Menu
Vojta (Voodoo808) s Ájou (Aka47) matou tělem. Před prvním setkáním se probíráme jejich profily na sociálních sítích, které jsou plné vesmírných selfíček, drsných gest a vtipně ujetých předělávek filmových vizuálů. Je těžké, hledat v nich něco skutečně osobního.
Když se o pár dní později potkáváme naživo, v jejich citlivě zrekonstruované chatě v okrajové části Třebechovic pod Orebem, dojem je úplně jiný. Na minimální ploše, tu v dobrovolně skromných podmínkách žije dobře sehraná tříčlenná rodina s několika kočkami a umělohmotným mimozemšťanem. Atmosféra je tu natolik příjemná a přátelská, že tak trochu zapomínáme vést “seriózní interview” a jen si povídáme. Nejčastějším tématem rozhovoru je, svoboda rozhodnutí žít si po svém. Vojta s Ájou si žijí po svém, a to nás baví.
Čím se živíte?
Aka47: Já se teď živím hlavně mimčem. Dřív jsem se hodně věnovala VJingu, od čehož jsem od narození Emči upustila. S Vojtou jsme založili e-shop, který propojuje naše různé aktivity, máme projekt Spacelove, v němž Vojta dělá hudbu a já video. Posledních pět let se taky věnuju výtvarnému projektu Recreation, jehož produktem jsou velkoformátové plakáty. No a teď čerstvě jsem rozjela stránku #obalovejhell, protože už jsem se doslova nasrala, když jsem otevřela bio čaj a v té krabičce byly jednotlivé pytlíčky zabalené v plastu. Založila jsem svou první „hate“ stránku.
Voodoo: Já se živím hudbou, především prodejem beatů a sound kitů, tj. zvuků a hudebních podkladů pro rappery. Prodávám je přes web BeatStars, který je za poplatek nabízí dál. Dřív jsem prodával beaty lidem osobně, napřímo, ale do budoucna bych se chtěl ubírat spíš tímhle směrem.
V téhle branži se pořád hodně stahuje zadarmo, ale já bych to rád dělal seriózně, rozhodl jsem se do toho jít se vším všudy jako OSVČ.
Dost často taky koncertuju, což ale teď, během koronaviru, bohužel nejde. Začal jsem tedy alespoň streamovat.
Občas se taky věnuju masteringu. Dřív jsme měli studio v podkroví, ale kvůli Emče jsme ho přesunuli do sklepa, kde je ale zatím tak trochu v dezolátu a čeká až ho doděláme.
Aka47: Většina projektů se kterými začínáme, jsou ale spíš srdcovky, na nichž nejsme existenčně závislí. Záměrně jsme pokrátili veškeré náklady a žijeme, co se financí týče, dost nenáročně a tedy svobodně. Máme velkou výhodu, že tady v chatě neplatíme nájem, protože je ve vlastnictví mého táty. Platíme veškeré služby, kupujeme dřevo na zimu, to jsou ale vlastně minimální částky. I oblečení pro Emču kupujeme na Vinted nebo v sekáči na náměstí, kde mají všechno za patnáct korun. Snažíme se zavařovat to, co nám tu přes léto vyroste, vaříme doma, náklady máme opravdu minimální. K tomu, co každý měsíc vyděláme, nám pomáhá i rodičák a díky tomu máme opravdu svobodu věnovat se, čemu chceme my.
Voodoo: Je to tak, žijeme “cheap as fuck”. Máme to štěstí, že nemusíme 20 dní v měsíci vydělávat jenom na nájem, to je důležité říct.
Takže to byla vědomá volba? Záměrně jste šli bydlet do chaty, abyste si mohli žít po svém?
Aka47: Pár let jsme spolu žili v Anglii, a když jsme se vraceli, byl původní plán, pronajmout si v Praze pokoj a žít ve městě. Jenže hned po návratu jsme si pořídili první kočku, což byl trochu problém. Docela brzo po té první jsme na na výletě v Polsku našli další dvě.A se třemi kočkami podnájem nenajdeš. Takže jsme se rozhodli, že prostě budeme tady a uvidíme. Celkem rychle jsme pak zjistili, že je to v pohodě, že nám tu město nechybí.
Voodoo:Já jsem tu původně vůbec bydlet nechtěl, neviděl jsem v tom žádná pozitiva. Chtěl jsem být mezi lidmi v Praze. To se ale dost rychle otočilo.
Věnujete se vizuálnímu umění a hudbě. Nechybí vám tempo města ani ve vaší práci?
Voodoo:Já jsem původně z Prahy, taky jsem žil nějakou dobu v Londýně, ale nikde jsem nepracoval tak intenzivně jako tady. Nic mě tu neruší, ani auta, ani kámoši, který si přišli zahrát PlayStation.
„Nightlife“ mě nezajímá, ve městě už nemám nic, co bych potřeboval zažít. Pro mě, už je město jen synonymem pro nutnost vydělávat prachy na nájem.
Pro nás je důležitější, než být fyzicky spojený s nějakým městem, být spojený skrze internet se zbytkem světa. Pak můžeš být kdekoli. Ani Praha, ani Londýn nejsou jediná města na světě. Je spousta měst, která jsou větší a ve kterých taky fyzicky nejseš, ale můžeš být přítomný jinou formou.
Aka47: Já jsem vyloženě ráda, že jsme tady, a ne ve městě. Jsme blíž přírodě, máme tu zahradu, kterou kdysi založila moje babička. Ona byla bylinkářka, léčitelka a já jsem ten zájem o bylinky a léčení zdědila po ní. Přírodě a léčení se věnuju v projektu Recreation, a plánuju se jím zabývat i v doktorandském programu v Liberci, pokud to alespoň trochu půjde zvládnout dohromady s Emčou.
A jak na rozhodnutí, žít v chatě reagovala rodina?
Aka47: Pro mou rodinu bylo asi těžké přijmout, že to myslíme vážně. Dlouho si mysleli, že je to pro nás jen nějaká hra, že nemáme dostatek zodpovědnosti, abychom žili “normálně”.
Prostě se očekává, že budeš mít normální zaměstnání, normální náplň dne, normální všecko…, že budeš normálně utrácet peníze, nevyčnívat, neupozorňovat na sebe, že budeš všechno dělat tak, aby to schválili sousedi z ulice… Ale mně je 35, máme dítě, pracujeme, a tohle je prostě varianta, kterou žijeme. Kdybysme žili jinou variantu, můžeme se o ní bavit, ale my žijeme takhle.
Voodoo: Jednou jsme v Třebechovicích v hospodě potkali kluka, známý známého, seděl s námi u stolu a koukal v televizi na zápas v šipkách. Hodně to prožíval. Ze slušnosti jsem se ho zeptal, jestli ho to baví a on se rozpovídal, úplně se otevřel. Vyprávěl nám o hráči, kterého obdivuje, o tom, jak by bylo skvělé se hraním šipek živit jako on. Ukázal nám i svoje tetování, měl tři a všechny byly o šipkách.
Ptali jsme se ho: “Takže hraješ šipky? Zkoušíš to, věnuješ se tomu?” A on, že ne, že dělá někde na CNC. To pro nás bylo hodně zvláštní. My v tom máme rovnítko, něco tě baví, tak to děláš. Chceš dělat hudbu, tak děláš hudbu. Chceš hrát šipky, tak prostě trénuješ, chodíš na turnaje a jednou je z tebe šipkovej král. Takže jsme zase u toho, co je to být “normální”.
Vždycky jste se chtěli živit svobodně?
Aka47: Když jsme se vraceli z Anglie, tak jsme přemýšleli, že se necháme zaměstnat. V jeden den jsme šli oba na pohovor, ale byla to dost negativní zkušenost. V mém případě šlo o nějakou pyramidu typu Herbalife. Možná jsem jim za ten pohovor dokonce něco zaplatila.
Voodoo:Já jsem byl v call centru. Zkoušeli mě jestli uzavřu “sale”, což se mi povedlo. Vzali mě, ale nikdy jsem tam nenastoupil.
Rozhodli jsme se, že budeme radikální a že budeme radši šetřit, tak jako v Anglii, než věnovat svůj čas něčemu, čemu vůbec nevěříme a co nám nedává smysl. Jedním z následků toho rozhodnutí bylo, že jsem pak měl dlouhodobě v peněžence, jako maximum, tři kila.
Aka47: Určitě bysme ale neměnili, tahle cesta je super. Být radikální, nekompromisní… nenechat se zmást.
Jak moc je možné tenhle přístup vyhrotit?
Aka47: Hodně o tom přemýšlím a čtu. Myslím, že důležité je, aby v tom byl člověk šťastný a bavilo ho to. Pokud z toho nemáš radost, tak to nedává smysl.
Sami jsme přemýšleli, kde bychom mohli přitlačit, protože nás ta závislost na systému štve. Pokud na to budou peníze, rádi bychom třeba v budoucnu koupili solární panely a byla bych ráda soběstačnější ohledně ovoce a zeleniny. Určitě by se taky dalo přitlačit s obaly a odpadem, to je teď pro mě dost velké téma. Myslím si, že je ale důležité, tím zbytečně netrpět.
Sama jsem si před několika lety prožila dno environmentálního žalu, když jsem si hledala hodně informací o změně klimatu, narušení vzdušných proudů a podobně. Neustále jsem to téma v sobě řešila, až jsem měla pocit, jakoby mi umíral někdo, koho mám ráda. Chodila jsem tady za Vojtou a říkala: “Je to v prdeli, konec světa.“
Nedávno jsem narazila na termín The Overview Effect, označující hluboký prožitek, který se objevuje u něktrerých astronautů, kteří se z vesmíru dívají na planetu Zemi. Při tom zpětném pohledu prý silně procítí, jak je ta naše planeta krásná, křehká, jedinečná, a že je třeba ji chránit. Po návratu na Zem jsou pak většinou v téhle věci aktivní.
Snažím se na to tedy dívat spíš z té pozitivní stránky, vidět dnešní stav jako lekci a jako možnost ke změně.
A jak vidíte svojí budoucnost na tomto místě?
Voodoo: Cítíme to tak, že teď je ten pravý čas být tady, ale snažíme se na tom nelpět. Když jsme byli v Anglii, tak to byl anglický čas, teď jsme tady, teď je to třebechovický čas, a uvidíme co bude. Uvidíme, jak to bude s beaty.
