Menu
K rodině Ľuba a Martiny jsme vyrazili záměrně uprostřed dlouhé brdské zimy. Chtěli jsme vidět jak se se čtyřmi dětmi žije v jurtě, která nabízí pouze jeden sdílený prostor pro všechny členy rodiny a nedisponuje připojením k vodovodu a elektřině. Chtěli jsme vidět jestli se jedná o dobrovolnou skromnost, nutnost nebo prostě chuť žít si po svém. Jak to tak bývá, odpověď leží někde uprostřed a z každého ze zmíněných důvodů má něco.
Věděli jste od začátku, že chcete žít zrovna v jurtě?
Ľubo: Variant jsme měli v začátcích několik, malou dřevostavbu, maringotku případně dvě propojené maringotky a jurtu. Když jsme si všechno propočítali, prostorově i finančně, vyšla z toho vítězně právě ta jurta. Důležitým kritériem pro nás byla taky rychlost stavby, i tam jurta vyhrála na celé čáře. Líbila se nám na ní především ta celková jednoduchost.
Postupně, když jsme jí začali budovat, jsme ale zjišťovali, že všechny ty příběhy o tom jak si někdo skoro zadarmo postavil jurtu k trvalému bydlení jsou báje a pověsti. Je to pochopitelně řádově levnější než stavět dům, ale pokud chcete jurtu ve které budete žít trvale s větší rodinou, levné to rozhodně nebude. Naše jurta má v průměru osm metrů a tam už se pohybujete v částkách kolem milionu. Jurty se dělají ale i větší a tam už jste opravdu v cenách srovnatelných s menší dřevostavbou. Jurty se liší i vnitřním zázemím od jednoduchých až po ty luxusní, to nám ale nikdy nedávalo smysl.
Byla pro vás kritériem výběru jurty i ekologičnost stavby?
Ľubo: Jestli je jurta ekologická stavba už dneska asi nedokážu říct. Ty použité materiály určitě nejsou úplně čisté, nicméně tu stavbu můžete kdykoli beze zbytku složit a odvézt. A to je proti běžnému domu a jeho svázanosti s pozemkem na kterém stojí určitě výrazný rozdíl. Kdyby se celá jurta rozebrala, tři čtvrtiny materiálu tvoří dřevo, které se postupně rozloží. Zbytek je plachta a ta dokud funguje a není děravá se dá alespoň využít pro spoustu jiných účelů. Taky tu kompletně odpadá celá ta škála dnes běžně používané stavební chemie.
Martina: Ekologická stopa toho jak žijeme je pro nás určitě důležitá. Nechtěli jsme zabírat a znehodnocovat další kus země, tím, že bychom na něm stavěli novostavbu. Zároveň je třeba říct, že pro nás to byla volba hlavně ekonomická. Nechtěli jsme se uvazovat k velkým hypotékám, chceme žít pokud možno jednoduše. Míň konzumovat, vytvářet míň odpadu. Ta témata jsou vlastně dost propojená a ovlivňují se navzájem.
Jaká je vaše představa budoucnosti? Máte čtyři děti, vaší nejstarší je jedenáct let. Myslíte, že je reálné vydržet v jurtě i s dětmi v pubertě?
Martina: Na mě to občas dolehne a přemýšlím jak to asi jednou bude. Děti opravdu rostou hrozně rychle, čas běží a je jasné, že budou mít potřeby svého vlastního prostoru a nároky na soukromí. Vždycky ale dojdu k tomu, že žijeme v přírodě. Ten klid je přece především tam venku. Tam je nejlepší trávit čas o samotě a být v klidu sám se sebou. Ráda bych je k tomu vedla, protože se jim to v životě bude určitě hodit. Pokud by ale opravdu potřebovali, přemýšleli jsme i o tom, že by se případně dala k jurtě přistavit nějaká malá dřevostavba nebo maringotka.
Ľubo: Možná to bude mít jednou v budoucnu i ten efekt, že pro ně bude jednodušší vyletět z hnízda a hledat si svoje místo, které jim bude vyhovovat víc. Každopádně je dobré, že je ten relativně malý prostor učí respektovat se navzájem a nerušit ostatní víc než je nutné. Ale ponorky tu občas jsou, to je jasný. Nedávno jsem holkám musel koupit sluchátka, protože už se ve svém věku občas potřebují na něco dívat nebo se věnovat školním věcem na počítači a to pak samozřejmě ruší menší děti.
Martina: Podobné je to s tím, že tu zatím nemáme zavedenou elektřinu a vodu. Je to určité omezení komfortu, ale pro nás a tím spíš pro děti to není takové drama. Myslíme si, že jednou v budoucnu to na ně bude mít pozitivní vliv. Budou vědět, že se dá žít jednoduše a přitom příjemně a že ten komfort není nutností za kterou je třeba se hnát. Snad si budou pamatovat, že spokojenost tkví v něčem jiném.
Jak se vám žije v kruhu? Nemá i v něm člověk tendenci vytvářet rohy a zákoutí?
Martina: Bez rohů by to šlo, kdyby nás tu nebylo tolik, kdybysme tu byli jen jako pár nebo s jedním dítětem. Ale právě proto, že je nás tu šest a sem tam už někdo potřebuje soukromí, ty rohy začnou vznikat i tady. Každopádně se tu ale žije pořád příjemně. Já mám ráda jednoduchost a ta je s kruhem jednoznačně spojená.
Ľubo: Kromě tvaru tady jako zásadní prvek vnímám i samotnou konstrukci jurty a materiál. Není to pevná stavba a tak tu mnohem víc vnímáte různé zvuky. Opravdu to prohlubuje smysly, protože mnohem víc než v klasickém domě slyšíte co se děje všude kolem, déšť, vítr, zvířata. Slyšíte když nad jurtou letí husy nebo když pták přistává na rybník. Horním oknem brzo ráno svítí slunce a nutí vás vstávat dřív než by se vám chtělo. Za úplňku jak měsíc putuje, jeho záře postupně osvěcuje celou jurtu, to je taky zážitek, který v domě nezažijete.
Jak je to s teplem, je možné i během zimy mít uvnitř nějaký základní tepelný komfort?
Ľubo: Je samozřejmě třeba brzy ráno zatopit a pokračovat celý den. Když to uděláte, dá se tu krásně fungovat i v minus dvacetistupňovém mrazu. Dnes ráno, když jsem se vzbudil bylo vevnitř patnáct stupňů a to je venku kolem nuly. Taky hodně pomohlo, že jsme udělali patro na spaní, tam je občas až horko, proto v noci netopíme. Naposled přikládám kolem jedenácté a zatápím kolem šesté ráno. Kdyby se netopilo delší dobu tak jde samozřejmě teplota postupně dolů. Jurta je sice zateplená ovčí vlnou, ale nemá základy jako klasický dům, takže při těch hodně studených dnech je tu pak chladno od podlahy.
Když jedeme na pár dní pryč, poprosíme vždycky naše sousedy, jestli by nám chvíli před tím něž se vrátíme nezatopili v kamnech protože bez topení jurta rychle vychladne na obdobnou teplotu jako je venku. To je pak návrat domů docela brutální. Výhodou ale je, že na jaře přestáváme topit jako první. Když dovnitř zasvítí jarní slunce, je tu hned krásně teplo, ale u všech sousedů ve zděných domech se ještě pár týdnů kouří z komína.
A v létě je v ní horko nebo ne?
Ľubo: Všude na internetu se dočtete, že když má jurta vlněnou izolaci tak v ní horko není, ale to tak úplně není pravda. Když je horko venku, je horko i uvnitř. To stropní okno funguje jako velká lupa a aby se horko dalo alespoň trochu regulovat, je třeba mít vyřešené zatemnění, což my zatím nemáme.
Venku jsme viděli, že máte připravené solární panely, máte v plánu se připojit k elektřině i klasickou cestou?
Ľubo: Ne, pojedeme jen přes panely a když elektřina nebude tak nebude, na to jsme zvyklí a nijak nás to neděsí. Už dnes máme vyzkoušenou záložní dobíjecí elektrárnu, která na čtyři až pět dní pokryje veškerou naší spotřebu a dá se doplnit kdekoli ze zásuvky. Světlo, notebooky, šicí stroj i mixér a dobíjení mobilů ta baterka uživí. O moc víc nepotřebujeme.
A co třeba lednici a pračku?
Ľubo: Lednici ani pračku zatím nemáme, ale počítáme s nimi. Loni jsme vykopali jámu a dali jsme do ní vanu, ta nám potom část roku sloužila jako lednice. Problém je ale ten, že jsme blízko mokřadu a ještě pod kopcem, tak je tady všude poměrně dost vlhko. Kamkoli kopnete, okamžitě se objeví voda, což podobným experimentům úplně nepřeje. I z toho důvodu je vlastně dobře, že jurta stojí na zemních vrutech a celá konstrukce tak provětrává odspodu.
Martina: Mě pračka chybí a těším se na ni. Obzvlášť zablácené prádlo a malinkaté oblečky peru v potoce jen vodou. A že jich není málo. Vzhledem k tomu, že je nás ale už šest, je to pomalu nad moje síly. Naštěstí kolem sebe máme skvělé lidi, kamarády sousedy, u kterých je možné si prádlo vyprat. Každopádně už se těšíme až budeme mít elektřinu vyřešenou a tahle práce a občasná závislost na okolí téměř odpadne.
Jdou podobná omezení vnímat dlouhodobě pozitivně nebo je to něco co se postupně střádá a může člověka dohnat?
Ľubo: Život v jurtě nás udržuje v nějaké základní připravenosti, nemáme tu ten bezbřehý komfort jako v nějaké novostavbě, který člověka ukolébá pocitem, že se vlastně nemůže nic stát. Tady s tou možností počítáte od první bouřky nebo vichřice, kterou v jurtě přečkáte. Kdyby se něco semlelo, tak asi budeme o trochu méně zaskočení a trochu víc připravení. Člověka to udržuje v pohybu, jak fyzickém tak mentálním. To je ostatně moje téma, jako fyzioterapeut to vidím v práci každý den. Jak se přestanete hýbat, jak přestanete aktivně myslet, protože vás okolnosti nenutí tak postupně umíráte.
Děti máte v domácím vzdělávání. Pro spoustu lidí by to asi byla velká výzva a vy ještě k tomu bydlíte všichni společně v jedné místnosti v jurtě. Není to občas na hlavu?
Ľubo: Já to mám lehčí, já alespoň občas vypadnu pryč, když jedu do práce. Ale ani to není odpočinek. Osmnáct let pracuju jako dětský fyzioterapeut, takže když odjedu od našich dětí, jdu pracovat s jinými dětmi, navíc mnohdy s vážnými hendikepy nebo postižením. To se vás pak dotýká i psychicky. Takže co se týká domácího vzdělávání, já funguju spíš jako technická podpora. Když je třeba, vezmu děti na výlet nebo do muzea, na hudebku, odvezu, zařídím. Každodenní program je ale spíš na Martině, ta nemá kam utéct. Do budoucna bych ale chtěl být víc doma, protože si začínám být jistý tím, že tahle práce se nedá dělat celý život, aniž by si na vás nevybrala svojí daň.
Martina: Máme štěstí, že škola, kde jsou holky zapsané je opravdu vstřícná a v mnoha ohledech nechává to každodenní vzdělávání na nás. Naopak trvá na tom, aby se holky v rámci pololetí věnovaly více do hloubky jednomu, maximálně dvěma projektům, v nichž by měly nacházet své osobní zaujetí a chuť se dál rozvíjet. To jestli a jak se naučí počítat, číst a psát už je náš úkol. Věříme, že tenhle přístup jednou bude mít za následek to, že pro ně bude mnohem jednodušší najít si svoje osobní zaměření. Nebudou dělat nebo studovat nějaký obor jenom proto, že to od nich očekává jejich okolí. Na tom ostatně stojí asi celá myšlenka domácího vzdělávání. Na svobodě vybrat co je důležité pro dítě jako individualitu. Holkám jsme nakoupili různé knížky a učebnice, ale mají svobodu v tom, že je do nich nelijeme od začátku do konce. Když je nějaké téma zaujme, ráda ho s nimi proberu víc do hloubky, ale nebudu je mořit věcmi, které nemají žádné reálné využití. Chci, aby si uměly v životě poradit a aby se orientovaly v souvislostech, to je podle mě mnohem důležitější než se učit nazpaměť věci, které nikdy nepoužijí.
Je způsob jakým žijete vyjádřením nějakého zásadního nesouhlasu s většinovou společností?
Ľubo: Samozřejmě se nám na dnešním způsobu života nelíbí spousta věcí, v mnoha ohledech nám přijde hodně nezdravý jak ve fyzické, tak i psychické a duchovní rovině. V tom se ale naše vidění asi nijak moc neliší od vidění mnoha dalších lidí, kteří žijí úplně standardním způsobem života. Rozhodně nejsme žádní fanatici, jen si chceme žít po svém. Máme na věci kolem nás svůj názor, to je jasné, zároveň tady ale nechodím s brokovnicí jako domobrana, abych nás chránil před světem tam venku. Naše děti mají počítač, učí se z internetu, máme auto, protože potřebujeme být mobilní, já chodím do práce, protože splácíme půjčku. Žít v jurtě pro nás není vyjádřením nějakého křečovitého vzdoru, je to o jednoduchosti a nechuti žít tak komplikovaně jak se dnes žije.
Je něco na co by si případní zájemci o život v jurtě měli dát pozor?
Ľubo: Hlavně asi nevěřit všemu co se píše na internetu, tam je opravdu spousta polopravd a mýtů. Taky z vlastní zkušenosti víme, že není úplně dobré nechat si stavět jurtu jakoby na klíč. To znamená zaplatit firmě paušální částku na celou stavbu dopředu. Firmy, které vyrábí jurty jsou dnes extrémně vytížené a když se napoprvé neudělá něco přesně nebo se něco nedokončí, je hodně těžké je přimět k tomu, aby se vrátili a věc opravili. Prostě vás někdo v pořadníku přeskočí a máte smůlu. A pak jsou to takové ty otřepané historky o řemeslnících, které se asi vůbec neliší od toho, když stavíte klasický dům. Přijede řemeslník a na místě zjistí, že mu chybí polovina nářadí a podobné příběhy.
Martina: Je taky dobré zvážit, jestli je to vlastně vhodné bydlení právě pro vás. Slyšíte tu hodně zvuků z venku a i vás je slyšet ven. Ten otvor ve stropě funguje jako reproduktor. A když je vichr nebo bouřka, je to poměrně silný zážitek, který může někomu snadno nahnat strach, i my jsme si museli zvykat.
Ve slově domov je obsažené slovo dům. Je možné vnímat jurtu, tedy stavbu ze své podstaty mobilní, jako domov v tom opravdovém, fyzickém smyslu slova?
Martina: Myslím si, že vnímání domova je individuální záležitost. Pro mě je domovem místo, kde mohu žít a tvořit tak jak to cítím. Můžu dělat chyby aniž by mě někdo hodnotil. Vždy se sem můžu vrátit a najít klid. Domovem je totiž pro mě nejen samotný prostor stavby, ale i příroda, která mě obklopuje. Pokud je toto přítomno cítím jurtu jako domov.
Ľubo: Souhlasím s Martinou. Pokud jsem obklopený tím co je pro mě fyzicky a duchovně blízké jsem asi schopen jako domov vnímat třeba i karavan. Samozřejmě, že pevná stavba vrostlá do terénu má taky svoje kouzlo, ale pro nás je momentálně z mnoha důvodů tou správnou cestou jurta. Je ale možné, že čas nám ještě do života přinese něco jiného.
