubokou dírku, do které nasuneš hadičku. Když dočerpám, zatluču do dírky větší truhlářský kolík, aby míza nevytékala zbytečně dál. Chodím pak i během léta stromy kontrolovat a zatím se mi nikdy nestalo, že bych čerpáním mízy nějaký strom zabil. 

Dá se takovou činností uživit?

Honza: Věřím, že se tím uživit dá, ale asi je potřeba, aby člověk věnoval všechnu svou sílu a pozornost jen téhle jedné profesi. Já jich pořád dělám několik, tak to není takové. I když pomalu se to začíná asi rozjíždět. Vloni objevili březovou mízu třeba kuchaři z Esky v Karlíně, nějaké vzorky jsem už posílal i do Anglie a letos o ni projevil zájem dokonce nějaký Japonec. Nejvíc mě na celé té věci baví, že jsem se díky březovce poznal s novými, hodně zajímavými lidmi, s úplně jiným zaměřením a životním stylem, než mají třeba mí přátelé z předchozí doby. Jako kdybychom tu začali žít druhý život.

Mohlo by Vás zajímat

Ondra a Markéta

Lukáš a Růženka

Andrea a Vojta