Menu
Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, v části vesnice, které se říká Potěmkinova, stojí malý, dřevěný domek. V něm spokojeně žije Jirka s Lenkou a jejich dvě děti.
Prý jste tady první zimu bydleli v karavanu, je to tak?
Lenka: Celou zimu naštěstí ne. Jen několik měsíců než se postavil tenhle domek.
Jirka: Celé to začalo tím, že nám majitel bytu řekl, nějaké tři čtyři měsíce předem, že už nám neprodlouží nájem. My jsme tou dobou už delší čas hledali ke koupi nějaký pozemek a tohle celou věc výrazně urychlilo. Věděli jsme, že už se nechceme přesouvat do dalšího pronájmu, že nás to zase na několik let zbrzdí. Chtěli jsme svoje vlastní místo, a tak jsme se hecli a celkem rychle jsme koupili tenhle pozemek.
Lenka: Původně jsme si mysleli, že půjdeme do maringotky. Měli jsme představu, že tahle přechodná fáze, než postavíme finální dům, bude trvat rok.
Jirka: Já jsem si myslel dva. Já jsem byl realista. Teď jsme v původně provizorním tiny housu asi dva a půl roku a ještě jsme ten náš dům nezačali stavět.
Představu tiny housu jste měli od začátku?
Lenka: Byli jsme se podívat u kamarádů, kteří bydleli v předělané maringotce. Bylo to hezké, ale dost malé i pro ně, a to neměli děti. Maringotku jsme tedy zavrhli, věděli jsme, že bysme to s Márinkou nedali.
Jirka byl v té době na workshopu stavění domů svépomocí a tehdy vznikla myšlenka, že bychom víceméně sami a rychle postavili nějakou dřevěnou chatu. To bylo v červnu a za pár měsíců už jsme potřebovali alespoň provizorně bydlet, protože nám končil nájem.
V srpnu tady Jirka do země slavnostně zavrtal zemní vruty na stavbu domku. Měli jsme radost, že už se konečně něco děje, načež je ale musel zase všechny vyvrtat, protože jsme zjistili, že jsou příliš malé. (smích) Pak už to ale šlo rychle.
Takže jste několik měsíců stavěli tiny house a v té době jste všichni tři bydleli v karavanu?
Jirka: Ano, v karavanu jsme byli do konce října a celá stavba trvala asi dva a půl měsíce. Stěhovali jsme se, protože jsme museli, ale vše ještě nebylo zdaleka hotové. Třeba fasáda, tu jsme neměli vůbec, ta vlastně není ještě teď, a střechu teď doděláváme po dvou letech. Myslím, že když jsme se sem nastěhovali, tak to spousta lidí považovala za neobyvatelné. Semtam chyběla podlaha, koupelna taky nebyla kompletní, neměli jsme bojler a do půlky prosince jsme tu byli bez zateplení. Ráno tu bývala docela zima, kolem deseti stupňů, během dne jsme to pak vytopili třeba na 16. (smích)
Márinka: Já jsem otužilá! Já se sprchuju studenou vodou!
Lenka: Nahoře v patře, kde spíme taky chybělo zábradlí a horní prostor tak byl úplně otevřený. Jirkovi jsem tehdy řekla, že dokud tam zábradlí nebude, tak tam s Márinkou nepůjdu. Pamatuju si, že den před stěhováním tady trávil noc, dělal zábradlí a stihl to.
I tak je to docela rekordní čas, protože při pohledu zevnitř to není žádná malá chatička. I v tom menším měřítku to muselo být hrozně moc práce.
Lenka: Mě to celé došlo tu první noc, kdy jsme tu spali. Že to vlastně Jirka postavil skoro celé sám a že to zvládnul. Že kdyby byla třeba válka, tak je schopen se o nás postarat. Postavil dům, který je sice malý, ale dá se v něm spokojeně žít, to byl úžasný pocit. Opravdu jsem ho za to obdivovala, protože on to nikdy dřív nedělal, není to nějaký kutil. Prostě vstal od počítače, šel na víkendový kurz a pak to za dva a půl měsíce postavil.
Pomáhal ti někdo se stavbou?
Jirka: Nejvíc asi můj táta, který je z druhého konce republiky. Toho to bavilo, byl rád, že nám může pomoct. Je hodně zručný a měl radost, že si může zamakat a něco stavět. Jinak jsem si všechno dělal sám. I vodu a odpady, všechno kromě elektřiny.
Šel bys do toho znova?
Jirka: Vím, že bych to zvládl. A vím, že bych to teď udělal mnohem líp. Spoustu věcí jsme tehdy dělali zbrkle, nebyl čas všechno důkladně promyslet a s někým zkušeným se poradit.
Taky už ale vím, že se ani tiny house nepostaví za 200 tisíc, což se občas říká. Ceny už jsou dnes úplně někde jinde. My jsme teď zhruba na dvojnásobku a to nemáme hotovou střechu.
Došel jsem k tomu, že celá stavba je takový trojúhelník – čas, peníze a pohodlí. Záleží, co jseš schopen si odepřít. Když máš peníze, ale nemáš čas, zaplatíš víc za práci někoho jiného. Když máš dostatek času a míň peněz, tak do toho investuješ svojí práci, svůj čas, a nějaké peníze díky tomu ušetříš. Anebo to uděláš rychle a za málo peněz, ale pak to nebude tak pohodlné.
Jak na váš přesun do polních podmínek tiny housu reagovala rodina?
Jirka: Moji rodiče to nijak nehodnotí, jsou s tím v pohodě.
Lenka: Můj táta byl na Jirku dlouho naštvaný. Viděl to jako nezodpovědnost, že nechá rodinu v takových nebezpečných podmínkách. Márinka si to naopak užívala, bavilo jí to i v karavanu. Ten postoj se bohužel do dneška moc nezměnil i když jsme tu dva a půl roku a jsme tu spokojení a všechno funguje.
Žití na malém prostoru vám tedy vyhovuje?
Lenka: Je to skvělá škola života, člověka to určitě naučí, se uskromnit. Zjistí taky, že spoustu věcí nepotřebuje. Po tom co se narodil Vojta, už ale cítíme, že potřebujeme nějaký prostor navíc. Chybí nám tu místnost, kde by bylo možné se zavřít a buď v klidu pracovat nebo být prostě o samotě, když to někdo z nás potřebuje. Na to jsme na začátku nemysleli. Dost jsem to pocítila, když jsem byla podruhé těhotná, nebylo mi dobře a byla jsem často nevyspalá. Bylo to navíc v zimě, venku byla ve čtyři hodiny tma a s Márinkou nebylo kam jít.
Vždycky jsem z toho chvíli šílela, ale pak jsem si uvědomila, že je to v pořádku, že je normální se takhle cítit a že mi to naopak dává možnost s tím pocitem pracovat. Myslím, že mě to v mnoha věcech posunulo.
Jirka: Já bych řekl, že to je takový seberozvojový kurz. Když řešíš nějaké osobní věci, práci, děti a k tomu ještě stavbu domu v takhle malém prostoru, tak se ta intenzita násobí.
Před týdnem jsme si pořídili maringotku, abychom ten prostor trochu zvětšili než postavíme náš finální dům. Budeme testovat jestli se osvědčí jako pracovna nebo herna pro děti. Nějaký prostor navíc, ale opravdu potřebujeme.
Ty pracuješ z domova? Jak se ro dá zvládnout z tiny housu?
Jirka: Částečně. Jsem programátor a z domova pracuju už dlouhou dobu. Tady v tom malém prostoru je to samozřejmě dost náročné, takže si v Rokycanech s dalšími lidmi pronajímám kancelář a část týdne pracuju tam. Dřív jsem chodil brzo ráno, ještě než se všichni vzbudili pracovat do zahradního domečku. Je úplně maličký, ale nějak jsem se tam vmáčkl. Byl to takový “standing office”. Měl jsem tam nataženou elektřinu od sekačky a přes jaro a léto jsem tam dost často pracoval. V zimě už mi tam mrzly prsty na klávesnici, to bylo blbé. Jednou mi tam někdo volal kvůli práci a já tomu člověku vysvětloval, že pracuju na chatě, protože na to doma nemám dostatek klidu.
Nechybí vám město?
Lenka: Teď už ne. Ale změna je to veliká a ze začátku to bylo chvílemi náročné. Osobně jsem se s tím musela nějak popasovat. Nikoho jsme tu neznali, nevěděla jsem jestli nás přijmou, protože spoustu věcí máme očividně jinak. První půlkrok jsem se s tím docela trápila. Začalo se mi i stýskat po Plzni, říkala jsem si „Co to je? Vždyť jsme se na to tak těšili.“
Pak mi to ale došlo. Je to jen ten pocit jistoty, který máš spojený s prostředím ve kterém vyrosteš a které znáš. Máme prostě tendenci se k tomu pocitu vracet, když cítíme nějaký diskomfort.
Po tom půl roce se to ale uklidnilo a teď už to mám úplně obráceně. Do města jezdím minimálně a když už tam jedu, tak je to pro mě docela depka, obzvlášť ted v období covidu, kdy je i ve městě pusto a prázdno.
A jak na vás reagovali místní?
Jirka: Máme přezdívku, to je znamení, že nás přijali. Říkají nám “slamáci”, protože jsme chtěli stavět ten dům ze slámy.
Lenka: Od začátku se nám líbilo, že to tady ve vesnici žije, že je tu komunita. Žije tady hodně relativně nových lidí, kteří tu jsou třeba 10, 15 let. A většina z nich má chuť něco tady dělat, něco podnikat. Potom je mnohem snazší se zapojit i pro nově příchozí.
Navíc je fajn, že vesnice má takový ten klasický tvar s návsí, s centrem, kde se odehrává komunitní život. Všechno je to na jednom místě, hospoda, hasičárna, hřiště. Od začátku jsem tu měla pocit, že to bude jako na táboře. Člověk si jakoby odběhne do hlavního stanu, kde je všechno a pak se může vrátit zpátky do své chatičky.
Ač se naše část vesnice za poslední roky docela živelně rozrostla a začíná trochu připomínat satelit, jsme rádi, že v téhle životní etapě máme kolem sebe lidi. Máme skvělé sousedy, Márinka tu má kamarády, zázemí je tu opravdu dobré. Možná, že jednou, až děti vyrostou to budeme vnímat jinak, ale teď jsme se rozhodli žít takhle.
Je něco, co byste vzkázali lidem, kteří chtějí bydlet v tiny housu?
Jirka:
Ať to dělají postupně a nespěchají. My jsme si naložili stěhování, stavbu, těhotenství, rození dětí a ještě budování zahrady, všechno najednou. Je toho občas moc a může to být trochu na hlavu.
